26.9.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA SEDMÁ

   Odemykám dveře svojí kanceláře. Je časné středeční ráno a oknem se dovnitř zvolna snaží proniknout jarní sluníčko.

„To zas bude den. Až do večera, hrůza pomyslet. Radši bych byla někde venku na procházce!“

„Jo. To by se ti tak líbilo, co? A to by ses procházela sama? To mi ani neříkej. Samotnou tě to přece nemůže bavit“, moje svědomí mě dostává na lopatky.

„Sama? To asi ne. Kdyby se tam tak objevil Pavel“, zasnila jsem se a z mých představ mne vytrhl až pískot varné konvice.

„Veroniko. Na co zase nemyslíš“, peskuji sama sebe a nalévám si ranní životabudič.

„Mám to slít i Jitce? Určitě tu bude každou chvilku.“

Vyndávám ze skříňky Jitčin oblíbený hrníček a za chvilku už z něho na jejím stole stoupá pára z čerstvě slité kávy. Z tašky vytahuji rohlík se sýrem a pouštím se s chutí do snídaně. Až se rozběhne každodenní „poštovní fofr“, nebude na nic čas. Nestačím spolykat ani polovinu rohlíku a vchází Jitka.

„Ahoj. Jé, já už mám kafe? Ty jsi zlatá. Díky moc“, rozplývá se a usedá za svůj stůl.

Je půl osmé když se Jitka pomalu zvedá.

„Tak jdeme na to? Jdu na poštu, dneska je řada na mně!“

Za chvilku už s taškou na kolečkách mizí a já zase v kanceláři osiřím. Beru do ruky štos dodejek ze včerejška.

 „Bože, těch zase je. Než každou zapíšu… Už aby tady byla nějaká ta slibovaná posila. Za chvíli se vrátí Jitka s taškou plnou dopisů a začne ten správný kalup. Ve dvou se tady opravdu nenudíme, jen co je pravda“.

S povzdechem třídím dodejky podle jednotlivých pracovišť a začínám vyplňovat na počítači  příslušné formuláře. Z jednotvárné činnosti mne vytrhne rázné zaklepání na dveře.

„Dále“, zvedám oči od monitoru ke dveřím.

„Ahoj Pavle! Co pro tebe můžu udělat?“

Uvědomuji si, že moje tajné přání se vyplnilo.

„Pro mne nic, Veroniko. Ale pro mého tátu určitě něco ráda uděláš, že? Sklerotik zapomněl doma mobil. Jak ho znám, bez tohoto přístroje se ani chvíli neobejde. Tak tady je a tebe prosím, abys mu ho dala, až bude v kanceláři. Byl jsem i nahoře, ale je tam všude ještě zamčeno“, vysvětluje Pavel a já ho pozorně poslouchám.

 „Neboj. To zařídím hravě. Jen co se vrátí Jitka s poštou, tak za starostou zajdu. To už snad dorazí!“

 „Asi se někde zakecal, nevím. Z domova vycházel dřív, než já. A teď se nezlob, musím jít. Dneska mne čeká schůzka se šéfem a potom přednáška ve škole. Tak abych to všechno stihnul, musím sebou hodit. Jo, a co kdybychom si spolu zašli zase na skleničku? Zvu tě na večeři. Na Bílou sobotu večer k Ševcům, jestli chceš. Zavoláme si. Pošlu ti vizitku. Co říkáš?“

„Ráda přijdu.“

Beru do ruky starostův mobil a Pavel odchází.

Chvilku trvá, než se znovu dokážu soustředit na zapisování došlých dodejek. Že by mne opravdu potkala ta pravá láska? Prvotní nadšení pomalu slábne a zase začínám rozumně uvažovat. Ale na tu večeři se opravdu těším.

    Jitka naráží pojízdnou taškou na dveře. Zvedám se od počítače a jdu jí otevřít. Dneska je opravdu pořádná hromada dopisů. Další napěchovanou tašku táhne Jitka v ruce.

„Já nevím, co ty lidi pořád na úřadě potřebujou. Já úřad nepotřebuju, jak je rok dlouhej“, povzdychne si.

