V tónech písní je síla

Téma týdne "Tóny písně" mne zavádí trochu do historie. V písních je totiž skrytá síla, která ve vypjatých situacích dokáže stmelit celý národ. Takovou písní je například chorál "Svatý Václave, vévodo české země". Svatováclavský chorál byl dlouho českou národní hymnou, dokud se oficiální nestala píseň Kde domov můj. Původ chorálu se datuje až do 12. století a váže se k českému knížeti, svatému Václavovi.

Svatováclavský chorál se rozléhal Pražským hradem při korunovaci českých králů. Zněl ve svatovítské katedrále právě tak, jako v posledním vesnickém kostelíku na horách. Svatováclavský chorál sloužil jako upevnění české národní identity a českého vlastenectví. A stejně tak ho můžeme chápat i v dobách moderních dějin, kdy národ prožíval tragické a osudové chvíle, například v době nacistické okupace.

Od 13. století měnil Svatováclavský chorál svoji podobu. Rozšiřoval se o další strofy a sloky a až na přelomu 18. a 19. století dostal podobu, jakou známe dnes. Čas běžel, ale síla chorálu neslábla. To samozřejmě souvisí s osobou knížete svatého Václava, protože on se stal tou osobností, která sjednocovala národ, stal se zemským patronem. Celá píseň právě tuto jednotu kolem osoby svatého Václava a současně věčného knížete české země vyjadřuje.

Podívejme se také do doby husitské. Chorál "Kdož sú boží bojovníci" vzbuzoval u protivníků strach a hrůzu ještě před samotnou bitvou. Stávalo se, že vlivem zpěvu tohoto chorálu nakonec k bitvě ani nedošlo, protože nebylo s kým bojovat.

V tématu týdne nemohu přehlédnout ani naši státní hymnu. Nahlédněme proto trochu do historie písně "Kde domov můj", ze hry J. K. Tyla "Fidlovačka".

Psal se 21. prosinec 1834, když na českém představení Stavovského divadla, kde se hrálo více německy než česky, zazněla Škroupova melodie a text veršů J. K. Tyla ve hře o staropražské pouti a svátku ševců v pražských Nuslích. Diváci nadšeně tleskali písni v podání pěvce Karla Strakatého (1804-1864) v roli slepého houslisty Mareše, aniž by tušili, co jejich potlesk vyvolá dále. Strakatý, tehdy populární barytonista opery Stavovského divadla, tu hrál klíčovou roli, neboť podle historiků by píseň upadla v zapomenutí, kdyby ji nezpíval při dalších možných příležitostech. Píseň vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Mezi další její šiřitele, především na Moravě, patřil Jan Křtitel Píšek (1814-1873). Hudebník Jan-Matěj Rak píše ve svém blogu, že píseň sice vychází z "dobové hudební italské módy, neinspiruje se českou ani moravskou lidovou melodikou", přesto je podle něj tolik česká, jak dokázal později tvořit Smetana nebo Dvořák. "Škroup geniálně zazářil jedinou trefou do černého." Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo. Mimo jiné byl vyzván Leoš Janáček, aby se ji pokusil složit (odmítl to a Škroupovu píseň parodoval). Hymnou se píseň "Kde domov můj" stala v roce 1920, kdy usnesení vlády č. 19300 konstatovalo, že v této věci "od ustanovení zákona se upouští", a závazné hudební znění hymny bylo stanoveno až roku 1927. (Zdroj - Úřad vlády ČR-webové stránky). Sílu těchto tónů můžeme pozorovat i při sportovních přenosech, kdy je hrána na počest vítězů. Často jsou v očích sportovců vidět slzy dojetí. Vzpomenu-li na rok 1969, kdy se "Fidlovačka" hrála u nás v divadle, tak při zpěvu písně "Kde domov můj" celé divadlo jako na povel povstalo a v nastalém tichu by bylo slyšet upadnout i špendlíkovou hlavičku. Mnozí diváci neskrývali své dojetí při pomyšlení, že společný sen vybudovat "socialismus s lidskou tváří" se nesplnil.

