Život je kolotoč

 KAPITOLA DVANÁCTÁ

„Veroniko, kde jsi? Pojď mi přece pomoct!“, volám hlasitě z předsíně, kde se marně snažím odsunout botník.

 „Mami, už jdu. Počkej, netahej se s tím sama. Ať si ještě něco neuděláš!“

Veronika bere skříňku z druhé strany a společně ji odstavíme od zdi. Trochu to u nás vypadá jako po výbuchu. Ale řekly jsme si s Verčou, že ty náhradní klíče od bytu prostě musíme najít. Nemohou být jinde, než v předsíni a určitě někam zapadly a nejsou vidět. Proto to dnes bereme tak říkajíc „z gruntu“. Ale ani za botníkem kromě pár pavučin a vrstvy prachu není nic jiného k nalezení.

 „To jsem blázen. Přece se nepropadly do země. Ještě zbývá skříň s kabátama a pak už opravdu netuším, kde by mohly bejt“. Vytírám prach za botníkem a po chvilce jej společně s Veronikou vracíme na původní místo.

„Tedy na sobotu ráno znám i jinou zábavu, než stěhovat nábytek“, posteskne si Veronika.

 „Ale s touhle těžkou skříní plnou kabátů a bund asi nehnu ani s tebou“, konstatuje, když se marně snažíme trochu s ní pohnout.

 „Nedělej si starosti. V deset přijede Michal a pomůže mi. Ty zatím prohledej kapsy u kabátů, jestli tam ty klíče náhodou nebudou!“

 „Zbytečná práce“, brblá pro sebe Veronika.

„Kdo by je tam dal. Vždycky jsme je věšely na stejné místo!“

Ale pro svůj i matčin klid prošacovávám kapsy jednu za druhou. Po čtvrt hodině nezbývá, než konstatovat, že všechno bylo marné.

 „A teď už nic nestěhuju. Jdu snídat, protože chci být pryč, než přijede ten tvůj Michal! S Denisou pojedeme na jejich chalupu. Vrátím se v neděli večer, doufám, že on už taky bude zase doma! Těším se na slíbené grilování a posezení u ohníčku. Hlavně, aby se vydařilo počasí. Léto si dalo teď nějakou přestávku, viď mamko?“

    Musela jsem dát Verunce za pravdu. V minulém týdnu bylo vedro k zalknutí. Teď už třetí den je většinou zataženo, občas zaprší a po celý den fouká nepříjemný, ostrý a docela studený vítr.

    Verunka dopíjí ve spěchu uvařený čaj.

„Do prkýnka, to je pořád horký“, zanadává si a s chutí se zakusuje do namazané housky se salámem.

 „Vezmu si z mrazáku buřty a ukrojím si kousek vysočiny, jo, mami? Abych taky Denise na chalupu něco přivezla, víš?“

Nemám nic proti tomu a za chvilku už Veronika s batohem plným pro ni tak potřebných věcí stojí u dveří.

 „Tak si to tady užij, já si to taky s Denisou budu užívat. Zavoláme si, jo?“

Dveře zaklapnou a já ještě z okna obývacího pokoje sleduji svoji dcerku, která nastupuje do právě přijíždějící tramvaje.

    Ještě není ani deset, když zazvoní zvonek. Michal vchází do předsíně a rozhlíží se kolem.

„Tady se snad chystáš malovat?“, konstatuje, když vidí nepořádek, spojený s předchozím stěhováním.

 „Ne, malovat nebudu, i když by to taky sneslo, jak koukám. Ale hledáme s Verčou pořád ty zatracený klíče od bytu. A dnes jsme se rozhodly, že všechno odtáhneme a podíváme se pořádně, kde jsou zapadlé. Ale zatím nic. Teď se mi právě hodíš ty, žes přijel. Ta skříň plná kabátů je nad naše síly. To chce chlapa“, říkám s úsměvem.

„A myslíš, že takový opravdu přijel? A není to zbytečná práce? Jak by za takovou vysokou a těžkou skříň mohly zapadnout klíče?“, Michalovi se viditelně do téhle dřiny nechce.

 „No, to sice nevím, ale nebudu mít klid, dokud se za tu skříň taky nepodívám. Klíče se tam mohly nějak zastrčit při úklidu pod botníkem, nevím, jak jinak. Tak pomůžeš, nebo ne?“

 „Ale jasně. Nejdřív si dám sprchu, jsem po té cestě nějak utahanej a taky hladovej. To víš. To potom není žádná síla. Nikde…“, dodává s výraznou pomlčkou.

 „Ty kecale. Myslíš ty taky někdy na něco jiného?“

 Michal vchází do obýváku a odkládá si svůj nepostradatelný kufřík, který ho provází na všech jeho cestách, tedy alespoň za mnou.

 „Tak dobře. Připravím zatím něco malého k snědku, tedy na svačinu, aby bylo jasno!“

   Dva krajíce chleba s máslem a salámem jsou na stole za chvilku. Ještě omýt dvě rajčata a vychází to akorát. Vonící Michal právě vchází do kuchyně.

 „A kafíčko by nebylo?“, hodnotí prostřený stůl.

 „Ty nevděčníku. Taky musíš mít kafe ke každýmu jídlu, co? Tak za chvíli. Ale já si s tebou nedám. Měla jsem ráno s Verčou, víš?“

   Přikyvuje a mezi sousty chleba se ptá, co je u mne nového od doby, co jsme se neviděli.

