Stáří a život

Pří psaní článku na toto téma týdne mne znovu napadá bohatost českého jazyka (viz můj článek "Hrátky s češtinou" z dřívější doby). Jaké stáří si vlastně máme pod tímto pojmem představit? Jde o stáří stromů, rostlin, zvířat, staveb, hor či naší země jako takové? Stručný výčet toho, jak široký je tento pojem.

Samozřejmě, že určitě první, co většinu z nás napadne, je stáří lidské. Dovolte mi tedy malou úvahu na toto "stáří". Každý z nás má jistě své představy, jak stráví, nebo už prožívá své stáří. Nejde o nic mimořádného. Je to jen jedna ze čtyř etap našeho života, kterou já nazývám "podzimem". Je zajímavé sledovat, jak se s věkem pohled na "podzim života" mění.

Vzpomenu-li na své mládí, tak ve dvaceti letech mi připadalo celkem směšné, když někdo prohlásil čtyřicátníka za mladíka. Divila jsem se tomu, jak to může říct. Vždyť z mého pohledu to byl dědek. Nic jiného jsem si připustit nedokázala. Jak šel čas, tak najednou i mně čtyřicátník připadal jako kluk a těmi starými, či dříve narozenými pro mne byli osmdesátníci a starší. Když jsem se po čtyřiceti letech od maturity setkala se svými spolužačkami na plánovaném srazu, vůbec mi nepřišlo divné moje tvrzení "že jsem si pokecala s holkama". Přitom ty "holky" se už dávno honosily titulem babička.

Stáří je prostě takové, jaké si sami k tělu připustíme. Znám pár lidí, kteří svůj "podzim života" prožívají neustálými více či méně odůvodněnými návštěvami nejrůznějších lékařských ordinací. Svůj důchodcovský čas tráví doma, bez kamarádů, televize či koníčků. Dokolečka rozebírají své choroby, lékařská vyšetření, které je čekají, či lékařské nálezy. V podstatě, aniž si to uvědomují, se vlastně nudí. Pro sebe takové lidičky nazývám "čekateli na smrt" a je mi jich líto.

Uznávám, že zdraví je pro spokojené stáří jedno z podstatných hledisek. Ale na druhou stranu nelze nepřipustit, že ke spokojenému stáří patří i řada dalších faktorů. Já preferuji optimismus, radost ze života, smích, humor a aktivitu. Nerozumíte mi? Co na tom, že třeba nemohu chodit. Vždyť si mohu uvařit či upéct něco dobrého, přečíst si zajímavou knížku, uplést si něco hezkého na sebe, sledovat televizi, video či pracovat na počítači a jenom tak skládat svoje myšlenky na tento blog. Není bez významu ani možnost seznámit se alespoň virtuálně s lidmi stejných zájmů a popovídat si s nimi o jejich tvorbě či názorech.

Život skýtá v dnešní době mnoho možností, jak aktivně a spokojeně strávit své stáří. Je jenom na nás, pro jaký styl se rozhodneme. A až jednou opravdu přijde to čtvrté životní období, tedy "zima", nebojme se jí. Vždyť už klasik říkal, že "každého dne se něco překrásného končí a něco krásnějšího začíná". Ale to už by bylo možná další téma týdne pro tento blog. Tak nashledanou zase někdy příště.

Těžká volba

Téma tohoto týdne "Dnešní svět" je opravdu široké a lze bezesporu najít mnoho nejrůznějších variant, o čem psát. Já jsem opět vybrala jednu z mých povídek, vycházející ze života. Je sice trochu delší, ale doufám, že udrží pozornost čtenářů tohoto blogu a všichni ji dočtou až do konce. Ještě bych ráda podotkla, že rozhodně nemám v úmyslu tak říkajíc "házet všechny mladé lidi do jednoho pytle". Povídka je jenom jedním z mnoha pohledů na dnešní svět. A tady je. TĚŽKÁ VOLBA:

"Jitko, jak to vypadáš?", holky ve třídě se ke mně seběhly, sotva jsem vešla do dveří. Vcelku jsem se jim ani nedivila. Monokl pod okem bylo vidět do dálky, škrábance a modřiny po těle jsem cítila jen já. A nebylo jich málo. Do dnešního pondělního rána se hezky vybarvily.

"Co se ti stalo?", Mirka s Janou byly z celé třídy našeho gymplu nejzvědavější. Ve třídě jsme byly až na dva kluky, Petra a Pavla, samá děvčata.

"To víte. Zase otčím!", povzdychla jsem si a začala barvitě vyprávět děj pátečního večera.

"Otčím se s mámou zase chytil, přišel domů vožralej a vzal to z jedný vody načisto. Mámu zfackoval, upadla na postel., Když jsem se ji snažila bránit, praštil mě pěstí. Vzal na mě měchačku... no holky, nepřála bych vám to. Bylo to strašný, vlastně jako vždycky".

Ztěžka jsem dosedla do lavice a skryla hlavu do dlaní.

"A nahlásilas to?", Mirka se ptala s provesionálním zájmem. Její táta pracoval na vyšetřovačce a tak dělala chytrou. Pokradmu jsem ji pozorovala skrz prsty rukou na mém obličeji.

"vždyť takový násilník by si zasloužil zavřít", pokračovala Mirka se zaujetím.

"Tak nahlásilas to?", zopakovala svůj dotaz.

Chvilku jsem mlčela, abych trochu napjala atmosféru. Pak jsem odkryla monokl pod okem.

"A ty si myslíš, že by mi to někdo věřil, že to mám od otčíma? Kromě nás tří v bytě nikdo nebyl. Máma nikdy nic nehlásila. Vždycky si to s ním vyřídila večer v posteli a ráno bylo zase všechno v pořádku. A já? Nic bych nedokázala. Otčím by nikdy nic nepřiznal. Jak chceš vyvrátit, že jsem se někde nepraštila, nebo že mne zmlátil někdo docela jinej? Přestaň takhle uvažovat. Zákon platí jen pro slušné lidi a ne pro takové grázly, jako je můj otčím. A nech mě bejt. Nemám náladu na rozumování!"

Odbyla jsem Mirku schválně. Co kdybych se do všeho nějak zamotala a vyšlo by najevo, že to bylo docela jinak. Že mě ten večer opravdu zmlátil někdo jinej, protože jsem neobstarala drogy, jak jsem slíbila kamarádovi Mikimu. Ani nevím, proč jsem si začala pro holky vymýšlet historky o násilnickém otčímovi. Vlastně jsem si vymyslela i toho otčíma. Jenže tahle lež už trvala tak dlouho, že jsem pomalu začala věřit, že skutečně nemám tátu, ale otčíma. Pravda je, že jsem "ho nemusela", protože moje setkávání se s partou kamarádů po večerech a nocích neschvaloval. Mnohokrát jsme se proto spolu chytili, ale vždycky se mi podařilo utéci za svými zájmy. Dělalo mi dobře na duši, obstarávat kamarádům něco, co je obecně zakázáno. A co si budeme namlouvat. I na mě došlo. Marihuanu i kokain jsem také ochutnala. Ten kravál, když to táta zzjistil, bych nikomu nepřála. Ale s jídlem rostla chuť a tak postupem doby, aniž jsem si to ovšem připustila, jsem se pomalu začala propadat do jámy, zvané drogová závislost, doprovázené občasným požíváním alkoholu. Ale pro moje spolužačky tohle všechno zůstávalo tabu.

"A nepotřebuješ nějak pomoct?", Jana se nade mne naklonila.

"Bylas vůbec u doktora?", zeptala se, pozorujíc můj natékající a modrající monokl.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Co bych tam dělala. Na oko a modřiny ti stejně doporučí studenej obklad a k tomu doktora nepotřebuju. A nech mě bejt. To bude dobrý:"

Otevřela jsem sešit s literaturou. Hodně studijní látky tady chybělo. Ve škole mě to moc nebavilo. S kamarádama to bylo určitě lepší. Hodina češtiny utekla jako nic. Profesorka mě ani nevyvolala, když zjistila, jak na tom jsem. Vylíčila jsem jí stejnou smyšlenou historku. Doporučila mi, abych zašla na sociálku. Prý tam takovéhle případy násilí rodičů řeší. Slíbila jsem, že tam zajdu. Hlavně, že mám klid. Profesorka češtiny byla i naší třídní. Na konci hodiny si tak, jako každé čtvrtletí, kontrolovala kontakty na nás nebo rodiče.

