Život je kolotoč

 KAPITOLA PRVNÍ

    Pomalu si zvykám na život ve městě na jihozápadě Čech. I když jsem se přistěhovala již před pěti lety, stále se mi vrací vzpomínky na malebnou vesničku na Šumavě, kde jsem s mým mužem prožila dvacet let spokojeného manželství. Je to už dávno, ale stále to vidím jako včera. Nemoc se neptá. Přichází znenadání a povětšinou krutě postihuje ty nejhodnější. To se ale nechci chválit. Tím nejhodnějším člověkem byl rozhodně milovaný Karel. Když mu diagnostikovali rakovinu plic, myslela jsem si, že je to jenom omyl. Ale bohužel nebyl. Po opakovaných operacích, pobytech v nemocnici a později i v léčebně, kde jsem ho pravidelně navštěvovala, jsem si Karla vzala na doporučení lékařů domů. Věděli jsme oba, že je to konec. Ale Karel nechtěl být v těžké chvíli v cizím prostředí beze mne. Pro mne to ale byly dny plné strachu a úzkostí. Když po čtrnácti dnech jeho i moje utrpení skončilo, bylo mi jasné, že na Šumavě již nemohu zůstat. Všude jsem viděla jeho přívětivou a usměvavou tvář. Bylo mi pětačtyřicet a najednou ke mně příslušelo to strašné slovo. Vdova. Oporou mi byla jen moje dcera Veronika, dvacetiletý človíček po maturitě. Později se do přízně snažil vetřít i Michal, bydlící v sousedství, jehož jsem bůhví proč považovala tak trochu za podivína. Měl už takovou pověst. Nevšímavý, zamlklý, pravděpodobně nezaměstnaný, žil ve svém domečku se sestrou.

    Po vyřízení dědických záležitostí jsem prodala naši malou roubenou chaloupku a odstěhovala se i s Veronikou do města do paneláku…

    Otáčím se od okna v šestém patře. Pomalu se stmívá, i když jsou teprve čtyři odpoledne.  Ale co bych nechtěla. Je leden. Zima si sice zatím dává na čas, ale věčně šedivé obloze se nedá nevyhnout. Moje vzpomínky jako by mne nechtěly opustit. Znovu se mi vybavují první dny, týdny a měsíce v novém působišti. Nekonečné fronty na Úřadu práce, se stále stejnou písničkou.

 „To víte, paní Kosandová. Ve vašem věku už je těžké práci sehnat. Zatím nic, co by odpovídalo vaší kvalifikaci, k dispozici nemáme“.

   U přepážky seděl kupodivu úředník, mého věku, sympatický, který projevoval maximální pochopení pro moji situaci. Ale pomoci mi také nedokázal. Jeho přítomnost na úřadu však byla tím jediným pozitivním, proč jsem tam chodila vcelku ráda se hlásit.

    Co mně byla platná vystudovaná Pedagogická fakulta. Naprostá beznaděj, spojená se steskem po milovaném manželovi, trvala celý rok. Nejhorší bylo, že práci nesehnala ani Verunka. A tak jsme si nemohly moc vyskakovat. Sirotčí důchod a sociální dávky byly naším jediným zdrojem příjmů. Verunce se občas podařilo sehnat nějakou brigádu, alespoň na pár měsíců.

    Usedám do nedávno zakoupené sedačky a pouštím rádio. Pomůže mi zbavit se minulosti a černých myšlenek.

„Co si stěžuješ?“, ozývá se moje druhé já.

„To už je za tebou. Máš dobrou práci, Verunka se uchytila v kanceláři, máš přítele, co chceš?“

Moje druhé já mělo pravdu. Náhodou se uvolnilo místo v základce a já nastoupila jako učitelka na první stupeň. Když jsem se byla odhlásit z evidence na úřadu práce, nemohla jsem se zbavit dojmu, že ten „můj úředník“, kterého jsem znala jako Viktora Macháčka, je vlastně nerad, že mne už u přepážky neuvidí.

 „Snad se ještě někde potkáme. Přál bych si to. Ať vám získané místo vydrží a ať se vám líbí“, loučil se se mnou.

    Už to bylo čtyři roky. Za tu dobu jsem svoji první várku dětí ve čtvrtém ročníku se slzami v očích přenechala dalším kolegům. Od září učím zase prvňáčky. Mám je moc ráda, malé capartíky a capartice, které po vás koukají svýma velkýma a zvídavýma očima a občas si zazlobí. Ale to patří k věci.

    Veronika pracuje na podatelně městského úřadu. Snad je tam i spokojená. A přítel? Kdo jiný by to mohl být, než můj soused ze Šumavy, Michal Štědrý. Začal za mnou jezdit zhruba před rokem. Ani nevím, kdy a u koho z nás tenkrát přeskočila pověstná jiskřička. Ale – přeskočila vůbec? Nevím. S odstupem času mi tenhle vztah připadá pouze jako východisko z nouze pro nás oba. Michal je svobodný, žije se svou mladší sestrou a občas mne o víkendech navštěvuje. I když můj názor na jeho osobu se nezměnil, tahle jak já říkám „sexuální turistika“ mi zatím vyhovuje. Přesto většinu volného času trávím doma sama. Verunka je dvakrát v týdnu do večera v práci, pak se věnuje svým zájmům a doma ji vidím jenom, když má hlad nebo jí chybí peníze.

    Zaposlouchala jsem se do známé písničky v rádiu a moje rozjímání přerušil zvuk mobilu. „Každá trampota má svou mez“, rozeznívalo se obývacím pokojem stále hlasitěji. Juknu na displej. Máma.

„Ahoj mami. Děje se něco?“, očekávám netrpělivě reakci z druhé strany.