 „Znáš to. Někteří notoričtí stěžovatelé mají pořád co psát.

Vzpomínáš na Strouhala?“

„Proboha, to jméno nahlas ani nevyslovuj. Víš, že kdykoliv jsme se o něm bavily, byl za chvíli za dveřma!“

   Na tuhle postavičku se nedá zapomenout. Nikdy jsem nepochopila, co vlastně po úřednících chtěl. Začal vyprávění u své dcery, se kterou měl celoživotní neshody. Po chvilce bez jakéhokoliv důvodu začal křičet výrazy, kterým nikdo nerozuměl. V té době už adresoval nevybíravé výroky všem přítomným v kanceláři, i když z nich se nikdo nezmohl ani na slovo. Vrcholem bylo, když si vymyslel, že ostraha mu utrhla límeček u košile, když se jej snažila po hodině jeho naprosto sólového hlasitého řevu z kanceláře a z úřadu vyprovodit. Své stejně nesrozumitelné a stále se opakující dopisy, adresované starostovi a v kopii policii, soudu a posléze i prezidentské kanceláři a ministerstvu vnitra,  pravidelně měsíčně rozesílal všem těmto institucím. Hodně lidem se tak staral o práci. Protože nikdy nebyl s jejich odpověďmi spokojen, podával trestní oznámení na všechny osoby, podepsané na dopisech, které obdržel. Všichni sice věděli, že jde o jeho výmysly, ale prošetřovat se takový podnět musel.  Myslím si, že každý úřad by ve svých archivech a uložených písemnostech našel takového svého „Strouhala“. Obrana proti kverulantům je opravdu složitou záležitostí.

Jitka se usmívá.

„Máš pravdu, Veroniko. Už tady opravdu dlouho nebyl. Jestlipak už mu někdo zaplatil za tužku a papír?“

 Zasmála jsem se. To byl jeden z posledních požadavků tohoto pána. Je prý nucen pořád někam psát a tak vynakládá peníze za spotřebovaný papír a propisku. Požadoval, aby mu úřad uhradil takto vzniklé náklady. Prostě – nemělo to chybu.

„Tak jsme se zasmály a teď se musíme vrhnout na ten balík“, začínám vytahovat dopisy z tašky.

  Na stole mi pípne mobil. Esemeska. Netrpělivě otevírám došlou zprávu. Pavel posílá slíbenou vizitku. Ukládám si číslo do paměti.

„Děje se něco?“

S Jitkou jsme neměly spolu žádné tajnosti.

„Nic. Jen Pavel mi poslal vizitku. Pozval mě na večeři. Na Bílou sobotu, víš?“

 „Pavel? Jakej Pavel?“, Jitka se tváří nechápavě.

„Pavel Beneš, přece. Vyprávěla jsem ti, že jsme se spolu několikrát viděli na transfúzce. Pamatuješ?“

 „Tak starostův Pavel? Myslíš hodně vysoko, Veroniko. Dej pozor, abys nespadla na zem. Bolelo by to.“

„Copak? Závidíš? Vždyť ještě vůbec nemáš co! Jedna večeře v restauraci vůbec nic neznamená!“

 „Ale líbí se ti, viď?“

„Jo. A na tu večeři se moc těším. Je to příjemný kluk. A teď musím za starostou!“ 

 Stručně vylíčím Jitce důvod Pavlovy ranní návštěvy v naší kanceláři a beru do ruky starostův mobil. Jitka mi k tomu přidává několik dopisů, adresovaných starostovi.

 „Vezmi to jedním vrzem! Ušetříš mi kroky!“

   Výtahem vyjíždím do druhého poschodí a za chvilku už klepám na dveře starostovy kanceláře. Nikdo se neozývá. Zaklepám proto ještě jednou, důrazněji. Nikdo nereaguje. Přece sem nepůjdu znova. Beru za kliku. Kupodivu není zamčeno. Kancelář Terezy Švandové je prázdná, ke starostovi je otevřeno. Procházím kanceláří ke dveřím a nestačím žasnout. Tereza se starostou v objetí ani neví, že někdo do kanceláře vkročil. Chovám se tiše jako myška. Na stůl pokládám dopisy a mobil a stejnou cestou rychle odcházím.