Najednou, nevím proč, nemám potřebu mu cokoliv ze svého soukromí sdělovat. A tak se omezím pouze na fakt, že Verča je s Denisou na chalupě.

„Ona mě nemusí, viď? Ještě, že máš tak ohleduplnou dceru a nechá nás tady o samotě!“

Chce se mi říci, že já Michala v poslední době taky nemusím, ale zatím k tomu nemám dostatek odvahy. Vypráví o sestře, že se vrátila od kamarádky nadšená, o tom, jak byl zase v Německu zařizovat nějaké obchody a já ho příliš nevnímám. Jako by se ve mně něco zlomilo. Najednou mi pouhá sexuální turistika přestává vyhovovat.

„Ale abys nezamluvil moji prosbu“, brzdím Michala v jeho vyprávění.

„Jdeme stěhovat!“

 Michal se bez jakéhokoliv nadšení zvedá od stolu. Skříň v předsíni se mu podařilo odtáhnout z jedné strany tak na deset centimetrů od zdi. Ale ať koukám, jak chci, klíče tam nejsou.  Michal mne beze slova pozoruje.

 „Kdyby tak tušila, že klíče mám v kapse kalhot! To by ji trefil šlak, učitelku jednu! Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli klíče vrátím, nebo ne. Teď se to vůbec nehodí, abych je jen tak někam strčil. Poznala by to, že jsem je měl já. A to se nikdy nesmí dozvědět! Snad to vyjde při nějaké další návštěvě, pokud si to do té doby nerozmyslím. Možná, že se mi bude ještě v budoucnu hodit, kdo ví.“

„Říkal jsem ti to. Zbytečná práce!“ Počká, až vytřu za skříní prach a zase ji zasune na původní místo.

    Marně pátrám po další možné skrýši, kde by klíče mohly být. Prostě jsme je asi ztratily. Necháme udělat jiné náhradní a bude po starosti, uzavírám v duchu tuhle kapitolu. Ale červíčka pochybností z mé hlavy se vyhnat tak docela nepodařilo. Nepatřily jsme s Veronikou mezi „bordelářky“ a každá věc měla u nás své předem určené místo.

 „Myslela jsem, že bychom mohli zajít někam na oběd!“, obracím se na Michala.

„Nemám dnes nic vařeno, ani se mi nějak nechce. Jsem utahaná ze školy. Za pár dní je konec školního roku a poslední dobu jsem strávila vypisováním vysvědčení dětem a hlavně podepisováním. To je hrozná práce. Co říkáš?“

 „Nejsem proti. Ale má to jeden háček. Zapomněl jsem doma peníze. Tak jedině, když mě pozveš…“

Jeho poznámka u mne vzbouřila hladinu adrenalinu v krvi.

 „A to si opravdu myslíš, že mám na rozhazování? Ještě jsem tě neviděla, že bys za mě něco zaplatil, že bys mně něco koupil, někam mě pozval, jeli jsme spolu někam na výlet… Vždycky všechno platím já a upřímně ti říkám, že dneska je řada na tobě. Pokud nemáš, nikam nepůjdeme. Ale nic vařit taky nebudu. Nakonec, já hlad nemám, hladovec jsi tady vždycky jenom ty. Teď si dostal chleba se salámem, tak to ti musí stačit, miláčku! Veronika to říká dobře. Vždycky nám vyžereš lednici a zase odjedeš!“

    Sama jsem se zalekla svého hlasitého a nepříjemného projevu. Ale prostě to muselo ven. Míra trpělivosti už opravdu tentokrát přetekla.

 „To myslíš opravdu vážně?“, Michal se mne ptá zatím klidně.

 „To myslím. Dnes jsi asi neměl jezdit. Nemám náladu na tebe, ani nikoho jiného. Pochop. Je to s tebou pořád stejný. Jako přes kopírák. Žádnej vejlet, posezení s kamarády, nějaké divadlo, nebo kino, prostě nic. A mně už pouhá, jak ty říkáš „sexuální turistika“ k našemu vztahu nestačí. Tvoje podivné podnikatelské aktivity v Německu taky nevzbuzují mojí důvěru. Už proto, že jsi věčně bez koruny. Nezlob se. Ale jednou ses musel dozvědět pravdu!“

 „Jano, to jsem si o tobě nemyslel. Přece víš, že žádná láska mezi námi nikdy nebyla a jak tak koukám, ani do budoucna nebude!“

 „No právě. A já už mám toho studeného vztahu bez lásky právě dost. Nejlepší bude, když si sebereš svůj kufříček a vydáš se na cestu domů. Doufám, že na vlak ještě máš“, poznamenávám jedovatě.

„Zbytečná starost“, poznamená.

    Michal se zvedá od stolu v kuchyni a já mám neomylný pocit, že si to se mnou bude chtít vyřídit ručně. Zastavuje se těsně přede mnou.

„Jsi pěkná zmije. Zasluhovala bys napráskat za to, co si o mně myslíš. Ale špinit se s tebou nebudu. Už mě tady neuvidíš, to si piš. A moje číslo si vymaž ze seznamu! Hned teď!“

Strká mi do ruky můj mobil a já jako automat skutečně mažu jeho číslo.

„Spokojenej?“

Michal se ke mně přitiskne.

„A teď tě chci ještě jednou -  na rozloučenou!“, snaží se mne políbit a strhnout na židli. Ale ubráním se.

„Tak ty mi nedáš?“, křičí nahlas.

