Život je kolotoč

 KAPITOLA DESÁTÁ

Konečně doma! Uvědomuji si tuhle skutečnost při zvuku ranního budíku a ještě napůl rozespalá otevírám oči.

„To by bylo nádherné, kdybych tak dneska nemusela do školy a mohla si pospat“, pomalu vstávám z postele. U rodičů to byly náročné dva dny. Pohlédnu z okna ložnice, kde se mezi vzrostlými stromy občas objevuje sluníčko.

 „Teď bude hezky, když musím makat“, pomyslím si a mířím do kuchyně.

 Veronika už připravuje snídani.

„Ahoj, tak už jsem ráda, že už je po svátcích. U babi se pořád něco dělo, ani jsme neměly čas si spolu nějak popovídat, viď mami?“

 Přikyvuji. Veronice jsem musela dát za pravdu. V neděli jsme byli všichni v kostele na mši. Jako obvykle bylo plno. Po dobrém obědě nás čekaly velikonoční trhy, včetně pouťových atrakcí. Nedokázala jsem odolat řetízkovému kolotoči, který jsem milovala od svého dětství. Večer jsme s Verčou dlouho seděli s našima u dobrého vínka. Mamka přitom stačila zdrbat živé i mrtvé a nepustila nikoho ke slovu. Táta vzpomínal na svoje mládí, když chodíval s pomlázkou koledovat a prohánět hezká děvčata. Přes svůj věk se těšil dobrému zdraví. Nedávná operace žlučníku jako by mu přidala na síle a energii.

 „O čem přemýšlíš, mami?“, vytrhuje mne Veronika z mých úvah.

 „Tak. Promítám si, co všechno jsme spolu přečkaly s našima“, usmívám se.

 „Hlavně to pondělí ráno, viď? Ještě máš jelita?“

 „Trochu to ještě cítím. Táta to vzal z gruntu i s babičkou, viď? Je vidět, že ještě koledování s pomlázkou vůbec nezapomněl. Ale měl z toho radost, kterou jsem mu pro nějaký šrám nemohla přece zkazit!“

 „Je to skvělej děda, fakt. Vždycky jsem si s ním užila, už jako malá holka“, Veronika bere do ruky svoji tašku.

„A teď už musím jít. Měj se. Uvidíme se večer.“

    To už i já mířím do předsíně, protože mám nejvyšší čas stihnout tu „moji tramvaj“, která mne doveze do školy. Rozhlížím se a moji pozornost mimoděk upoutá prázdný věšáček na náhradní klíče od bytu.

„Veronika!“, napadá mne v prvním momentu, protože by to nebylo po prvé, kdy si ve spěchu vzala i tyto druhé klíče.

„Sklerotik jeden. Nesmím jí večer připomenout, aby je tam vrátila! Určitě si pro samý spěch ani nevšimla, že je sebrala taky s sebou!“

 Zamykám a za chvilku už nastupuji do tramvaje, kde na sedadle skoro usínám. Moje tělo ještě nedokázalo tak docela vstřebat probdělou noc s mými rodiči. Z klimbání mne vyruší ženský hlas.

 „Dobré ráno, paní učitelko! To jsem ráda, že vás vidím. Stejně jsem chtěla za vámi do školy zajít omluvit toho mého zbojníka. Tenkrát přišel pozdě mojí vinou, víte?“

„Dobrý den paní Pešková, Honzík sice neřekl, proč přišel pozdě, ale jednou za čas se to může stát každému. Už jsem mu to odpustila“, usmívám se při vzpomínce, co odpověděl, když jsem jej upozorňovala, že měl vyjít z domu dřív.

 „Víte, tenkrát se to nějak semlelo všechno dohromady. Můj muž vstává první a taky mu zvoní budík. Automaticky ho pak nařídí i pro mne, ale jak já byla z předchozího dne unavená, tak jsem zvonění zamáčkla, sotva se ozvalo. S Honzou jsme se probudili skoro v půl osmé a tak se opozdil. Snad se to už vícekrát nestane.“

 „Neřešte to. Všechno je v pořádku. Honzík je hodný kluk a dobře se učí. Kéž by takoví byli všichni moji žáci. Je šikovný, buďte ráda, že takového máte a nad nějakou tou minutkou se netrapte. Jak říkám. Může se to občas stát každému, i mně! Příjemný den. Musím vystoupit, nebo taky přijdu pozdě!“

Loučím se se sympatickou Honzíčkovou matkou a za chvilku mne pohltí atmosféra školní budovy, jejích rušných chodeb a tříd. Cestou do sborovny si uvědomuji, že za pár týdnů bude zase konec jednoho školního roku a moji prvňáčci už budou o rok starší. Nedá mi to a vytáčím na mobilu Veroniku.

 „Ahoj, neodnesla sis náhodou dvoje klíče od bytu? Všimla jsem si, že na věšáku v předsíni chybí!“

„Tak to tedy ne! To jsem si všimla já už před svátkama, že tam nejsou a podezřívala jsem tebe!“

 „Tak jo. Je to divný, kam se mohly podít. Doma se podíváme, jestli někam nezapadly. Hezkej pracovní den. Ahoj!“, končím hovor. Ale v duchu Veronice moc nevěřím. Určitě se najdou v některé kapse jejích bund, kabátků a vestiček, jako už předtím několikrát.