"Jitko, pořád platí mobil od minule?", zeptala se, protože věděla, že telefonní čísla často měním.

"Kdepak. Mám nový telefon!", vytáhla jsem z tašky zbrusu nový mobil, s mnoha funkcemi a nadiktovala nové číslo. Zazvonilo. Velká přestávka. Zajdu si do "bufáče" pro nějakou "sváču". Pak mě čekají ještě dvě hodiny a tradá domů.

"Ty máš zase nový telefon?", Jana byla tentokráte u mne první.

"Vždyť to není ani dva měsíce, cos tady ukazovala nový mobil. Ztratilas ho?"

"Nic jsem neztratila. Prodala jsem ho, nevyhovoval mi. A tenhle jsem si koupila v sobotu ráno. Musela jsem si přece udělat nějakou radost po tom pátečním masakru doma, ne? Dealerka vyplňovala smlouvu na leasing rovnou na ulici. Podepsala jsem smlouvu a mám telefon. Doma jsem to zatím utajila. Zase bude randál."

"Hm. Je pěknej. Těch funkcí... Ani to nevyužiješ. A to budeš platit sama, A z čeho?"

"Co je ti do toho? Nejseš nějak moc zvědavá? Starej se laskavě o sebe, jo? Já se taky neptám, z čeho si platíš vohoz ve kterým chodíš do školy, nebo kdo ti ho platí. Tak laskavě zapadni, jo?"

Jana uraženě zmizela z mého dohledu a já se vydala pro naplánovanou svačinu. Trochu jsem Janě musela dát za pravdu. Ani já jsem nevěděla, z čeho budu telefon splácet. Že by mi táta nebo mamka byli ochotni dávat 1500 měsíčně, s tím jsem nepočítala. Ale nějak výrazně mě to netrápilo. Teď si užívám telefon a potom se uvidí.

Doma jsem pozdravila mamku a praaštila s taškou do kouta.

"Už zase mizíš? To nebudeš ani jíst?", máma se mě snažila v mém spěchu zabrzdit.

"Nemám hlad. Přijdu večer. Ahoj". Popadla jsem v předsíni deštník, protože venku začínalo krápat a v běhu zavírala vchodové dveře od bytu. Mámin dotaz, kam že to mám namířeno, jsem slyšela už na schodišti.

"Bože, jak já to stihnu. Za deset minut mám být na nádraží. Přijede Alex. V životě jsem ho neviděla. Ukrajinec, nebo Rus. Ani to jsem přesně nevěděla. Poslouchala jsem jenom Mikiho rozkazy. Na nádraží mě vyslal. Alex prý přiveze "perník". V kapse sem mačkala svazek bankovek, co mi Miki na zboží dal. Doma jsem ještě stihla ze šuplíčku v ložnici sebrat tisícovku. Naši to stejně nepoznají. Přece všechno nedám Mikimu. Já to taky musím zkusit, ne? Na nástupiště jsem doběhla na poslední chvíli. Vlak právě vjížděl do stanice a já bedlivě pozorovala vystupující. Jenom jeden z nich měl mít v ruce malý hnědý kufřík a na zádech červený batoh.

"Kruci. Snad nepřijel, nebo jsem ho přehlídla. Miki mne zabije, když to nepřinesu!"

Perón se pomalu vylidňoval a stále nic. A pak jsem ho uviděla. Vousatý mladík, spíš snědší, odpovídající popisu. Vystupoval z prvního vagónu a rozhlížel se kolem. Rozběhla jsem se k němu.

"Alex?", ptám se opatrně. Co kdyby to byl někdo úplně jinej.

Přikývne.

"Posílá mě Miki Štraus", šeptám, jako by na téhle informaci bylo něco tajného.

"Miki, da, da. Perník?", Ptá se, abych rozuměla. Evidentně neumí česky ani pozdravit.

Kývnu hlavou. Společně vycházíme z nádražní budovy směrem do úzké přilehlé ulice. V průjezdu opuštěného domu otevírá Alex svůj tajemný kufřík. To co vidím, mi vyráží dech. Přepažený kufřík je v jedné polovině naplněný malými sáčky s bílou práškovou látkou. V druhé polovině jsou jen peníze. Eura, dolary, koruny. Víc jsem nestihla zaregistrovat.

"Děngi", vyzve mne k činu.

Vylovím z kapsy zmuchlané bankovky. Přepočítá je, uloží k ostatním a pak mi podá pět malých sáčků s bílým práškem.

"Eto vsjo", konstatuje suše. Zavírá kufřík a mizí. Schovávám zboží do vnitřní kapsy bundy. Jeden sáček do kabelky pro sebe. Za hodinu už zvoním na Mikiho. Bydlí sám ve staré zástavbě na okraji města. Pomalu se smráká.

"Máš?", zeptá se mě, když přijde otevřít.

Kývnu. Táhne mne za ruku do bytu. Nikdy jsem tady nebyla. Vždycky jsme se setkávali venku v parku, kde jsme popíjeli krabicové víno, kouřili marjánku a bylo nám dobře. Veliká místnost s postelí, skříní a stolem. Tři židle. Všude po zemi hadry, deky a špína. Na okně cosi, co jen velmi vzdáleně připomíná záclony. Nikdo už tady asi dlouho neuklízel.

"Co koukáš? Nemám čas uklízet. Moc tady nejsem. A když jsem, tak stejně o světě moc nevím. Tak ukaž, co máš!"

Z kapsy bundy vytahuji čtyři sáčky a dávám je Mikimu.

"Jenom? Za deset tisíc? Zloděj jeden. Víš, co já budu muset zase nakrást mědi, abych si mohl další dávky koupit? Příště tam pudu sám. A uvidíš, že z něj vymáčknu alespoň deset pytlíků. To si piš!"

Pečlivě odměřuje dávku drogy, kterou ředí vodou. Dívám se, jak natahuje tekutinu do stříkačky.

"Co čumíš? Taky chceš?"

Zablekotám něco v tom smyslu, že se bojím. Píchat injekce stejně neumím.

"Sralbotko. Nic to není. Koukej". Vyhrne si rukáv špinavé košile, zaškrtí paži gumou a několikrát zacvičí.

"Vidíš, potvora. Ještě je vidět". Přikládá stříkačku ke kůži a její obsah vzápětí mizí v napíchnuté žíle.

"A za chvilku budou krásné růžové sny. Tak se rozmysli. Jestli chceš, píchnu ti taky. Ale musíš se rozmýšlet rychle. Za chvíli nebudu použitelnej!"

Usmlouvám si poliviční dávku a Miki dostojí svému slovu. Za doktorský výkon mu vypláznu dvě stovky. Snažím se co nejrychleji zmizet. Miki se pomalu propadá do říše snů.

Když se dostanu z domu na ulici, je už docela tma. Konec října už naznačuje blížící se podzimní plískanice. Chladný večerní vzduch jsem opravdu moc potřebovala. U Mikiho bylo nedýchatelně a já se v duchu zapřísahala, že tam už nikdy nevkročím. Trochu se mi začala točit hlava. Domů snad dojdu. Já blbec. Ale na druhé straně, chtěla jsem to vyzkoušet. K čemu by mi potom byl ten sáček v kabelce? Domů jsem se spíše dopotácela. Připadala jsem si jako po hodně dlouhém a náročném flámu, jako by mi za krkem seděla docela pěkná opička.

"Kde je Jitka, Marto?", Zdeněk se vrátil domů, tak jako kažtdý pracovní den po devatenácté hodině.

"Přiletěla ze školy, praštila támhle s taškou a zmizela někam za svýma kamarádama. Však ji znáš. Rodiče pro ni nejsou důležití."

"Schytá to. Co úkoly? Vždyť tou školou proplouvá s odřenýma ušima. Kdoví, jestli ji pustí k maturitě. Už jsem jí to několikrát zakázal. Napřed škola, potom kamarádi. Měla bys ji taky trošku přidržet na uzdě a ne to všechno nechávat jenom na mě,", zavyčítal jsem si.

"Ale co mám dělat? Vůbec se se mnou nebavila. Přijdu večer, to byla její slova. Nedozvěděla jsem se ani, kam pořádně jde. Sbíhala ze schodů, jako když hoří. Přece ji nemůžu přivázat za nohu ke stolu. Je jí osmnáct, je plnoletá a myslí si, že dospělá. Je to hrozně těžké, věř mi."