„Ty potvoro! Když mi nedáš ty, tak já ti dám!“

 Než stihnu jakkoliv zareagovat, přistanou na mé tváři dvě dobře mířené facky.

 „To máš na památku, účo jedna bláznivá! Nadarmo se to neříká, že jste všechny stiženy svým povoláním. Teď jsem to právě zjistil a nemůžu jinak, než to potvrdit!“

 „Taky ses projevil, jen co je pravda! Mlátit ženskou, to je to poslední, ty ubožáku! Vypadni, nebo zavolám policii!“

 „A co bys jí tak asi chtěla říct? Já jsem ti přece neublížil, nebo snad ano? Viděl to někdo? Jdi se vycpat se svojí policií!“

   Pouští mne ze sevření a já zůstávám sedět na židli v kuchyni beze slova. Po pravdě musím říci, že se Michala začínám bát. Má pravdu, že bych policistům nemohla nic dokázat. Pak už jen sleduji, že se obléká, bere svůj kufřík a ve spěchu a bez pozdravu odchází.

    Přibouchnu za ním dveře, abych se ujistila, že se opravdu nevrátí. Teprve teď, když zůstávám v bytě sama, na mne doléhá nervové vypětí posledních chvil a já si ulevuji v slzách. Jednou to prostě muselo přijít. Na druhé straně je faktem, že mně se nekonečně ulevilo.

 „Brečet pro takovýho zmetka nebudu“, konejším sama sebe.

„Nezaslouží si to. Hlavně, aby Veronika zítra nic nepoznala. Přece jí nemohu přiznat, že mě Michal napadl. Ještě by si to s ním mohla chtít vyřizovat sama.“

S touhle myšlenkou se vracím do obývacího pokoje a snažím se Michala vytěsnit z mého myšlení. Kupodivu se to i daří. Pouštím televizi, kde právě běží přenos z halového mistrovství Evropy v lehké atletice. Sportovní pořady jsem vždycky ráda sledovala a držela palečky našim. Je krátce před sedmou hodinou večer a přemýšlím, co s načatým večerem a zítřejší nedělí, když jsem si zrušila předem plánovaný program.

„I co. Ven se mi dnes nechce, je tam celkem chladno. Pustím si nějakou komedii z přehrávače, otevřu láhev vína, určenou původně pro společné posezení s Michalem a bude taky dobře.“

Jak říkám, tak činím. Za chvilku už pokojem zní nesmrtelná melodie paní řídící z filmu Slunce, seno jahody a já pozvolna upíjím z láhve červeného vína.

 Když se krátce po půlnoci chystám na kutě, je láhev skoro prázdná. Trochu se mi točí hlava, ale snad do postele trefím.

   Probouzím se v devět ráno. Zpočátku mi dá práci uvědomit si, kde to vlastně jsem. Nepředstavitelným způsobem mne bolí hlava, žaludek jako na vodě.

 „Proboha, co se to se mnou děje?“, pozvolna vstávám z postele a teprve teď se mi vrací předchozí večer.

„Tedy Jano, takhle se „zlinkovat“, to se ti v životě ještě nikdy nepodařilo, říká mi moje druhé já.

Asi jsem to potřebovala. Přepít Michala, jeho násilí, jeho odchod i svoji úlevu. Ještě, že tu není Veronika. Smála by se mi.

    V kuchyni rozpouštím dvě tablety multivitaminu a do hrnce dávám vodu, abych si uvařila česnečku. Slyšela jsem od mamky, že to je nejlepší lék na kocovinu, tak uvidíme.

    Mamka měla pravdu. Kolem poledne jsem už jakž takž fit. Tvář po Michalově dárečku už nebolí a já si uvědomuji, že v příštím týdnu máme ve škole večírek na rozloučenou se školním rokem. Otevírám skříň a hledám, co si vezmu na sebe. Vyhrávají červené krátké koktejlové šaty. Teď ještě ten náhrdelník po babičce a budu kočka. Vracím se do ložnice a automaticky otevírám zásuvku nočního stolku. Ale náhrdelník nikde.

„Sakra, to už si opravdu nic nepamatuji? Přece jsem si ho tady odložila, když tu se mnou naposledy byl Michal“, utvrzuji se v mé domněnce. Pro jistotu prohledávám ještě zásuvky v obýváku, ale marně.

„Tady jsou snad duchové. Nejdřív se ztratí klíče a teď zase náhrdelník! Ten by mě ale opravdu mrzel. Třeba si ho vzala Veronika. Občas jsme se spolu o něj střídaly. Až se vrátí, zeptám se.“

