Barvy života

Kolik odstínů barev má náš život? Zkusila jsem se nad touto otázkou trošku zamyslet. Možná, že těchto odstínů bude mnohem více, než jenom padesát.

Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.

S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.

Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.

Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.

A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.

Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".

Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.

Téma týdne: "Padesát odstínů..."

Nesplněné přání

Někdy si říkám, jak by bylo fajn to všechno krásné zažít ještě jednou. Sedím u odpolední kávičky, před sebou časopis a do hlavy se mi stále více derou vzpomínky. Vzpomínky na mládí, dobu, kdy jsem byla přesvědčená, že mi patří celý svět. Naše seznámení bylo zvláštní. Čekala jsem na zastávce na tramvaj. Pomalu se stmívalo. V tyhle zimní dny to ani jinak nejde. Den se krátí, sluníčka si mnoho neužijeme. Konečně! Tramvaj, kupodivu poloprázdná, zastavuje a já nastupuji. S taškou v jedné a pouzdrem s houslemi v druhé ruce mám co dělat, abych to zvládla. Nakonec se to nějak podařilo, ale než jsem se stačila chytit madla, tramvaj se rozjela. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přistála jsem všemi čtyřmi na mokré podlaze. Bylo mi třiadvacet a větší trapas jsem do té doby nezažila. A tehdy se objevil on.

"Nestalo se ti nic? Pojď. Pomůžu ti. Vzal do ruky pouzdro s houslemi, které odletělo až k protějším sedačkám. Já beru tašku a pomalu se zvedám.

"To je dobrý, děkuju. To se mi opravdu povedlo!"

Prohlížím si svoje zašpiněná kolena i ruce, ale naštěstí to je jediný následek mého neplánovaného pádu.

Vystoupil společně se mnou.

"Doprovodím tě. Smím?", zeptal se. Ač jsem toho mladíka vůbec neznala, přisvědčila jsem. Líbil se mi. Hnědovlasý, černooký, jak se zdá, i pozorný, s přitažlivým a podmanivým hlasem. Prostě - z mé strany - láska na první pohled.

"Jmenuji se Daniel, a ty?"

"Veronika", hlesla jsem. Cesta domů uběhla jako voda. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že Daniel je čerstvě vystudovaný inženýr, pracuje kdesi na železnici. Jemu jsem naopak prozradila, že studuji na konzervatoři a právě se vracím z jednoho z absolventských koncertů.

Od té doby jsme se pravidelně setkávali a oba byli šťastní. Uplynuly dva roky a následovala svatba. Zanedlouho se narodila malá Janička a naše rodina byla tak říkajíc "úplná". Ve snu mne nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co do našeho šťastného života zasáhne značnou silou.

Všechno začalo nenápadně. Daniel se vracel z práce stále více unavený, bez zájmu o cokoliv kolem sebe a kupodivu bez zájmu i o mne. Zprvu jsem to přičítala jeho velkému pracovnímu vytížení. Později jsem začala žárlit, v domnění, že si našel milenku a na mne už nemyslí nebo nemá čas. Ale bylo to docela jinak. Do našeho rodinného štěstí se vloudila nemoc. Nemoc vážná a zákeřná. Když poprvé Daniel vyslovil to hrozné slovo rakovina, nevěřila jsem tomu. To přece není možné! Tak mladý člověk přece nemůže mít zhoubný nádor na ledvinách! Ale lékaři se bohužel nemýlili. Následovala operace, chemoterapie, později i dialýza. Život se obrátil naruby. Malá Janička chodila do školky. Já v té době už hrála v divadelním orchestru. Ještě, že ji měl kdo po večerech hlídat. Obě babičky se u nás rády střídaly.

Léčba byla dlouhá, ale nakonec úspěšná. Daniel sice přišel o jednu ledvinu, ale přežil. Všechno už ale bylo docela jiné, než dřív. Musel ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání, nemohl si už dovolit takovou fyzickou i psychickou zátěž. Ke mně byl stále pozorný a milý, nemohla jsem si stěžovat. Ale ten bezstarostný život, plný lásky a radosti to už prostě nebyl. Bojím se každého dne, aby se jeho nemoc nevrátila. Když nepřijde z práce včas, hned telefonuji známým, zda o něm neví. On se sice mým starostem směje, ale vycítila jsem, že i on sám se o sebe bojí. Teď je na třítýdenním pobytu v lázních. Věřím, že se tam dá trochu dohromady.