    Dnešní den ve škole nepřinesl moc pozitivního. Ředitelka nám oznámila, že pro další školní rok budeme zase mít náš rozpočet o něco hubenější. Je třeba šetřit, všude, kde se dá. V krajním případě se bude i propouštět. Při téhle zprávě mě zamrazilo v zádech. Mám v životě smůlu, už jsem to zažila jednou. Snad bude osud milosrdnější a tentokrát snižování stavu nepostihne moji osobu… Ale červíček pochybností v mojí hlavě pořádně zahlodal.

    Je krátce po čtvrté odpoledne, když unavená otevírám dveře našeho společného bytu. V každé ruce tašku s nákupem, prostě normální osud nás osamělých žen. Pořád musím myslet na náhradní klíče. Snad se najdou. Hned v předsíni se dívám pod malý botník, za odkládací stěnu, ale kde nic, tu nic.

 „Počkám na Veroniku. Třeba ji napadne nějaká další skrýš. Je v tomhle ohledu známej bordelář. Měla to po kom zdědit. Karel nebyl lepší. Co já se mu naříkala, aby po sobě uklízel. Ale bylo to všechno marné a dnes, když tady již se mnou není, musím přiznat, že to bylo ode mne malicherné. Co bych za to dala, kdyby tu se mnou byl… V myšlenkách se dušuji, že bych mu odpustila jakýkoliv nepořádek. Ale takový je už život a s touhle smutnou realitou nic nenadělám. Zbyly jenom vzpomínky. Povzdech mne znovu vrátí do současnosti. 

 Za chvilku slyším harašení klíče v zámku a Veronika přichází krátce po mně.

„Čau mami! Jsem ráda, že jsem doma. A co klíče? Pořád jsem na to musela myslet. Už jsi je našla?“

    Informuji Veroniku o tom, že pátrání se zatím s úspěchem nesetkalo.

„Nemáš je někde v kapse kabátu nebo kalhot? Nechtěla jsem ti prohledávat šatník. Podívej se, stát se mohlo všechno. Já zatím dodělám zapečené těstoviny a dáme si do nosu, co říkáš?“

 Veronika přikyvuje a za chvíli přichází zpátky do kuchyně.

 „Detektiv Babočka taky klíče nenašel“, slyším.

 „Víš co? Tak toho pro dnešek necháme. Budeme pátrat zase zítra, možná budeme mít větší štěstí. V předsíni všechno odtáhneme. To by bylo, aby se nenašly!“

 Kuchyní se rozezvučí můj mobil. Mrknu na displej. Michal.

 „Ahoj, děje se něco?“

„Nic mimořádného. Chtěl jsem tě jenom slyšet, už jsme se delší čas neviděli. Mohl bych přijet v sobotu? Doufám, že nemáš zase nějaký svůj individuální plán jako o svátcích. A Veroniku pošli do kina. Chci být s tebou sám“, škemrá jako malé děcko, kterému nechtěli dát jeho nejoblíbenější dudlíček.

„Tak dobře. V sobotu s tebou počítám. Ale musím se na něco zeptat. Postrádám náhradní klíče od bytu. Vždycky visely v předsíni na věšáčku, však víš. Nesebral jsi je náhodou, když jsi tady byl naposledy?“

 „Tedy Jano, co si to o mně myslíš? Co já bych dělal s tvejma klíčema? Jestli si myslíš, že jsem nějaký zloděj, tak to řekni hned. V tom případě mě už neuvidíš. To nemám zapotřebí poslouchat!“

  Rozčiluje se s patřičným důrazem. Začíná mne mrzet, že jsem se vůbec zeptala. 

„Aby ses nezbláznil, ty netykavko. Jsi jediný, kdo k nám chodí. Děláš, jako by se to nemohlo stát, že bys klíče náhodou sebral. Přece z tebe žádného zloděje nedělám, jen se slušně ptám“, oponuji mu.

„Tak dobře. Ale víckrát mi to už nedělej. Tenhle tón nemám rád!“

Štve mne, že na zmizelé klíče přišla tak brzy. Budu mít problém je vrátit tak, aby to nebylo nápadné. Ale určitě to vyřeším k oboustranné spokojenosti.

xxxxx

   Než stihnu cokoliv odpovědět, telefon klapne. V poslední době mi můj sexuální turista nějak začíná vadit. Zatím jsem nezjistila proč. Kdyby nepřijel, tak bych si s tím hlavu nelámala. Ale zatím ho nedokážu odmítnout.

 „Přijede Michal, viď?“, Veronika připravuje na stůl talíře na naši společnou večeři.

„Slyšela jsem ho. Neboj se, překážet vám dvěma nebudu. Denisa bude ráda, když si s ní pokecám, už jsem ji taky nějakou dobu neviděla a sobota bude docela vhodnej den. Zítra jí zavolám a domluvíme to. A jak se rozčílil, ten tvůj kamarád, co? Pěknej netykavka…“

 „Nech Michala být. Je už takovej. Radši mi řekni, jaké to bylo s Pavlem na té tvojí večeři. U našich jsme o tom nemluvily. Nešlo to, viď?“

 „Pravda. Zrovna jsem nechtěla babi nebo dědovi vykládat o svých známostech, když vlastně pořád ještě o nic nejde. Babička by mi to hned rozmlouvala, v lepším případě zorganizovala a chtěla by Pavla vidět. A na to zatím neuzrála doba, viď? Večeře byla fajn, popovídali jsme si o všem možném, rozebrali i Marušku, se kterou Pavel pořád ještě chodí.