    Trochu mne to rozladilo. Ale nechtěla jsem si nedělní odpoledne, pro mne výjimečně zcela volné, ničím kazit. Oblékla jsem si džíny a bílou halenku, přehodila přes sebe černý pletený svetr a vyrazila jen tak do města, podívat se, co kde mají. Už dlouho jsem nebyla v žádném obchodě, kromě potravin. V dnešní době je výhoda, že je otevřeno celý týden. Třeba si udělám radost a koupím si něco pěkného. I počasí jako by se umoudřilo. Sem tam z mračen vykouklo sluníčko, které mne vždy dokázalo nabít pozitivní energií.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Pořád se mi v hlavě honí nedávné objetí s Jiřím. Ani nevím, co k tomu všechno přispělo. Tehdy ráno, jako obvykle, chválil moji garderobu. Uvařila jsem mu kávu a zeptala se, jak strávil víkend. Řekl, že nic moc. Zase se pohádal se žárlivou manželkou. Když jsem se zeptala, zda měla důvod žárlit, podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, vstal od stolu, přistoupil ke mně a z ničeho nic mne objal. Vášnivé líbání už bylo jen důsledkem. Doufám, že nás Veronika z podatelny opravdu neviděla, jak tvrdí. Při tom pomyšlení cítím, jak rudnu a vím, že nějaké vysvětlování na veřejnosti bych asi v klidu neustála. V myšlenkách se vracím ke svým dosavadním zkušenostem s muži. Jsou nevalné. Tehdy před pěti lety jsem zvolila rychloseznamku s telefonním kontaktem. Dlouho jsem předtím váhala. Rozhodování je vždycky těžké a kdo říká, že ne, lže. Na moji nabídku přišla spousta odpovědí a pro sebe jsem si zájemce rozdělila na „Muže pro mě, Zajíčky, Děduly a Neslušné“. Z každé kategorie kromě neslušných jsem se sešla s několika z nich, ale žádný neobstál. Od té doby jsem vhodného kandidáta na mého životního partnera nepotkala. A do které kategorie patří Jiří? Muž pro mě? To zatím nevím. Zajíčkem v žádném případě není a těm jsem už poněkud odrostla. A dědula? Nerada bych ho strčila do této skupiny. Povídá se s ním hezky, je hezoun a hlavně – je ve vatě. Má čtyřiapadesát, tedy něco mezi mužem pro mě a dědulou.  V dnešní době jsou peníze potřeba. A tak pokud bude chtít – kdo ví, jak dopadnu. Ještě teď pociťuji příjemné mrazení po těle v jeho objetí. Vlastně si uvědomuji, že pro žádnou ženu by neměl být problém ulovit stárnoucího partnera. Je to přece on, kdo prožívá druhou fázi svého života a potřebuje si dokázat, že je stále neodolatelný lovec, kterému celý svět leží u nohou.  Jak mi nedávno řekl, má pocit, že pokud se něco zásadního v jeho životě nezmění, proteče mu jeho zbytek mezi prsty. Už dávno jsem zrušila své původní předsevzetí, že nikomu nepolezu do zelí. Nakonec jsem svobodná a můžu si dělat, co chci. Je na partnerovi, jak vyřeší své závazky. Sedím v prázdné kanceláři u kávy, a když se náhle ve dveřích objeví Jiří, leknu se.

 „Ale Terezo! Nemáš čisté svědomí? Nebo já snad straším, že se mě tak lekáš?“  

 „Promiň. Nějak jsem se zamyslela a nevnímala realitu. Uvařím ti kafe? Ve dvou nám bude určitě líp chutnat!“¨

„Neodmítnu. Životabudič je vždycky po ránu důležitej. Víš přece, že potom mám schůzku s tím jednatelem firmy ohledně nadcházejících oprav ve škole. Malování a tak. Prázdniny jsou za chvilku na krku a tak je třeba tyhle věci zúřadovat, aby všechno bylo v pořádku!“

„A to ještě nemáme smlouvu? Tedy Jirko, proč ty všechno necháváš na poslední chvíli, nebo ještě přesněji děláš úplně obráceně? Tady se nejdřív dělá a pak se teprve dohánějí všechny potřebné papíry. Je to hrůza, vůbec nebereš v potaz, jak se asi pracuje tvým podřízeným v takovém stresu a spěchu.“

   Vychrlila jsem to ze sebe jedním dechem. Ani nevím, kde jsem sebrala tu odvahu. Snad proto, že jsem měla pocit, že náš vzájemný vztah se od nedávné doby poněkud k sobě přiblížil, troufla jsem si říci nahlas to, co všichni ostatní špitali potichu.

 „Ale, ale. Nějak tomu rozumíš, děvenko! Já mám svoje důvody, proč to tak dělám a ty tady teď nebudu rozebírat. A nakonec – je ti jasné, že ve stresu každý udělá mnohem více práce, než kdyby tomu bylo naopak? To je taky jedna z mých zásad. A teď bych prosil to kafe!“

    Myslela jsem, že zase dodá to svoje „děvenko“. Znala jsem Jiřího dobře a věděla, že při použití tohoto slovíčka je pořádně naštvanej. Proto jsem raději nepokračovala v diskusi na téma stres a práce. Myslím si, že právě opak je pravdou. Mnohem lépe se pracuje v klidu a pohodě. Ale to je můj názor, který pravděpodobně Jirkovi vysvětlit nedokážu. Postavila jsem mu na stůl vonící kávu a raději se uklidila do své kanceláře.

 „Terezo, pojď sem“, ozvalo se po chvíli.

„Je zítra to jednání s řediteli stavebních firem na úpravy v úřadě, nebo ne? Nějak jsem to zapomněl do diáře poznamenat a založenou poštu v počítači se mi právě podařilo zdárně vymazat. Máš to?“

 „Jasně, že to mám. Jednání je zítra od jedenácti hodin a jednotlivé návrhy máš založeny ve skříni vpravo. Sám jsi je tam uložil!“           ¨

 „Kdybych tě neměl, povzdychl si Jiří nahlas.