 „Proboha, proč se musím nachomýtnout zrovna k takovéhle situaci“, nemohu se téhle myšlenky zbavit cestou výtahem do přízemí. Sice se v kuloárech šuškalo, že mezi starostou a Terezou to jiskří, ale že by až takhle, to jsem si opravdu nemyslela.

„Tak jsem tady, Jitko!“

 „A poděkoval ti aspoň?

Mlčím.

 „Copak, něco se stalo?“ Jitka je zvědavá, jako každá ženská a já vím, že můj objev si nebudu moci nechat jen pro sebe.

„Slib mi, že to, co ti řeknu, si necháš jenom pro sebe“, žadoním, i když vím, že se tohle moje přání asi nesplní. Podobné pikantnosti se vždycky na úřadě dokázaly šířit jako lavina.

„Tak co se stalo? Dozvím se něco? Slibuju, že nic neřeknu!“

„Starosta nepoděkoval. Neměl totiž čas. Byl s Terezou v objetí a oba vůbec nezaregistrovali, že jsem je pozorovala“, svěřuji svoje tajemství.

„Cože? Až tak? To bych zrovna vidět nemusela. Trapas, co?“

 Potvrzuji, že jsem se snažila zmizet co nejrychleji a mobil a dopisy jsem nechala na rohu stolu.

„Snad si toho starosta všimne, až přijde k sobě“, usmívám se.

„No vidíš. Tereza je taková nenápadná, kdo by to řekl. Tichá voda břehy mele, že? Moh by jí s přehledem dělat tatínka, ale má peníze. To je asi rozhodující!“

 "Přej jim to. A hlavně – ani muk! Mohlo by nás to stát místo, kdyby se starosta dozvěděl, odkud všechno vzešlo, rozumíš? Víš, jak hroznej je to ješita!“

Jitka pokyvuje hlavou a obě se snažíme naplno věnovat své práci. Ale nějak se to nedaří. Před očima mám stále scénu, které jsem byla svědkem. Že by Tereza, taková nenápadná a slušná dívka, skutečně šla jenom za penězi majetného starosty, se mi nechce věřit. Ale takový je zřejmě život. Po chvilce uvažování musím připustit, že i v tomto věkově nerovném vztahu může být láska. Všechno ukáže až čas. Vyměňuji si s Jitkou ještě pár postřehů.

„Hlavně, aby ses nepodřekla a nevyslepičila všechno na slíbené večeři Pavlovi. Asi by to nebylo to pravé ořechové…“, varuje mne Jitka.

 „Rozhodně si budu muset dávat velký pozor!“ Uvědomuji si, že vím něco, co Pavel vůbec netuší, a nevím, jak by se s takovým faktem srovnal.

xxxxx

Je krátce před půl devátou ráno, když se pohodlně usazuji do ušáku ve své kanceláři.

„Terezo, tady někdo byl?“, nalézám svazek dopisů pod svým mobilem na stole.

„Mobil jsem přece dneska zapomněl doma. Kde se tady vzal? Terezo, nevíš?“

Tereza jen vrtí hlavou a já horečně přemýšlím.

„Proboha. Aby nás tak tady v objetí načapal Pavel. To by byla tedy situace. Okamžitě by to zavolal Olze a doma by nastalo peklo“, uvažuji rozčileně.

„Ale jak by přišel k těm dopisům? To přece není možný“, utěšuji svoji rozbouřenou mysl vzápětí.

 „Jiří, tys neměl zamčenou kancelář?“, Tereza si právě teď uvědomuje, o čem hovořím.

 „No neměl. Nepředpokládal jsem, že sem takhle po ránu někdo přijde. A nepředpokládal jsem ani to, k čemu mezi námi došlo, víš?“ S potěšením pozoruji ruměnec v Terezině tváři.

 „S dopisama tady mohl být někdo z podatelny. A jak to bylo s tvým mobilem, to opravdu netuším. Prověřím to, chceš?“

 Přikyvuji a zvedám telefon, který už delší čas vyzvání a dožaduje se mého ucha. Tereza se slovy „jdu na podatelnu“ potichu zavírá dveře, aby nerušila můj hovor.

xxxxx

„Dále!“, Veronika hlasitě reaguje na razantní zaklepání.

