Život je kolotoč

 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

   Je krátce po páté, když otevírám dveře mého a mámina bytu.

„Mami, seš doma?“, volám už z předsíně, protože se mi zdá, že v bytě je nezvyklé ticho.

 „Jsem v koupelně. Za chvíli budu u tebe“, ozývá se mamka a já mezitím prohlížím obsah naší společné lednice. Nic moc. Jako obvykle kousek trvanlivého salámu, nějaký sýr, máslo, rajčata. Připravuji si lehkou večeři.

„Chceš taky večeři? Chystám rajčata, salám, sýr?“

 Mamka právě vchází do kuchyně.

„Nebudu večeřet. Dneska máme ten večírek na rozloučenou se školním rokem, víš? A tak tam určitě nějaké malé občerstvení bude. Ale povídej, Verčo. Jak ses měla s Denisou na chalupě? Už jsme se neviděly asi týden. Stýskalo se mi.“

 „To Denisa mě přemluvila, abych tam zůstala pár dnů. Jezdila jsem odsud do práce. Bylo tam krásně, vyvedlo se i počasí, a tak jsme s Denisou prošly celé okolí. Krásné lesy, vynikající koupaliště, autobusem si ve městě za čtvrt hodiny. Měla jsem to tak trochu jako dovolenou. Věděla jsem, že tady máš Michala a že ti smutno rozhodně nebude, nebo ano?“

 „Tak smutno mi tak trochu bylo. Ale už je to za mnou, se vším jsem se už srovnala. Teď se těším na večírek, už dlouho jsem nikde nebyla. S kolegyněmi z práce je vždycky legrace. Jen těch kolegů je tam pramálo. V učitelském povolání stále převládají ženské“.

 „Počkej mami. Nějak tomu nerozumím. S čím ses srovnala, co je za tebou? Stalo se něco, o čem nevím?“

 „Michal přijel v sobotu, to víš. A co nevíš je, že v sobotu taky odejel. Navždycky!“

„Mami? Co se stalo? Myslela jsem si, že ho máš ráda?“

Ptám se opatrně. Tahle choulostivá témata jsem nikdy s mámou tak otevřeně neprobírala a mám trochu strach, abych se jí nešetrně nedotkla a neurazila se.

 „Víš, láska podle mě vypadá docela jinak. Michal by pro mne a vlastně i já pro něj, jenom taková příležitost na sobotu nebo neděli. Prostě – sexuální turista, jak si sám říkal. A v sobotu? Prostě míra mé trpělivosti přetekla. Zase přijel s prázdnýma rukama, nepřivezl nic, čím by přispěl k naší společné pohodě a jen ho zajímalo, co mám v lednici nebo navařeno. Když zjistil, že tentokrát nic, nelíbilo se mu to. Navrhla jsem, že půjdeme na oběd, ale ujistil mě, že nemá na to, aby oběd zaplatil. Musela bych ho zaplatit já, tedy za nás oba!“

 „Mami, to přece není možný! Ale vzpomeň si na mě. Vždycky jsem říkala, že nám jenom vybílí ledničku a zase zmizí. Měla jsem pravdu. Ale pokračuj. Co bylo dál?“ Přisedám si k mámě na gauč a beru ji kolem ramen.

 „No, co bylo dál. Hrozně mě to naštvalo a tak jsem mu řekla pěkně od plic, co si o něm myslím. Pouhá sexuální turistika mě už přestala bavit. Ráda bych chodila s někým občas do divadla, kina, někam na zábavu, prostě normální život. A to jsem od Michala nikdy nemohla chtít, rozumíš? Proto jsem mu nakonec řekla, aby si sbalil svoje saky paky a vypadl. A on to udělal, i když předtím se zachoval jako prase. Ale zřejmě to už tak muselo bejt“, povzdechla si máma.

 „Počkej. Ublížil ti nějak, tedy jinak než na duši?“

 Mamce se evidentně do odpovědi nechce.

„Nestojí to za řeč. Už to přebolelo a já to nebudu znovu rozebírat. Prostě – ukázal se v celé své kráse, jako násilník a hrubá povaha. Jsem nakonec ráda, že jsem se ho, jak doufám, navždycky zbavila. Alespoň budeme mít spolu klid, viď?“

 Přiznám se, že i mně se ulevilo. Michala jsem od počátku jeho známosti s mamkou nemusela a tahle „náklonnost“ byla i z jeho strany vůči mně stejná.

  Pouštím se do vyprávění o změnách v práci. Marušku vykreslím ve všech dostupných barvách a s úsměvem naznačuji způsoby její úřednické práce. Mamka se zasměje.