„Jen tak jsem tě chtěla slyšet. Jo, a táta zítra nastupuje do nemocnice!“ Hrká ve mně.

„Co mu je? Povídej!“

„Žlučník. Však víš, jak dlouho to odkládal. Teď se konečně rozhodl. Už to bylo neúnosné, záchvaty každou chvilku. Tak se neboj. Bude to dobré. A co Verča?“

„Není doma. To víš, dneska je do večera v práci. Přijde asi za půl hodiny a zase mi vyčistí ledničku“, směju se.

„A kdy vás zase uvidím? Už jste tady spolu nebyly, naposledy v létě.“

„Táta bude ležet v Plzni?“, vyhýbám se přímé odpovědi.

„Jasně. Ale ani tam za ním nechoď. Než se tam vypravíš, bude doma. Dneska je to otázka tří dnů, říkal náš doktor“.

    Přesně tohle mi u mamky vadilo. Celý můj život mi dokázala organizovat. Nemohla jsem samostatně rozhodovat vůbec nic. Proto taky, když jsme se s Karlem vzali, odstěhovali jsme se na Šumavu. Tenkrát to mamka těžce nesla. Představovala si, že budeme s nimi bydlet v rodinném domku nedaleko města. Jedině táta měl pochopení a byl to právě on, kdo nakonec mamce všechno vysvětlil.

 „Tak kdy teda přijedeš?“ Mamka chtěla za každou cenu slyšet nějaký termín.

„Nevím zatím, mami. Jsem taky každý den skoro do večera ve škole, v sobotu a v neděli je tady Michal…“

„Jo. Michal. Všichni ostatní mají přednost přede mnou a tátou, co? S tím tvým Michalem žádné terno neuděláš, to si piš!“

„Ale mami, nech toho. Je to můj přítel. Vím, že ho nemusíš, ale můžeš ho alespoň respektovat. Pochop, taky chci mít svůj život!“

„Já taky v životě byla jenom s tátou a ne se žádným jiným chlapem. Kdyby to tak věděl Karel…“

 Máma se dotkla mé bolavé struny a já vybuchla.

 „Karla nech spát a nedotýkej se ho. Byl to skvělej člověk a ty to dobře víš. Ale to přece neznamená, že ze mne až do smrti bude jeptiška. Mami, pochop. Za chvilku mi bude padesát a to přece není konec života. Pozdravuj tátu, budu mu držet palce, aby všechno dobře dopadlo, a zastavím se za ním v nemocnici. Teď mě ještě čekají přípravy do školy“.

 „Abych se tě náhodou nedotkla, ty netykavko. Ale nebudu zdržovat. Měj se, a když budeš chtít, tak zavolej“.

Klap. Telefon zmlknul a já si znovu uvědomila, že v tomto směru se se svojí sedmdesátipětiletou mámou prostě neshodnu. Určitě se k ní dostanu až tak na Velikonoce, to budou ve škole prázdniny. Ale nemohla jsem jí to říci. Nechtěla jsem poslouchat nekonečné a zbytečné výčitky.

Mrknu na hodiny. Za pět šest. Verča je tu za chvilku. A jako bych ji přivolala, zarachotí v zámku klíč.

 „Ahoj mami! Je tam zima jako na Sibiři!“

Svléká si bundu, zouvá kozačky a už se řítí rovnou do kuchyně.

„Copak? Držíš černou hodinku?“ Mám zhasnuto, svítí jen hrající rádio.

„Ale ne. Jen tak jsem trochu přemýšlela a nějak jsem nechtěla zbytečně svítit. A taky volala babička. Táta jde zítra do nemocnice s tím žlučníkem, víš?“

„Je to taky dost, že se rozhoupal. Dneska je to sranda, laparoskopií je to šetrné a za tři dny je doma. A co máš k večeři?“

Usmála jsem se. Samozřejmě. Budeme bílit ledničku.

„Je tam guláš od včerejška, jestli chceš, nebo párek s křenem. Vyber si“.

Za pár minut se už hřeje v mikrovlnce včerejší guláš a já se se zálibou dívám, jak Verča pomlaskává.

„A jak v práci?“

„Blázinec. Pošty hromada a než se to všechno elektronicky zpracuje, trvá to. Prý dostaneme brzo nějakou posilu. Zatím je to opravdu na nervy, když jsme tam dvě a Jitka roznáší dopisy po městě. Většinou jsem v kanceláři sama. Je to náročné, ale zvládnu to. Začíná mne to opravdu bavit.“

„A co kluci? Jsou tam taky vůbec nějací?“

„No, to ani ne. Když, tak jenom ve tvém věku. Mladýho jsem zatím žádného neviděla a asi nemám ani šanci. Asi tam pro mne žádný nevyrostl“, zasmála se.

„Co je dneska v telce?“

Nakouknu do programu.

„Zase nějaká americká kriminální komedie, jako skoro každé pondělí, na jedničce Pošta pro tebe, pak ligový hokej, americký sitcom“, projíždím jednotlivé programy očima a nic mne zvlášť neupoutává.

„Jsem docela utahaná. Budu si číst a pustím si potom nějaký video“, Verča uklízí prázdný talíř a já si rozkládám na stole přípravy do školy.

    Je skoro jedenáct, když zhasínám. Veronika ve svém pokojíčku už spokojeně oddychuje a já uléhám v ložnici na pohodlné letiště.

 

Pokračování příště

 

Utajená skrýš pro lásku

J

iž tři roky jsem zaměstnána u svého šéfa jako sekretářka. Kdo si myslí, že tahle práce obnáší jen vaření kávy a laškování s pohledným nadřízeným, hluboce se mýlí. 