 „Ahoj holky!“, s úsměvem vchází Tereza.

„Nebyl tady někdo ráno se starostovým mobilem? Nejde mu nějak na rozum, kde se vzal na jeho stole, ví, že jej nechal doma. Mám to jít zjistit a tak jsem tady“, hlásí.

 „No jasně, že byl. Pavel. Nahoře ještě nebyla ani noha a tak telefon nechal tady.“

 „A tys jej nesla nahoru s dopisama?“ Tereza sonduje opatrně.

 „Položila jsem všechno na roh starostova stolu. Copak? Chybí mu snad něco?“

 „Ne, to ne. Ale…“

Usmívám se, protože je mi jasné, že Tereza neví, jak se zeptat, zda jsem ji náhodou neviděla v té zvláštní scéně, která měla zcela určitě nezvaným očím zůstat utajená.

„A kde jsi všude byla s tím telefonem?“, obchází kolem horké kaše a mě viditelně těší, že vím víc, než ona.

„Jen na kraji kanceláře. Položila jsem to na roh stolu a chvátala zpátky. Máme toho moc. Ani nevím, jestli jste tam někdo byl, nebo ne. Nikoho jsem za tu krátkou chvilku ani nezaregistrovala“.

Lžu, jako když tiskne, ale moje lež evidentně Tereze přináší kýženou úlevu.

„Tak dík. Vysvětlím to starostovi. Přeju hezkej den.“

Když se zavřou dveře, rozesmějeme se. Je jasné, že hezkej den nás opravdu nemine a moc hezky už začal.

Pokračování příště

 

 

19.9.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA ŠESTÁ

   Pomalu se blíží konec března a tolik očekávané jaro alespoň v nižších polohách už trochu dává o sobě vědět. Sluníčko, které alespoň na chvilku vykoukne nesměle na obloze, jakoby podsouvalo do našeho vědomí, že už je zase tady a začíná hřát. Ale v horských částech Šumavy se stále ještě pilně lyžuje a majitelé vleků si pochvalují dobrou sezónu. I tady jsou již teploty přijatelnější, alespoň přes den a řada lyžařů se vyhřívá na životadárném slunci, které začíná opalovat odhalené tváře.

  Michal zvolna dochází ke své chalupě. Rozbředající sníh mu čvachtá pod nohama.

 „Ahoj“, zdravím svoji sestru, která spokojeně čte bulvární časopis na gauči.

„Že se taky ukážeš doma! Kde se pořád touláš?“

„To víš. Práce je pořád dost. Jsem taky rád, že jsem se konečně dostal alespoň na chvíli domů“.

„Budeš jíst? Je tam kachna se zelím v troubě, mám ti ohřát?“

„Zatím ne. Byl jsem v hospodě na obědě. Klidně čti. Já mám ještě práci, víš?“

    Se svou mladší sestrou Radkou žiji už víc jak deset let. Tehdy se rozvedla a já ji vzal pod svá ochranná křídla. Zůstali jsme každý sám. Já se nikdy neoženil. Pro moje „lotrovinky´“ z mládí, které skončily i třemi měsíci ve vězení, se to nějak nepodařilo. Radka prožila patnáctileté bezdětné manželství. Ani nevím, co přesně bylo důvodem jejího rozchodu s Robertem. Podle Radky si našel jinou partnerku. Občas se to v životě stává. Od té doby byla Radka v naší společné chaloupce hospodyní a oběma nám to vyhovovalo.

   Uvařil jsem si kávu. Usedám ve svém pokoji k počítači. Musím nahlédnout do pošty, zda se neděje něco nového. Při téhle práci nechci být rušen. Zamykám pro jistotu dveře pokojíku na klíč, i když vím, že návštěvy své sestry Radky se opravdu nemusím obávat. Od bulvárního tisku ji jen málokdo odtrhl. Ale chci předejít náhodě.

 „Dobrý! Zase patnáct nových zájemců! Skvělá práce. Jak se říká, nemusí téct, jen když kape“, čtu nové příspěvky v mojí emailové schránce.