Pomalu dopíjím odpolední kávu. Z hlavy nemohu vyhnat myšlenku, že ten neskonalý pocit štěstí a lásky bez zákeřné choroby v našem vztahu bych chtěla prožít ještě jednou. Bohužel to není možné a já se obávám, že moje tajné přání se nesplní už nikdy…

Téma týdne: Ještě jednou

Každý začátek je těžký

Není to ještě tak dávno. Mému blogu byl v září teprve rok. Tedy, vyjádřeno "po lidsku" je vlastně batole, které se jak doufám, bude dál rozvíjet. K založení blogu mne vlastně dovedla náhoda, když jsem zjistila, že je vyhlášena soutěž na téma "Setkání s literární postavou". Již od svého mládí jsem pokoušela literární múzu a neodolala ani tentokrát. Jak si ale takový blog založím? Návod k tomuto kroku je na stránkách blogu k dispozici, ale vezmeme-li v úvahu, že poprvé jsem počítač dostala v práci ve svých padesáti letech, dalo mi založení blogu jako seniorovi možná trochu víc práce, než těm mladším. Ale moderní technika mne zajímala a zaujala. Založení blogu se nakonec podařilo. Chvilku trvalo, než jsem vymyslela ten správný název. Nejprve "Můj blog", později "Blogísek". Ale nic z toho se mi nelíbilo. Měla jsem jasno pouze v jeho zaměření. Bude to literární blog, jak jinak. Nakonec zvítězil název "Písmáček" a pod tímto názvem, s perfektním designem od jedné šikovné blogerky, jej najdete dodnes.

Občas přemýšlím nad tím, proč jsem se vlastně na stará kolena do blogování pustila. Je to celkem jasné, tedy alespoň pro mne. Blog je pro mne možnost stýkat se s podobně postiženými človíčky, alespoň na virtuální úrovni. Komunikace s někým, kdo má podobné zájmy a starosti, je v seniorském věku mimořádně důležitá. Proto jsem ráda poznala řadu dobrých blogujících, kteří se na můj blog pravidelně vracejí, moje příspěvky čtou a komentují. Pravda je, že většina z nich se váže k tématům týdne. Ptáte se proč? Baví mne tvořit na zadaná témata. Nenechávám tak svůj mozek v nečinnosti. Postupem času se psaní na blog stává koníčkem, který mi působí radost. Potěšilo mne i to, že prostřednictvím informací na mém blogu si některé blogerky objednaly a následně i pochválily mé knihy povídek ze života.

Určitě nebudu patřit k těm, kdo na blog denně "vyplivne" několik článků. Myslím si, že i zde platí pravidlo, že všeho moc škodí. Chtěla bych i do budoucna na svůj "Písmáček" zveřejňovat příspěvky, které čtenáře pobaví, potěší a budou se proto na můj blog rádi a často vracet.

Téma týdne: "Moje první blogerské krůčky"

Zvyky a tradice

České lidové zvyky jsou založeny na křesťanské nebo pohanské tradici, často se navíc liší kraj od kraje. Ve městech se v dnešní době udržují méně, avšak na vesnicích a zejména v moravskoslezských regionech jsou stále velmi živé. Zvyky i tradice se nadále těší velkému zájmu všech obyvatel České republiky, pro zahraniční turisty jsou zajímavým zpestřením jejich pobytu, a to zejména přijedou-li do Česka na Vánoce či o Velikonocích. Při tvorbě tohoto článku mi z části byly nápomocny webové stránky http://www.eu2009.cz. Podívejme se proto na český rok a jeho nejznámější zvyky a tradice.

Masopust

Třídenní svátek, jímž začíná čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Přípravě na masopust předcházel takzvaný "tučný čtvrtek" - tučný proto, že se měl člověk před půstem co nejvíce najíst a napít. Vyvrcholením tohoto svátku je masopustní úterý, kdy se konají průvody maškar a divadelní představení.

Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. V tomto týdnu mládež chodívala s řehtačkami a hrkačkami, které svým zvukem nahrazovaly zvonění zvonů, jež podle víry odletěly do Říma, a proto nezvoní.

Škaredá středa

Středa před Božím hodem velikonočním. Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny. Ten, kdo se v tento den škaredí a mračí, se bude mračit po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek je zvykem jíst špenát. V kostele zaznívají naposledy zvony "odlétající do Říma". Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Pečou se jidáše - zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta.

Velký pátek

Tento den se nesmí jíst maso. S Velkým pátkem je také spojená víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidových tradic se na Velký pátek otevírala země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto se v tento den nesmělo hýbat zemí, neprováděly se žádné práce na poli. Večer bylo v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech viděthledače pokladů. Obvykle se na Velký pátek také hrají divadelní představení - pašijové hry. Tento den je v křesťanství považován za den Kristova ukřižování.

Bílá sobota

Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Před vchodem do kostela se světil oheň - této tradici se říkalo "pálení Jidáše". Do dnešních dnů se uchoval zvyk nosit do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu.