Podíváme-li se na rok 1989, kdy došlo k takzvané "sametové revoluci", i zde nás provázely kromě hymny další nezapomenutelné písně. Byla to "Modlitba pro Martu", nazpívaná Martou Kubišovou. Píseň pochází ze šedesátých let minulého století. Hudbu složil Jindřich Brabec a text Petr Rada. Stala se symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v roce 1968, symbolem "Pražského jara" a později i sametové revoluce. Zapomenout nemůžeme ani na písně Spirituál kvintetu "Až se k nám právo vrátí" či "Jednou budem dál", z této doby.

Možná, že mnozí čtenáři mého blogu se v době, o které píši, teprve narodili, nebo ještě nebyli ani na světě. Doufám, že tento příspěvek na téma týdne bude nejen jim skromným nahlédnutím do našich dějin a možná i pochopí, že v tónech písní je skutečně síla. A co říci na závěr? Snad jen - příjemné čtení a zanotujte si s Martou Kubišovou: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou…"

Originální pomlázka

Bylo krátce před Velikonocemi, když jsem tak, jako každé sobotní odpoledne, trávil čas ve sklepní místnosti našeho rodinného domku. Byla zařízená jako dílna. Sloužila mi už léta při obrábění dřeva. Výroba drobných dřevěných figurek a jiných ozdobných předmětů byla mým velkým koníčkem, či spíše "koněm".

"Ty už zase strašíš v tom sklepu?", slyším hlas Jarmilky, která je mojí spokojenou velitelkou již dlouhou dobu.

"Pomalu tě ani nahoře nevidím. Že bys mi poslal fotografii, abych věděla, jak vypadáš?"

Jarmila se blížila po schodech ke dveřím, s igelitkou plnou suchého chleba.

"Pořád lepší, než kdybys mne musela hledat po hospodách mámo, ne? Tady mám klídek, vonící dřevo, nemusím poslouchat tvoje rozkazy…", snažil jsem se zažertovat, když vcházela do dveří.

"Nemudruj, Pepo. Stejně ti to nepomůže. Ty si tak stěžuj", reagovala na moje poznámky.

"A radši přidej támhle do pytle suchej chleba. Víš, jaký mají králíci hlad!"

Jo, králíci. To byla zase manželčina velká láska. Chovala jich na zahradě skoro 30 a usušený chléb jim kromě čerstvé trávy nebo sušeného sena moc chutnal. Přesypal jsem obsah igelitky do velkého látkového pytle.

"Přijď aspoň k večeři. Ať tě zas nemusím honit. Jdu prát záclony a mejt vokna, aby bylo na Velikonoce uklizeno".

Jarmila odcházela a já si zase, jako už tisíckrát předtím uvědomil, jak skvělou manželku mám. Uklizeno, navařeno, vypráno a nažehleno. Ne ve všech domácnostech to takhle chodí. Tyhle práce jsem opravdu dělat nemusel. Z myšlenek mne vytrhl jakýsi podivný zvuk. Nejdříve šramot, potom škrábání. Ze začátku jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Přestal jsem tomu věnovat pozornost a vzal jsem do ruky rozpracovanou figurku, abych pokračoval v rozdělané práci. Ale šramot se po chvilce ozval znovu a silněji. Posléze jej doprovázelo jakési chroupání a občasný pískot. To už jsem pochopil, že tyhle zvuky vycházejí ze shromážděné "mňamky" pro naše strakáče, Mezi chleba se nastěhovali nezvaní hosté a chléb jim moc chutnal. Opatrně jsem pytel otevřel a všechno bylo jasné. Rejskovi svítila očička, jak mu chutnalo. A rozhodně tu nebyl sám. Pytel jsem zase zavázal a začal přemýšlet. Pro králíky to už bylo nepoužitelné krmení. Představit si Jarmilku, jak krmí svoje miláčky něčím, co předtím chutnalo myším, to prostě nešlo.