Drnčí zvonek. Jdu otevřít.

"No nazdar. Ty zase vypadáš. Kde jsi byla? Tos chlastala, nebo co?"

Něco blekotám.

"Jitko! Vnímáš mě vůbec, Co se s tebou děje? Co jsi pila? Nebo sis vzala nějaké prášky?"

To už do předsíně přichází i mamka a já cítím, že se mne jako vždycky zastane. A nemýlím se.

"Nech ji. Tak se trochu opila. To se mladým občas stává. Vyspí se do rána a bude v pohodě. Bere mne kolem pasu a odvádí do pokoje. Ráno se probouzím před sedmou hodinou s těžkou hlavou. Pomalu si vybavuji dění včerejšího dne. V kuchyni voní čerstvě uvařená káva.

"Á, naše opilka se už vyspinkala?", vítá mě táta s posměšnou poznámkou.

"Ale ona to nebyla jenom opilka, viď? Co ten pytlík v tvojí kabelce? Kdes to svinstvo sebrala? Spláchl jsem to do záchodu, abys náhodou zase nedostala chuť. A kdes vzala ten telefon? Takový jsem u tebe nikdy neviděl. Ještě mi řekni, že kradeš a už to bude všechno!"

Chtělo se mi řvát. Chtělo se mi na tátu vrhnout. Vyhodil mi těžce a draze získané zboží! To ještě neví, že to bylo za jeho peníze... Ale nejlepší obrana je útok. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo.

"A co mi lezeš do kabelky? Lezu snad já do tvých osobních věcí? V tom pytlíku byl cukr. Nic víc. A mobil, ten jsem si koupila.

"Nelži. Cukr chutná docela jinak. Mě nedostaneš. Nikdy se to už nesmí opakovat, rozumíš? A ten mobil? Za co sis ho koupila? Penězi zrovna moc neoplýváš, pokud vím".

"Koupila jsem ho na splátky", chlubím se, ale vím, že další kázání bude následovat.

"A z čeho to hodláš splácet? To si myslíš, že ti na to dám? Nezapomeň, že nekradu. Takovýhle mobil stojí alespoň patnáct tisíc, jestli ne víc. Tak z čeho to hodláš platit?"

"Víš co, tati? Byl jsi v Rusku? Nebyl. A tak neraď. A nestarej se. Jsem plnoletá a dospělá a je to jenom můj problém. Ne tvůj. Rozumíš? A teď mě nech na pokoji. Sbalím si věci a jdu do školy!"

"Nakonec, máš pravdu. Ale až bude nějaký průser, tak za mnou nechoď." Táta se zvedal od stolu a já se trochu bála, že si to se mnou tentokrát vyřídí ručně. Ale nestalo se tak. Nikdy mě neuhodil.

Další týdny a měsíce ubíhaly svým pravidelným stereotypem. Do školy, ze školy domů, za kamarády do parku, nějaké to vínko, narjánka, sem tam kokain. Jen "perníku" jsem se vyhýbala. Jedna zkušenost mi prozatím docela stačila. Telefon jsem neplatila. Proč taky. Stejně jsem neměla z čeho a táta mi na to nedá. Upomínky proto končily roztrhané a spláchnuté na záchodě. Nějak to dopadne, utěšovala jsem se. Krátce po Vánocích jsem ze schránky vylovila další dopis.

"Hm. Zase upomínka na leasing, ne?"

Otevírám obálku. Dočítám se, že celou záležitost předávají k soudu k vymáhání dluhu prostřednictvím exekutorské kanceláře. Trochu mi to nažene strach. Tedy - kdyby k nám domů přišel exekutor, to by byla rána. To by rodičové nepřežili. Něco musím udělat. Následující den přemýšlení přinesl své ovoce. Pomstím se za spláchnutý "perník".

Bylo mlhavé čtvrteční ráno, když jsem se vydala na policii. Školu jsem měla ten den až od devíti. Věděla jsem, že to v pohodě stihnu.

"Jdu nahlásit podvod", oznámila jsem dozorčímu.

Poslal mne do prvního patra k poručíku Hrubému. Zaklepala jsem na dveře, odkud se ozvalo rázné "dál". Poručík Hrubý byl podsaditý, středních let. Na první pohled u mne nevzbuzoval žádné sympatie. Ale pro tuto chvíli to nebylo důležité.

"Prý přicházít s nějakým podvodem?", obrátil se na mne místo pozdravu.

"Posaďte se a povídejte. A povídejte rychle. Nemám moc času. Poslouchám!"

"Vymáhají na mně poplatky za telefon na leasing", jmenovala jsem i příslušnou společnost.

"Vy neplatíte? Pokud neplatíte, tak je to normální, co jiného byste čekala?"

"Nerozumíte mi. To bych sem nechodila. Já žádný telefon nemám a žádnou leasingovou smlouvu jsem nikdy nepodepsala. Myslím si, že to někdo musel uzavřít mým jménem!"

"Počkejte. To přece bez občanky nejde. Vy jste někdy občanku ztratila?", ptá se a já mám pocit, jako by mne jeho oči rentgenovaly od shora dolů.

"No to právě ne. Ale doma ji mám volně přístupnou."

"Co tím chcete říct? U vás doma byl zloděj?", poručík stále nechápe souvislosti.

"Zloděj ne, ale otčím", použila jsem zase svoji smyšlenou pohádku.

"Nevycházíme spolu. Dříve mne i týral. Ale tohle nechci oznamovat. Proto si myslím, že občanku si vzal a na moje jméno uzavřel i smlouvu. Ale žádné důkazy pro tohle tvrzení nemám."

"Nevadí. Prověříme to. To víte. Možné je v případě nevlastního rodiče, obzvlášť, když se vzájemně nemusíte, docela všechno".

Poručík všechno zapsal, já podepsala protokol a zamířila do školy. Cestou jsem ještě vypnula mobil. Bylo mi jasné, že od této chvíle jej nemůžu používat. Přišlo by se na to, že ho vlastním, kdyby mi náhodou volali, třeba z policie. Uplynulo dalších čtrnáct dnů a já pomalu začala věřit, že jsem se pro mne elegantním způsobem zbavila své noční můry. Ale mýlila jsem se.

"Kde zase ta Jitka je?", Zdeněk se podíval na hodinky.

"Už dávno tu měla ze školy být, neříkala něco?"

"Jo. Ráno říkala, že půjdou s Janou a Mirkou do města. Přijde později. To víš. Holky. Musí obhlídnout nějakou parádu, aby mohly rodiče připravit o pár korun. Nebyli jsme jiní, když jsme byli mladí, viď?"

"Stejně mám ale pocit, jako by se nám a obzvlášť mně, nějak vyhýbala. Nic jsem jí přece neudělal!"

"To se ti asi zdá. Taky nevím, proč by se ti měla vyhýbat. Dokonce ve škole teď přidala. Snad uaž přijde k rozumu. Bylo by na čase."

"Sakra, zase někdo zvoní. Copak Jitka nemá klíče?", zvedám se od stolu a jdu otevřít.

Za dveřmi dva policisté.

"Pan Krátký? Zdeněk Krátký?", upřesňuje jeden z nich svůj dotaz.

"To jsem já, pánové. Co se děje? Stalo se něco Jitce?", v první chvíli mne nic jiného, než moje dcera nenapadá.

"O Jitce nic nevíme. Ale na vás máme na oddělení trestní oznámení pro podvod. Budete nám to muset vysvětlit. Počkáme, až se oblečete. Pojedete s námi".

"Zdeňku, děje se něco?" Marta nahlédlla z kuchyně do předsíně.

"Asi nějaký omyl. Pojedu teď s policisty na oddělení něco vysvětlit. Za chvíli jsem zpátky, neboj", ujišťuji svoji manželku a na policistech se marně snažím vyzvědět nějaké podrobnosti.

Za půl hodiny mám jasno. Poručík Hrubý mne seznamuje s podaným trestním oznámením a já nestačím zírat. Já přece nejsem otčím! A abych dceru týral, nebo na její občanku uzavíral nějakou smlouvu, to vůbec nepřichází v úvahu. Jenže moje tvrzení bez důkazů neobstojí. S poručíkem se loučím, ale ne na dlouho. Druhý den mu přináším rodný list mojí dcery. Je nade vší pochybnost jasné, že nejsem otčím. S sebou přivádím i Martu. Ta potvrzuje, že telefon si koupila dcera sama, taky ho používala.