 „Taky jsem znala takovou kolegyni. Všechno, co si připravovala do školy, si napřed musela předříkat nahlas. Jsou už to takové povahy. S tím asi nic nenaděláš. Hlavně, když bude pracovitá a nějaký ten hluk navíc časem přestanete vnímat. A až tam někdy nebude, bude vám to chybět, věř mi. Hlavně ji nesmíte ze svého středu nějak vystrkovat. To nikdy nepůsobí dobře“, mentoruje a nezapře v sobě učitelku.

„Neboj se mami. Dohlídnu na to. A od kolika vlastně máš ten večírek?“, měním téma hovoru.

 „Od osmi. Pomalu, abych se začala vypravovat. Chci si vzít ty červené krátké koktejlky, co myslíš?“

 „Jsem pro. Ty ti sluší, seš v nich kočka“, polichotím mamce, protože vím, že každá ženská občas takovou chválu uvítá.

 „Ale chtěla jsem si k nim vzít ten zlatej náhrdelník po babičce a nějak ho nemůžu najít. Vím, že naposledy jsem ho uložila do nočního stolku v ložnici. Ale není tam. Nevypůjčila sis ho náhodou?“

„Já? Víš, že radši nosím nějakou obyčejnou bižuterii. Ještě bych ho ztratila a to by mě i tebe moc mrzelo. Dívala ses všude? Třeba jsi ho dala někam jinam“, snažím se mamku přesvědčit. Ale nedaří se mi to.

„Vyloučeno. Ale kam tedy mohl zmizet, to opravdu nevím.“

„Mami, a nebyl tady tehdy Michal?“, s napětím čekám, co odpoví.

 „Máš pravdu. Byl tady. Ale – ty si myslíš, že by…  No to by tedy byl vrchol. I když – po tom sobotním vystoupení nemůžu vůbec nic vyloučit. Stejně je to všechno divné. Nejdřív se ztratí klíče, teď zase náhrdelník. Klíče už asi nenajdeme a tak nejlepší bude, když si necháme udělat úplně nové. Kdyby náhodou…“, nechce domluvit, co jí právě napadlo. Ale chápu to.

 „Teď se s tím nezatěžuj, mami. Půjčím ti tohle“, vytahuji ze své skrýše šperk plný českých granátů, který se bude ke koktejlovým šatům báječně hodit. Zapínám jej mamce za krkem a před zrcadlem znovu opakuji „jsi kočka, moc ti to sluší“.  Krátce na to při pohledu z okna sleduji, jak mamča nastupuje do zastavující tramvaje a spěchá za svojí zábavou.

 „A co já budu dělat s načatým večerem?“, přemítám a v ruce mačkám mobil. Trvá jen chvilku, než vymačkám telefon Pavla Beneše.

„Ahoj, mám volný večer, nechtěl bys někam zajít?“, reaguji bezprostředně po té, co se ozve jeho pro mne podmanivý hlas.

 „Teď?“, ptá se pro mne nepochopitelně. Když přisvědčím, začne se omlouvat.

„Nezlob se. Teď nemůžu. Mám tady návštěvu, víš? Snad někdy příště.“

 „Ale, a kdopak mne to předběhl?“, vyzvídám.

 „Mám tady Marušku, však ji znáš. Stejně by ti to zítra v kanceláři vyzvonila. Tak ti to raději říkám sám. Zase musím dělat utěšitele, když ji ten její vyhodil na ulici. Ale to jí neříkej. Teď je v koupelně a neslyší mě, chápej!“

 Chápu to dokonale. Je mi taky jasné, že můj „jako vztah“ jak jsem si pro sebe nazvala seznamování s Pavlem, nemá smysl rozvíjet. Nedokázala bych být vždycky jen „druhá“ a ještě k tomu za Maruškou. Zřejmě budeme jenom kamarádi, kteří se občas setkají na transfúzce nebo někde jinde a zajdou ze slušnosti na kafe… Dnešní večer jsem si tedy představovala podstatně jinak. Ale moje rozladění nechci dát Pavlovi najevo.

„Jo, to chápu. Tak ji pěkně utěš, tu naši novou kolegyni. Zbav ji blbé nálady, ať je zítra použitelná v práci! A měj se fajn, nechtěla jsem se ti vtírat do soukromí.“

 Ticho v bytě působí zoufale. Pouštím televizi a je mi jasné, že pro dnešek mi bude jediným společníkem. Alespoň počkám na mámu a podělím se s ní o její dojmy z pořádaného večírku.

 Je krátce před půlnocí, když mne z polospánku u televize probudí harašení klíče v zámku.