„Ty návrhy si znovu projdu, abych si osvěžil některé detaily. Myslím, že ledacos budu muset pozměnit, pokud budou mít zájem uzavřít s námi nějakou smlouvu. Každý projekt mi připadá příliš drahý na naše možnosti, tak uvidíme. Dík Terezo. Udělám z toho jednání nějaké poznámky. Pak mi je přepíšeš!“

 Jirka měl pravdu. Kdyby neměl tu svoji „děvenku“, asi by bylo průšvihů nepočítaně. Často zapomíná. O práci s počítačem ani nemluvě. To nebylo po prvé, kdy se mu podařilo důležité informace navždy vymazat. Hlavně, že vždycky musel mít ten nejmodernější a nejnáročnější přístroj. Na jednu stranu jsem to chápala. Byl přece starosta. Ale na druhou stranu, takové dokonalé počítače by určitě uživili nejvíc řadoví úředníci, kteří na rozdíl od Jiřího na počítači opravdu pracovali. Pro Jirku bylo vrcholem umění se naučit posílat poštu a taky ji číst. Víc pro svoji činnost zatím nepotřeboval. Jenže, s tím já nic nenadělám, povzdychnu si jen tak pro sebe, protože říci tohle nahlas se neodvážím.  

 Už živě vidím Jirkovy poznámky. To zase bude práce na dvě hodiny, všechno luštit. Nakonec to stejně dopadne tak, že mi to bude muset nadiktovat, aby to bylo správně. Jakoby si mě tam nemohl vzít s sebou, že?

Do mých tichých úvah vstoupilo moje druhé já.

„Terezo, jsi normální? Copak tě to napadá. Co kdybys slyšela něco, co není pro tvoje uši? Možná bys o Jirkovi ztratila i ty příjemné iluze, které zatím máš. O to se raději nepokoušej!“

 „Jasně. Vždyť už nic neříkám. Vím dobře, že hlavní zásada na tomhle postu je poslouchat, poslouchat, poslouchat. Když nebudu poslouchat, nechci ani domýšlet, co by se stalo. Stačí, když bez práce bude máma. Kdybych k tomu přibyla ještě já, bylo by to opravdu složité.

 Moje myšlenky zabloudily k rodičům, které jsem navštívila o víkendu. Tehdy mi mamka říkala, že k prvnímu končí ve firmě, kde pracovala ve skladu. Firma je v konkurzu a propouští všechny zaměstnance. Ještě, že táta zatím práci má. Dnešní doba je už taková. Jednou jsi dole, jednou nahoře. A já rozhodně dole být nechtěla. Ale s Jiřím na celý život? To byla zatím myšlenka, kterou jsem nějak nebyla schopna dál rozvíjet. Pořád jsem viděla ještě daleko více záporných vlastností, než těch kladných.

    Z mých úvah mne vytrhlo rázné zaklepání na dveře.

„Dále!“, zvedám oči od počítače a zkoumám přicházejícího. Vysoký, černovlasý muž se s důvodem své návštěvy netají.

„Mám tady schůzku se starostou ohledně plánovaných oprav ve škole! Jsem tady dobře?“

 Hlavou mi bleskne, že to bude asi hodně energická návštěva. Navenek ale tiše přikyvuji a vedu návštěvu dál ke starostovi.

Ten neznámého usazuje do sedačky a u mne objednává dvě kávy.

    Za čtvrt hodiny se ozývá další, tentokrát nesmělé zaklepání na dveře. Vždycky mne bavilo tyhle zvuky navzájem porovnávat. Snad jsem měla pro tuhle činnost nějaký zvláštní smysl. Ve většině se mi spolehlivě podařilo rozpoznat, s jakou náladou návštěvník přichází. Ani u černovlasého muže jsem se nezmýlila. Z kanceláře starosty se ozýval hlasitý, místy až vzrušený rozhovor. Snažila jsem se jej nevnímat, takže reprodukovat jeho obsah bych rozhodně nedokázala.

 „Dále!“, reaguji na klepání i tentokrát.

 „Dobrý den“. Plnoštíhlá hnědovláska, středních let, v džínách a tričku s nápisem. Přes ruku přehozený červený svetr.

 „Přejete si?“

 „Mám se jít představit panu starostovi“, říká mi třesoucím se hlasem moje nesmělá neznámá.

 „A to jako proč? Jste objednaná? Nic o vás nevím!“, listuji ve svém diáři, ale ohledně této návštěvy kde nic, tu nic.

„Objednaná nejsem. Ale Pavel mi říkal, že snad sháníte nějakou posilu na podatelnu, která by chodila po městě“, svěřuje se mi.

 „A dneska mám chvilku čas, tak jsem se zastavila, abych se dozvěděla, jak to všechno je a jestli mě opravdu budete chtít!“

 „Pavel? To myslíte Pavla Beneše?“

„Ano, žádného jiného Pavla neznám ani nemám!“

  Nabízím návštěvě židli. Že by to byla Pavlova Maruška? Matně se mi vybavuje, že někdy tohle jméno od Jirky padlo v souvislosti s posílením podatelny o pracovnici v terénu. Ale jistá si tím nejsem. Zároveň si uvědomuji, že v tomto případě bude lépe moc nemluvit. Kdo ví, co by se starosta od přítelkyně jeho syna mohl dozvědět, pokud je to opravdu ona. Nerada bych, aby se dozvěděla i to, co jsem nikdy neříkala. Obvykle to tak bývá v podobných případech.  Znáte to.

 „Posaďte se. Starosta má návštěvu. Ale snad už to nebude dlouho trvat. Podle toho, co říkáte, jste asi Maruška, nebo se pletu?“

„Promiňte. Taky jsem se mohla hned představit. Marie Durasová“.

 „Dáme si zatím kafe, ne?“, navrhuji Marušce a v překapávači už za pár vteřin bublá voda na dva šálky.

