"Kdy už konečně dospěješ?"Tuhle větu slýchám od mojí maminy v poslední době často. Brzo mi bude patnáct let a stanu se občankou. Ptáte se jak to? Dostanu přece občanku a bude ze mě občanka, ne? A proto si myslím, že moje mamka přehání, když se pořád ptá, kdy už dospěju. Jsem přece dospělá, když budu mít ten průkaz, nemyslíte? To já se spíš ptám, kdy mamka už přestane se svými otázkami a kdy ona dospěje. No posuďte sami.
Je hrozně otravná. Kdykoliv se vrátím domů ze školy, zeptá se místo pozdravu "co škola?" Hrozně mě tím prudí. Vždyť dobře ví, že problémy s učením mám jenom občas, a to hlavně v kreslení. Prostě - když jsem se narodila, tak mi nebylo dopřáno nadání pro tohle umění. Známka z kreslení mi často kazila samé jedničky na vysvědčení. Nakonec to nevydržel ani náš pan učitel. Když viděl, jak se s výkresem trápím, tak mi to načrtl a já to jen vymalovala. Nevím, čím jsem si tuhle pozornost zasloužila, ale teď v pololetí, v posledním ročníku základky, jsem najednou měla z kreslení za jedna a spolužáci jen záviděli. Samozřejmě, že jsem tuhle epizodu doma nevykládala. Mamka by byla ještě schopná za učitelem zajít a promluvit si s ním, proč to dělá a jestli v tom není nějaké to "harašení". Ale to jsem trochu odbočila od otázky "co škola". Odpovídám automaticky "dobrý" a máma se naštěstí na víc podrobností nezeptá. Další předem jasná otázka je "máš hlad?". Samozřejmě se nepletu a zase jako každý den odpovídám "Jo". To jsem si ještě ani nestačila sundat kabát a zout boty. A už je tu další otravná otázka. "Umyla sis ruce?" Chce se mi křičet, že nejsem natahovací a všechno najednou nestihnu. Ale jako slušně vychovaná holka raději mlčím a odcházím do koupelny.
Po dobrém obědě (na kuchyni mojí mamky si opravdu ani v nejmenším nemohu stěžovat) padnou další, mně předem jasné otázky. "Máš nějaké úkoly? A kdy je budeš psát? Kam jdeš odpoledne? A kdy se vrátíš domů?" Odpovídám jako vždy, že úkoly zvládnu večer. Odpoledne jdu s kámoškou do kina a vrátím se kolem osmé. A už je tu další otázka. "A do kterého kina a na co jdete? A ještě, než odejdeš, tak si musíš uklidit ve svém pokojíku. Takový svinčík, jaký tam máš, jsem už dlouho neviděla! Dneska jsem ti tam byla ráno povléci postel a žasla jsem". Tahle uklízecí otázka mne taky strašně štve. Jako by nebylo jedno, jestli věci, co jsem měla včera na sobě, leží na zemi, nebo v koši na špinavé prádlo, nebo visí ve skříni. Stejně tak prach. Jako by nebylo jedno, že televize je trošku zaprášená. Vidět na ni je, tak co. Bože, jak ráda a nahlas bych řekla své mamce, aby s těmi příkazy a zákazy už jednou provždy přestala. Jsem přece dospělá a velká holka! Velká doslova. Pomalu a jistě přerůstám svoji maminu a ona říká, že až mně bude chtít dát facku, že si bude muset stoupnout na židličku. Tomu se hodně směju. Moje mamka je moc fajn a musím po pravdě říct, že za těch mých patnáct let to bylo snad jednou, kdy mě opravdu zfackovala. To jsem byla ale ještě mladší a židli si rozhodně brát nemusela. A navíc dobře vím, že jsem si to zasloužila. Ale to už je dávno. Poslušně odcházím do svého pokojíku a dám se do úklidu. Štve mě to. Šaty ze včerejška lítají do skříně, s věšením na ramínko se moc nezdržuju. Je málo času. Za chvíli budou tři hodiny, přijde kámoška a jdeme do toho kina. Beru prachovku a utírám prach z nábytku. Hotovo za tři minuty. Mamka si přišla úklid zkontrolovat. "No vidíš, že to jde, když se chce. Dospěj už konečně Katko!" Odchází a já začínám přemýšlet, co si vezmu na sebe do kina. Kalhoty nebo sukni? Blůzku nebo tričko? Nakonec vítězí džíny a triko, sportovní svetr a bunda. Je přece jen zima. Pomalu scházím dolů po schodišti do přízemí našeho rodinného domku. Máma už na mne čeká v hale u východu a já očekávám nějakou kritiku. Nemýlím se.
"Prosímtě, co sis to zase vzala na sebe? Džíny? Ty nosíš všude, vždyť je to jako montérky. To nemáš normální kalhoty, když jdeš do kina?"
"Ale mami. Tomu ty nerozumíš. To nosí dneska každej, víš? A nepočítej s tím, že se budu převlíkat. V normálních kalhotách bych vypadala jako blázen! Víš, jak jsou mi velký? Džíny jsou fajn. Pěkně přiléhají a hřejou", vzmůžu se trochu na odpor.
Mamka se jenom usmívá. Ví, že v tomhle ohledu se mnou nic nesvede a na přiléhavost džín má taky svůj názor, který znám. Musím přiznat, že tak trochu má pravdu. I mně to dá práci, než se do nich nasoukám. Ale zatím to vydržely a já taky…
"A co peníze? Kolik potřebuješ?", přichází další otázka, na kterou čekám.
"Tři stovky", pípnu.
"Tolik?" Máma pomalu sahá po peněžence v předsíni a já musím zase vysvětlovat. Lístek stojí přes stovku, chci si koupit popcorn, a pokud to vyjde, zajít po kinu s kámoškou na kafe.
Mamka jen povzdychne "to je hrůza, víš, co by za to bylo rohlíků?" Ale peníze mám a můžu konečně vyrazit. To jsem si ale jenom myslela.
"Počkej! To se se mnou ani nerozloučíš?"
"Bože! Jak já tenhle ceremoniál nesnáším! Ale nedá se nic dělat. Jinak neodejdu a tak se sebezapřením mámu obejmu a ona mě políbí. Naštěstí na čelo, to už jsem si dříve vyjednala, že ocucávat mne nebude. Konečně odcházím a na chvíli je konec otázkám.
No řekněte sami. Nezbláznili byste se z toho? A co takové mámy, kde jejich děti opravdu dělají lumpárny a mnohdy končí až v base? Nechtěla bych to zažít!
"Mami, dospěj už konečně!" Modlím se cestou na tramvaj a těším se na kino. Až mamka dospěje, tak jí snad jednou řeknu, že ta moje kámoška, se kterou se ráda setkávám, se jmenuje Jirka…
Téma týdne: Dospěj už konečně!