„Ahoj mami! Tak jak ses bavila?“

„Ty ještě nespíš? Večírek se moc vydařil. Tancovala jsem s kolegou Kolářem skoro celý večer. Ani jsem netušila, jaký je skvělý tanečník a dobrý společník. Přece jenom se vídáme jenom v tom učitelském prostředí a tam skoro není čas poznat kolegu i z jiné stránky!“

 „To máš pravdu. A jak je na tom? Je sám?“

 „Ale Verčo. Na co ty hned nemyslíš. Samozřejmě je ženatý, má hodnou manželku, která také na večírku byla a má dvě už dospělé děti. Ale společník a bavič je skvělý. Bavil svými vtipy a příhodami ze života celý stůl.“

 Usmívám se. Tak zase nic. Zřejmě budeme dvě staré dámy v paneláku. Jinak už to nevidím. Ale nahlas ovšem reaguji docela jinak.

 „Tak to je fajn, že ses pobavila. Já měla za společníka jenom televizi. Ale taky dobrý! A mimochodem jsem přemýšlela i o naší, tentokrát asi společné dovolené. Ale to ti povím až ráno. Teď už se mi zavírají oči a ty si jistě taky ráda odpočineš. Tak dobrou noc, mami!“

 „Dobrou. Ráno si popovídáme. Bude dost času, začínají prázdniny. Já sice musím ještě na chvilku do školy, ale to bude až kolem poledne! Musím tam ještě uklidit svoji skříňku a vzít si domů to, co by tam dva měsíce nevydrželo.“

 „Já vím, mami. Jako vždycky. Utěrku, ručník, různé tvoje vychytávky jako pracovní pomůcky, viď? Ale teď už opravdu dobrou!“

Krátce na to uléhám do své postele a snad ještě dřív, než se podle své libosti uvelebím, vezme mne do náruče milosrdný bůh spánku.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Tak děvčata, tady ji máte!“, do kanceláře podatelny vchází Vašek Dlouhý, náš šéf a před sebou tlačí plnoštíhlou ženu středních let.

„Pořád jste křičely, že je vás málo. Tak tady máte Marušku. Naučíte ji poštu a bude chodit s Jitkou do terénu. Případné problémy oznamte mě, jasný?“

„Marie Durasová“, ozve se po chvilce nesmělý hlas.

 Žasnu. Tak tohle je ten Pavlův objev? Vždyť by mu mohla dělat maminku! V myšlenkách se mi vrací návod od Denisy, jak přebrat Marušce chlapa. Ale zatím se mi do ničeho nechce. Pořád nevím, jestli Pavel je ten pravej pro mě. A hlavně musím mlčet. Jitka nemá o tom, že Maruška kamarádí s Pavlem, ani tušení.

„Veronika Kosandová“, představuji se.

„Jitka Plášilová“, ozývá se vzápětí za mnou.

„Doufám, že se tady nebudete hádat a že se vaší nové spolupracovnici bude na podatelně líbit. Teď vám ji ještě chvilku seberu. Představím ji ostatním na našem oddělení. Za chvíli se vrátíme.“

 Vedoucí našeho oddělení je laskavý a hodný člověk, který už na úřadě pracuje řadu let. Své práci bezvadně rozumí. Prostě – oblíbená osůbka. Na práci pečlivý, až puntičkář. Vždycky mě dokáže pobavit jeho pracovní stůl, na který se nikdy nemůžete podívat bez údivu. Úřední papíry, přeházené jeden přes druhý, bez ladu a skladu, pokryté psacími a dalšími kancelářskými potřebami, hrneček s nedopitou kávou nevyjímaje. Jak šéf říká, má to svoji výhodu. Uklízečka nemusí stůl utírat. Není tam totiž ani kousek volného místa. Ale ke chvále našeho šéfa je třeba poznamenat, že on se v tomhle pořádku – nepořádku dokonale vyzná a vždycky ví, kde co leží. Všem poradí, když je třeba. Ferda Mravenec – práce všeho druhu, slýcháme občas, když se u něj sejde více adeptů na pracovní poradě.

    S naší novou kolegyní se opravdu vrátil za chvilku.

„A je vaše“, poznamenal s úsměvem.

„Vezměte ji s sebou na poštu a pak se dejte do učení. Musí umět podatelnu, jako když bičem mrská!“

 Osiřely jsme.

„Tak čím začneme?“, ujímám se slova jako nejmenovaná vedoucí této kanceláře.

 „Dodejkama“, napovídá Jitka a očima ukazuje na složenou hromádku. „Každej tady začíná dodejkama!“, upřesňuje, když sleduje Maruščin udivený pohled.