 Společně s Maruškou srkám horkou kávu.

„Sháním práci, víte?“, svěřuje se mi.

„Dělala jsem na balíkové poště, ale propouštěli, a došlo i na mě. Teď už půl roku se nic vhodného neobjevilo. Byla bych moc ráda, kdyby to u vás vyšlo.“

 „To věřím. Doma to musí bejt pěkná nuda.“

 „Myslíte? To bych já ani neřekla. Ríša, tedy můj muž, když přijde domů z hospody, tak je po nudě. Mám co dělat, aby mě nezmaloval. Když se napije, je hrozně agresivní. Kolikrát mě už vyhodil na ulici, to nechci ani počítat. A těch modřin, škrábanců a v jednom případě i zlomených žeber – škoda mluvit. Ale proč já vám to tady vlastně vykládám? Nezlobte se. Jsem už taková ukecaná ženská. I Pavel to tvrdí, tak to asi bude pravda.“

Poslouchám a žasnu. Jestlipak se Pavlíček pochlubil tátovi, že Maruška je vdaná? Ale nakonec – co je mi do toho, že. Je to jeho život. Ale mohla by mu s přehledem dělat maminku, to je taky fakt. Kam dal oči chlapec…

 „Že už by se loučili?“, ponechávám předchozí Maruščiny informace bez komentáře, protože z vedlejší místnosti slyším šoupání židlí. A nemýlím se. Dveře Jirkovy nově vybavené kanceláře se za chvilku otevřou do široka a z nich rychle vychází černovlasý návštěvník. Debata musela být asi prudká. Je v obličeji brunátný a vztek mu kouká z očí. Bez pozdravu bouchne dveřmi.

„Kretén jeden“, slyším Jirku od stolu. Ale to už vcházím dovnitř a posunkem naznačuji, aby mlčel.

„Máte tady návštěvu, pane starosto!“ Strkám před sebe Marušku.

„Marie Durasová“, říká zase tím svým tichým roztřeseným hlasem.

 Jirka chvilku vypadá, jako by nevěděl, co si s tímto fantem má počít.

 „Od Pavla“, upřesňuje Maruška.

„Aha. Už vím. Tak pojďte dál. Popovídáme si. Kávu nebo čaj?“

 „Děkuji, pane starosto. Už jsem kafe vypila s vaší sekretářkou…“

Jiří se na mne podívá chápajícím pohledem a já zavírám dveře.

 Návštěva tentokrát netrvá dlouho. Nestačila jsem ještě uklidit špinavé hrníčky, když se ve dveřích objevila tentokrát usměvavá Maruščina tvář.

 „Od patnáctého u vás nastupuju!“ dozvídám se.

„Jsem moc šťastná a děkuju!“,

Hlas se tentokrát nechvěje. Snad to opravdu bylo jen z rozčilení.

 „To budou mít radost z takové nesmělé a ustrašené puťky!“, v duchu si představuji Jitku s Veronikou. V tuhle chvíli ještě vůbec netuším, jak moc se moje jindy docela spolehlivá intuice mýlí.

„Tak pojďte. Zavedu vás na personální. Když už jste tady, tak ať si zapíšou vaše nacionále a připraví smlouvu, ne?“

Vedu Marušku dlouhou rovnou chodbou a výtahem sjíždíme do prvního poschodí.

 Pokračování příště

Život je kolotoč

 KAPITOLA DESÁTÁ

Konečně doma! Uvědomuji si tuhle skutečnost při zvuku ranního budíku a ještě napůl rozespalá otevírám oči.

„To by bylo nádherné, kdybych tak dneska nemusela do školy a mohla si pospat“, pomalu vstávám z postele. U rodičů to byly náročné dva dny. Pohlédnu z okna ložnice, kde se mezi vzrostlými stromy občas objevuje sluníčko.

 „Teď bude hezky, když musím makat“, pomyslím si a mířím do kuchyně.

 Veronika už připravuje snídani.

„Ahoj, tak už jsem ráda, že už je po svátcích. U babi se pořád něco dělo, ani jsme neměly čas si spolu nějak popovídat, viď mami?“

 Přikyvuji. Veronice jsem musela dát za pravdu. V neděli jsme byli všichni v kostele na mši. Jako obvykle bylo plno. Po dobrém obědě nás čekaly velikonoční trhy, včetně pouťových atrakcí. Nedokázala jsem odolat řetízkovému kolotoči, který jsem milovala od svého dětství. Večer jsme s Verčou dlouho seděli s našima u dobrého vínka. Mamka přitom stačila zdrbat živé i mrtvé a nepustila nikoho ke slovu. Táta vzpomínal na svoje mládí, když chodíval s pomlázkou koledovat a prohánět hezká děvčata. Přes svůj věk se těšil dobrému zdraví. Nedávná operace žlučníku jako by mu přidala na síle a energii.

 „O čem přemýšlíš, mami?“, vytrhuje mne Veronika z mých úvah.

 „Tak. Promítám si, co všechno jsme spolu přečkaly s našima“, usmívám se.

 „Hlavně to pondělí ráno, viď? Ještě máš jelita?“

 „Trochu to ještě cítím. Táta to vzal z gruntu i s babičkou, viď? Je vidět, že ještě koledování s pomlázkou vůbec nezapomněl. Ale měl z toho radost, kterou jsem mu pro nějaký šrám nemohla přece zkazit!“

 „Je to skvělej děda, fakt. Vždycky jsem si s ním užila, už jako malá holka“, Veronika bere do ruky svoji tašku.