 Když jsem se ho zeptala, jestli to do budoucna hodlá nějak změnit, vyhnul se odpovědi. Měla jsem z toho pocit, že Maruška bude asi moc dobrá v posteli. Celé mi to připadalo podobné, jako tvůj vztah s Michalem. Takové studené, bez vyhlídky na nějakou perspektivu. Mobil jsme si sice vyměnili, ale jestli se ještě někdy sejdeme, to zatím nevím. Asi to přinese čas. Ale povídalo se s ním dobře, to je pravda. Já nějak nedokážu se víc snažit, když vím, že Pavel chodí s jinou, byť vdanou ženskou. Takže – asi ti zůstanu pořád na krku. Nakonec – kdopak jiný by mi uvařil tyhle vynikající těstoviny. Opravdu se ti moc povedly, mami“:

 "Já vím. Maminka uvaří, vypere, vyžehlí, co ti tady chybí. Ale neber to tak, že bych tě chtěla snad vyhodit. I mně je s tebou dobře a nikoho jiného na světě už nemám, víš? Organizovat tvůj vztah s kýmkoliv také nemám v úmyslu. A kdo ví, jak to všechno v budoucnu skončí…“

    Veronika se na mne podívala tázavýma očima a já jí vylíčila novinky z dnešní porady ve škole.

 „Mami a to ti někdo naznačoval, že propustí zrovna tebe?“, ptá se po chvilce.

 „To ne. Ještě to ani není jisté. Ale já mám takové divné pocity. Znáš tu moji předtuchu. Většinou se všechno do posledního puntíku vyplnilo tak, jak jsem to v předstihu pociťovala.“

 „Nekaž si nervy.  A kdyby to tak nakonec dopadlo, tak to nějak přežijeme. Budeš mít podporu a já práci, tedy snad. Dneska není problém o práci přijít kdekoliv. I ve státní správě. Nikde není nic jisté, víš? Ale jak říkám. Neházej předem flintu do žita. A co dneska dávají v telce?“, odvádí pozornost od ožehavého problému.

    Nahlížím do programu a nakonec volíme společně film s Jamesem Bondem. Tahle fantastická oddychovka na dnešní večer, k níž jsme si otevřely láhev červeného, nás obě alespoň na chvilku zbavila nepříjemných starostí. 

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA DEVÁTÁ

Vystupuji na plzeňském nádraží. Nově rekonstruovaná budova se představuje v celé své kráse a já přemýšlím, co budu dělat s volným časem. Přece nebudu na Šumavě sám, když se ségra na mě na svátky vykašlala. Na druhou stranu jsem se jí ani nedivil. Asi jsem jí poslední dobou musel lézt dost na nervy. Doma jsem se vyskytoval jen sporadicky, a když, tak jsem se zcela věnoval své „podnikatelské“ činnosti. Hubnoucí e-maily stále přicházely a já měl pořád co dělat. Ale být v domku sám, bez nějakých dobrot, to se mi nechtělo. Jana také odejela k rodičům. Ach jo.

Co kdybych zašel k paní Kočandrlové?  Dávno už sice není slíbené pondělí, ale třeba ještě nemá elektřinu doma v pořádku. A s ohledem na její pečlivost a věk bude určitě mít i nějakou tu velikonoční pochoutku. Nikdy jsem nebyl myšlenkou daleko od činu. Protože jsem díky Janě celkem dobře znal město, nedělalo mi žádný problém za půlhodinku vystoupit z trolejbusu v ulici plné starších domů s místy opravenými a místy oprýskanými fasádami. Dům s číslem dvacet jsem našel za chvilku. Zvoním.

 „Kdo je?“, ozývá se známý hlas.

„Tady Štědrý, trochu jsem se zpozdil s tou slíbenou opravou!“

Přiznávám, že v této chvíli jsem spíš čekal nějakou odmítavou reakci, ale opak byl pravdou.

„Tak pojďte dál. Do prvního, jo?“, ozvalo se.

Vchodové dveře se se bzučením otevřely a moje usměvavá cestující z vlaku už čekala v prvním patře.

 „Já myslela, že jste si ze mne ve vlaku jen utahoval, nebo že jste na mě už zapomněl“, pouští mě do bytu.

 „Slíbené pondělí to sice není, ale vlezly mi do toho povinnosti. Byl jsem služebně v Německu“, lžu, jak umím.

„Dnes jsem měl schůzku s klientem tady, tak jsem si řekl, že se za vámi podívám, abych slib splnil. Je sice velikonoční neděle, ale mně a doufám, že ani vám to nevadí. Nebo snad ano?“

„Pane Štědrý, moc děkuju. Ale elektriku už mám opravenou. Nakonec to odnesl můj soused, který měl známého elektrikáře. Trochu to nakonec byl horor, celý rozvod v kuchyni musel udělat nový. Ani si nepřejte vědět, kolik to bylo sekání a nepořádku. Měla jsem celý týden co dělat, aby na svátky bylo vůbec uklizeno. Ale popovídám si s vámi ráda“, vede mne do obývacího pokoje.