 Beru do ruky štos dodejek, otevírám na počítači příslušný formulář a vysvětluji Marušce, jak zapisovat. Chvilku se na mne dívá nechápavě, ale možná se mi to jen zdá. Pro větší názornost zapisuji první z hromádky dodejek sama.

 „To je dobrý, jednoduchý, to už zvládnu“, upozorňuje mne a já se tak mohu vrátit ke své práci.

„A budeme si tykat, ne?“, dodává ještě.

„Bude se mi s vámi líp mluvit, to vykání je takové cizí. Souhlasíte, děvčata?“

Sice nás to trochu překvapilo, ale nakonec proč ne. Nebudeme přece novou kolegyni vyčleňovat z kolektivu.

  Po chvilce se s Jitkou jenom po sobě koukáme a nevěříme svým uším. Pokud jsme si myslely, že budeme mít klid, mýlily jsme se. Maruška si totiž každou zapisovanou dodejku předříkává nahlas. Tak se dozvídáme, že pan Karel Novák bydlí v Bezručově ulici, Jiří Plachý na Klatovské třídě … Na našich tvářích to vyvolává úsměv. Nechám Marušku ještě chvilku hlasitě pracovat.

 „Maruško, víš, že nás tím hlasitým povídáním docela rušíš?“, reaguji po chvilce.

„Alespoň já se tady na zapisování nové pošty nemůžu soustředit. Opravdu si musíš každý papír hlasitě předříkávat, než ho zapíšeš? Nešlo by to třeba potichu?“

 „Promiň, Veroniko. Nějak jsem si to neuvědomila. Mám totiž takový zvyk, si všechno nahlas opakovat.“

Maruška změní svoje povídání na šepot. Zřejmě opravdu neumí při práci mlčet a číst jen očima. Ach jo. Na co ještě si nebudu muset v kanceláři zvyknout…

 „No, to to uteklo! Poledne v tom okamžení!“, pokouší se nás Maruška ohromit svojí znalostí verše ze známé klasiky.

„Kam tady chodíte na oběd? A co kdybychom šli do pizzerie za rohem? Taková šunková pizza by nebyla na uvítanou k zahození, co říkáte?“

 „To nebyla. A už máš dodejky zapsané? Chtěla jsem tě ještě naučit skenovat došlou poštu!“

 „Mám půlku. Jde mi to pomalu. Ale polepším se děvčata, věřte mi!“

U otevřeného okna zvedám oči v sloup.

 „No nazdar. To je pomoc do chalupy. Budem na tom hůř, než když jsme tu byly dvě“, promítám si v hlavě.

„Tady je třeba sebou mrsknout, aby se práce každý den stihla celá. Ale nebudu malovat čerta na zeď. Je tu první den. Skenování došlé pošty necháme na zítra. Snad se to zlepší.“

„Tak jdeme?“, Jitka už stojí oblečená u dveří a v ruce drží cedulku „OBĚD“, kterou připevní zvenku na dveře.

 Pokud jsme se domnívaly, že Maruška nás na šunkovou pizzu skutečně pozve, mýlily jsme se. Každý za své, to bylo první heslo, které jsme v pizzerii od Marušky slyšely. Moje a Jitčiny významné pohledy nemohly naší nové posile uniknout.

 „To víte, děvčata. Peněz je málo. Ríša jich moc nevydělá, co vydělá, to z větší části propije a já si nemůžu moc dovolit. Počítá mi každou korunu. Nezdůvodnila bych mu, proč jsem vám zaplatila oběd. Tak se nezlobte, budete si muset na mne asi zvyknout. Já už jsem taková zvláštní“.

 Tohle vyznání necháváme s Jitkou bez komentáře. Vlastně k tomu není ani co dodat. Budeme si muset asi opravdu „zvyknout“, jak Maruška předeslala.

    Po půlhodině se trochu rozladěné předchozím dějem vracíme do kanceláře. Maruška usedá ke svým dodejkám a teď už jen šeptem si předříkává zapisované údaje. Jitka odchází roznášet dopisy po městě a mně se i v nezvyklém prostředí podaří dodělat dnešní příděl pošty.

Protože přece jen nějaká ta chvilka Marušce v práci vybyla, ukazuji jí, jak třídit došlé dopisy a jak je zapisovat a skenovat. Je mi jasné, že tohle moje vysvětlování budu muset několikrát opakovat. Ale to mi nějak nevadí. „Žádnej učenej z nebe nespad“, říká jedno staré přísloví.