Tak jako každé ráno na sedmou chodím do práce.  Vladimír – tedy šéf, přichází kolem půl osmé. V té době už musí mít na stole připravenou snídani. Utíkám proto do nejbližšího pekařství pro čerstvé rohlíky, ve spěchu je mažu oblíbeným sýrem a vařím čaj. Půllitrový hrnec, jak to má Vladimír rád. Je už půl roku vdovec a tak mu doma snídani nikdo nepřipravuje. Dospělé děti mají svůj život. Z ledničky vyndávám chlazenou Coca-colu, kousnu si suchého rohlíku. Vladimír právě vchází do dveří. Křestním jménem ho ale nazývám jen pro sebe. I když on mi jako svojí mladé a svobodné sekretářce tyká, já zůstala u vykání a je to pan ředitel, nebo pan šéf, při oficiálním představování pan Šimánek a když mne naštve, tak ˇ“Šimák“. Jinak docela pohledný, štíhlý čtyřicátník. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbí.

 „Zdravím, Martino!“

Promítne se mi hlavou, že šéf se asi moc dobře nevyspal. Když je dobře naladěný, jsem „Marťa nebo Martinka“. Ale mlčím a otevírám dveře do jeho kanceláře.

„Snídani máte na stole, jako vždy“, snažím se ho pozitivněji naladit, ale moc se mi to nevede.

„Díky Martino!“, zavírá za sebou a já vím, že chce být sám.

Za hodinu nesměle klepám na dveře a přináším poštu k podpisu.

„Pojď dál a neboj se“, ozývá se od pracovního stolu. Nikoho nevidím. Vladimír cosi hledá pod stolem a je tam schovaný skoro celý.

„Krucinál“, klíče mi zapadly pod stůl až dozadu. Čert aby to dnešní ráno vzal!“, zdvíhá se na židli s klíči v ruce.

„Co mi neseš Martino?“, ptá se, ale očima už sleduje dopisy, připravené k odeslání.

„Stalo se vám něco, pane šéf?“, ptám se s účastí v hlase.

„Ále. Jel jsem moc rychle a chytili mne policajti…“¨

Usmívám se. Cizí neštěstí vždycky druhého potěší. Skoro se mi chce zeptat, kolik zaplatil. Ale nenalézám k tomu patřičný kus odvahy.

„Dali mi pětistovku!“, dozvídám se v zápětí.

„Kdyby věděli, jak chvátám, co toho dneska musím stihnout, tak by mě nechali. Blbouni jedni… Kolik je hodin?“, přechází okamžitě do pracovního procesu a ani nečeká na odpověď. Mrkne na hodiny pověšené v kanceláři.

„Za půl hodiny je tady jednatel firmy s projektantem a budeme řešit ten nový dům služeb! Kafe, občerstvení, minerálku, máš všechno?“

Samozřejmě, že nemám nic. A tak vybíhám do nejbližšího obchodu nakoupit vše potřebné a za čtvrt hodiny jsem zpátky.

Stavím vodu na kávu, na tác umisťuji nakoupené chlebíčky a na pracovní stůl dávám sklenice na minerálku.

„A nezapomeň, budu potřebovat zápis“, slyším šéfa z vedlejší kanceláře.

„Panebože. Zápis. Jak já tenhle administrativní úkon nenávidím!“ Převádět nejrůznější „bláboly“ jednajících do srozumitelného jazyka dá občas hodně zabrat. Ale nedá se nic dělat.

„Jakoby si ho taky jednou nemoh Šimák napsat sám“, brblám pro sebe. Ale dobře vím, že by to asi nešlo a tak za další půlhodinku, když už oficiální jednání začíná, s nezbytným blokem a propiskou usedám na roh pracovního stolu. Je to ale nuda… Projektant, starší a zřejmě i zkušený, předvádí svůj projekt na dům služeb. Pilně zapisuji, co bude v jednotlivých patrech. Od obchodu se vším možným, až po kadeřnictví, kosmetiku, saunu, výřivku… Takový dům snů, dá se říci. Vláďa se už v něm vidí ředitelem, ale já se na všechno dívám jinak. Kdo ví, jestli vůbec bude někdy stát, přemítám a obracím další list v linkovaném bloku. Zvoní telefon. Zvedám sluchátko a účastníkovi na druhém konci vysvětluji, že pan ředitel má jednání. Do rozepsaného zápisu čmárám telefonní číslo, na které má zavolat. V tom zaregistruji, že se cosi děje, protože projektant nějak zvyšuje hlas.

„No to přece nemyslíte vážně, řediteli,“, slyším ho rozčileného.

„V takovém super domě a nebude tam prádelna? Dovedete si představit, co prádla bude ze sauny, kosmetiky, kadeřnictví a nakonec i z obchodu, kde jak předpokládám, budete chtít mít uniformované zaměstnance? To si opravdu myslíte, že si to všichni budou nosit prát domů nebo na to najmeme jinou firmu? To přece bude neekonomický“, snaží se inženýr ředitele přesvědčit.

„Nezlobte se, pane inženýre, ale takováhle prádelna tam rozhodně nebude!“, říká Vladimír s vážnou tváří.

„Když tak jiná, ale tahle, rozhodně ne!“

„Ach jo. Zase to bude nekonečná diskuze. Teď se začnou hádat, a jak já chudák to tady převedu do češtiny?“, vzorově do bloku zapisuji „Problém – prádelna“.

„Jak jiná? Jaká jiná? To chcete kohoutky na vodu na druhé straně, nebo pračku se sušičkou ke stropu, nebo co?“ Pan Vojáček se opravdu zlobí, ale můj šéf zůstává kupodivu klidný.

„Kohoutky se mi určitě budou líbit tam, kde jsou namalovaný. Pračka se sušičkou taky… Ale …“

„Ale co?“, netrpělivost pana Vojáčka stoupá.