„To je neuvěřitelný, kolik lidí v téhle naší malé republice chce zhubnout“, usmívám se jen tak pro sebe.

„Jen abych měl ještě dost těch vitamínů!“, otevírám zásuvku, kde se nachází několik balení vitamínu B.

„Snad to bude stačit. Když tak skočím do lékárny“.

    Ještě nikomu jsem neprozradil, co je zdrojem mých příjmů. Proč taky. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím líp. Zatím na moje nabídky na internetu na tabletky na hubnutí reaguje dost zájemců. A patnáct stovek za jednu vyřízenou objednávku není k zahození. Teď mi zbývá vytvořit balíček, kam zabalím čtrnáct tobolek vitamínu B a připojím vymyšlený návod, jak jej během následných čtrnácti dnů užívat a co jíst, aby se dostavil nabízený efekt, totiž úbytek pěti kilogramů na váze. Pak jej s vymyšlenou adresou odesílatele vyexpeduji poštou. Nechci nikomu ublížit. Užívání vitamínů snad nikomu neuškodí. Kýžený efekt však pravděpodobně nenastane. Ale to už není moje starost. Minimálně dvanáct stovek z každé zakázky mi zbývá. Při průměrném počtu dvaceti zájemců za měsíc není takový příjem marný. Zatím to vychází. Občas mám v poště i nějaké neslušné odpovědi, když zákaznice zjistila, že nezhubla. Vždycky se mi podařilo ji umlčet, protože to určitě bylo tím, že nedodržela předepsaný jídelníček. Byl jsem si plně vědom, že balancuji na ostří nože, ale to už patřilo k mojí osobě a mojí nátuře.

    S naučenou rutinou se dávám do balení jednotlivých zásilek. Honí se mi přitom hlavou, proč jsem vlastně nikdy legálně nepracoval. Nevím. Snad k tomu přispěly neutěšené poměry v naší rodině, kdy otcovo násilí vůči mámě nebylo výjimkou. Mnohokrát ještě jako dítě jsem byl svědkem otcových fyzických útoků na matku. Ani táta nikde nedělal. Rodina žila jen ze sociálních podpor a dávek, občas zvýhodněných nějakým protizákonným činem. Policie u nás byla častým hostem. Ale máma, dodnes jsem nepochopil proč, vždycky podané oznámení otcova násilí druhý den odvolala. Ale jak se říká, o mrtvých jen dobře. Už to bude dvanáct let, co jsem oba rodiče doma našel bez známek života. Příčinou byl unikající plyn z karmy v koupelně. Tenkrát mi bylo pětatřicet, zachovalý starý mládenec. V bytě po rodičích jsem dlouho nebydlel. Z peněz, získaných jeho prodejem, jsem dokázal pár let slušně žít. Sestra vlastnila malý domek na Šumavě. Protože byla také sama, rozhodli jsme se bydlet spolu. O mých praktikách neměla ani tušení. Pro ni jsem byl bankovním úředníkem, který převážně pracuje v zahraničí. Zabíralo to.

   Z úvah mne vytrhla známá melodie mého mobilu. Mrknu na displej. Jana. Pravda je, že už jsem u ní dlouho nebyl. Asi se jí holce stýská.

„Ahoj Jani! Děje se něco?“

 „No konečně! Vůbec se nemůžu k tobě dovolat. Co je s tebou, nemarodíš? Už jsi tady tak dlouho nebyl“, povzdychne si.

„Máš štěstí. Dneska jsem se vrátil z Německa. Byl jsem tam skoro tři týdny, tedy služebně, aby bylo jasno“, vymýšlím si statečně.

 „A kdy tě uvidím?“, v Janině hlase je slyšet nedočkavost, kterou nemůžu odmítnout.

 „Přijedu za tebou v neděli. Teď ještě musím do práce, vyřídit to, co jsem zařídil v Německu, víš?“

„Jasně. Budu se těšit. Ty dva dny už přežiju. A kde vlastně máš tu tvoji práci? Nějak se mi to z hlavy vykouřilo, nebo jsi mně to neříkal?“

 „To nebudeme řešit po telefonu. Popovídáme si, až se uvidíme, taky se moc těším“, odbývám Janu a v duchu si říkám, ať už zavěsí. Jako by mne na dálku slyšela, rozloučí se s poznámkou, že bude vařit svíčkovou.