"Já jí jenom vytýkal, že nebude mít na splátky. Obula se do mě, že je plnoletá a že je to jenom její věc. Tohle je naprostá nehoráznost, co udělala!"

"A navíc, už druhý den není doma. Kde je, vůbec nevíme. Půjdeme se zeptat do školy. Snad alespoň tam chodí."

To, co jsem si v duchu myslel, se naplnilo. Jitka už ve škole druhý den chyběla. Jana s Mirkou o nějaké procházce po městě nic nevěděly.

"Mysleli jsme, že Jitka marodí", třídní profesorka byla velmi příjemná a vstřícná žena.

"Volala jsem jí i na mobil, ale ozývalo se mi, že uživatel je dočasně nedostupný".

"Počkejte! Mobil? Nemůžete mi říci číslo toho telefonu?" Nechce se mi ani věřit, že bych získal další důkaz o Jitčiných lžích.

Profesorka Veselá otevřela svůj diář. Vzorně uspořádaný seznam studentů i se všemi platnými telefonními čísly byl hned na první stránce.

"Vedu si to tak u každého ročníku, kde jsem třídní", vysvětlila nám.

Telefonní číslo přesně souhlasilo s tím, o němž Jitka na policii tvrdila, že jej nikdy nevlastnila ani nepoužívala.

"Paní profesorko, nevzpomínáte si,kdy naposled jste s Jitkou telefonovala na tohle číslo? Já vím. Chci toho po vás moc, ale je to opravdu důležité!"

Ve stručnosti jsem vyučující vylíčil náš problém.

"To snad ani není možné. Tak vy nejste Jitčin otčím? Nikdy jste jí fyzicky neublížil? Pokud vím, tak ve třídě se tím často chlubila, když měla monokly pod okem a byla samá modřina. Ale to už si spolu asi vyjasníte. A naposled jsem s ní telefonovala - počkejte - podívám se do svého služebního telefonu. Jasně. Tady to je. Bylo to ve čtvrtek, dvacátého ledna. Jitka přišla pozdě do školy. Mluvila jsem s ní a chtěla jsem hovořit s rodiči. Jitka mi poslední dobou připadala jako zfetovaná. Chtěla jsem tedy vědět, co a jak. Tehdy přišla do školy po deváté a říkala, že musela něco nutného zařídit. Víte vůbec o tom vzkazu?"

Oba jsme jen vrtěli hlavou. To co jsme se dozvídali, byl pro nás oba šok. Ale já získal nestranného svědka k prokázání své neviny. Zmiňovaný čtvrtek byl den, kdy Jitka na mne podala trestní oznámení. Bylo tedy jasné, že ještě v tuto dobu telefon používala. Profesorka Veselá všechno zopakovala i na policii do protokolu. Mně ani Martě se však neulevilo. Naopak. Náš strach o osud dcery vzrůstal. Už pátý den nebyla doma a žádná z kamarádek o ní nevěděla. Nakonec jsem to byl já, kdo oznámil na policii Jitčino zmizení.

Poručík Hrubý své vyšetřování začal ve škole.

"Pomůže nám každá maličkost", nabádal studující.

"Vzpomínejte. Kde se Jitka zdržovala, když nebyla doma nebo ve škole? Koho z vás navštěvovala?

Po chvilce se přihlásila Jana.

"No, já nevím, ale často mluvila o jakémsi Mikim. Mikim snad Štrausovi. Ale víc o něm nevím. Nevím, jestli to byl její kamarád nebo kluk. Neříkala taky, kam za ním chodí. Vidívala jsem ji občas v parku popíjet krabicové víno. Ale jestli tam byl také Miki, to nevím. Nikdy jsem ho neviděla, nevím, jak vypadá."

Mikuláš Štraus byl policii dobře znám. Známý feťák a zloděj. Žádný kov před ním neobstál. Od měděných okapů počínaje, kanálovými mřížemi konče. Na drogy si přece musel nějak vydělat. Poručíkovi se okamžitě vybavil jeho byt, kde několikrát služebně byl. Představa, že by zde mohla být i Jitka, byla krutá, ale reálná. Uplynul týden od jejího zmizení, když Zdeňkovi v kapse zazvonil mobil.

"Poručík Hrubý. Zdravím pane Krátký. Našli jsme vaši dceru. Byla u Mikiho Štrause, totálně zfetovaná, v bezvědomí. Sanitka ji odvezla do nemocnice. Snad se ji podaří zachránit!"

Poděkoval jsem. Na další slova bych se stejně nezmohl. Přes všechna trápení jsem měl svoji dceru pořád rád.

Sedím u stolu. V hlavě se mi jako film promítá náš společný život. S Martou jsem byl už dvacet let šťastně ženatý. Naším vymodleným dítětem byla Jitka. Jedináček. Více dětí nám nebylo dopřáno. Snad právě proto od útlého věku měla všechno, co si přála. Byli jsme moc rádi, když se dostala na gymnázium. Vzdělání bylo naší prioritou. Jitka snad vliven pubertálního věku do školy ani do učení nechtěla. Vydělávat peníze. To byla její doména. Podařilo se nám ty její bláznivé nápady zvládnout. Už posledním rokem studovala. Nevím, pro koho to bylo větší trápení, zda pro nás jako rodiče, nebo pro ni. V duchu jsem si sliboval, že jestli letos odmaturuje, po prvé v životě se opiju. Teď k tomu přibyl ještě další důvod. Jestli se Jitka uzdraví a vymaní se z drogové závislosti... Ale co dál? Mám ji zatratitl, nechat spadnout na samé dno, nebo jí zase zamést cestičku, zaplatit dluhy a vzít ji na milost? Opravdu těžká volba. Ale znám sebe i Martu. Proto si myslím, že nebudeme moc dlouho zvažovat pro a proti. Za podanou ruku a poslední pokus nasměrovat své jediné dítě tou správnou cestou rodičovská láska vždycky stojí.

Zimní pohádka

Každý z nás si svoji zimní pohádku představuje jinak. Pro někoho jsou to zasněžené pláně hor, zalité sluncem, kde se s chutí prohání na lyžích nebo sáňkách. Pro jiného je to pár centimetrů sněhu, který se vší silou drží na kopečku za městem, kam starostliví rodiče vyrazí se svými dětmi za zimními radovánkami. Ale jsou i takoví, kteří zimu nemilují. Mezi ně patřila i paní Jana, hrdinka tohoto příběhu. Opakované zametání sněhu z chodníku před domem, kde se kolem poledne vytvořila nehezká, černající ale za to hodně klouzající břečka, jí ubíralo na dobré náladě a pěkně lezlo na nervy. Ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Zima je jedním ze čtyř ročních období, které v našem podnebním pásu prostě patří k našemu životu, ať se nám to líbí nebo ne. Janin příběh přímo s nějakými sněhovými přívaly nesouvisí. Zima, nebo lépe řečeno zimy, v něm ale sehrají nepostradatelnou roli. Nechme teď Janu svůj příběh vyprávět.

"Je to již šest let, kdy jsem se vydala odpoledne na nákup. Tenkrát byla zima ještě tou skutečnou zimou. Mrzlo, jen praštělo, na chodnících i silnicích zbytky zmrzlého sněhu. Hustě sněžilo a za chvilku nějaké zmrazky nebylo vidět. Když jsem se s dvěma plnými taškami nákupu vracela domů, klouzající silnici jsem prostě nezvládla. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá právě uprostřed. Čepice mi z hlavy odlétla jako špunt ze šampusu až na protější chodník a uvelebila se přímo k nohám zde právě procházejícího mladíka. Obsah dvou tašek se rozházel po silnici a já ležící na břiše nebyla schopná vstát. Sice jsem na sobě necítila, že bych si nějak ublížila. Ale při představě, jak to asi celé vypadalo a jaké divadélko jsem sehrála pro přítomného neznámého, jsem nemohla jinak, než se hlasitě smát. Naštěstí nešlo o nijak frekventované místo a auta tu projížděla jen zřídkakdy. Při snaze zvednout se mě nohy v kozačkách neposlouchaly a boty vytrvale klouzaly na zmrazcích, jako by zkoušely moji trpělivost.