„Co. Takováhle místnost tam prostě nebude!“

Vladimír přistrkuje projektantovi jeho dílo blíž. Teď už na velký nápis na stránce vidím od svého bloku i já a dřív než projektant se začínám smát. Nahlas. Inženýr Vojáček kouká chvilku nechápavě, ale zakrátko se i na jeho tváři objevuje úsměv.

„Tedy, jak se mi to mohlo stát, to opravdu nevím. Ale je to dobré, řediteli. Takže. Když do té „PRÁDELNY“ dokreslím to dlouhé Á, které tam nedopatřením chybí, bude se vám líbit?“

„Jo, to bude něco docela jiného“, se smíchem říká Vladimír.

V mém bloku se objevuje – oprava chyby v projektu prádelny a napjatá atmosféra je najednou ta tam. Vyslechla jsem ještě několik podobných perel a perliček, které se občas v téhle náročné práci vyskytnou. Šéf poděkoval všem za účast.

 

„A máme skoro poledne. Komu, že jsem to měl zavolat?“

Dávám mu číslo ze svého bloku a chystám se zápis přepsat. Ale nic není tak jednoduché. Asi pětkrát zazvoní telefon, objednávám návštěvy. Mezi tím uvádím další objednané hosty, kteří se tentokrát obejdou bez mojí účasti u ředitele. Kolem druhé odpoledne ředitel odchází na oběd a já vyndám z ledničky z domova přinesenou svačinu. Vzápětí mi zvoní mobil. Vladimír…

„Copak zase sklerotik zapomněl“, přijímám hovor.

„Martinko, večer mám to setkání s podnikateli, nezapomněla jsi? Chci tě tam mít s sebou. Každý tam bude s manželkou nebo partnerkou, nechci tam jít sám. Počítáš s tím?“

Hrklo ve mně. Vím, že jsme před časem na tohle téma spolu hovořili, ale myslela jsem si, že to nějak uhaslo. A já nemám co na sebe!

„Skoro ne“, odpovídám do telefonu.

„A přijdeš?“, ptá se.

„Ale co s váma mám dělat. Tak v osm, v hotelu „U dvou růží?“

„Přesně tam. Budu tě čekat, Marťo“.

Vždycky mě to pohladilo na duši, když mne takhle oslovil. Náš vztah byl hodně kamarádský. Snad to bylo i tím, že Vladimír ovdověl. Občas jsme spolu zašli na večeři, párkrát mne doprovodil domů. Ale to bylo všechno. Já ale v duchu počítala i s něčím jiným. Mé platonické lásce jsem se nedokázala ubránit. Ale až dosud všechny moje snahy zůstaly bez odezvy. Dnes je to docela „in“ mít vedle sebe staršího pohledného muže. A hlavně – je ředitel a má prachy… Trochu sobecké, že? Ale takový je dnes život. Urvat co se dá…

 V takových úvahách jsem zvolna dopsala zápis z „prádelního jednání“, vypnula počítač a vydala se z práce do města. Musím si přece něco koupit na sebe na večer, ne? Co kdyby se moje tajné přání začalo plnit… A já se chci, co chci, já se musím líbit!

             Procházela jsem krásným nově upraveným parkem, kde v počínajícím jaru rozkvétaly keře jalovců a rododendronů. Vůně se šířila do daleka a moc mne lákalo posadit se na jednu z laviček. Ale nebyl čas. Koupit si něco na sebe a dát se „do gala“ zabere i mně spoustu času, tak jako každé normální ženské. V supermarketu bylo dusno, lidí všude jako máku. Vybrala jsem si lehké tmavě červené koktejlové šaty s hlubokým dekoltem. Dobře jsem věděla, jaká barva mi sluší. S černými střevíčky to prostě nebude mít chybu. Pomalu jsem se rozhlížela u regálu s parfémy, který si vyberu. Ale ouha! Uvědomila jsem si, že asi nebudu mít dost peněz. Šatičky byly přece jen trochu dražší, než jsem předpokládala. Otevírám svoji peněženku a opravdu. Na parfém, který se mně opravdu hodně líbil, už nějak chyběly peníze. Co s tím? Sehnat v tak krátké době peníze nešlo. Bylo skoro půl páté odpoledne a v osm už jsem měla být v hotelu. Ale bez parfému? No to prostě nepůjde. Nějak to vyřeším. Uložila jsem parfém v krabičce do nákupního košíku a s vybraným moderně střiženým sáčkem zamířila do zkušební kabinky.

 „Koukej, ta mladá, co vyšla z kabinky jedna! Ta se ale kroutí, co?“ Obsluha kamerové místnosti, dnes ve složení Karel a Michal, si krátila dlouhou chvíli sledováním hezkých zákaznic.

„Hezká, Karle, co? Stála by za hřích? Co myslíš? Počkej. Přiblížíme si ji…“ Michal stiskl příslušné tlačítko.

„Hm. Kabátek se jí asi nelíbil. Vrací ho na stojan. Ale chodí opravdu zajímavě. Jako baletka! Kampak se vrhne teď?“

Sledují zákaznici až do drogerie.

„Co to dělá?“, Karel se obrací na Michala a nevěří vlastním očím. Žena z vozíku vyndává krabičku s parfémem a snaží se jej vrátit do regálu. Ruce se jí přitom třesou a krabička jí několikrát upadne na zem.

„Ty Michale, to se mi nezdá. Přibliž ten regál ještě trochu“.

Stalo se. A tak Michal s Karlem viděli, že po několika pokusech se dívce skutečně podařilo krabičku mezi jiné parfémy vrátit.

„Nezkontrolujeme to?“ Karel byl zkušenější a „fígle“ mnohých zákazníků znal.