    Vkusně zařízená čtvercová místnost, s tmavou obývací stěnou, před ní konferenční stolek s dvěma robustními otáčivými křesly a na protější stěně stolek s barevnou televizí.

 „To víte, mám to tady zařízené jenom skromně“, konstatuje, když vidí, jak se rozhlížím.

„Takové ty moderny, to už pro mě není. Měla jsem co dělat, abych se naučila zacházet s mobilem. Ale já povídám, a vy stojíte! Posaďte se přece!“

Odstrkuje jedno z křesel.

 „Udělám kávu. Dáte si bochánek? Letos se mi zvlášť povedl. Je z domácích vajíček co jsem si přivezla od dcery, víte?“

Než stihnu cokoliv odpovědět, zmizí do kuchyně.

    Opatrně se v křesle otáčím a zkušenými prsty otevírám jednu ze zásuvek ve stěně. Srovnané povlečení na postele však není to, co hledám a co by mne mohlo zajímat. Z kuchyně slyším cinkot hrnečků a s nastraženýma ušima poslouchám, jestli se moje „babča“, jak jsem jí říkal jen tak sám pro sebe, už neblíží. Ale nic tomu nenasvědčuje, a proto otevírám další zásuvku. Její obsah mne začíná zajímat. Šperkovnice, do které nahlédnu, obsahuje několik prstýnků.

„Snad je to zlato“, pomyslím si, když tři z nich mizí v kapse mých kalhot.

„Babča to hned nepozná. Stejně už je nebude asi nikam nosit“, říkám si na svoji obhajobu. Z úvahy mne vytrhnou šouravé kroky a mám co dělat, abych všechno stihnul uvést do původního stavu. Podařilo se.

„Máte tady krásnou dečku“, snažím se pochválit výtvor na konferenčním stolku a předstírám hluboký zájem o tuto ruční práci.

 „To vy?“

„To víte. Stará ženská a sama. Co mám taky pořád dělat, zvlášť přes zimu. A tak motám nějakou přízi a občas se i nějaká ta dečka podaří.“

    Pokládá přede mne talíř s voňavým nakrájeným bochánkem.

 „Dejte si!“

Neodmítnu a nezapomenu její pečení pochválit.

 „A co že jste doma na svátky? Že nejste u dcery?“, dostávám se také konečně ke slovu, protože když babča spustí svůj „kafemlejnek“, tak už nemám moc šancí.

„Je jich tam moc. Přijeli tam zeťovo rodiče, s jeho bratrem a jeho rodinou, celkem asi šest lidí, víte? Domlouvali si to už dlouho. Oni jsou až ze Slovenska a tak se za svým synem tak často nedostanou. Já bych se tam také sice ještě vešla, ale ten shon a hluk už není nic pro mě. Jsem zvyklá na svůj klid. Za dcerou pojedu až za týden. To už bude po návštěvě“.

„Ani se vám nedivím“, podotknu, ale babča mne nepustí ke slovu.

 „To víte. Mladí a staří. Občas to zaskřípe. Já mám své názory, oni také. Dnes je to samý počítač, cédéčka, dévédéčka a kdoví co ještě. Koukám vždycky jako blázen, když mně vnoučata pustí nějaký film na videu. Jen se mi smějou, když se podle nich naivně, na něco zeptám. Eliška, té je dvanáct, víte? Tak ta se mě dokonce snažila naučit na počítači nějakou hru. Bylo to samé střílení a vždycky jsem se lekla. A po půlhodině mě to na rozdíl od Elišky přestalo bavit. Prohlásila, že jsem naprostý antitalent a na jakékoliv učení beznadějný případ“, usmála se.

   Zvolna popíjím kávu. Nejraději už bych z tohoto bytu zmizel. Co kdyby mi babča při své dobrotě chtěla předvádět svoje šperky z mládí, že? Ale tuhle myšlenku rychle zavrhuju a dál poslouchám její monotónní projev.

 „Jo, a když jsem se s váma setkala ve vlaku, to jsem zrovna odjížděla od dcery docela naštvaná. Povídání s vámi bylo fajn. Alespoň jsem přišla na jiné myšlenky. Naštvalo mne, že zeťák nechtěl jet se mnou opravit mi tu elektriku. Přece každej pořádnej chlap tohle musí umět. Za mýho mládí u nás na vesnici to tak rozhodně chodilo. Můj táta dokázal opravit všechno, víte?“

    Nadechuji se k nějaké odpovědi, ale moje snaha je zatím marná.

„No. A dcera místo, aby ho přesvědčila, tak mu ještě přitakávala. Jo. Leccos zaplatit, dovézt, uvařit, na to jsem jim dobrá. Ale když něco potřebuju já, je na všechno času dost! A tak jsem se sebrala a odstartovala domů“.

    V těchto chvílích jsem pro babču asi přestal úplně existovat. Snad si ani neuvědomovala, jak se při líčení svých pocitů rozčiluje a jak je to na jejím hlase znát.

 „Tak se přece nezlobte“, snažím se ji uklidnit a dostávám se také konečně k řeči.