Trpělivě a opakovaně vysvětluji celý postup. Ještě, že tu není Jitka. Měla by z toho „vánoce“. Nakonec nechávám Marušce ten nejmenší štůsek ke zpracování. Začíná pracovat a já opět žasnu. Vše co dělá, si znovu předříkává, tentokrát hlasitě:

„Hele, obec Brloh. Věřili byste, že je nějaká obec Brloh? Nějaká Věra Brigová tam bydlí. Kdepak bydlíš? V Brlohu. Cha, cha. Žádost o rodný list.... tečka. Počkej, ono je toho víc. Rodiče narozených dětí, jo.jo. Tady si někdo přišil rodnej list. Tak uvidíme. Ona to není obyčejná, ona je to doporučená. To je krásný číslo jednací. Je hele, člověče, teďko koukám a ona je tady stovka přišitá k tomu. Je tam v obálce schovaná. Je to pro matriku. Přijato od. Tak od koho je to přijato…

Přemýšlí a pokračuje:

„Tady někdo poslal rodnej list na matriku úmrtí. Ale kdo ho posílá. No-narozená 33 a dítě 49- to měla v šestnácti, jo? Odesílatel neznámý, tak. A je to. Tak matrika třináct dopisů, jo, třináct“.

 Usmívám se. Úsměv je to jediné, co v dané chvíli je možné použít. Ještě kontroluji Maruškou zapsané údaje a znovu ji upozorňuji na to, že na tuhle práci je třeba klid a přesnost a její hlasité projevy, které občas postrádají smysl, asi neustojíme.

 „Polepším se, promiň. Jsem prostě tak zvyklá. A když – tak půjdu raději s dopisama po městě, abych vás nerušila, stejně se asi budeme střídat, i v chození pro poštu?“, organizuje mi práci.

 Přikyvuji a je mi jasné, že to nebudu mít s Maruškou lehké.

 „Kam ten Pavel oči dal“, promítám si znovu to, co vím zatím jen já. Začíná mi být jasné, že bez Pavlovy a hlavně starostovy přízně by Maruška asi neměla šanci u nás pracovat. Ale kdo ví. Třeba se pletu a všechno bude úplně jinak.

  Už se těším domů, kde všechno rozeberu s mámou. To ještě netuším, že na rozebírání toho bude tentokrát trošku víc.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA DVANÁCTÁ

„Veroniko, kde jsi? Pojď mi přece pomoct!“, volám hlasitě z předsíně, kde se marně snažím odsunout botník.

 „Mami, už jdu. Počkej, netahej se s tím sama. Ať si ještě něco neuděláš!“

Veronika bere skříňku z druhé strany a společně ji odstavíme od zdi. Trochu to u nás vypadá jako po výbuchu. Ale řekly jsme si s Verčou, že ty náhradní klíče od bytu prostě musíme najít. Nemohou být jinde, než v předsíni a určitě někam zapadly a nejsou vidět. Proto to dnes bereme tak říkajíc „z gruntu“. Ale ani za botníkem kromě pár pavučin a vrstvy prachu není nic jiného k nalezení.

 „To jsem blázen. Přece se nepropadly do země. Ještě zbývá skříň s kabátama a pak už opravdu netuším, kde by mohly bejt“. Vytírám prach za botníkem a po chvilce jej společně s Veronikou vracíme na původní místo.

„Tedy na sobotu ráno znám i jinou zábavu, než stěhovat nábytek“, posteskne si Veronika.

 „Ale s touhle těžkou skříní plnou kabátů a bund asi nehnu ani s tebou“, konstatuje, když se marně snažíme trochu s ní pohnout.

 „Nedělej si starosti. V deset přijede Michal a pomůže mi. Ty zatím prohledej kapsy u kabátů, jestli tam ty klíče náhodou nebudou!“

 „Zbytečná práce“, brblá pro sebe Veronika.

„Kdo by je tam dal. Vždycky jsme je věšely na stejné místo!“

Ale pro svůj i matčin klid prošacovávám kapsy jednu za druhou. Po čtvrt hodině nezbývá, než konstatovat, že všechno bylo marné.

 „A teď už nic nestěhuju. Jdu snídat, protože chci být pryč, než přijede ten tvůj Michal! S Denisou pojedeme na jejich chalupu. Vrátím se v neděli večer, doufám, že on už taky bude zase doma! Těším se na slíbené grilování a posezení u ohníčku. Hlavně, aby se vydařilo počasí. Léto si dalo teď nějakou přestávku, viď mamko?“

    Musela jsem dát Verunce za pravdu. V minulém týdnu bylo vedro k zalknutí. Teď už třetí den je většinou zataženo, občas zaprší a po celý den fouká nepříjemný, ostrý a docela studený vítr.