„Myslíš? Že by ta krabička byla prázdná? Třeba se nám to jen zdá. Nicméně-počkáme si za pokladnou a zkontrolujeme nákup. Když už nic, alespoň si s tou „krásnou neznámou popovídáme, ne?“

 Pomalu přijíždím k pokladně.

„Bože, jak tohle dopadne! Snad to všechno vyjde. Už abych byla doma!“ Otevírám peněženku a pokladní platím za zakoupené šaty, punčocháče a postříbřenou bižuterii.
„Je to všechno?“, ptá se mě.

„Všechno. Trnu a v duchu si říkám: Nezdržuj, babo a dělej!“. Beru si blok a vyjíždím za pokladny.

„Kontrola nákupu“, dva mladíci, každý z jedné strany se ke mně přitočili hned po té.

„Pojďte s námi do kanceláře.“

Zatrnulo mi. Ale nejlepší obrana bude útok, že? A proto reaguju podrážděně.

„Co si to dovolujete? Přece jste viděli, že platím, nebo ne? Spěchám, nezdržujte!“.

Ale mladíci jsou neoblomní a tak nakonec končím v malé místnosti bez oken, kde je slyšet pouze fungující klimatizace.

Starší z mladíků se ujímá slova.

„Tak jak to bylo s tím parfémem? Nezapírejte. Viděli jsme vás na kameře, do regálu jste vracela prázdnou krabičku! Tuhle! Vytahuje z kapsy krabičku od parfému, trochu pomačkanou a pošpiněnou. Samozřejmě tu moji.

„Tak co. Kde máte obsah té krabičky?“

„Nic nemám. Nic jsem nevzala. Ta krabička už byla prázdná, když jsem ji vzala do ruky!“, snažím se přesvědčit touhle krátkonohou lží, ale už předem vím, že neuspěju.

„Tak slečno, nebo mladá paní! Na takovéhle noty my tady nehrajeme. Prázdná krabička v regálu být nemohla. O tom mě nepřesvědčíte!“. Karel mluvil slušně, ale rozhodně.

„Ukažte nám obsah kabelky!“ Na zem vysypávám obsah své kabelky. Doklady, klíče, mobil, peněženka, rtěnka zrcátko. Na přání obracím i kapsy svých riflí a mikiny. Nic.

Michal nevěřícně kroutí hlavou.

„Že bychom se přece jen spletli?“, slyším, jak u dveří šeptá.

„Nepletu se nikdy! Vzpomeň na ty třesoucí ruce a nervozitu“, slyším odpověď staršího z mužů.

„Nechcete se přece jenom přiznat?“, pokračuje.

„Nemám k čemu. Nic jsem si nevzala“, trvám na svém a jen doufám, že tímhle tvrzením už celá epizoda skončí. Ale mýlím se.

„Dobrá“, starší z hochů má zřejmě rozhodující slovo.

„Pošlu vám sem naši kolegyni. Provede osobní prohlídku!“

Neptá se mne na souhlas a zavírá dveře neútulné místnosti.

Nervózně přecházím sem a tam.

„Bože, co mne to jen napadlo. Teď se všechno provalí a ještě budu mít ostudu!“ Ale svoji hru za každou cenu musím dovést až do konce.

Do dveří vchází mladá žena v uniformě ochranky a ohmatává celé moje tělo. Ale nikde nic. Vrací se k oběma mladíkům a sděluje výsledek zkoumání. Starší z mužů se ale nechce vzdát.

„Nedá se nic dělat. Zavoláme policii!“, oznamuje mi suše.

„Policii? A proč? A kdy přijedou?“, ptám se.

„Kdo ví. Za hodinu, dvě, podle toho, co budou mít na práci předtím. To víte, na krámské zloděje mají vždycky času dost. Vy si tady v místnosti pěkně počkáte. Máte tu teplo, světlo, nic vám tady chybět nebude“, snaží se odejít.

„Nemůžu tady čekat tak dlouho! Vraťte se prosím!“, cítím, že můj boj se chýlí pomalu ke konci a už déle nevydržím hrát tohle divadlo.

„Tak – dáte nám parfém a na všechno zapomeneme, platí?“

„Platí. Jen o jedno vás prosím. Nechte mne tady chvilku o samotě“.

„Je to sice nezvyklé přání, ale budiž. Zaklepejte. Budu čekat za dveřmi“.

Mladík zavírá dveře a já zhasínám světlo. Co kdyby někde u stropu byla kamera? Nepřežila bych to. Po krátké chvíli klepám na dveře a rozsvěcuji. V ruce držím parfém a předávám jej mladíkovi.

„Tak vidíte, že jsem se nepletl. Ale – kde vlastně ten parfém byl?“

Mlčím. Skrýš v tomto případě zůstala pouze mým tajemstvím. Ale cítila jsem, jak rudnu… Ochranka dohodu splnila do puntíku. Policii tentokrát nezavolali a já vypadla konečně na ulici.

             Dlouho trvalo, než jsem se z tohohle zážitku, který jsem si přivodila docela sama, vzpamatovala. Ale očekávaný večer s Vladimírem zahnal všechny nepříjemné pocity. Úderem osmé hodiny jsem v nových šatech čekala „U dvou růží“. Vladimír mne uvedl do společnosti jako svoji sekretářku. Už to mi mělo napovědět víc. Ale já stále v skrytu své duše doufala, že moje platonická láska získá jiné především mnou očekávané rozměry. Večer probíhal pro mne docela nudně. Jen večeře neměla chybu. Obchodní jednání, která Vladimír vedl s pozvanými podnikateli, byla pro mne docela nezajímavá. A proto jsem v závěru večera uvítala „volnou zábavu“, kde k tanci a poslechu hrála pětičlenná kapela. Když došlo na dámskou volenku, vyzvala jsem k tanci svůj „idol“.