„Nakonec jste sama viděla, co ta vaše oprava dala za práci. To bych ani já sám neuměl. Vybourat a zapojit celý nový rozvod, to je práce pro profesionála. A to já taky nejsem. Není oprava jako oprava a vaši to s váma vlastně mysleli jen dobře!“

 „I vždyť já se nezlobím. Jsem ráda, že už všechno funguje. Ani nevím, proč jsem vám to všechno vykládala. Ale ulevila jsem svojí duši. Jsem tady celej den sama a povídat si s někým je pro mě svátek. Většinou si povídám jenom s televizí! Ale dost na tohle téma. Pořád mluvím já. Říkal jste, že jste byl v Německu. Vyprávějte něco. Nikdy jsem tam nebyla!“

 „Není moc co povídat. Byl jsem tam pro moji firmu vyzvednout objednané zboží. Nic zajímavého. Jezdím tam tak jednou za měsíc.“

    Vymýšlím si, jak to jen jde. Tahle babča ve své naivitě bude věřit docela všemu. To už jsem z jejího povídání zjistil.

„Jó, tak podnikatel?“

„Já jsem si to hned říkala. Nažehlenou košili, kravatu a oblek nemůže nosit žádnej popelář!“, zasmála se.

I když vím, že zcela určitě nemá pravdu, mlčím.

„Narazit na slušného člověka jako vy, to se dneska hned tak nevidí. A čím se to vlastně zabýváte?“, vyzvídá.

 „Prodávám přípravky na hubnutí. Sice žádnej zázrak, ale za čtrnáct dnů dodržování doporučené kůry zaručeně ztratíte pět kilo. Ale vy to rozhodně nepotřebujete, že?“

   Babča Kočandrlová byla menší, štíhlé až hubené postavy, s vrásčitýma a krásně stařecky seschlýma rukama, které jen podtrhovaly její věk. Ale slušelo jí to, to jsem musel uznat.

 „Já byla celej život štíhlá a krásná. Už je to všechno pryč. Jen samé vrásky.“

„Ale krásné“, snažím se jí složit poklonu.

„I tak vám to sluší“, přidávám další kompliment a přitom mrknu na hodinky. Skoro půl páté.

„Už budu muset jít, abych stihl vlak domů“, dojídám poslední plátek nakrájeného bochánku a opakovanou chválou přitom nešetřím.

„Počkejte! Přece mi teďka neutečete! Dcera bude mít za měsíc narozeniny. Mohla bych jí ten přípravek od vás koupit. Nějaké to kilo navíc na rozdíl ode mne má. Třeba jí to udělá radost, že myslím na její zdraví, co říkáte?“

„Jak chcete. Mně je jedno, komu prodávám. Ale jedno balení stojí dva tisíce a vybírám předem!“

    Schválně jsem si přidal na ceně v domnění, že si to tahle zákaznice rozmyslí. Ale mýlil jsem se. Vzápětí odkudsi z kuchyně přinesla dvě tisícovky a já si je beze všech okolků vzal.

 „Do týdne vám přijde balíček i s návodem, jak na to“, slibuji a už mířím do předsíně. Mám splněný plán. Získal jsem ještě víc, než jsem doufal. Teď už jenom rychle vypadnout.

    Za deset minut už sedím v tramvaji, splnit svůj další dnešní předem promyšlený úkol. Budu ale muset opravdu spěchat, abych stihl vlak v půl sedmé. Cestou k důvěrně známému paneláku zašátrám v kapse bundy. Jsou tam. Klíče od Janina bytu, které jsem nepozorovaně sebral z věšáku v předsíni při mojí poslední návštěvě. Chvilku trvá, než najdu ten správný klíč od vchodu do domu. Za pár minut už postávám za dveřmi bytu a pro jistotu mačkám zvonek.

„Co kdyby se někdo neplánovaně vrátil dřív. Jen těžko bych vysvětloval, že si odemykám“, honí se mi hlavou a zvonek stisknu po druhé. Nikdo se však neozývá.

„Hlavně, aby mě tady nikdo neviděl“, sleduji s obavami dveře ostatních bytů na poschodí. Ale na velikonoční neděli a ještě odpoledne, jsou asi všichni jinde než doma. Pomalu odemykám. Prázdný byt na mne vyšle závan nevětraného vzduchu. Ani se nezouvám a rovnou mířím do ložnice. Za pár vteřin už otevírám zásuvku nočního stolku. Je tam. Jako by na mne čekal. Masivní zlatý náhrdelník, jak Jana říkala, po babičce, teď dělá společnost třem prstýnkům babči Kočandrlové v mojí kapse kalhot. Zavírám zásuvku a mizím. Zamykám na dva západy a klíče schovávám do kapsy bundy. Snad se mi podaří je nepozorovaně vrátit na věšák při další návštěvě, pokud si to ještě nerozmyslím a nebudou se hodit někdy příště.

   Je třičtvrtě na šest. Prstýnky s náhrdelníkem vykoupil usměvavý majitel zastavárny, kterého jsem občas navštívil. Ani se neptal po jejich původu. Smyšlené jméno, které jsem pro podobné případy používal, mu docela stačilo. Moje peněženka zbohatla o dalších šest tisíc korun.

   Cestou vlakem, který jsem stihl ještě včas, jsem zhodnotil dnešní den. Byl více než úspěšný. Teď ještě vymyslet, pod jakou firmou či adresou pošlu balíček s vitamíny babče Kočandrlové.