"Počkejte, pomůžu vám", mladík už se na moje trápení nemohl dívat a odvážně vkročil do silnice směrem ke mně. Za pár vteřin jsem však spatřila jeho nohy ve vzduchu a uslyšela hlasité žuchnutí. Leželi jsme naproti sobě.

"Nestalo se vám nic? To jsme ale dopadli, co?"

"Skvělá práce!", začal se smát i můj zachránce a já byla ráda, že je v pořádku. Jeho zimní boty s hrubým vzorem na podrážce měly větší stabilitu než moje kozačky. Za chvilku jsme už oba stáli na nohou. Společně jsme posbírali rozsypaný nákup a já se tentokrát už bez úrazu vydala pro svoji čepici - tulačku.

"Ahoj. Já jsem Petr", podal mi ruku můj neznámý.

"Jana. Dík za pomoc". Teprve teď jsem měla možnost si hocha trochu víc prohlédnout. Zalíbil se mi na první pohled.

"Když už jsme se takhle náhodou zvláštním způsobem seznámili, nemohli bychom se občas vidět?", pokračoval Petr v rozhovoru.

"Pozval bych tě na kafe. Třeba zítra? Co ty na to?"

Souhlasila jsem. Nakonec proč ne. Momentálně žádného kluka nemám, a co kdyby, že jo. Nechtěla jsem ani domyslet, co by bylo, kdybych se stala tou pravou vyvolenou. Připadalo mi to jako krásná zimní pohádka. A jak šel čas, přišel i šťastný pohádkový konec. Za rok po našem seznámení byla svatba. Po boku svého milovaného Petra jsem prožila nejkrásnější roky svého života. Jen jedno nám k dokonalému štěstí chybělo. Miminko. Absolvovala jsem celou řadu lékařských vyšetření, včetně lázeňského pobytu. A byla opět zima, krátce před Vánocemi, když jsem Petrovi mohla sdělit tolik toužebně očekávaná slova. Jsem těhotná. Příští zimu už nebudeme sami.

Když jsme se za pár měsíců dozvěděli, že to bude kluk, měla jsem jasno. Bude to Mikuláš. Svátek bude mít v zimě. Třeba i jemu jednou zima přinese takovou krásnou pohádku, jakou jsem prožila s Petrem já."

Tady Janino vyprávění končí. A věřte nebo ne, od té doby se tohle pro ni až dosud nenáviděné roční období stalo i její velkou láskou.

Utopené lásky

Při zjištění, že tématem tohoto týdne je "láska", mne okamžitě napadla jedna z mých starších povídek, která se k tomuto tématu hodí. Nabízím vám ji tedy k přečtení a okomentování. A zde jsou "Utopené lásky":

"Co děláš?", ohradila jsem se rázně, když mne Mirek při tanci lehce políbil a jeho ruce se nebezpečně přiblížily k mým prsům. Seznámili jsme se před hodinou, když jsem tak jako každou sobotu navštívila diskotéku nedaleko mého bydliště.

"No, co je? Jsi netykavka? Myslíš, že tady s tebou budu jen tak pro nic za nic trsat?", naštval se Mirek.

"Hubička přece nedělá Kubíčka, to nevíš, Jarko? Myslel jsem, že si užijeme hezký večer!".

"Tak hele, ty namyšlený nádivo, co si to o sobě a vlastně i o mně vůbec myslíš? Nejsem žádná matrace, abych po hodinové známosti skončila někde v posteli. Tomu já rozhodně neříkám hezký večer. A vůbec - když se ti to nelíbí, tady je tanečníků jinejch dost!". Odcházela jsem ke stolu se zkaženou náladou.

"Promiň, Jarko, já to tak určitě nemyslel. To dělá to ovzduší tady, líbíš se mi. Chápej, nejsem ze dřeva…", snažil se svoje počínání ospravedlnit Mirek, když za mnou pospíchal.

Pravda je, že se mi líbil. Hezký černovlasý kluk, s velkýma černýma očima. Ani nevím, proč mne jeho chování tak rozladilo a nedokázala jsem nedělat uraženou.

"Víš co? Trhni si…", odbyla jsem jeho snahu jít opět na parket.

Nedoprošoval se, ač jsem to trochu čekala. Vzal ze stolu svojí sklenici Coca-coly, vylepšenou červeným vínem a odcházel.

"No, co. Pro jedno kvítí slunce nesvítí", vzpomněla jsem si na přísloví mojí maminky a začala se rozhlížet po sále. A pak jsem ho spatřila. Vysoký špinavý blondýn, štíhlý, na první pohled manekýn, stál u dveří a tak jako já se rozhlížel. Naše oči se setkaly a já viděla, jak si klestí cestu k mému stolu.

"Jdem si trsnout?", uslyšela jsem jeho hluboký sametový hlas.

"Promiň, já jsem David", představil se.

"Jarka", odpověděla jsem už cestou na parket. Právě hraný ploužák byl pro mne nezapomenutelným zážitkem, protože David byl skvělým tanečníkem. Když mne odváděl ke svému stolu, ztuhla jsem. U stolu seděl Mirek a popíjel další porci "houby".

"Jo, neřek jsem ti, že sem tu s kamarádem, vadí ti to nějak?", zaregistroval moje rozpaky David.

"Přišel dřív, než já, a když jsem se rozhlížel a spatřil tebe, tak jsem vlastně hledal jeho", vysvětlil.

Proboha, přece mu neřeknu, že jsem Mirka odmítla, přemítala jsem si v hlavě, než jsem dodala:

"Nevadí, alespoň bude nějaká sranda" a v duchu doufala, že snad i Mirek si nechá naši úvodní epizodu pro sebe.

"Mirku, tak to je Jarka", představil mne.

"Krásně nám to spolu tancovalo co?", odšoupával kavalírsky židli, abych si mohla sednout.

"Ahoj, já jsem Mirek, Davidův kamarád", vnímala jsem Mirkův hlas s očekáváním, co bude dál. Nepokračoval. Beze slova objednal pro všechny láhev červeného a colu.

"Dáte si se mnou?".

"Vidím, že už máš rozpito. Nakonec jsi tady byl dřív, než já. Tak nebudem trhat partu, co říkáš?".

Přikývla jsem. Zábava pokračovala skvěle a já poznala, že oba kamarádi jsou výbornými společníky a baviči a Mirkovo chování bylo snad opravdu jen výjimkou. V tanci jsem střídala oba a výborně se bavila.

"Tak co, už jsi mi odpustila?", Mirek se na mne díval svýma hlubokýma černýma očima a já jen přikývla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbí.

"To jsem opravdu rád. A když už selhala moje snaha o hezký večer podle mého gusta, sejdeme se alespoň zítra? Mohli bysme do kina, dávají ty Vratné lahve se Svěrákem. Vidělas to? Prý je to dobrej film".

Zavrtěla jsem hlavou a jen po očku sledovala, zda nás neslyší David, který tančil opodál. Jemu jsem totiž rande slíbila už v minulém tanci. A světe div se, taky to bylo do kina a na stejný film. Naštěstí na pozítří.

"Tak co, půjdeš se mnou?" Mirek naléhal a já pokušení neodolala.

"Dobrá. Tak zítra ve tři před kinem Hvězda", přisvědčila jsem.

Od té doby uplynuly dva měsíce a já se scházela střídavě s Mirkem i s Davidem. Bylo to značně organizačně náročné. Vždy jsem od každého diplomaticky vyzvěděla, co bude v konkrétním pro mne důležitém dnu dělat a kde se bude zdržovat. Představa, že by se oba společně setkali na jedné schůzce, mne strašila i v noci. Ale prozatím to vycházelo.

V práci jsem se svěřila své kolegyni Petře.

"Nejseš ty blbá? Co když se spolu domluví a někde si na tebe počkají spolu? Nebudeš se moct ani divit, když dostaneš do huby. Ale nakonec - je to tvoje věc. Já bych na to rozhodně neměla nervy, věř mi. Takhle si komplikovat život…", kroutila nad mým počínáním nevěřícně hlavou.

Věděla jsem, že má plnou pravdu. Ale s přibývajícím časem jsem nějak nevěděla, jak vztah s jedním či druhým ukončit. Nechtěla jsem ublížit žádnému z nich. Oba měli v sobě něco, co mne přitahovalo jako magnet a já se nemohla rozhodnout, který je pro mne ten pravý.

********

Byl ponurý zářijový podvečer, když se Mirek vypravoval na další schůzku s Jarkou. Místem "M", byl tentokrát parčík u nedalekého lesíka na konci města.