 „Nemohla bych vám, alespoň pro tenhle večer tykat?“, ptám se při tanci a v duchu si přeji, aby tahle pomalá a krásně romantická skladba nikdy neskončila.

„Nezlob se Marťo. Ale nemohla. Víš, mám tě rád. Ale jenom jako sekretářku. Možná kamarádku. Ale ne jinak, i když je mi jasné, že o něco takového usiluješ. Podívej se. Mohl bych s přehledem být tvůj táta. A věř, za chvilku bych ti nestačil. Co taky se starým dědkem, ne?“, snažil se svoje řeči obrátit v žert, i když mne jeho slova hodně bolela.

„A taky – na mě je ještě moc brzo. Nedokážu po smrti Věry, kterou jsem opravdu miloval, tak narychlo navázat jiný vztah, rozumíš? Všechno to chce čas, a já ho zatím mám proklatě málo. Chceš-li, můžeme občas spolu zajít na večeři, budu spokojeným šéfem, když budeš plnit všechny své úkoly bez chyby, ale nic víc. Chápeš?“

„Ale já…“, chtěla jsem Vláďovi vysvětlit, jak moc se mi líbí, i to, co jsem pro svoji platonickou lásku dokázala dnes obětovat. Ale včas mne zarazil.

„Marti, nic neříkej. Moje slova jsou definitivní. Nabízím ti korektní přátelství. Nechceš-li jej přijmout, nemusíš. Věřím, že v budoucnu najdeš tu skutečnou lásku. Budu ti dokonce i držet palce a moc ti to budu přát. Bereš?“

Přikývla jsem, i když do očí se mi draly slzy. Kdyby tak věděl, co všechno jsem byla dnes schopná podstoupit jen proto, abych se mu líbila. Ještě že mne v mojí sdílnosti včas zarazil. Možná, že bych se nedočkala žádné korektní nabídky. A přátelství? To je dnes také cenná a stále vzácnější deviza.

             Omluvila jsem se z dalšího průběhu večera. Potřebovala jsem být sama, abych to všechno nějak strávila. Trvalo to sice asi týden, ale pochopila jsem, že Šimák je vlastně na dnešní dobu docela vzácný člověk. Každý jiný šéf by jistě citového rozpoložení svojí sekretářky využil docela jinak. A časem jsem šéfovi dala za pravdu ve všech jím vytýčených bodech. Našla jsem svoji, nevím, zda tu pravou, ale opravdovou lásku. Michal ze supermarketu byl také svobodný a moc se mi líbil.

 

 

 

Nový začátek

Musím říci, že pro mne to bylo překvapení. Po sedmi letech znovu začínat? Mám či nemám? Podobné úvahy mne pronásledují v poslední době dost často. Pro ty z vás, kteří by snad netušili o čem je řeč, na vysvětlenou dodávám: řeč je o mém blogu. Svůj první blog (a tehdy jsem byla přesvědčena, že i poslední), jsem si založila v září 2013. K tomuhle odvážnému kroku mne tehdy vedlo vypsání vánoční soutěže na téma „Setkání s literární postavou“. I když rozsah příspěvku byl hodně omezený, co do počtu slov, myslím si, že můj příspěvek „Babiččin odkaz“ se tehdy čtenářům líbil. Do finále soutěže se ale nedostal. To mi vůbec nevadilo. Zajímaly mne názory čtenářů, které mne nakonec utvrdily v tom, že mám v psaní blogu pokračovat.

Od té doby uplynulo mnoho vody. Snažila jsem se psát příběhy ze života, vycházející z mojí celoživotní praxe ve státní správě na úseku přestupků, na blogu opřené převážně o vypisovaná témata týdne. Za dobu trvání tohoto blogu jsem zaznamenala spoustu pravidelných i nepravidelných návštěvníků a velké množství převážně pochvalných komentářů k jednotlivým příspěvkům. Touto cestou všem děkuji za jejich názory a chválu. Vždy to každého autora potěší.

Poslední příspěvek vyšel v únoru 2019. Od té doby mne nějak opustila chuť psát. Myslím, že nejen mne dlouhodobé technické problémy blogu.cz odrazovaly od další práce. Stále jsem však doufala, že se vyřeší a budu dál pokračovat ve svém tvoření.

 

Všichni víme, jak to nakonec dopadlo. A tak i u mne vznikl v červenci letošního roku staronový druhý „Písmáček“. Věřím, že si získá svoje pravidelné příznivce a čtenáře. Vypisovaná témata týdne mi oproti tomu starému zřejmě budou chybět a novou formu tvoření budu ještě chvilku hledat. Všem těm z vás, kteří se stejně jako já, učí pohybovat ve virtuálním prostředí svých nových stránek, přeji hodně zdaru a těším se na vaše články.

 

 

 

Otravné otázky

"Kdy už konečně dospěješ?"Tuhle větu slýchám od mojí maminy v poslední době často. Brzo mi bude patnáct let a stanu se občankou. Ptáte se jak to? Dostanu přece občanku a bude ze mě občanka, ne? A proto si myslím, že moje mamka přehání, když se pořád ptá, kdy už dospěju. Jsem přece dospělá, když budu mít ten průkaz, nemyslíte? To já se spíš ptám, kdy mamka už přestane se svými otázkami a kdy ona dospěje. No posuďte sami.