 Pod pravým jménem se mi to zdá dost riskantní. Pod vymyšleným také, protože by ji mohlo napadnout, že něco není v pořádku. Po chvilce uvažování docházím k závěru, že firma „HUDOPLA, s.r.o.“ bude tím pravým ořechovým. Mám jedinou jistotu. Babča si tenhle smyšlený název, vzniklý ze slovního spojení „hubneme do plavek“, určitě nebude ověřovat na internetu. Doplnit do názvu firmy vymyšlenou ulici a sídlo mi už nedělá žádný problém. Jsem si jistý, že v tomto směru se nemusím ničeho bát. Stejně už nikdy nemám v úmyslu tuhle důvěřivou a sdílnou osobu navštívit. Nevracet se na místo činu, to byla moje základní zásada, kterou jsem porušoval jedině u Jany, a to ještě nerad.

Pokračování příště

 

 

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA OSMÁ

 Velikonoce! Svátky probouzející se přírody, vonících květin a rozzářených dní. Konečně chvilka volna ze školy! Moje činnost o nadcházejících Velikonocích je jasná. Musím splnit svůj slib, daný mamince. Neodpustila by mně, kdybych se u ní alespoň na jeden den neukázala. Ještě nevím, který si vyberu. Ale vypadá to na neděli. Doma přece také musím navařit velikonoční menu. Jinak bych si svátky neužila.

    V myšlenkách se vracím do dnešního školního dne, když jsem svým prvňáčkům líčila tradice a vznik velikonočních svátků. Poslouchali, ani nedutali. Snad alespoň v některých malých hlavičkách zůstane to, co slyšeli. Patřilo k mým povinnostem vštěpovat i takto malým dětem alespoň něco málo z regilionistiky. A tak se prvňáčkové dozvídali, že Velikonoce jsou největšími církevními svátky, oslavujícími zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Usmála jsem se, když se mi vybavilo, že nikdo z celé třídy nevěděl, jak vypadala a k čemu sloužila „řehtačka“. Znovu jsem si potvrdila, že je jiná doba. Malé děti sice dokonale ovládají počítač, ví, co jsou video či MP přehrávače, ale obyčejná dřevěná hračka, vážící se k Velikonocům, jim nic neříká. Dokonce jsem ji i neuměle nakreslila na tabuli, aby si ji děti dokázaly alespoň představit. To, že se řehtačky používalo k určování času ve velikonoční době, kdy „zvony odletěly do Říma“ a čas nebylo možné určovat vyzváněním, vyvolal na mnohých tvářích úsměv. Málokdo z nich si asi dovedl představit, že by každou hodinu hlasitým zvukem řehtaček na ulici dával ve známost, že čas pokročil. Měla jsem pocit, že moje vyprávění všem spíše připadalo jako pohádka.

    Zvuk mobilu mne opět vrací do současnosti. Máma. Asi se mne nemůže dočkat.

„Ahoj mamko! Něco u vás nového?“

 „To ne. Jen chci slyšet, kdy přijedeš. A samozřejmě s Veronikou!“

„Zrovna o tom uvažuju. Vypadá to na neděli, co říkáš?“

 „Tak to ne! Volno máš od zítřka, budu tě tedy čekat i s Veronikou zítra a dřív jak v pondělí vás nepustím! To bych si vás s dědou moc neužila!“

 „Ale mami, to asi nepůjde. Veronika ve čtvrtek a v pátek je ještě v práci. A dovolenou prý nedostane. O tom jsme už spolu mluvily!“

 „Vlastně – máš pravdu. To mi nějak nedošlo. Takže v sobotu vás čekám a žádné omluvy nepřijímám!“

„Dobře mami. Kdyby bylo něco jinak, ozvu se. Měj se, pozdravuj tátu a těším se. Pa.“

Ukončuji hovor a znovu si uvědomuji, že jsem se zase nechala svojí mámou zmanipulovat. Snad bude i Veronika svolná. Ještě jsme se spolu nedomlouvaly, jestli se mnou pojede. Uvidíme, až přijde z práce. Než stihnu tuhle myšlenku uložit do své paměti, už hartusí na předsíni.

 „Ahoj mamko! Tak jsem konečně doma. Dneska to bylo nekonečné úřadování. Lidi si snad myslí, že bude konec světa a že zítra už nikdo na podatelně nebude přijímat jejich žádosti. Až mě z toho rozbolela záda“.

Veronika se natahuje na pohovku a já začínám opatrně sondovat.

 „Volala babička. Chce, abychom přijely spolu na Velikonoce. Od soboty do pondělka. Co říkáš?“

 „Tak to bude problém. Na sobotu mám docela jiný program a změnit to opravdu nejde“.

 „Ale! Copak máš tak nepostradatelného? Víš, že mamka nám to neodpustí, když to nebude po jejím!“

 „Pavel mne pozval na večeři. Chtěla jsem ti to říci už před týdnem, ale nějak mi to vypadlo z hlavy. Odříci to nemůžu, protože taková příležitost se dvakrát nenabízí, víš?“

„Chápu. Ale copak ho tak najednou k tomu vedlo? Říkala jsi mi přece, že jste se viděli na transfúzce a pak skončili někde u skleničky. Že by ses mu opravdu zalíbila?“

 „To teprve poznám, mami. Pravda je, že mně se líbí. Ale jestli se líbím já jemu, to zatím nevím. Třeba mi to na té večeři objasní a po pravdě řečeno se na ten večer těším.  Uvidíme, co se od něho nového dozvím.“

   Takticky pomlčím, že Pavel má chodit s jakousi Maruškou. Vím, že mamka by určitě měla k pozvání na večeři své výhrady a nemám chuť ani náladu se v tomto ohledu právě teď dohadovat.