Boží hod velikonoční

Velikonoční neděle. Tradičně se peče velikonoční pečivo - beránek. Ten se dříve společně s mazancem, vejci, chlebem nebo vínem nosil do kostela, kde jej kněz posvětil. V křesťanské tradici je Velikonoční neděle největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu.

Pondělí velikonoční

Velikonoční pondělí je dnem uvolnění a veselí, oslavou nového života. Jedná se o svátek, který souvisí jak s křesťanskou tradicí zmrtvýchvstání Krista, tak i s pohanskými tradicemi přechodu zimy v jaro. Chlapci chodí šlehat dívky s pomlázkou(spletenými pruty zdobenými pentlemi, které přenášejí životadárné mízy stromů do těla člověka), aby byly po celý následující rok zdravé a veselé. Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka (kraslice). V některých regionech bylo zvykem, že děvčata polévala chlapce vodou, aby byli svěží, nebo naopak. V úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata.

Apríl - 1. duben

Tradice, dodržovaná dodnes. Tento den je spojen s různými vtípky a žertíky, na které se každý snaží nachytat své příbuzné a známé. Nejedná se o typicky českou tradici, ale vzhledem k velkému smyslu pro humor se tato tradice v Česku velmi ujala.

Pálení čarodějnic a Filipojakubská noc

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. To platilo například o Filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května, kdy se na obranu proti čarodějnicím na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem času se ujala tradice "pálení čarodějnic", která se dodržuje dodnes.

1. máj - lásky čas

Na prvního května musí dívky dostat políbení pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a zůstaly stále krásné. Pražští milenci směřují v tento den na vrch Petřín, aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810-1836), českého romantického básníka, který je autorem básně Máj. Tato báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury. První květen se také slaví jako mezinárodní svátek práce. Starší generace jistě pamatuje na totalitní první máje, průvody pracujících s povinnou účastí, oslavující především úspěchy vládnoucí strany a tehdejší světovou velmoc - Sovětský svaz. Tyto průvody však s původním pojetím prvního máje jako svátku lásky neměly vůbec nic společného.

Dušičky - 1. a 2. listopad

Od roku 998 se svátky zesnulých připomínají 1. a 2. listopadu. V některých obcích se v tento den peklo zvláštní pečivo nazývané "dušičky", určené pro žebráky a pocestné. Dnes se na památku zemřelých kladou na hroby květiny, věnce a zapálené svíčky.

Svatý Martin - 11. listopad

"Sv. Martin přijíždí na bílém koni" - toto pořekadlo označuje svátek sv. Martina za den, kdy poprvé padá sníh. Tradičně se v tento den obědvala svatomartinská husa a peklo se svatomartinské pečivo. V posledních letech vzrůstá popularita obnovené tradice otevírání mladého "svatomartinského" vína, francouzského Beaujolais Nouveau po česku.

Advent

Adventní doba (období čtyř neděl před vánočními svátky) je dobou postní a je spojena s přípravami na Vánoce. Název tohoto období pochází z latinského adventus a znamená "příchod" - tedy narození Ježíše Krista.

Barborky - 4. prosinec

Svátek svaté Barbory je spojen se zvykem řezání Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice bylo třeba s prvním slunečním paprskem uříznout větvičku z třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha. I dnes jsou barborky typickou předvánoční výzdobou domovů. V Čechách děti o svatobarborské noci dávají do oken punčochu, do níž jim Barbora naděluje drobné pamlsky, ale také uhlí, kameny nebo brambory, pokud děti v právě končícím roce zlobily.

Mikuláš - 6. prosinec

V předvečer tohoto svátku sestupuje sv. Mikuláš společně s andělem z nebe na zem, do průvodu se k nim připojuje ještě čert. Společně obcházejí děti - hodné chválí, zlobivé pak kárají a nabádají k lepšímu chování. Děti musí mikulášskému průvodu zazpívat písničku nebo přednést básničku (dříve se modlily a zpívaly koledy). Za odměnu jim anděl naděluje sladkosti nebo hračky, zlobivým pak čert dává uhlí nebo brambory. U koho se průvod Mikuláše, anděla a čerta nezastaví, může si dát na okno, pod polštář nebo na kliku punčošku pro noční dárky od Mikuláše.