Je hrozně otravná. Kdykoliv se vrátím domů ze školy, zeptá se místo pozdravu "co škola?" Hrozně mě tím prudí. Vždyť dobře ví, že problémy s učením mám jenom občas, a to hlavně v kreslení. Prostě - když jsem se narodila, tak mi nebylo dopřáno nadání pro tohle umění. Známka z kreslení mi často kazila samé jedničky na vysvědčení. Nakonec to nevydržel ani náš pan učitel. Když viděl, jak se s výkresem trápím, tak mi to načrtl a já to jen vymalovala. Nevím, čím jsem si tuhle pozornost zasloužila, ale teď v pololetí, v posledním ročníku základky, jsem najednou měla z kreslení za jedna a spolužáci jen záviděli. Samozřejmě, že jsem tuhle epizodu doma nevykládala. Mamka by byla ještě schopná za učitelem zajít a promluvit si s ním, proč to dělá a jestli v tom není nějaké to "harašení". Ale to jsem trochu odbočila od otázky "co škola". Odpovídám automaticky "dobrý" a máma se naštěstí na víc podrobností nezeptá. Další předem jasná otázka je "máš hlad?". Samozřejmě se nepletu a zase jako každý den odpovídám "Jo". To jsem si ještě ani nestačila sundat kabát a zout boty. A už je tu další otravná otázka. "Umyla sis ruce?" Chce se mi křičet, že nejsem natahovací a všechno najednou nestihnu. Ale jako slušně vychovaná holka raději mlčím a odcházím do koupelny.

Po dobrém obědě (na kuchyni mojí mamky si opravdu ani v nejmenším nemohu stěžovat) padnou další, mně předem jasné otázky. "Máš nějaké úkoly? A kdy je budeš psát? Kam jdeš odpoledne? A kdy se vrátíš domů?" Odpovídám jako vždy, že úkoly zvládnu večer. Odpoledne jdu s kámoškou do kina a vrátím se kolem osmé. A už je tu další otázka. "A do kterého kina a na co jdete? A ještě, než odejdeš, tak si musíš uklidit ve svém pokojíku. Takový svinčík, jaký tam máš, jsem už dlouho neviděla! Dneska jsem ti tam byla ráno povléci postel a žasla jsem". Tahle uklízecí otázka mne taky strašně štve. Jako by nebylo jedno, jestli věci, co jsem měla včera na sobě, leží na zemi, nebo v koši na špinavé prádlo, nebo visí ve skříni. Stejně tak prach. Jako by nebylo jedno, že televize je trošku zaprášená. Vidět na ni je, tak co. Bože, jak ráda a nahlas bych řekla své mamce, aby s těmi příkazy a zákazy už jednou provždy přestala. Jsem přece dospělá a velká holka! Velká doslova. Pomalu a jistě přerůstám svoji maminu a ona říká, že až mně bude chtít dát facku, že si bude muset stoupnout na židličku. Tomu se hodně směju. Moje mamka je moc fajn a musím po pravdě říct, že za těch mých patnáct let to bylo snad jednou, kdy mě opravdu zfackovala. To jsem byla ale ještě mladší a židli si rozhodně brát nemusela. A navíc dobře vím, že jsem si to zasloužila. Ale to už je dávno. Poslušně odcházím do svého pokojíku a dám se do úklidu. Štve mě to. Šaty ze včerejška lítají do skříně, s věšením na ramínko se moc nezdržuju. Je málo času. Za chvíli budou tři hodiny, přijde kámoška a jdeme do toho kina. Beru prachovku a utírám prach z nábytku. Hotovo za tři minuty. Mamka si přišla úklid zkontrolovat. "No vidíš, že to jde, když se chce. Dospěj už konečně Katko!" Odchází a já začínám přemýšlet, co si vezmu na sebe do kina. Kalhoty nebo sukni? Blůzku nebo tričko? Nakonec vítězí džíny a triko, sportovní svetr a bunda. Je přece jen zima. Pomalu scházím dolů po schodišti do přízemí našeho rodinného domku. Máma už na mne čeká v hale u východu a já očekávám nějakou kritiku. Nemýlím se.

"Prosímtě, co sis to zase vzala na sebe? Džíny? Ty nosíš všude, vždyť je to jako montérky. To nemáš normální kalhoty, když jdeš do kina?"

"Ale mami. Tomu ty nerozumíš. To nosí dneska každej, víš? A nepočítej s tím, že se budu převlíkat. V normálních kalhotách bych vypadala jako blázen! Víš, jak jsou mi velký? Džíny jsou fajn. Pěkně přiléhají a hřejou", vzmůžu se trochu na odpor.

Mamka se jenom usmívá. Ví, že v tomhle ohledu se mnou nic nesvede a na přiléhavost džín má taky svůj názor, který znám. Musím přiznat, že tak trochu má pravdu. I mně to dá práci, než se do nich nasoukám. Ale zatím to vydržely a já taky…

"A co peníze? Kolik potřebuješ?", přichází další otázka, na kterou čekám.

"Tři stovky", pípnu.

"Tolik?" Máma pomalu sahá po peněžence v předsíni a já musím zase vysvětlovat. Lístek stojí přes stovku, chci si koupit popcorn, a pokud to vyjde, zajít po kinu s kámoškou na kafe.

Mamka jen povzdychne "to je hrůza, víš, co by za to bylo rohlíků?" Ale peníze mám a můžu konečně vyrazit. To jsem si ale jenom myslela.

"Počkej! To se se mnou ani nerozloučíš?"

"Bože! Jak já tenhle ceremoniál nesnáším! Ale nedá se nic dělat. Jinak neodejdu a tak se sebezapřením mámu obejmu a ona mě políbí. Naštěstí na čelo, to už jsem si dříve vyjednala, že ocucávat mne nebude. Konečně odcházím a na chvíli je konec otázkám.

No řekněte sami. Nezbláznili byste se z toho? A co takové mámy, kde jejich děti opravdu dělají lumpárny a mnohdy končí až v base? Nechtěla bych to zažít!

"Mami, dospěj už konečně!" Modlím se cestou na tramvaj a těším se na kino. Až mamka dospěje, tak jí snad jednou řeknu, že ta moje kámoška, se kterou se ráda setkávám, se jmenuje Jirka…

Téma týdne: Dospěj už konečně!