„Tak dobře. Ale jak to vyřešíme s babičkou?“

„Pojedeš sama v sobotu a já za tebou přijedu v neděli a zůstanu tam do pondělka, co říkáš?“

 „Asi to tak bude nejlepší. I když možná, že v sobotu přijede Michal, nevím. Uvidím, jestli se ozve, když tak bychom spolu jely obě v neděli. Ale připrav se na to, že babička bude mít dlouhý proslov, znáš to!“

Zasmála jsem se. Znala jsem tyhle babiččiny výtky. Už slyším, že všichni jsou pro nás důležitější než ona a děda, neumíme přijet jindy než na svátky nebo o prázdninách, nezajímá nás, jak se jim daří, nepomohly bychom jim, kdyby cokoliv potřebovali, protože nezvedáme mobil a další a další. Pravda je, že výčitky babička alespoň vůči mně, nikdy nemyslela vážně. Prostě to patřilo k jejímu rituálu. Už jsem ji také i s dědou dlouho neviděla a tak se budu těšit, že si je oba užiju a namlsám se velikonočních dobrot.

   Zapípá textová zpráva. Michal. Jako bych ho přivolala. Otevírám zprávu a čtu:

 „Můžu přijet na Velikonoce? Těším se. M.“

Asi toho chlapa zklamu. Celé svátky bych ho rozhodně za sebou mít nechtěla. Navíc vařit bude máma a já si, alespoň doufám, užiju trochu zaslouženého klidu.

 „Je mi líto, Michale“, píšu rychlou odpověď.

„Jedu s Verčou k našim. Mohly bychom jet v neděli, kdybys chtěl přijet v sobotu. Ale dobroty v lednici nebudou, vařit bude mamka!“, sděluji pro Michala to nejpodstatnější.

 V zápětí po odeslání esemesky zazvoní telefon.

„Ahoj. No to jsi mne pěkně vyšplouchla. Ségra odjela někam za kamarádkou a já tady zůstal jako sirotek. Počítal jsem s tebou! A co kdybys mne vzala s sebou? Už jsem vaše dlouho neviděl. Nešlo by to?“

    Michalův požadavek mi vyrazil dech. U našich s Michalem? To nikdy. Máma by určitě neudržela své emoce na uzdě a řekla by mu to, co si o něm myslí. Flákač. Nemakačenko. Vyžírka. Tak se o něm dokázala hlasitě vyjadřovat. A hádat se o Velikonocích, ať už s mámou, nebo i s Michalem, to jsem opravdu neměla v plánu.

 „Seš tam vůbec?“, Michal netrpělivě čeká na moji odpověď.

 „Jo. Ale jet se mnou nemůžeš. Naši na to nejsou připravení. Taky už mají svůj věk a jsou zvyklí na svoje pohodlíčko, víš. Docela jim budu stačit já s Veronikou. To mi věř.“

   Snažím se obejít pravé důvody co možná nejpřesvědčivěji.

„A přijedeš tedy v sobotu?“ Ptám se, i když můj hlas nevykazuje žádné zvláštní nadšení.

„To ne. Stejně nebudeš mít nic v lednici a vlastně o mě ani nestojíš, jak slyším. Tak se měj. Hezké svátky!“

 Hovor skončil dřív, než jsem stihla popřát totéž.

 „Asi se urazil“, pomyslím si a opět, tak jako v poslední době často, si uvědomuji, že mi to vůbec nevadí. Je pravda, že mezi námi chybí kromě sexu nějaké jiné společné prožitky či historky. Studený vztah, který mně zatím docela vyhovuje. Prostě – Michal je můj sexuální turista.

Volám mamce.

„Ahoj. Přijedu v sobotu sama, jestli ti to nevadí. Alespoň ti pomůžu s nádivkou a bochánkama. Verča dorazí v neděli. Má v sobotu nějaký svůj program.“

„Tak dobře. Budeme se s tátou těšit. Já to s váma nikdy nemám jednoduché. Ale hlavně, že nepřijedeš s Michalem. Ten by mi tady opravdu chyběl“, poznamenává matka jedovatě. Raději hovor rychle ukončím. Nemám chuť ani náladu se dál na téma Michal bavit. V paměti se mi vrací náš poslední rozhovor a jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala dobře, když jsem jeho přání odmítla. Jen mě zarazilo, že mě ani trochu nepřemlouval, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam.

 xxxxx

   Sobotní sváteční ráno připomínalo spíše konec února. Venku na nule, občas poletující sněhová vločka, střídající se s kapkami deště. To vše jen utvrzovalo překvapivý první dojem při pohledu z okna.

 „To zase budou svátky. Asi budeme místo pomlázky stavět sněhuláky, ne?“

Vstávám s Veronikou a poslouchám předpověď počasí v televizi. Prý to budou nejstudenější svátky za posledních padesát let. Společně si pochutnáváme na dobré kávičce.