"Brzy bude mít kulaté narozeniny. Musím vyzvědět, co jí udělá radost", přemýšlel, když se oblékal do džínových kalhot. Když vyšel z domu, pršelo. Podzim dával najevo svoji vládu.

"Fuj. Tohle období nemám rád", vrátil se Mirek domů pro svetr a deštník. Autobus právě přijížděl. V parčíku snad pršelo ještě víc.

"Počasí na nic. Ani psa by nevyhnal", roztáhl Mirek deštník a chtěl přidat do kroku, protože z dálky už viděl přicházet mezi stromy svoji vyvolenou. Ale najednou si uvědomil, že Jarka není v parku sama. Vyčouhlý hubený špinavý blondýn právě vzal Jarku kolem ramen a dlouze ji políbil.

"No, to snad ne!! Ten spratek vypadá jako David! No, to není možný, že by byl takový - můj kamarád?"

Adrenalin v Mirkově sebevědomí stoupal a opravdu přidal do kroku. Z nenadání se vynořil na parkovém trávníku. David, u jehož nohou ležel košík plný hub, stále ještě Jarku pevně objímal a teprve za delší dobu, když Mirek zakašlal, oba od sebe odskočili.

"Kamaráde, co děláš? Takový seš kamarád? To jsem opravdu netušil! Jarka je přece moje holka, tak co si to dovoluješ?", Mirek křičel, aniž si to uvědomoval.

"Tvoje holka? No to snad ne! Jarka je přece moje holka, viď! Tady jsme se setkali náhodou. Já byl na houbách…", ukázal David na košík, z něhož vyčuhovaly krásné hřiby.

"Ještě mi řekni, že s Jarkou taky chodíš! Já se z toho picnu a oba vás zabiju. Tak mluv!".

David zachoval chladnou hlavu.

"Jasně, viď Jarko. Kolik krásných večerů jsme společně prožili… No pověz mu to sama. A vůbec - je pravda, žes s ním taky chodila? Jarko?" Otazníky v jeho očích se daly číst snad až z autobusu, který vjížděl na vzdálenou zastávku.

Ve mně by se krve nedořezal. Okamžik, kterého jsem se tolik obávala, nastal. Obrátila jsem se na Mirka.

"Víš, to já jen tak". Ani jsem nevěděla, proč takhle lžu, ale v tom okamžiku mne nic smysluplnějšího nenapadalo.

"Nemohla jsem se rozhodnout mezi tebou a Davidem. Proto jsem chodila s vámi oběma. Nezlob se, promiň."

"Jo. Ty hezké chvilky mezi námi byly jen tak? Tak z mé strany rozhodně ne. A už máš konečně jasno?", Mirkův hlas se chvěl vzrušením.

Zavrtěla jsem hlavou. Moje neschopnost provést v lásce radikální řez, přetrvávala.

"Tak ty se pořád nemůžeš rozhodnout?", teď už opravdu se rozčílil Mirek.

"Tak pojď". Všechno řešil rychle, s razancí sobě vlastní.

Než jsem se zmohla na odpor, odtáhl mne k fontáně v parku. Vzal mne přitom do náruče a než jsem se nadála, válela jsem se ve fontáně mezi spadaným listím v zeleném a studeném žabinci. Voda mi prosakovala nedávno zakoupeným kabátem až na kůži a opodál plavala kabelka s mými osobními věcmi…

"Teď se ti snad v hlavě rozsvítí!", komentoval svoje počínání Mirek a odcházel.

"A nevolej mi! Nechci tě už ani vidět!", slyšela jsem ještě jeho hlas, když jsem se snažila vyškrábat z fontány ven. Moc se mi to nedařilo. Dno fontány bylo pěkně kluzké a já na svých střevíčkách s podpatkem bez Davidovy pomoci neměla šanci se dostat na suchou zem. Několikrát jsem se ještě stihla vykoupat, protože mi ujely nohy. Když mne konečně David z fontány vytáhl, byla jsem promočená až na kůži ze všech stran. Můj béžový kabát poněkud změnil barvu do zelena a Davida to rozesmálo.

"Tak já jsem ti k smíchu, jo? To je všechno, cos pro mě dokázal udělat? Ty ses o mne ani nepral, ani jsi mne nebránil? To pro tebe znamenám tak málo?", vyčítala jsem mu.

"Patřilo ti to!", poznamenal.

"Já už jsem dávno tušil, že nemáš jenom mě a podezíral jsem Mirka. Mirek to byl, který mi řekl, že dnes má tady s tebou rande a já se vydal na houby…

To, co jsem viděl, mi stačilo. Nediv se, že jsem se do ničeho nehrnul.

Bránil bych holku, kdybych věděl, že mne má opravdu ráda.

Ale o tobě to říci nemůžu. Nevymluvíš mi, že dáš každýmu a moc práce to nedá. Jen mne mrzí, že to byl zrovna můj nejlepší kamarád, kterého jsem dostal do blbé situace. Ale my si to spolu vyjasníme. O to se nebojím. Ale ty se měj. Byl to omyl. Měl jsem o tobě úplně jiné mínění. Nechtěl bych tě za partnerku. Už vždycky bych se musel bát, že jsi mi nevěrná, víš? Takže zapomeň na mě a měj se…!"

David sebral košík hub a odcházel pryč. Mluvil klidně, bylo jasné, že na rozdíl ode mne se už dávno vyrovnal s tím, že náš vztah jednou skončí. Během jeho dlouhého monologu jsem se nezmohla ani na slovo. Zůstala jsem stát u fontány jako opařená. Z kabátu mi kapala voda a z očí slzy. Bylo mi jasné, že za všechno si můžu sama a pláči jsem se nedokázala ubránit. Zároveň jsem si uvědomila, že ve fontáně jsem naráz utopila i obě své velké lásky.

Tajemství noci

Noc je denní období, kdy se slunce nachází za horizontem. Proto je v noci tma. Doba trvání noci je závislá například na ročním období, zeměpisné šířce a délce a časovém pásmu. Opakem noci je den.

Během noci většina lidí i zvířat spí, protože nemohou provádět většinu činností, konaných za denního světla. Nedostatek slunečního světla má vliv na chování téměř všech živých organismů. Naopak například netopýři jsou aktivní hlavně v noci. V kultuře a mytologii je noc spojována často s nebezpečím a zlem. V lidových vyprávěních téměř každé země se vyskytují příběhy a pohádky o nebezpečných bytostech, které jsou aktivní hlavně v noci (duchové, upíři a další).

Noc nás provází celým naším životem. Vzpomeňme na naše dětství, kdy nás maminčina náruč vysvobozovala ze zajetí zlých snů a bez symbolické rozsvícené malé lampičky bychom potmě strachy neusnuli. Postupně s rostoucím věkem noc ale přinášela také příjemné zážitky. Jistě všichni mají v paměti svá první rande, své první lásky i první polibky a drobné něžnosti svých partnerů. Noc k tomu přinášela tu patřičnou atmosféru, klid, mnohdy i pocit neviditelnosti a uvolnění. A přiznejme si, že mnozí z nás by se bez noci ani nenarodili.

Studentům dnes nezřídka slouží noc jako čas k vnímání učiva. Každý má určitě své rituály, kdy mu učení tak zvaně "lépe leze do hlavy". Jedním z nich je určitě i noc, přinášející potřebný klid k soustředění se na studijní materiály.

Na druhé straně je noc pro některé z nás vhodným prostředím k nejrůznějším činům kriminální povahy. Nejsou výjimkou krádeže aut, sprejování fasád domů, demolování parkových laviček a další protizákonnosti, které zpravidla končí v lepším případě na úřadech jako přestupky, v horším u soudu jako trestné činy.

Jak již řečeno v úvodu, noc nás provází celým životem. Samozřejmě. Spánek, převážně v noci, přináší našemu tělu potřebný odpočinek a regeneraci. Načerpáme nové síly pro další aktivity v dnešní nelehké a uspěchané době. A až se jednou čas našeho žití naplní a svíce života zhasne svůj plamen, bude to zase noc, tedy vlastně tma, která nás přijme do svého objetí a opatrně dopraví na druhý břeh.

Přejme si, ať je ještě hodně takových nocí s příjemnými prožitky, kdy budeme chránit před zlem svoje děti, vnučky a vnuky a užívat si život plnými doušky.