Vánoce - 24. prosinec

Hlavním vánočním svátkem je v Česku Štědrý den. V českých domácnostech se v tento den setkáte s pohádkami, se jmelím a samozřejmě i s nazdobeným vánočním stromečkem. Ke Štědrému dni se pojí také mnoho tradic - celodenní půst (kdo jej dodrží, uvidí večer zlaté prasátko), lití olova (věštění budoucnosti podle tvaru odlitého kusu) nebo házení střevícem (dopadne-li špičkou ke dveřím, dívka se do roka provdá). K obědu se mají jíst bezmasá jídla - hrách, kroupy nebo nákyp s houbami - kuba. Když vyjde první hvězda, měli bychom zasednout ke štědrovečerní večeři. Jako sváteční pokrm se podává rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Dnes v mnoha domácnostech smaženého kapra nahrazuje smažený řízek. Sladkou tečkou je tradiční vánoční cukroví. Po večeři se rodina sejde u vánočního stromečku, pod který naděluje dárky Ježíšek.

25. prosince se oslavuje 1. svátek vánoční - Boží hod. Rodiny se scházejí u společného oběda - nejčastěji se jí pečená kachna nebo husa, knedlíky a zelí.

26. prosince se oslavuje 2. svátek vánoční - svatý Štěpán. V tento den chodili koledníci po domech koledovat - zpívat a přát zdraví i úspěch v hospodaření. Za koledu obdrželi ovoce, peníze nebo pozvání k posezení v domě. Dnes se tato tradice pozvolna vytrácí. Alespoň ve velkých městech ojedinělí koledníci očekávají za koledu už jen peníze a jejich počínání připomíná spíše žebrání, než vánoční tradici.

Nový rok - 1. leden

Nejznámější motto pro tento den zní: "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Tradičně se na Nový rok podávala čočka nebo hrách, který měl zajistit rozmnožení peněz. Nemá se vařit drůbež, aby neuletělo štěstí. V dnešní době na Nový rok alespoň v naší rodině je tradicí svíčková omáčka. První leden je také státním svátkem - Dnem obnovy samostatného českého státu.

Tři králové - 6. leden

Zakončení vánočních svátků probíhá 6. ledna, kdy se připomíná příchod mudrců od východu - Tří králů, v českých zemích nazývaných Kašpar, Melichar a Baltazar - do Betléma. Tři králové chodí po domech a na dveře píší svěcenou křídou písmena K+M+B. Nejde o začáteční písmena jejich jmen, jak bychom se mohli domnívat. Jedná se o zkratku latinského "Christus mansionem benedicat" - Kristus žehnej tomuto domu.

Putování rokem nejznámějších českých tradic a zvyků je u konce. Doufám, že jste se při čtení článku příliš nenudili. Posuďte sami, které zvyky nebo tradice se u vás dodržují i v současnosti. Jedno je jisté. V dobách minulých, a to nejen dodržováním tradic a zvyků, ale i způsobem života a vírou měli k sobě lidé mnohem blíž, než je tomu dnes.

Téma týdne: Staré zvyky

Pohádka o mlze života

Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žili ve svém malém královstvíčku král Bořivoj a královna Sofie. Jejich největší radostí byl dospívající syn Radmil. Měl zvláštní dar. Rozuměl řeči zvířat. Jednoho dne si všiml v předsálí obrazu s neznámou kráskou.

"Nevíš, kdo je ta krásná dívka?", ptal se svého otce.

Král se zachmuřil.

" Je to dcera krále Salomona ze sousedství, prý jí říkali Johanka, než nenávratně zmizela. Je to už několik let a dosud ji nikdo nespatřil. Také se říkalo, že kdo spatří její obraz, ihned se do ní zamiluje, tak prý je krásná."

"A kam se ztratila tatínku, a proč?"

"Nevím. Slyšel jsem, že král Salomon ji kdysi přislíbil nějakému černokněžníkovi výměnou za svůj život. Teprve později mu došlo, co vlastně učinil a Johanku skrýval. Jenomže na jejích osmnáctinách z ničeho nic všichni u večeře usnuli, a když se probudili, Johanka byla pryč. Král si myslí, že ji čaroděj unesl. Rozeslal k sousedům její portrét, aby mu dali vědět, kdyby se náhodou objevila. Ale od té doby se po Johance slehla zem."

Od té chvíle princ Radmil nemyslel na nic jiného, než na svoji krásnou neznámou z obrazu.

"Víš co otče? Půjdu Johanku hledat. Přece musí někde být a musí se vrátit domů. Je tak krásná. Na její obraz se stále musím dívat. Měl jsi pravdu. Asi jsem se do ní zamiloval!"

"Já věděl, že ten obraz nám přinese jenom neštěstí! Víš, co tě může na takové cestě potkat? A kdo ví, jestli neznámou čarodějovu zemi vůbec najdeš!"

Ale Radmil se nenechal odradit. Druhý den ráno se rozloučil s rodiči a se svým věrným černým hřebcem se vydal na cestu.

Sluníčko pálilo, když se ocitl na mýtině nedaleko lesa. Na cestičce spatřil několik vrabců, kteří se spolu hádali.