 „Hotovo!“, říkám si pro sebe, když jsem dobalil poslední balíček. Na neděli mám tedy o zábavu i jídlo postaráno, to se hodí. Snad se mi podaří tentokrát objevit, kde má Jana ten masivní zlatý náhrdelník, který jsem u ní několikrát předtím viděl. Naposledy to nevyšlo. Dalo mi hodně práce, vymyslet dobrou výmluvu na to, proč jsem se díval do jejích zásuvek. Ještě, že mi ty hledané brýle spolkla i s navijákem.

   Předpokládal jsem, že se mi podaří řetízek nepozorovaně strčit do kapsy a jeho ztrátu hned tak neobjeví. Vyloučil jsem i to, že by mohla z jeho ztráty obviňovat mě. Byl jsem pro ni přece jenom nejbližší osoba…

    Nedělní ráno bylo mlhavé a uplakané. Cesta vlakem byla ale docela příjemná a v klidu jsem dospal to, co jsem v noci nestihl.

 „Ale ale. Takovej mladej a spí ještě v osm ráno“, vzbudil mne z mojí dřímoty ženský hlas. Starší žena se usazovala v kupé na sedadlo proti mně.

„To víte. Dlouho jsem ponocoval“.

„No, jo, panáčku. S děvčatama, co? Vy mladí dneska nic nevydržíte. To když já byla mladá, tancovala jsem tři dny a vůbec jsem nepotřebovala spát. Pak jsme to s holkama doháněly v práci na záchodě“, zasmála se.

„To už ale není pravda. Dneska je život jinej. Doba je uspěchaná. Všichni se někam řítí, samej kvalt, a když se plán nezdaří, hned házejí flintu do žita. A kam cestujete?“, obrátila téma hovoru.

 „Do Plzně. Za kamarádkou, víte? Pozvala mne na oběd a to se starému mládenci jako já, vždycky hodí.“

„Taky sám? Samota je zlá. To znám. Ale cestu máme společnou, v Plzni bydlím. Byla jsem u dcery týden. Ale jak se říká. Ryba a host třetí den smrdí a já už tam byla na můj vkus moc dlouho. A tak už se zase těším do svého bytečku, na svoje pohodlíčko. To víte. Stará ženská. Ta už má svoje mouchy“, rozbaluje cosi na klíně.

 „Vemte si“, voňavému štrůdlu nemůžu odolat. Spokojeně pomlaskávám.

 „To mi dala dcera na cestu“, suše konstatuje moje spolucestující.

 „Máte hodnou dceru, paní…“, nevím jak ji oslovit.

 „Kočandrlová“.

 „Štědrý“, přestavuji se i já.

„S tím vaším stářím to ale nebude tak horké. Vypadáte skvěle“, snažím se paní Kočandrlové polichotit. Dobře vím, jak zejména ženám dříve narozeným tahle poznámka dělá dobře na duši.

 „A kolik byste mi hádal?“

V duchu zvedám oči v sloup a přemýšlím, co řeknu, abych svoji známou neznámou neurazil. Přesně tuhle otázku přímo nesnáším. Dlouze se zadívám do vrásčitého obličeje. Moje druhé já říká, že ta baba vypadá na osmdesát. Nahlas však ze mne vypadne, že sice neumím hádat, ale že si myslím, že tak pětašedesát.

Babča se usměje a mně je jasné, že jsem trefil do černého.

„Pět přidejte a bude to akorát“, konstatuje.

Otřepaná fráze, že na to určitě nevypadá, nedá na sebe dlouho čekat. Ale já mám dobře prověřené, jak získat důvěru. Kdo ví, k čemu by se mi to mohlo ještě hodit, že?

„Budu muset shánět elektrikáře“, dozvídám se od paní Kočandrlové vzápětí.