"Děje se něco?", divila se, když jsem za ní přišel do kuchyně sdělit jí tuhle novinu. Zasmála se.

"No, co. Vyhodíme to a začneme střádat znova. Nic jiného nám asi nezbyde!"

Jarmila zanechala mytí okna a vrátila se se mnou do sklepa, podívat se na nezvané návštěvníky. Snažil jsem se pytel nadzvednout. Ale ouha! Ve spodní části byl zpuchřelý a látka se začínala trhat. U Jarmilky to vyvolalo zděšení.

"Proboha, Pepo, polož to! Nebo si tu myší rodinku nastěhujeme až do baráku! Potvory jedny! Bylo jim tady teplíčko, žrát měly co… No jo. Ale jak to vyřešíme?"

Jarmila pro žádné řešení nešla moc daleko.

"Ještě máme v kumbálu tu starou režnou roletu?", obrátila se na mne.

Kumbál, jak jsme doma říkali naší šatně, sloužil k uskladnění všech věcí, které jsme zrovna nepotřebovali, ale nedokázali se s nimi rozloučit. Praskal ve švech.

"Měla by tam ještě být. Zatím jsem ji k ničemu nepotřeboval. Co s ní?" Nedošlo mi hned, jak to moje žena myslí.

"Sešiju ji po stranách. Nacpeme do ní tenhle pytel. Je pevná, ta nepovolí. A ty pak vymyslíš, kam to odvezeš", zaúkolovala mne.

"Dobře to zavaž. Do zítřka to tady ještě vydrží".

Jak řekla, tak se i stalo. Šedá, po pravé straně pruhovaná roleta splnila svůj účel.

"Teď to vypadá jako pytel peněz!", zasmál jsem se nad touhle úvahou. Ale i Jarmila mi dala za pravdu. Pytle používané na převoz peněz se tomu našemu opravdu nápadně podobaly.

"Ale jak a kam ho odvezu?"

Další důležitá otázka, kterou jsem Jarmilce položil. Auto jsme v naší rodině nevlastnili. Nějak nám na něj při životním snažení nezbylo. Rodinný domek, výchova dvou, dnes již dospělých dětí a příjmy v úrovni "střední vrstvy" dokázaly naše finance odčerpat až do dna. A zase to byla Jarmila, která vymyslela pro ni "jednoduché" řešení.

"Vezmeš kolo a sjedeš k řece. Pytel shodíš z mostu do vody a bude vymalováno! Co tomu říkáš, Pepo?"

Přikývl jsem. Cokoliv namítat stejně nemělo cenu. Jen představa, že sednu na své stařičké kolo, na kterém jsem už alespoň tři roky pořádně neseděl a dokonce, že na něm někam pojedu, ve mně už dopředu nevyvolávala příjemné pocity.

Splnit svůj nelehký úkol jsem se vydal na zelený čtvrtek. Kupodivu jsem na kolo nasedl bez potíží a zjistil, že se snad na něm i nějakou dobu udržím. Bylo jaro, krásné slunečné počasí, i když byla teprve polovina dubna. Sluníčko svými hřejivými paprsky lákalo k procházkám do přírody a ty nejodvážnější i k vodě.

"Tak pojďte holky. Pojedete na vejlet!", oslovil jsem myšky v dobře zavázaném pytli, když jsem si ho upevňoval na nosič mého stařičkého kola. Zavazadlo to nebylo těžké, ale spíš objemné. Silnice byly poloprázdné. Snad to bylo proto, že se blížily svátky a všichni utekli z města na své chaty a chalupy. Plně mi to vyhovovalo. Na kole jsem kličkoval, jak jsem jen uměl. Ale dopadlo to dobře, upadnout se mi nepodařilo. Na okraj města jsem dorazil za chvilku. Řeka tu protékala svým stále stejným tempem už po staletí a krásně šuměla. Pohled na krajinu, kterou jsem tak dobře znal už z dob svého dětství, ve mně vždycky vyvolával nostalgické vzpomínky. Vzpomínky na mého dědečka, se kterým jsem jako kluk u řeky chytal raky. Tehdy jich tu žilo… Dnes je všechno jinak. Voda ztratila svoji průzračnost a s ní se i raci kamsi vytratili.