Psychologové jsme tak trochu všichni

Na úvod si nemohu odpustit několik slov o tom, co vlastně psychologie je. Je to věda, zabývající se především chováním lidí, mentálními procesy a tělesným děním, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí, jednodušeji řečeno, psychikou. Snaží se tyto vztahy popsat, vysvětlit a předpovídat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví. Prostřednictvím psychoterapie jich lze využít i k léčebným účelům. Psycholog se snaží porozumět poznávacím procesům a operacím, například úrovni koncentrace pozornosti, paměti a myšlení svých pacientů. Psychologie se řadí mezi sociální vědy. Poznatky z psychologie jsou využívány ke zlepšení kvality lidského života, ale nejen to. Ovlivňovaly i vznik zákonů, regulujících například trest smrti, nebo náhled na homosexualitu. I nadále se poznatky z psychologie využívají pro regulaci podmínek, za nichž je člověk trestně odpovědný, pokud spáchal trestný čin.

Psychologie, aniž si to mnohdy uvědomujeme, zasahuje do nejrůznějších oblastí našeho života. Nejde jen o naše chování a vnímání. Dnes již není výjimkou vyplňovat psychotesty při nástupu do zaměstnání. Můžeme ji zaznamenat například i ve vztazích na pracovišti mezi nadřízenými a podřízenými. Dobrý šéf musí být i tak trochu psychologem, aby se jeho "ovečkám" na pracovišti dařilo a líbilo.

Při psaní tohoto článku na dané téma mne napadá, že psychologové jsme vlastně tak trochu všichni, tedy alespoň ti amatérští. Přiznejme si. Kdo z nás někdy nebyl "zpovědní vrbou" pro svého přítele, přítelkyni či kolegyni v zaměstnání? Nevím, čím to je, ale já velmi často. Je asi přirozené, že lidem, kterým důvěřujeme, svěřujeme svoje osobní problémy a prožitky. Je asi všeobecně známo, že sdělená starost či bolest je poloviční starostí a bolestí. A mnohdy i samotná skutečnost, že se člověk druhému svěří, pomůže jeho problém snadněji vyřešit, zvlášť pokud jsme mu nápomocni radou, nebo jen dobrým slovem.

Nebuďme tedy lhostejní k problémům druhých. Vhodně zvolenými slovy či radou můžeme zachránit i lidský život. A to rozhodně není málo. Nemyslíte?

Půlnoční odpuštění

VÁNOCE! Ty nejkrásnější svátky roku. Jak já je každoročně milovala i přes jejich náročnou přípravu! Už asi pátým rokem jsem žila jen se svým Láďou. Přesto jsem si nedokázala tu správnou vánoční atmosféru odpustit a připravovala doma Vánoce se stejnou láskou, jako kdysi pro své děti, později pro svá vnoučata. Letos poprvé budeme trávit Vánoce jen spolu. Naše již dospělé děti se svými potomky daly přednost pobytu na horách a dnes modernímu nočnímu lyžování. Kde jsou ty časy. Za mého mládí i já jsem každý víkend ráda zabrousila na lyže se svojí drahou polovičkou a našimi společnými přáteli. Nemůžu se tedy divit svým dětem a pobyt na horách jsem jim doporučila. Společně se sejdeme až na Silvestra a řádně oslavíme Vánoce a příchod nového roku.

Týden před Vánocemi již přípravy byly v plném proudu a já chtěla vyslat Láďu na nákup. Stejně jen seděl doma v křesle jako zasloužilý důchodce a sledoval televizi. Takhle mohl být alespoň trošku užitečný.

"Sám? Nezbláznila ses Věro? Do toho předvánočního blázince mě samotného nikdo nedostane!", tak reagoval na můj požadavek.

"No dobrá, tak tedy půjdeme spolu, když jinak nedáš", konstatovala jsem s nepříliš velkým nadšením. Ale Ládíka jsem za ta léta znala dobře. Chození po krámech jej nikdy nelákalo, a pokud tam byla jen malá fronta, odcházel. Před Vánocemi však každoročně dělal výjimku. Věděl, že nákup bude těžší než obvykle a alespoň jednou do roka byl kavalír, když nakoupené věci vyvezl ve vozíku před obchoďák a přeložil do našeho auta…

Stejně tomu bylo i tentokrát. V nedalekém supermarketu už byla vánoční atmosféra cítit všude. Snad díky velikosti tohoto obchodu se množství nakupujících rozptýlilo po ploše, takže tlačenice nikde nebyla. Kolem nás zněly vánoční koledy a já se s Láďou v nakupování rozdělila. On zmizel kdesi v oddělení elektroniky, protože našemu synovi chtěl pod stromeček darovat digitální foťák. Já zůstala v oddělení potravin a obvyklé dobroty ukládala do nákupního vozíku.

Sešli jsme se společně až u pokladny, každý se svým nákupem. Mladá pokladní se sobě vlastní rutinou markovala moje šunky, debrecínky, sýry, salámy a nezbytné pivo, chleba a rohlíky. Když však přišel za mnou na řadu můj Láďa, žasla jsem. Na tváři té mladé slečny se objevil úsměv.

"Zase tady, pane Voráček? Jakpak dneska? Všechno je v pořádku?"

Láďa kývl a mlčel. Já nechápala. Pokladní se nahlas zasmála, namarkovala foťák a nějaké zabalené textilie, o kterých mi Láďa odmítl cokoliv sdělit.

"Tak nashledanou, pane Voráček. A zase přijďte, byla to legrace", loučila se s Láďou, aniž tušila, že své poznámky by si vzhledem k mojí přítomnosti měla raději nechat pro sebe. Já do rozhovoru nezasahovala a tak pokladní nemohla tušit, že k Láďovi patřím.

Svůj nákup si Láďa uložil do igelitky a můj vozík vytlačil ven na parkoviště. V té chvíli mi připadalo, že utíká, jako kdyby ho v obchoďáku všechno pálilo. Otevřel kufr našeho auta a já to už dál nevydržela.

"Láďo, odkud znáš tu mladou pokladní? Jak to, že tě zná jménem? Ty s ní něco máš? Láďo? To bys mi ale připravil pěkné vánoční překvapení, tomu se mi ani věřit nechce. Tak povídej a nekoukej"!

Láďa ukládal nákup do kufru auta a dál zarytě mlčel. Na moji opakovanou otázku jen dodal:

"Nic s tou holkou nemám. Viděl jsem ji dneska po druhé v životě. Jednou ti všechno povím, ale teď to po mně nechtěj. Nedokázal bych o tom mluvit s klidem a nechci Ti kazit Vánoce".

Ať jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi z Ládi dostat ani slovo. Přestala jsem tedy naléhat, protože i v tomto směru jsem svého mužíčka znala dobře. Až přijde čas, nevydrží to. Ale červíček mi v hlavě pořádně hlodal. Láďa a nevěra s takovou mladou? To jsem si nemohla připustit ani ve snu a říkala jsem si, že to snad nebude pravda.

Nadešel Štědrý den. Již od časného rána jsem jako tradičně připravovala bramborový salát a netradičně kuřecí řízky. Neholdovali jsme rybám, tak jako mnozí další. Nebavilo nás hlídat kostičky a tak si případně i pokazit návštěvou první pomoci sváteční atmosféru tohoto dne. Odpoledne jsem dokončila i nepostradatelné obložené chlebíčky, na tác nachystala napečené vánoční cukroví a společně s Láďou se konečně posadila k televizi.

"Tak v kolik dneska přijde Ježíšek, Věrko?", přinášel Láďa k televizi dvě skleničky dobře vychlazeného Martini s ledem a citronem.

"A myslíš, že nás nevynechá? Stejně mi dlužíš ještě vysvětlení, však víš jaké. Tak, abys Ježíška ještě nenaštval", snažila jsem se obrátit vše v žert, ale musím přiznat, že zvědavost už mi celý týden nedala pořádně spát.

Láďa si se mnou připil na krásné Vánoce. Usmál se.

"Vydrž. Přijde čas… Tak v kolik přijde ten Ježíšek?", zopakoval svůj dotaz, jako by moji narážku před tím neslyšel.

"Skoukneme Popelku, co říkáš a pak zazvoníme", navrhla jsem. Byla to naše rodinná tradice. Ježíšek vždycky zazvonil. Porcelánový malovaný zvoneček byl za tím účelem celý rok vystaven v obývací stěně a čekal na svůj okamžik.