"Moje je zrníčko, slyšíš, moje!", pípal jeden.

"Není, já jsem ho našel, je tedy moje", cvrlikal druhý. Překřikovali se všichni navzájem, až jeden z nich spatřil prince.

"Pane, prosím, poraď nám", žadonil třetí vrabčáček.

"Jednoduchá rada, braši. Zasaďte společně zrníčko do země. Vyroste klas a na něm bude tolik nových zrníček, že bude dost pro vás všechny!"

"Děkujeme za radu, pane. Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na nás. Taky ti pomůžeme."

Princ se pousmál a pokračoval v cestě lesem. Najednou spatřil na trsu borůvčí včelku dělnici. Zamotala se do pavučiny.

"Pane, prosím, pomoz mi. Musím se vrátit do úlu. Bez pomoci zahynu a sama se nevymotám!"

"Maličkost. Posečkej chviličku!" Princ vysvobodil včelku ze zajetí a ta vesele zabzučela.

"Děkuji ti, můj pane! Když budeš cokoliv potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu."

Pomalu se smrákalo, když princ dojel k malému rybníku. Na břehu se dohadovali dva rybáři o to, komu patří ulovená zlatá rybka.

"Moje je. Já jsem ji vytáhl z vody", říká jeden z nich.

"Ne, je moje, protože prut i čeřen jsem ti půjčil. Kdybys to neměl, nemohl bys rybku vytáhnout!"

Když spatřili prince, požádali ho o radu.

"Snadno vás rozsoudím", odpověděl.

"Ale nejdříve poraďte vy mně. Neslyšeli jste o říši čaroděje, který skrývá princeznu Johanku? Už ji dlouho hledám."

"Vidíš, pane támhle ten černý les? Za ním prý se skrývá neznámá země. Třeba je to ta, kterou právě hledáš. A teď rozsuď nás!"

"Dejte mi rybku. Dám vám za ni deset zlaťáků a peníze si rozdělíte rovným dílem!"

Jak řekl, tak se i stalo. Princ vzal rybku do ruky, pohladil ji po hřbetě a pustil ji zpátky do rybníka.

"Děkuji ti, pane! Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu".

Uplynulo mnoho dní a princ Radmil na své pomocníky pomalu zapomněl. Jak by mu také mohli pomoci. Hlavně, že on dokázal pomoci jim.

Neznámá krajina, kde se nacházel, byla pochmurná a smutná. Projel černý les a na kopci uviděl černý hrad. Brána byla otevřená. Vjel proto se svým vraníkem dovnitř. Sotva tak učinil, spustily se železné mříže. Vzápětí uslyšel hlas.

"Co tady pohledáváš, člověče? Víš o tom, že pokud do mého hradu živá duše vkročí, zpátky už se nedostane? Jsem čaroděj Zlomor. Každého zahubím!"

"Nebojím se tě, čaroději. Unesl jsi Johanku a já jsem ji přišel osvobodit!"

"Chá, ty bídný lidský červe. To se ti nikdy nemůže podařit. Johanka je zakletá v mlhu života. Nechtěla se stát mojí ženou. Navždy je odsouzena k tomu, aby se jako obláček vznášela nad mým hradem a hlídala moje srdce. Vysvobodit ze zakletí by ji mohl jenom ten, kdo by splnil tři úkoly, které mu dám a naplnil své i její srdce čistou láskou. Jenže, nic takového se nemůže stát. Bylo tady již pár odvážlivců. Ale jejich lebky skončily na plotě, jak vidíš! Brzy k nim přibude i ta tvoje, to mi věř!"

Teprve teď si princ Radmil všiml zvláštního oplocení čarodějovy zahrady. Zamrazilo ho, ale nezalekl se.

"Jinak než s princeznou odsud neodejdu. Jsem připraven plnit tvoje úkoly."

"Dobrá. Tedy poslyš. Zavedu tě na svoji louku. Na ní se v trávě nachází přesně třináct čtyřlístků. Ty všechny do večera najdeš a přineseš je. Nechci, aby moji zemi ovládalo štěstí, které čtyřlístky přinášejí!"

Louka byla rozlehlá a tráva hustá.

"Jak najdu čtyřlístky? Vždyť hledání jen jednoho mi zabere dlouhý čas", zoufal si princ Radmil.

"Kdyby tu tak byli moji vrabčáčci. Ti by určitě svýma bystrýma očkama čtyřlístky uviděli a zobáčkem uštípli", posteskl si.

"Vždyť jsme tady náš pane, slíbili jsme ti to. Posečkej jen krátkou chvilku, pro nás je to hračka!"

A opravdu. Před polednem princ Radmil předal Zlomorovi všech třináct čtyřlístků.