Výskot nedaleko se koupající skupinky mladých lidí mne vrátil ze snění do reality.

"Odvážlivci! Já bych tam nestrčil ani palec u nohy. Brr…" Otřásl jsem se zimou při té představě. To už jsem stál u pilíře na mostě přes řeku. Můj pytel, jakoby tušil, že je u cíle, spadl z nosiče kola a opřel se o pilíř.

"No jo. Té mojí se to řekne. Ale jak to dostanu do vody? Chleba je lehkej, poplave na hladině. A ti otužilci? Ti mně tu ještě chyběli. Ještě si budou myslet, že se chci zbavit nějaké mrtvoly. Nepochybně by pytel doplaval až k nim."

Usilovně jsem se snažil vyřešit tuhle skoro nerudovskou otázku.

"Budu muset najít nějaký kámen a tím pytel zatížím. Stejně si musím odskočit, třeba támhle naproti v křoví nějaký ten kámen najdu".

Sebral jsem tedy kolo a chtěl s ním odejít z mostu na protější stranu, splnit svoje předsevzetí. Ale než jsem mohl cokoliv realizovat, zastavilo u mne auto s hlídkou městské policie.

"Pane, copak tady děláte? Vlastně - co tu dělá ten pytel? Ten je váš? A to ho tady chcete nechat? Tak to vás nesmí ani napadnout. Pokuta vás nemine. Zakládání jakékoliv skládky je protizákonné, to přece sám víte, nebo ne?"

Samozřejmě jsem to věděl. Ale pokutu se mi rozhodně platit nechtělo.

"Pytel mi spadl z kola. Chtěl jsem si ho zase naložit, ale potřebuju si odskočit, tak jsem ho tam jen chvilku nechal". Lhal jsem, jako když tiskne a jen čekal, zda se moje lež ujme.

"A k tomu jste potřeboval i kolo? Chtěl jste přece odejít i s kolem. Tak z nás nedělejte hlupáky. A co v tom pytli vlastně máte?", druhý ze strážníků se na něj zahleděl zkoumavým pohledem.

"Víte, pokračoval jsem ve svých výmyslech, "je to strašně staré a vzácné kolo. Bál jsem se, že by mi ho mohl někdo ukradnout, než se vrátím. Proto jsem si ho chtěl vzít do křovíčka s sebou. A v pytli mám starej chleba pro králíky. Pojďte se podívat". Ukázal jsem strážníkům obsah pytle a to zřejmě rozhodlo. Uvěřili mojí pohádce a po důrazných upozorňováních, jak zavrženíhodné je moje počínání, nasedli do auta a odejeli.

Oddechl jsem si. Konečně jsem mohl uskutečnit svůj původní úmysl. Odskočit jsem si opravdu potřeboval. Pomalu jsem vedl svoje kolo. Strach z toho, že by mi ho někdo mohl vzít, než se vrátím, to byla jediná pravda na vyprávěné báchorce. Ale nebylo mi souzeno ulevit si. Na mostě za sebou jsem sluchem zaregistroval jakýsi pohyb. Otočil jsem se a tiše z křoví pozoroval, co se bude dít. To co jsem uviděl, mne docela uzemnilo.

Na mostě zastavila červená Škodovka. Z ní vyběhli dva mladíci. Chvilku se rozhlíželi, zda je nikdo nesleduje a pak jejich nadšení hlasitě propuklo.

"Ty vole! Jirko! To bude peněz. Asi to někomu muselo vypadnout. Jinak to není možný!"

Vláďo, nekecej a konej. Na kecání budeme mít dost času potom. Až to přivezeme domů!".