Dopis bez adresáta

"To už zase píšeš? Martine, nech toho. Zblázníš se a nepomůže ti to. Slyšíš? Vnímáš mě vůbec?"

Sedím na posteli. Před sebou notebook a opravdu píšu. Ani sám nevím přesně, proč. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Můžu jen psát. Maminčin hlas vnímám jen okrajově. Vím, že to myslí asi dobře, ale nemůžu si nijak pomoci.

"Uvařila jsem špagety. Máš je přece rád. Tak si pojď dát alespoň trochu. Slyšíš? Martine!"

Máma mne bere za rameno a zatřese se mnou.

"Nech mě, mami. Stejně jíst nemůžu. Chce to asi více času. Nech mě. Chci být sám."

Máma zavírá dveře mého pokoje. Už zase pláče, ale se mnou to nic nedělá. Jako bych ztratil sám sebe. Vracím se k notebooku a čtu, co se mi podařilo napsat. Kéž by to bylo jen jedno z mých literárních pokusů, postesknu si vduchu. Písmenka na obrazovce počítače se mi rozmazávají. Ale na písmenka nemusím vidět. To, co napsala moje bolavá duše, znám stejně nazpaměť.

"Moje Markéto, tolik jsem ti toho ještě chtěl říci. Chodili jsme spolu tak krátce, i když - co je to krátce? Jsou dva roky krátké, nebo dlouhé? Kdo ví. Je to asi pro každého jiné, viď. Vidíš. Bavím se s tebou tady na obrazovce, jako bys tu se mnou byla. Snad si to přečteš, někdy - někde.

Bylo mi to divné, když ses týden neozvala. Takový dlouhý týden to pro mne byl. Telefon nedostupný. Zvonek u tvého bytu, kde jsme spolu prožili tak krásné chvilky, zůstával také bez odezvy a já netušil, co se s tebou děje. Až v sobotu. To jsem otevřel noviny a viděl tam tvoji fotografii. Byla ale taková divná. Měla jsi zavřené oči, na čele šrám. To, co jsem si přečetl pod obrázkem, mi připadalo jako zlý sen.

"Včera ve večerních hodinách byla v příkopě u silnice směřující k obci Borovy tato dívka, bez známek života. Pravděpodobně byla sražena nějakým vozidlem a řidič z místa nehody ujel. Policie pátrá po totožnosti dívky. Žádáme všechny, kteří dívku znali a mohou uvést cokoliv k její totožnosti, aby se přihlásili na nejbližším policejním oddělení."

Víš, Markéto, vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Utěšoval jsem se, že to musí být nějaký krutý omyl. Ale bohužel nebyl. Když mne policie vzala na patologii k identifikaci, pochybnosti se rozplynuly. Od té doby můžu jenom psát, a proto ti také píšu tenhle dlouhý a nesouvislý dopis, který nemá adresáta.

Chtěl jsem Ti toho ještě tolik sdělit. Koupil jsem dokonce i snubní prstýnek. Měl jsem takový krásný plán na sobotu. Přijdu za tebou s kyticí a pokleknu. Vezmeš si mne? To už si mohu představovat jen ve svém snu. Tolik jsem se těšil na tvoji odpověď. Cos vlastně dělala v těch Borovech? Vím, že jsi tam zdědila po prarodičích chatu. Moc jsem ti to přál. Vždyť to byli prarodiče, kteří tě vychovávali, jak jsi mi vždycky zdůrazňovala. Tvoje rodiče sis nepamatovala. Od tvých prarodičů vím, že zahynuli při leteckém neštěstí cestou z dovolené v zahraničí. To ti byly dva roky. Dnes je ti, vlastně bylo ti, dvaadvacet. Poznal jsem tě ve tvých dvaceti. To jsi končila střední školu a rozmýšlela se, co dál. Mně bylo o dva roky víc, studoval jsem vysokou elektrotechnickou a poprvé ve svém životě se bláznivě zamiloval. Do tebe. A když si po roce naší známosti zůstala na světě sama, pomáhal jsem ti, jak to šlo, dostat tě z deprese a smutku. Nakonec se to podařilo, viď? Já vím. Chce to čas. Hodně času. Jen mne nenapadlo, že za další rok budu v podobné situaci já sám. Proč jsem nejel do Borov s tebou? Třeba by všechno dopadlo jinak. Ale já měl v týdnu důležitou zkoušku ve škole a musel jsem se učit. Dnes mě to mrzí, Markéto. Ale bohužel s tím nic nenadělám. Zítra mne pozvali na policii k sepsání protokolu o identifikaci. Snad to dám bez slz. Je to to poslední, co pro tebe můžu udělat. Za týden bude pohřeb. Neboj se. Budu tam. A odevzdám ti tenhle dopis. Dopis na rozloučenou s člověkem, kterého jsem tolik miloval. A prosím, přečti si ho. Snad tě potěší v tom dalekém druhém světě. Jsem přesvědčen o tom, že tam musí být krásně. Ptáš se proč? No, kdyby to bylo jinak, tak by se přece odsud někdo vrátil, ne? Měj se tam moc hezky, Markéto. Vždycky na tebe budu myslet. Tvůj Martin".

Přejíždím očima napsaný text. Najednou, jako by se mi ulevilo. Vypsal jsem svoji bolavou dušičku. Snad i mně to do budoucna pomůže. Osud je bohužel někdy až příliš krutý. Ale život jde dál. Napadá mne jen jediné. U psaní už zůstanu, i když bych rád, aby moje výtvory do budoucna byly poněkud veselejší. Říká se, že čas zhojí každou bolest. A tak věřím, že i mně se zadaří.

Téma týdne: Proč píšu?