    Verunka dopíjí ve spěchu uvařený čaj.

„Do prkýnka, to je pořád horký“, zanadává si a s chutí se zakusuje do namazané housky se salámem.

 „Vezmu si z mrazáku buřty a ukrojím si kousek vysočiny, jo, mami? Abych taky Denise na chalupu něco přivezla, víš?“

Nemám nic proti tomu a za chvilku už Veronika s batohem plným pro ni tak potřebných věcí stojí u dveří.

 „Tak si to tady užij, já si to taky s Denisou budu užívat. Zavoláme si, jo?“

Dveře zaklapnou a já ještě z okna obývacího pokoje sleduji svoji dcerku, která nastupuje do právě přijíždějící tramvaje.

    Ještě není ani deset, když zazvoní zvonek. Michal vchází do předsíně a rozhlíží se kolem.

„Tady se snad chystáš malovat?“, konstatuje, když vidí nepořádek, spojený s předchozím stěhováním.

 „Ne, malovat nebudu, i když by to taky sneslo, jak koukám. Ale hledáme s Verčou pořád ty zatracený klíče od bytu. A dnes jsme se rozhodly, že všechno odtáhneme a podíváme se pořádně, kde jsou zapadlé. Ale zatím nic. Teď se mi právě hodíš ty, žes přijel. Ta skříň plná kabátů je nad naše síly. To chce chlapa“, říkám s úsměvem.

„A myslíš, že takový opravdu přijel? A není to zbytečná práce? Jak by za takovou vysokou a těžkou skříň mohly zapadnout klíče?“, Michalovi se viditelně do téhle dřiny nechce.

 „No, to sice nevím, ale nebudu mít klid, dokud se za tu skříň taky nepodívám. Klíče se tam mohly nějak zastrčit při úklidu pod botníkem, nevím, jak jinak. Tak pomůžeš, nebo ne?“

 „Ale jasně. Nejdřív si dám sprchu, jsem po té cestě nějak utahanej a taky hladovej. To víš. To potom není žádná síla. Nikde…“, dodává s výraznou pomlčkou.

 „Ty kecale. Myslíš ty taky někdy na něco jiného?“

 Michal vchází do obýváku a odkládá si svůj nepostradatelný kufřík, který ho provází na všech jeho cestách, tedy alespoň za mnou.

 „Tak dobře. Připravím zatím něco malého k snědku, tedy na svačinu, aby bylo jasno!“

   Dva krajíce chleba s máslem a salámem jsou na stole za chvilku. Ještě omýt dvě rajčata a vychází to akorát. Vonící Michal právě vchází do kuchyně.

 „A kafíčko by nebylo?“, hodnotí prostřený stůl.

 „Ty nevděčníku. Taky musíš mít kafe ke každýmu jídlu, co? Tak za chvíli. Ale já si s tebou nedám. Měla jsem ráno s Verčou, víš?“

   Přikyvuje a mezi sousty chleba se ptá, co je u mne nového od doby, co jsme se neviděli.

Najednou, nevím proč, nemám potřebu mu cokoliv ze svého soukromí sdělovat. A tak se omezím pouze na fakt, že Verča je s Denisou na chalupě.

„Ona mě nemusí, viď? Ještě, že máš tak ohleduplnou dceru a nechá nás tady o samotě!“

Chce se mi říci, že já Michala v poslední době taky nemusím, ale zatím k tomu nemám dostatek odvahy. Vypráví o sestře, že se vrátila od kamarádky nadšená, o tom, jak byl zase v Německu zařizovat nějaké obchody a já ho příliš nevnímám. Jako by se ve mně něco zlomilo. Najednou mi pouhá sexuální turistika přestává vyhovovat.

„Ale abys nezamluvil moji prosbu“, brzdím Michala v jeho vyprávění.

„Jdeme stěhovat!“

 Michal se bez jakéhokoliv nadšení zvedá od stolu. Skříň v předsíni se mu podařilo odtáhnout z jedné strany tak na deset centimetrů od zdi. Ale ať koukám, jak chci, klíče tam nejsou.  Michal mne beze slova pozoruje.

 „Kdyby tak tušila, že klíče mám v kapse kalhot! To by ji trefil šlak, učitelku jednu! Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli klíče vrátím, nebo ne. Teď se to vůbec nehodí, abych je jen tak někam strčil. Poznala by to, že jsem je měl já. A to se nikdy nesmí dozvědět! Snad to vyjde při nějaké další návštěvě, pokud si to do té doby nerozmyslím. Možná, že se mi bude ještě v budoucnu hodit, kdo ví.“

„Říkal jsem ti to. Zbytečná práce!“ Počká, až vytřu za skříní prach a zase ji zasune na původní místo.