Jak jsem navrhla, tak se i stalo. Po výborné večeři Ježíšek zazvonil a společně jsme rozsvítili vánoční jedličku, pod kterou se schovávalo několik krásně zabalených dárků. Vždycky začal vybalovat ten nestarší. A tak si Ládík vyzkoušel novou sváteční košili, přivoněl k pánské kosmetice a pochválil i krásně zabalenou láhev whisky, kterou měl tak rád. Teprve potom došlo na mne. Vybalila jsem společenské šaty, o kterých jsem opravdu neměla ani tušení a musím říci, že se Láďík i s velikostí trefil. S mým zamilovaným parfémem mi udělal opravdu radost.

"Moc se mi líbíš", polichotil mi, když jsem si na jeho žádost šaty oblékla.

"Ale to není ještě všechno!", upozornil mne, přesto, že pod stromečkem už žádný zabalený dárek nebyl. Čekala jsem tedy, že sáhne do kapsy a vytáhne nějaké překvapení. Ale nic takového se nestalo.

"Musíš se rozhlídnout. Pořádně koukej a uvidíš", slyšela jsem jeho hlas za sebou. Obešla jsem stromeček kolem dokola, rozhlédla se i po našem nábytku, ale kde nic, tu nic.

Podívala jsem se na Láďu beznadějným pohledem.

"Na stromeček koukej, Věrko. Na stromeček!", zopakoval mi to, když jsem zase začala koukat na podlahu. Zadívala jsem se tedy do ozdobených větví naší jedličky a … pak jsem to uviděla. Na silné větvi visely za sebou dvě nejméně půlmetrové štangle mého oblíbeného loveckého salámu a u každé byl přivázán malý igelitový sáček, ve kterém cosi bylo, ale okamžitě jsem nemohla přijít na to, oč jde.

"Ty víš, co mám ráda, viď. Ale dáme si společně, neboj", sundávala jsem salámy ze stromečku.

"V lednici jim bude líp. Ale děkuju…. Moje oči blíže zaostřily na obsah igelitového sáčku přivázaného k salámu.

"Ne! Díky!" Zavalil mne pocit velké radosti. V sáčku se třpytila velká kruhová zlatá krásně gravírovaná náušnice a v druhém sáčku další…. Dlouho jsem po takovém šperku toužila. Vždy, když jsem procházela kolem výlohy zlatnictví, kde byly náušnice vystavené, nedalo mi to, abych se tam nezastavila. A tohle byl výsledek mého lačného pozorování…

"To máš k těm šatům. Tady je od nich krabička. Sáhl do kapsy a podal mi ji. V lednu jdeme na maturák naší Janě, tak abys mi tam nedělala ostudu, víš"? I v jeho očích byla vidět neskrývaná radost.

Ano. Vnučka v příštím roce maturovala a já jsem se na její maturitní ples jako babička opravdu moc těšila. V návalu radosti jsem Láďu objala a dlouze políbila. Pohladil mne a tiše pronesl:

"Víš, že rád dělám radost druhým. I já ti děkuji, i když - dneska od tebe budu očekávat odpuštění…".

Podívala jsem se na Láďu s tázavým pohledem a tušila, že čas jeho sdílnosti se blíží. Společně jsme usedli k obloženým chlebíčkům a dobrému vínu. Ale vysvětlování stále nepřicházelo, jako by Láďa váhal, zda mi vůbec má svoje tajemství odhalit nebo si jej tentokrát nechat opravdu jen pro sebe.

Ten správný čas přišel, když jsme se tak, jako každým rokem vydali na půlnoční. Byla tmavá mrazivá noc, na obloze se třpytily hvězdy. Jen sníh chyběl k dokonání vánoční atmosféry. Rozhodli jsme se na mši dojít pěšky, i když jsme to od našeho bydliště měli dost daleko. A tehdy Láďa začal svoje vyprávění, které jsem si vůbec nedovolila rušit nějakou poznámkou.

"Věrko, nebýt té pokladní v obchoďáku a jejích poznámek, byl jsem rozhodnutej, že se nikdy tento příběh nedozvíš. Ale okolnosti tomu chtěly jinak a tak poslouchej. V tom obchodě jsem byl asi před čtrnácti dny nakoupit. Víš dobře, jaká byla zima a tak jsem si vzal, tak jako dneska, na nohy vysoké válenky. Do prodejny jsem přišel dopoledne. Kupodivu tam nebylo moc zákazníků a to asi rozhodlo".

Odmlčel se, aby nabral dech.

"No, a pak, když jsem procházel potravinami, mne napadlo, že ti koupím lovecké salámy a k nim přivážu náušnice, které jsem měl již koupeny dávno. Všechno to umístím na stromeček a nechám tě hledat. Ale co čert nechtěl, zaúřadoval jakýsi pokušitel. Když jsem bral do ruky ty salámy, tak mne napadlo, že tady nikdo není a že bych mohl zkusit salám nakoupit levněji. Však víš, jak to myslím. Pak už jsem moc nepřemýšlel. Vyhrnul jsem nohavici a do válenky zastrčil jednu štangli. Pasovala tam přesně. To samé jsem provedl s druhou, o tu byla těžší ta druhá válenka. Přehrnul jsem boty nohavicemi kalhot a bylo to. Daleko široko nikdo. Pak jsem nakoupil pivo a další věci podle seznamu, který jsi mi dala, a vydal se k pokladně. Salám v botách studil, ale při chůzi to nijak nevadilo. Měl jsem sice trochu výčitky svědomí, ale na druhé straně jsem sám sebe přesvědčoval, že se nic nemůže stát. Nikdo mne přece neviděl!

Ale přepočítal jsem se. Sotva jsem prošel pokladní zónou, začala reagovat jakási signalizace. Pískot upoutal ostrahu, která stála za pokladnou. Zprvu jsem tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Teprve, když pískání neustávalo a já byl jedním z bezpečáků vyzván, abych znovu prošel ochrannou zónou, uvědomil jsem si, že pískají moje boty. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale nedalo se nic dělat. Vytáhl jsem z každé válenky štangli salámu a snažil se nejdříve ochranku uprosit, aby nic neoznamovali policii, že všechno zaplatím. To jsem také u pokladní, která mne oslovila při druhé návštěvě, opravdu udělal. U ní vyvolaly moje pískající boty záchvat smíchu, i když mně moc do smíchu nebylo.

"To víte, pane. Všechno je tu kódované. Ale pískající boty - to jsme tady opravdu ještě neměli!", objasnila mi situaci. Tehdy mi teprve došlo, jakou neskonalou pitomost jsem chtěl provést.

Uprosit ochranku nebo pokladní se mi nepodařilo.

Nakonec jsem přivolané hlídce policie zaplatil pětistovku a to ještě na mě byli moc hodní. Takový "šprým" prý může přijít až na patnáct tisíc korun. Od policie a ochranky se pokladní dozvěděla moje jméno a policistům vylíčila se smíchem, jak jsem vytáhl salámy z pískajících bot… A víš všechno. Pokladní bych byl tehdy při našem společném nákupu nejraději uškrtil, to mi opravdu věř. Ale na druhé straně musím říct, že mezi námi nikdy nebyly žádné tajnosti a mně se právě teď neskutečně ulevilo. A teď mě zatrať, nebo mi aspoň vynadej. Zasloužím si to".

Poslouchala jsem bez přerušení a při Láďovu vyprávění jsem si představovala, jak to asi celé vypadalo. Úsměv na mojí tváři nedal na sebe dlouho čekat.

"Nevěděla jsem, že žiju s takovým naivkou, který se pokusí být zlodějem a nakonec se mu to i povede. Ale víš co? Už je to za tebou, v podstatě to dopadlo nejlíp, jak mohlo a já ti za ty zlaté náušnice opravdu odpouštím. Ještě je otázka, zda ti odpustí tam ten… Podívala jsem se nahoru. Na obloze mezi mraky sem tam zazářila hvězdička. Z věže kostela, kam jsme přicházeli, zvony odbíjely půlnoc a z otevřených dveří chrámový sbor zval na slavnost Kristova zrození. "Štědrej večer nastal", neslo se tichou nocí. A jakoby i počasí si uvědomilo vážnost okamžiku, k zemi se začaly snášet bílé sněhové vločky. Krásný, pro mne neopakovatelný a pro nás oba zvláštní Štědrý den…