„Pročpak?“, začíná mne to zajímat a jenom trnu, abych se všechny zajímavé informace dozvěděl dřív, než v Plzni vystoupíme a naše cesty se rozejdou.

„Ale. Nešika. To víte. Vytáhla jsem starou žehličku, nějak se pokazila a od té doby mi v bytě nic nesvítí. Proto jsem taky byla u dcery a myslela si, že zeťák mi pomůže. Ale bohužel. Tak budu muset zase být nějakou dobu potmě. Ještě, že teď už je ráno v osm vidět.“

 Moje nenechavé ruce cítí příležitost.

„A já bych vám nestačil?“, ptám se.

„Vy byste to svedl? To by bylo fajn“.

 „Elektrikář sice nejsem, ale trochu tomu rozumím. Třeba to bude jenom nějaká banalita. Zastavil bych se u vás v pondělí, když mi řeknete, kam mám přijít.“

Adresu se dozvídám vzápětí. Je vidět, že důvěru jsem si opravdu získal. Umíš to, chválí mne moje druhé já.

 Vlak pomalu přibrzďuje v cílové stanici na hlavním nádraží.

 „Tak vidíte, pane Štědrý. A jsme doma. V pondělí na vás budu čekat. A nebojte. Nějakej dlabanec se taky najde. Už jenom za vaši ochotu“.

 Ujistil jsem svoji babču, že na ni určitě nezapomenu a rozloučili jsme se.

    V duchu jsem se na návštěvu těšil. Kdo ví, co v bytě najdu. A odpoutat od mého konání pozornost této upovídané paní, která o mně po pravdě ví pouze moje příjmení, a na sebe prozradí skoro všechno, mně určitě nedá práci.

   Tramvaj, která mne doveze do Janina bydliště, právě přijíždí. Je skoro půl desáté a z mlhy pozvolna vystrkuje svůj zářivý kotouč sluníčko. 

    Mačkám zvonek se jménem Jana Kosandová. Mám hroznou chuť na kafe. Asi to bude tím štrůdlem. K němu mi kafe rozhodně chybělo.

 „Michale?“, Jana do široka otevírá domovní dveře a já vcházím do známých prostor.

„Tak dlouho už jsi tady nebyl! Musíš mi všechno vyprávět…“.

Jana je pozorná. Než odložím v předsíni kabát a boty, káva je už na stole.

„Tak povídej. Kde ses tak dlouho toulal?“

 Moje absence zřejmě nedá Janě spát. A tak mně nezbývá, než zase pustit svoji fantazii na procházku.

„Byl jsem v Německu. Zařizovat nějaké finanční transakce, víš? Ale víc ti toho nepovím. To víš, obchodní a služební tajemství. Mobil jsem musel mít vypnutý, tak se nediv, že ses mě nedovolala. Takový je už můj život. Věčný kolotoč mezi zahraničím a Českem. Proto taky dneska večer se zase musím vrátit domů. Ráno zase jedu do Německa. Od nás je to kousek, však víš. A co nového u tebe?“, měním téma rozhovoru ve snaze dostat se jinam z tenkého ledu.

 „Ve škole všechno při starém. Děti skvělé.“ Vyprávím epizodu s pozdním příchodem Honzíka a Michal se upřímně zasměje.

 „Jo, a pak se bude provádět rekonstrukce šaten a o prázdninách se bude malovat“, sděluji Michalovi poslední pracovní novinky v přesvědčení, že ho to zcela určitě musí zajímat.

 „Kde je Veronika?“, ptám se, abych měl jistotu, že nás nikdo nebude vyrušovat.

„Dneska je s Denisou někde na horách. To víš, chce nachytat nějaký ten horský bronz. Vrátí se večer!“

    S Janou jsem prožil krásný den. Když jsme po vynikající svíčkové oba skončili v ložnici, všiml jsem si, že má na krku zlatý náhrdelník, který jsem tenkrát hledal. Dám si pozor, kam ho schovává říkám si pro sebe.

   Je šest večer, když se se mnou Jana loučí dlouhým polibkem. Teď už vím, že náhrdelník má své místo v nočním stolku. Snad tam i do příští mojí návštěvy v poklidu vydrží.

 Pokračování příště