„A teď už musím jít. Měj se. Uvidíme se večer.“

    To už i já mířím do předsíně, protože mám nejvyšší čas stihnout tu „moji tramvaj“, která mne doveze do školy. Rozhlížím se a moji pozornost mimoděk upoutá prázdný věšáček na náhradní klíče od bytu.

„Veronika!“, napadá mne v prvním momentu, protože by to nebylo po prvé, kdy si ve spěchu vzala i tyto druhé klíče.

„Sklerotik jeden. Nesmím jí večer připomenout, aby je tam vrátila! Určitě si pro samý spěch ani nevšimla, že je sebrala taky s sebou!“

 Zamykám a za chvilku už nastupuji do tramvaje, kde na sedadle skoro usínám. Moje tělo ještě nedokázalo tak docela vstřebat probdělou noc s mými rodiči. Z klimbání mne vyruší ženský hlas.

 „Dobré ráno, paní učitelko! To jsem ráda, že vás vidím. Stejně jsem chtěla za vámi do školy zajít omluvit toho mého zbojníka. Tenkrát přišel pozdě mojí vinou, víte?“

„Dobrý den paní Pešková, Honzík sice neřekl, proč přišel pozdě, ale jednou za čas se to může stát každému. Už jsem mu to odpustila“, usmívám se při vzpomínce, co odpověděl, když jsem jej upozorňovala, že měl vyjít z domu dřív.

 „Víte, tenkrát se to nějak semlelo všechno dohromady. Můj muž vstává první a taky mu zvoní budík. Automaticky ho pak nařídí i pro mne, ale jak já byla z předchozího dne unavená, tak jsem zvonění zamáčkla, sotva se ozvalo. S Honzou jsme se probudili skoro v půl osmé a tak se opozdil. Snad se to už vícekrát nestane.“

 „Neřešte to. Všechno je v pořádku. Honzík je hodný kluk a dobře se učí. Kéž by takoví byli všichni moji žáci. Je šikovný, buďte ráda, že takového máte a nad nějakou tou minutkou se netrapte. Jak říkám. Může se to občas stát každému, i mně! Příjemný den. Musím vystoupit, nebo taky přijdu pozdě!“

Loučím se se sympatickou Honzíčkovou matkou a za chvilku mne pohltí atmosféra školní budovy, jejích rušných chodeb a tříd. Cestou do sborovny si uvědomuji, že za pár týdnů bude zase konec jednoho školního roku a moji prvňáčci už budou o rok starší. Nedá mi to a vytáčím na mobilu Veroniku.

 „Ahoj, neodnesla sis náhodou dvoje klíče od bytu? Všimla jsem si, že na věšáku v předsíni chybí!“

„Tak to tedy ne! To jsem si všimla já už před svátkama, že tam nejsou a podezřívala jsem tebe!“

 „Tak jo. Je to divný, kam se mohly podít. Doma se podíváme, jestli někam nezapadly. Hezkej pracovní den. Ahoj!“, končím hovor. Ale v duchu Veronice moc nevěřím. Určitě se najdou v některé kapse jejích bund, kabátků a vestiček, jako už předtím několikrát.

    Dnešní den ve škole nepřinesl moc pozitivního. Ředitelka nám oznámila, že pro další školní rok budeme zase mít náš rozpočet o něco hubenější. Je třeba šetřit, všude, kde se dá. V krajním případě se bude i propouštět. Při téhle zprávě mě zamrazilo v zádech. Mám v životě smůlu, už jsem to zažila jednou. Snad bude osud milosrdnější a tentokrát snižování stavu nepostihne moji osobu… Ale červíček pochybností v mojí hlavě pořádně zahlodal.

    Je krátce po čtvrté odpoledne, když unavená otevírám dveře našeho společného bytu. V každé ruce tašku s nákupem, prostě normální osud nás osamělých žen. Pořád musím myslet na náhradní klíče. Snad se najdou. Hned v předsíni se dívám pod malý botník, za odkládací stěnu, ale kde nic, tu nic.

 „Počkám na Veroniku. Třeba ji napadne nějaká další skrýš. Je v tomhle ohledu známej bordelář. Měla to po kom zdědit. Karel nebyl lepší. Co já se mu naříkala, aby po sobě uklízel. Ale bylo to všechno marné a dnes, když tady již se mnou není, musím přiznat, že to bylo ode mne malicherné. Co bych za to dala, kdyby tu se mnou byl… V myšlenkách se dušuji, že bych mu odpustila jakýkoliv nepořádek. Ale takový je už život a s touhle smutnou realitou nic nenadělám. Zbyly jenom vzpomínky. Povzdech mne znovu vrátí do současnosti. 

 Za chvilku slyším harašení klíče v zámku a Veronika přichází krátce po mně.

„Čau mami! Jsem ráda, že jsem doma. A co klíče? Pořád jsem na to musela myslet. Už jsi je našla?“

    Informuji Veroniku o tom, že pátrání se zatím s úspěchem nesetkalo.

„Nemáš je někde v kapse kabátu nebo kalhot? Nechtěla jsem ti prohledávat šatník. Podívej se, stát se mohlo všechno. Já zatím dodělám zapečené těstoviny a dáme si do nosu, co říkáš?“

 Veronika přikyvuje a za chvíli přichází zpátky do kuchyně.

 „Detektiv Babočka taky klíče nenašel“, slyším.