    Marně pátrám po další možné skrýši, kde by klíče mohly být. Prostě jsme je asi ztratily. Necháme udělat jiné náhradní a bude po starosti, uzavírám v duchu tuhle kapitolu. Ale červíčka pochybností z mé hlavy se vyhnat tak docela nepodařilo. Nepatřily jsme s Veronikou mezi „bordelářky“ a každá věc měla u nás své předem určené místo.

 „Myslela jsem, že bychom mohli zajít někam na oběd!“, obracím se na Michala.

„Nemám dnes nic vařeno, ani se mi nějak nechce. Jsem utahaná ze školy. Za pár dní je konec školního roku a poslední dobu jsem strávila vypisováním vysvědčení dětem a hlavně podepisováním. To je hrozná práce. Co říkáš?“

 „Nejsem proti. Ale má to jeden háček. Zapomněl jsem doma peníze. Tak jedině, když mě pozveš…“

Jeho poznámka u mne vzbouřila hladinu adrenalinu v krvi.

 „A to si opravdu myslíš, že mám na rozhazování? Ještě jsem tě neviděla, že bys za mě něco zaplatil, že bys mně něco koupil, někam mě pozval, jeli jsme spolu někam na výlet… Vždycky všechno platím já a upřímně ti říkám, že dneska je řada na tobě. Pokud nemáš, nikam nepůjdeme. Ale nic vařit taky nebudu. Nakonec, já hlad nemám, hladovec jsi tady vždycky jenom ty. Teď si dostal chleba se salámem, tak to ti musí stačit, miláčku! Veronika to říká dobře. Vždycky nám vyžereš lednici a zase odjedeš!“

    Sama jsem se zalekla svého hlasitého a nepříjemného projevu. Ale prostě to muselo ven. Míra trpělivosti už opravdu tentokrát přetekla.

 „To myslíš opravdu vážně?“, Michal se mne ptá zatím klidně.

 „To myslím. Dnes jsi asi neměl jezdit. Nemám náladu na tebe, ani nikoho jiného. Pochop. Je to s tebou pořád stejný. Jako přes kopírák. Žádnej vejlet, posezení s kamarády, nějaké divadlo, nebo kino, prostě nic. A mně už pouhá, jak ty říkáš „sexuální turistika“ k našemu vztahu nestačí. Tvoje podivné podnikatelské aktivity v Německu taky nevzbuzují mojí důvěru. Už proto, že jsi věčně bez koruny. Nezlob se. Ale jednou ses musel dozvědět pravdu!“

 „Jano, to jsem si o tobě nemyslel. Přece víš, že žádná láska mezi námi nikdy nebyla a jak tak koukám, ani do budoucna nebude!“

 „No právě. A já už mám toho studeného vztahu bez lásky právě dost. Nejlepší bude, když si sebereš svůj kufříček a vydáš se na cestu domů. Doufám, že na vlak ještě máš“, poznamenávám jedovatě.

„Zbytečná starost“, poznamená.

    Michal se zvedá od stolu v kuchyni a já mám neomylný pocit, že si to se mnou bude chtít vyřídit ručně. Zastavuje se těsně přede mnou.

„Jsi pěkná zmije. Zasluhovala bys napráskat za to, co si o mně myslíš. Ale špinit se s tebou nebudu. Už mě tady neuvidíš, to si piš. A moje číslo si vymaž ze seznamu! Hned teď!“

Strká mi do ruky můj mobil a já jako automat skutečně mažu jeho číslo.

„Spokojenej?“

Michal se ke mně přitiskne.

„A teď tě chci ještě jednou -  na rozloučenou!“, snaží se mne políbit a strhnout na židli. Ale ubráním se.

„Tak ty mi nedáš?“, křičí nahlas.

„Ty potvoro! Když mi nedáš ty, tak já ti dám!“

 Než stihnu jakkoliv zareagovat, přistanou na mé tváři dvě dobře mířené facky.

 „To máš na památku, účo jedna bláznivá! Nadarmo se to neříká, že jste všechny stiženy svým povoláním. Teď jsem to právě zjistil a nemůžu jinak, než to potvrdit!“

 „Taky ses projevil, jen co je pravda! Mlátit ženskou, to je to poslední, ty ubožáku! Vypadni, nebo zavolám policii!“

 „A co bys jí tak asi chtěla říct? Já jsem ti přece neublížil, nebo snad ano? Viděl to někdo? Jdi se vycpat se svojí policií!“

   Pouští mne ze sevření a já zůstávám sedět na židli v kuchyni beze slova. Po pravdě musím říci, že se Michala začínám bát. Má pravdu, že bych policistům nemohla nic dokázat. Pak už jen sleduji, že se obléká, bere svůj kufřík a ve spěchu a bez pozdravu odchází.