"Neboj. Po druhé už neuspěješ!", vyhrožoval Zlomor.

Zavedl prince ke svému rybníku.

"Tady do rybníka mi včera spadla velká perla, která je symbolem mého bohatství. Tu perlu najdeš a do večera mi ji doneseš. Jinak tě čeká jistá smrt!"

Zamyšlený princ chodil po hrázi, když si vzpomněl na zlatou rybku.

"Kdyby tu tak byla moje rybička. Ta by určitě věděla, kde je černokněžníkova perla!"

"Jsem tady pro tebe, můj pane. Posaď se na břehu, za chvilku ti perlu donesu. To je maličkost!", ozvala se zlatá rybka.

Smrákalo se, když princ Radmil odevzdával Zlomorovi ztracenou perlu. Zlomor se zachmuřil. "Po třetí se ti to nepodaří! Rozhodující úkol tě čeká zítra!"

Unavený princ ani nevěděl, jak rychle usnul. Zdál se mu sen o princezně Johance.

"Můj princi, čeká tě těžký úkol. Ale doufám, že se ti ho také podaří splnit. Jen jedno ti chci říci. Život Zlomora se skrývá v jeho srdci, které já opatruji na obláčku jako zakletá mlha života. Jen ten, kdo Zlomorovo srdce přitiskne na svou hruď a naplní jej láskou, dokáže Zlomora zahubit! Nezapomeň na to, a hodně štěstí!"

Princ se probudil do slunečného rána. V hlavě si promítal vše, co se mu zdálo a čekal třetí, rozhodující úkol od Zlomora.

"Svoji Johanku si musíš zasloužit. Proto si ji musíš vybrat mezi ostatními!"

Zlomor zavedl prince Radomíra do sálu, kde bylo dokola umístěno dvanáct stejně velkých kamenů.

"Jen jeden z nich je živý a v něm je zakletá hledaná princezna. Je na tobě, abys uhádl, který kámen to je!"

"Jak mohu takový úkol splnit? Všechny kameny jsou naprosto stejné!"

Náhle uslyšel kolem ucha zabzučení.

"Neboj, princi, jsem s tebou. Ukaž na ten kámen, na kterém budu sedět!"

"Děkuji, včelko!"

Princ několikrát dokola obešel všechny kameny. Teprve pak uviděl včelku sedět na jednom z nich.

"Tohle je princezna Johanka!"

"Uhodl jsi. Můžeš odejít. Ale sám. Abys mohl odejít s princeznou, musel bys mne zahubit. To se ještě nikomu nepodařilo. Když se podíváš vzhůru, princezna je stále jen mlha mého života. Není v silách člověka, aby ji ze zakletí vysvobodil!"

"Myslíš, Zlomore? Budeme tedy spolu bojovat. Uvidíme, kdo je silnější!"

Záhy princ pochopil, že mečem proti Zlomorovi nic nezmůže. Byl nezranitelný a každé utržené ráně se jenom smál.

"Vydrž princi. Mojí pomoci je ještě jednou zapotřebí, jak vidím. Povolám ostatní včelky dělnice a společně sneseme z obláčku Zlomorovo srdce. Co s ním, už určitě budeš vědět sám!"

Jak včelka řekla, tak se i stalo. Zlomor ani nezpozoroval, že jeho srdce z obláčku mlhy života zmizelo.

Radmil jej přitiskl na svoji hruď. V tom okamžiku začalo blýskat a hřímat. Zlomor se zlomil v pase.

"Ne! Lásku ne!", byla jeho poslední slova. Změnil se v kopec prachu, který sám od sebe začal hořet. K nebi stoupal černý dým a hrad i s černým lesem se postupně propadal kamsi do nitra země.

Radmil otevřel oči.

"Co se děje? Snad to všechno nebyl jenom sen?"

Rozhlédl se kolem sebe. Kousek od něho se probouzela krásná Johanka. Objal ji a políbil.

"Zvítězil jsi nad zlou mocí, Radmile. Děkuji ti za to. Ale ještě trochu se ti musím odměnit. Princezna vzala do ruky třináct čtyřlístků.

"Nechť z těchto čtyřlístků vyroste jabloňová alej. Kdo jablko ze stromu sní, bude mít celý život šťastný!"

Princ spatřil v ruce princezny krásnou velkou perlu.

"Ať z této perly je krásný bílý vraník!"

Jak řekla, tak se i stalo.

"A teď princi, nasedneme na své koníčky a pojedeme domů. Rodiče nás už netrpělivě vyhlížejí!