 „Víš co? Tak toho pro dnešek necháme. Budeme pátrat zase zítra, možná budeme mít větší štěstí. V předsíni všechno odtáhneme. To by bylo, aby se nenašly!“

 Kuchyní se rozezvučí můj mobil. Mrknu na displej. Michal.

 „Ahoj, děje se něco?“

„Nic mimořádného. Chtěl jsem tě jenom slyšet, už jsme se delší čas neviděli. Mohl bych přijet v sobotu? Doufám, že nemáš zase nějaký svůj individuální plán jako o svátcích. A Veroniku pošli do kina. Chci být s tebou sám“, škemrá jako malé děcko, kterému nechtěli dát jeho nejoblíbenější dudlíček.

„Tak dobře. V sobotu s tebou počítám. Ale musím se na něco zeptat. Postrádám náhradní klíče od bytu. Vždycky visely v předsíni na věšáčku, však víš. Nesebral jsi je náhodou, když jsi tady byl naposledy?“

 „Tedy Jano, co si to o mně myslíš? Co já bych dělal s tvejma klíčema? Jestli si myslíš, že jsem nějaký zloděj, tak to řekni hned. V tom případě mě už neuvidíš. To nemám zapotřebí poslouchat!“

  Rozčiluje se s patřičným důrazem. Začíná mne mrzet, že jsem se vůbec zeptala. 

„Aby ses nezbláznil, ty netykavko. Jsi jediný, kdo k nám chodí. Děláš, jako by se to nemohlo stát, že bys klíče náhodou sebral. Přece z tebe žádného zloděje nedělám, jen se slušně ptám“, oponuji mu.

„Tak dobře. Ale víckrát mi to už nedělej. Tenhle tón nemám rád!“

Štve mne, že na zmizelé klíče přišla tak brzy. Budu mít problém je vrátit tak, aby to nebylo nápadné. Ale určitě to vyřeším k oboustranné spokojenosti.

xxxxx

   Než stihnu cokoliv odpovědět, telefon klapne. V poslední době mi můj sexuální turista nějak začíná vadit. Zatím jsem nezjistila proč. Kdyby nepřijel, tak bych si s tím hlavu nelámala. Ale zatím ho nedokážu odmítnout.

 „Přijede Michal, viď?“, Veronika připravuje na stůl talíře na naši společnou večeři.

„Slyšela jsem ho. Neboj se, překážet vám dvěma nebudu. Denisa bude ráda, když si s ní pokecám, už jsem ji taky nějakou dobu neviděla a sobota bude docela vhodnej den. Zítra jí zavolám a domluvíme to. A jak se rozčílil, ten tvůj kamarád, co? Pěknej netykavka…“

 „Nech Michala být. Je už takovej. Radši mi řekni, jaké to bylo s Pavlem na té tvojí večeři. U našich jsme o tom nemluvily. Nešlo to, viď?“

 „Pravda. Zrovna jsem nechtěla babi nebo dědovi vykládat o svých známostech, když vlastně pořád ještě o nic nejde. Babička by mi to hned rozmlouvala, v lepším případě zorganizovala a chtěla by Pavla vidět. A na to zatím neuzrála doba, viď? Večeře byla fajn, popovídali jsme si o všem možném, rozebrali i Marušku, se kterou Pavel pořád ještě chodí.

 Když jsem se ho zeptala, jestli to do budoucna hodlá nějak změnit, vyhnul se odpovědi. Měla jsem z toho pocit, že Maruška bude asi moc dobrá v posteli. Celé mi to připadalo podobné, jako tvůj vztah s Michalem. Takové studené, bez vyhlídky na nějakou perspektivu. Mobil jsme si sice vyměnili, ale jestli se ještě někdy sejdeme, to zatím nevím. Asi to přinese čas. Ale povídalo se s ním dobře, to je pravda. Já nějak nedokážu se víc snažit, když vím, že Pavel chodí s jinou, byť vdanou ženskou. Takže – asi ti zůstanu pořád na krku. Nakonec – kdopak jiný by mi uvařil tyhle vynikající těstoviny. Opravdu se ti moc povedly, mami“:

 "Já vím. Maminka uvaří, vypere, vyžehlí, co ti tady chybí. Ale neber to tak, že bych tě chtěla snad vyhodit. I mně je s tebou dobře a nikoho jiného na světě už nemám, víš? Organizovat tvůj vztah s kýmkoliv také nemám v úmyslu. A kdo ví, jak to všechno v budoucnu skončí…“

    Veronika se na mne podívala tázavýma očima a já jí vylíčila novinky z dnešní porady ve škole.

 „Mami a to ti někdo naznačoval, že propustí zrovna tebe?“, ptá se po chvilce.

 „To ne. Ještě to ani není jisté. Ale já mám takové divné pocity. Znáš tu moji předtuchu. Většinou se všechno do posledního puntíku vyplnilo tak, jak jsem to v předstihu pociťovala.“

 „Nekaž si nervy.  A kdyby to tak nakonec dopadlo, tak to nějak přežijeme. Budeš mít podporu a já práci, tedy snad. Dneska není problém o práci přijít kdekoliv. I ve státní správě. Nikde není nic jisté, víš? Ale jak říkám. Neházej předem flintu do žita. A co dneska dávají v telce?“, odvádí pozornost od ožehavého problému.

    Nahlížím do programu a nakonec volíme společně film s Jamesem Bondem. Tahle fantastická oddychovka na dnešní večer, k níž jsme si otevřely láhev červeného, nás obě alespoň na chvilku zbavila nepříjemných starostí. 

Pokračování příště