 „A kam máš s Pavlem namířeno?“, sonduji opatrně, protože jeden nikdy neví. Verča je už dospělá a mě by docela potěšil a možná i slušel titul „babička“.

 „Pozval mě k Ševcům, tak si myslím, že tam začneme a taky skončíme.“

Veronika se na mě podívá a já vidím, jak se jí smějí oči.

„Ale mami. Na co ty hned nemyslíš. Já vím, že bys ráda byla babičkou, ale já ještě s rodinou nepočítám. A už vůbec ne s Pavlem. Vždyť se skoro vůbec neznáme, viděli jsme se jen párkrát, kdo ví, jestli to teď nebude naposledy. Jeden studený vztah v naší rodině docela stačí. Já bych to nechtěla takhle praktikovat!“

„Znáš to. Neodříkej se dopředu. Přesto ti přeji hezkou zábavu a v neděli tě budu netrpělivě u našich očekávat. A teď už musím balit“.

    Vyndávám z ledničky sadu čtyř plzeňských dvanáctek na tátův žlučník. Máma zase nepohrdne becherovkou a tak i jedna láhev mizí v mojí připravené tašce. Teď ještě nepostradatelné osobní věci a pár drobností.

 „Jeď opatrně“, připomíná Veronika, když se se mnou před domem loučí. Nastartuji své zánovní autíčko a za chvilku už se vydávám na nedlouhou cestu za svými rodiči.

xxxxx

   Veronika se pomalu vrací do osiřelého bytu. Je deset dopoledne, teploty se jen pozvolna šplhají nad nulu. Chladný severák ohýbá špičky vzrostlých smrků před panelovým domem. Veronika rychle zmizí dovnitř.

„Brr…, taková zima nebyla ani na Vánoce“.

Spokojeně si zamne ruce, když vchází do příjemně vytopeného obývacího pokoje.

„No a co já teď? Rande s Pavlem mám až odpoledne v pět. Zkusíme Denisu.“

 "Ahoj, děje se něco?“, Denisa se ozývá téměř okamžitě.

 „Osiřela jsem. Nezajdeme někam na kafe?“

 „Ty ses asi zbláznila. Do takové zimy, nikam se mi nechce!“

Vůbec jsem se Denise nedivila. Docela mi stačila ta chvilka s mámou před domem.

„Ale já mám rande až v pět“, žadoním.

 „Tak víš co? Přijď k nám na oběd. Řízek a trocha salátu se pro tebe u nás taky najde, viď mami?“

V duchu si představuju, jakou asi radost musí mít paní Škaloudová, když se dozvídá, že bude mít o jednoho strávníka navíc.

 „Tak slyšíš? Máma je pro. Dorazíš?“

Nejdříve jsem se chtěla vymluvit, že přece nemůžu obtěžovat. Ale při pohledu na naši prázdnou ledničku, doprovázeného slyšitelným kručením mého hladového žaludku, jsem souhlasila.

„Tak fajn. Pokecáme a probereme toho tvého Pavlíka a mého Daniela Ten se taky nějak nepovedl. Těším se.“

„Já taky. A dík. Čau!“

    Otevírám skříň a uvažuji o tom, co si vezmu na sebe. Za Pavlem půjdu rovnou od Denisy. Myslím, že to stihnu tak-tak. Znám Denisu dobře. Když se dá do povídání, hned tak ji nikdo nezastaví. Ale je to bezva holka a věrná kámoška.

 „Hm. Sukni? To ne“, otřesu se při pomyšlení na tu sibérii venku. Vítr jako by ještě přidal na síle a chtěl potvrdit, že zima se pro tenhle rok ještě nevzdala své absolutní vlády.

„Černé džíny, to bude ono. Vypadám v nich dobře a hřejou“, vzhlížím se v zrcadle ve skříňových dveřích. Přichází na řadu haleny. V mojí výbavě jich není mnoho. Raději nosím obyčejná trička s velkými nápisy. Ale jít v tričku na večeři s Pavlem mi nepřišlo nejvhodnější. Nakonec volím svoji oblíbenou bílou halenku s véčkem a nařasenými krátkými rukávy a krátký červený svetřík. Teď se ještě učesat, trochu namalovat, vypůjčit si mámin parfém, který krásně voní a je to. S uspokojením nazouvám kotníkové boty v předsíni a oblékám bundu. Oči mimoděk zabloudí na věšáčky, používané v naší domácnosti na klíče. Je mi divné, že jsou prázdné.

 „Že by mamka omylem sbalila i náhradní klíče od bytu, které tady vždycky visí? Budu se jí muset zeptat. Možné to je, už v minulosti se to několikrát stalo nám oběma“.

Pro jistotu sahám do kapsy své bundy. Dvoje klíče tam nejsou.

Pohledem zkontroluji, jestli jsem nenechala nikde otevřené okno a zda jsem vypnula varnou konvici. Zamykám na dva západy a sjíždím výtahem do přízemí. Na nedalekou zastávku právě přijíždí tramvaj. Rozbíhám se a za chvilku už pohodlně sedím. Ubíhající silnice podél tramvajového okna neomylně signalizuje, že nejpozději za půl hodiny mne uvítá Denisa na druhém konci města a můj ukecaný žaludek konečně ztichne.

Pokračování příště