    Přibouchnu za ním dveře, abych se ujistila, že se opravdu nevrátí. Teprve teď, když zůstávám v bytě sama, na mne doléhá nervové vypětí posledních chvil a já si ulevuji v slzách. Jednou to prostě muselo přijít. Na druhé straně je faktem, že mně se nekonečně ulevilo.

 „Brečet pro takovýho zmetka nebudu“, konejším sama sebe.

„Nezaslouží si to. Hlavně, aby Veronika zítra nic nepoznala. Přece jí nemohu přiznat, že mě Michal napadl. Ještě by si to s ním mohla chtít vyřizovat sama.“

S touhle myšlenkou se vracím do obývacího pokoje a snažím se Michala vytěsnit z mého myšlení. Kupodivu se to i daří. Pouštím televizi, kde právě běží přenos z halového mistrovství Evropy v lehké atletice. Sportovní pořady jsem vždycky ráda sledovala a držela palečky našim. Je krátce před sedmou hodinou večer a přemýšlím, co s načatým večerem a zítřejší nedělí, když jsem si zrušila předem plánovaný program.

„I co. Ven se mi dnes nechce, je tam celkem chladno. Pustím si nějakou komedii z přehrávače, otevřu láhev vína, určenou původně pro společné posezení s Michalem a bude taky dobře.“

Jak říkám, tak činím. Za chvilku už pokojem zní nesmrtelná melodie paní řídící z filmu Slunce, seno jahody a já pozvolna upíjím z láhve červeného vína.

 Když se krátce po půlnoci chystám na kutě, je láhev skoro prázdná. Trochu se mi točí hlava, ale snad do postele trefím.

   Probouzím se v devět ráno. Zpočátku mi dá práci uvědomit si, kde to vlastně jsem. Nepředstavitelným způsobem mne bolí hlava, žaludek jako na vodě.

 „Proboha, co se to se mnou děje?“, pozvolna vstávám z postele a teprve teď se mi vrací předchozí večer.

„Tedy Jano, takhle se „zlinkovat“, to se ti v životě ještě nikdy nepodařilo, říká mi moje druhé já.

Asi jsem to potřebovala. Přepít Michala, jeho násilí, jeho odchod i svoji úlevu. Ještě, že tu není Veronika. Smála by se mi.

    V kuchyni rozpouštím dvě tablety multivitaminu a do hrnce dávám vodu, abych si uvařila česnečku. Slyšela jsem od mamky, že to je nejlepší lék na kocovinu, tak uvidíme.

    Mamka měla pravdu. Kolem poledne jsem už jakž takž fit. Tvář po Michalově dárečku už nebolí a já si uvědomuji, že v příštím týdnu máme ve škole večírek na rozloučenou se školním rokem. Otevírám skříň a hledám, co si vezmu na sebe. Vyhrávají červené krátké koktejlové šaty. Teď ještě ten náhrdelník po babičce a budu kočka. Vracím se do ložnice a automaticky otevírám zásuvku nočního stolku. Ale náhrdelník nikde.

„Sakra, to už si opravdu nic nepamatuji? Přece jsem si ho tady odložila, když tu se mnou naposledy byl Michal“, utvrzuji se v mé domněnce. Pro jistotu prohledávám ještě zásuvky v obýváku, ale marně.

„Tady jsou snad duchové. Nejdřív se ztratí klíče a teď zase náhrdelník! Ten by mě ale opravdu mrzel. Třeba si ho vzala Veronika. Občas jsme se spolu o něj střídaly. Až se vrátí, zeptám se.“

    Trochu mne to rozladilo. Ale nechtěla jsem si nedělní odpoledne, pro mne výjimečně zcela volné, ničím kazit. Oblékla jsem si džíny a bílou halenku, přehodila přes sebe černý pletený svetr a vyrazila jen tak do města, podívat se, co kde mají. Už dlouho jsem nebyla v žádném obchodě, kromě potravin. V dnešní době je výhoda, že je otevřeno celý týden. Třeba si udělám radost a koupím si něco pěkného. I počasí jako by se umoudřilo. Sem tam z mračen vykouklo sluníčko, které mne vždy dokázalo nabít pozitivní energií.

Pokračování příště