Svatba to byla veliká a Radmil a Johanka spolu hodně dlouho spokojeně žili. A jestli nezemřeli, dodnes vyprávějí svým dětem a vnukům příběh o krásné Johance, zakleté v mlhu života…

Téma týdne: Mlha života

Žijí mezi námi

Známe je všichni. Kdo z nás by se alespoň jednou za život nesešel s někým, kdo se navenek tváří jako největší přítel a kamarád a za zády pomlouvá, očerňuje vás u šéfa či jiných vlivných osob? Myslím, že takových bude hodně. Proč to tito lidé vlastně dělají? Důvody jsou podle mne dva. Závist a peníze. Závist nad vaší úspěšností v zaměstnání. Závist ke vztahu k někomu, kdo se líbí i jim. Když už vás nemůže vyštípat z místa, proto, že ve své práci jste prostě dobří a ona osoba na vás v tomto ohledu nemá, zkouší to právě tímhle špinavým způsobem. Vždyť přece - pokud se dostane na vaše místo, bude mít větší plat. A o to jde takovým "dobrým duším" především. Mohla bych psát o tom, že snaha dostat se na vysněnou pozici, vyvrcholila až v šikanu na pracovišti. Je neuvěřitelné, co "kamarádka" a spolužačka ze střední školy dokázala v důsledku své závisti a snahy povýšit, ve svojí hlavě vymyslet. Ranní hlášky typu"ty dneska zase vypadáš, prosím tě, co to máš zase na sobě, co tady ještě děláš, už máš být dávno v invalidním důchodu" jsou jenom slabým odvarem toho, co se odehrávalo ve skutečnosti. Nejdříve si myslíte, že to je všechno jenom vtip. Ale pokud to slyšíte každý den několikrát, přestává to být legrace. Faktem je, že špína se na každého nakydá rychle. Horší je se pak očistit a prokázat, že všechny ty pomluvy a výmysly skutečně výmysly byly. Jsem ráda, že mně se to podařilo. A "kamarádka", která se o všechno postarala, nakonec sama odešla. Ale o této epizodě jsem rozhodně psát nechtěla. Je to jedna z kapitol mého života, na kterou nechci vzpomínat.

Mezi ďábelské lidi s andělskou tváří musím bohužel počítat i naše politiky. Nedávno, jak známo, proběhly komunální volby. Voliči vyjádřili svá přání, koho by na svých radnicích rádi viděli a komu věří. A jak to dopadlo? V okamžiku, kdy byly sečteny hlasy, zvolené kandidáty volič, díky kterému mohou vykonávat svoje funkce, docela přestal zajímat. Nevěříte? V kolika městech a místech se vítězná strana či hnutí díky uzavřeným koalicím dostala do opozice? Přímo se nabízí otázka, proč vlastně volíme, když de facto na výsledcích vůbec nezáleží…

Nesmírně mne "pobavilo" jednání poslanecké sněmovny. Místo projednávání rozpočtu na příští rok se celá sněmovna zabývala výroky současného ministra obrany, které pronesl na adresu vojáků v misích v seriálové roli "Kriminálka Anděl" a ještě po něm požadovali omluvu. Nevím, co si o tom mám myslet. Vždyť je to seriálová role, kterou tomuto herci někdo napsal a on pouze napsaný text herecky ztvárnil. Nemůže za to, že v současnosti je ministrem obrany a rozhodně nelze spojovat jeho herecké výroky s realitou. Omluva v tomto směru mi přijde zcela irelevantní a doufám, že k žádné nedojde. I tady se projevili "ďábelští lidé s andělskou tváří". A důvod? Zřejmě oddálit projednávání důležitějších bodů programu, nebo jen tak trochu pobavit své voliče. Ale myslím si, že ani to se moc nepodařilo. Mě to rozhodně naštvalo. Přejme si, aby "ďábelských lidí s andělskou tváří" v naší společnosti ubývalo a aby nádherný text písně "Modlitba pro Martu" se konečně stal skutečností. "Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť ať už pominou!"

Téma týdne: Ďábelští lidé s andělskou tváří

Zamračená neděle

S bráchou jsme byli dvojčata. Jednovaječní, takže prakticky k nerozeznání. Jen maminka nás dokázala vždy přiřadit ke správnému jménu. Jaroušek a Jiříček. Vyrůstali jsme v krásném a spokojeném dětství, s mnoha rošťárnami. Samozřejmě, že ve škole jsme často využili naší podoby a zmátli zkoušející učitele. Mělo to svoji výhodu. Každý z nás se naučil jen jeden předmět a z toho se pak nechal vyzkoušet. Když jsme poporostli a absolvovali stejnou střední školu, už jsme si na podobné záměny moc netroufali. Záleželo nám na tom, abychom dobře odmaturovali a pokud možno se dostali i na vysokou. Samozřejmě, že v osmnácti jsme se přihlásili do soukromé autoškoly. Udělat řidičák přece patřilo ke každému správnému chlapovi, obzvlášť když se chtěl se svým řidičským uměním pochlubit své lásce. A tady nastal náš problém.

Já, jako o pět minut starší Jirka, jsem nějak neměl patřičné buňky na zvládnutí teorie. Dodnes nechápu, jak je to možné, ale prostě mi to do hlavy nenalezlo. V autoškole si nás rozdělili každého na jiný den. Měli chudáci strach, že si nás spletou. A toho jsem nemohl nevyužít. Jarda byl na teorii kofr, ostatně jako na všechno. Musím přiznat, že přece jen byl o něco chytřejší než já a učení mu dalo polovinu práce. Ale nevadilo nám to. Navzájem jsme si vždycky vypomohli a spolu nám to klapalo skvěle. Domluvil jsem se tedy s Járou, že zkušební písemné testy udělá za mne. Sám je absolvoval bez chyby dva dny přede mnou. Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Na naši záměnu nikdo nepřišel. Praktické zkoušky jsme oba zvládli bez problémů a konečně získali vytoužený řidičák.

Doma jsme měli ojetou škodovku.

"Pro vaše začátky to bude určitě stačit", říkal táta a v garáži nám ji poctivě naleštil, aby vypadala jako nová.

Měl pravdu. Od té doby jsme mnohokrát s bráchou vyjížděli na výlety do okolí, někdy i s dívkami. Společně jsme si při řízení radili a zvládali nelehké začátky.

Uplynulo pět let. Starou škodovku už jsme každý z nás vyměnili za starší ojeté auto, samozřejmě za pomoci rodičů. Dnes je prostě taková doba. A my byli moc rádi, že nám to vychází.

"V neděli pojedu za Veronikou", svěřil se mi Jarda při cestě z přednášky. Zbývalo nám oběma pár zkoušek, státnice a diplomka a moc jsme se těšili, až náročné studium ukončíme. Veroniku jsem znal. S bráchou kamarádila už od střední školy. Možná nešlo o vážný vztah, ale byla to hezká holka. Poctivě přiznávám, že kdyby si ji nevybral Jára dřív, udělal bych to já. Bydlela zhruba třicet kilometrů od nás, takže žádná nepřekonatelná vzdálenost.

"Pojedu po obědě, vrátím se tak do sedmi večer". Všichni jsme to vzali na vědomí.

Odpoledne bylo zamračené a tak jsem relaxoval v obýváku při televizi. V podvečerních zprávách mne zaujala zmínka o tom, že nedaleko od nás se čelně srazil kamion s osobním autem. Zvedl jsem oči od rozečtené knihy a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Auto, vklíněné pod kamionem, bylo nepochybně Jaroslavovo. Další větě jsem nejdříve nechtěl věřit. "Řidič, který nehodu nezavinil, bohužel nepřežil", říkala moderátorka v televizi.

"Třeba je to jenom nějaký trapný omyl", utěšoval jsem se. Neřekl jsem nikomu nic. Sedl do svého auta a vydal se na místo nehody.

Realita byla tvrdá. Jak rád bych změnil tenhle den! Proč musel zemřít zrovna Jára? Vždyť byl rozhodně lepší řidič než já! Jak to řeknu doma? Rodiče to neunesou! Řidiče kamionu prý přepadl mikrospánek a vjel do protisměru, dozvěděl jsem se. Nic se mu nestalo, ale v jeho kůži bych taky být nechtěl. Obou se nás na místě ujal policejní psycholog. Zhruba po hodině jsem dojel domů a čekalo na mne to nejtěžší. Říci to všechno rodičům… Proč nemohu změnit tenhle den? Proč jsem v tom autě raději nebyl já? Otázky, na které nemám odpověď. Po týdnu neskutečného smutku, vzpomínek a pláče mne do reality vrací smutná hudba. Sedím v obřadní síni místního krematoria, přede mnou na katafalku bílá rakev, obsypaná růžemi a spoustou dalších květin a věnců. Říká se, že v kritických chvílích proběhne hlavou člověka celý život. Ve zkratce proběhl bráchův život v hlavě i mně. Najednou všichni vstávají. Rakev se za zvuku nádherných zhudebněných veršů Josefa Fouska, nazvaných "Až mne andělé" pomalu zasouvá za přivírající oponu. Brácha míří do svého ráje, odkud není návratu. Naplno si uvědomuji, že jsem ztratil polovinu svého já. Bude trvat dlouho, než se s touhle skutečností srovnám. Mám jen jediné přání. Ať takových dnů, spojených se ztrátou milované osoby, které bych ve svém životě chtěl změnit, je co nejméně.

Téma týdne: Jeden den, který bych ráda změnila