Jirka otevřel kufr auta. Oba popadli pytel, opřený o pilíř a hodili jej tam. Kufr auta zaklapl.

"Když to dobře dopadne, budeme mít krásný Velikonoce!"

Vláďa neudržel jazyk na uzdě a musel svoje emoce projevit nahlas. Jirka usedl za volant, Vláďa vedle něj. Dveře zaklaply a auto se rozjelo…

Všechno jsem pozoroval neschopen slova. Smích jsem však udržet nedokázal.

"No vida", říkal jsem nahlas mezi záchvaty smíchu.

"A mám po starosti. Pytel za mne uklidil někdo jiný, ještě jsem se zbavil staré pruhované rolety a ani žádný kámen jsem hledat nemusel! Dobrá práce!".

Cestou domů jsem kolo vedl. Nedokázal jsem čelit nebezpečí, že moji kličkovanou jízdu, doprovázenou záchvaty smíchu, neustojím a zranění jsem nechtěl riskovat.

Škoda jen, že jsem se už nikdy nedozvěděl, jak asi reagovali oba mladíci, když zjistili, "jaký pytel plný peněz" si domů dovezli. Jedna věc byla ale nepochybná. Byla to ta nejoriginálnější pomlázka, kterou se jim o nadcházejících Velikonocích podařilo bez velké námahy vykoledovat.

Doufám, že Vás tato povídka, která se vztahuje k tématu týdne "Originalita neroste na stromech", alespoň trochu pobavila. Jak je vidět, originality občas píše sám život.

Moje město

Když jsem si přečetla téma týdne "Město v oblacích", tak musím po pravdě říci, že první moje myšlenka byla ve stylu "pro Boha, kdo tohle zase vymyslel". Slovní spojení město v oblacích mi totiž připadá vyumělkované a mám pocit, že v poslední době je v tématech týdne poněkud "přefantazírováno". Čtenáři mého blogu nechť mi tuto malou kritiku prominou. S pojmem "v oblacích" mám totiž spíše spojeno jiné podstatné jméno, a to hlavu. Pokud někdo chodí "s hlavou v oblacích", víme, o co jde, že to je člověk namyšlený, pyšný, myslící si, že mu patří svět. Pokud tedy tuto charakteristiku vztáhnu i na dnešní téma týdne, převedu jej z oblasti fantazie do reality. Můžeme být pyšní na město? Jistě, pokud se v něm cítíme dobře a zejména, je-li to naše rodné město. Dovolte mi proto několik historických faktů o mém městě, které jistě po pár větách poznáte sami. Některé údaje z tohoto článku byly převzaty z oficiálních webových stránek.

Město bylo založeno v roce 1295 na soutoku řek Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže z příkazu českého krále Václava II. lokátorem Jindřichem, který dle dochovaných archivních materiálů měl být význačným stavitelem své doby. V toku stovek let, které uplynuly od okamžiku založení města, vstupovali do jeho čela jedinci, o nichž můžeme hovořit jako o otcích města. V prvopočátcích to byli rychtářové, později purkmistři, primátoři, starostové, před několika desítkami let také předsedové národního výboru a nyní opět primátoři. V současnosti je čtvrtým největším městem v České republice. Rozkládá se na ploše 125 km² a žije zde cca 167 000 obyvatel. Historické jádro města bylo v roce 1989 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Je i univerzitním městem. Mezi cenné stavební památky patří zejména gotický chrám sv. Bartoloměje, s nejvyšší věží v republice (106 m), renesanční radnice, barokní přestavby budov arciděkanství a františkánského kláštera či židovská synagoga. Z roku 1842 pochází první historická zmínka o tom, že měšťanský pivovar začal vařit pivo, které se zde vaří a vyváží do světa dodnes.

Ve městě žiji více jak šedesát let. Zejména po roce 1989 zkrásnělo. Zmizely univerzální šedivé panely na domech v sídlištích a šeď nahradily barevné nátěry, často kombinované více barvami. Vybudovala se nová sportoviště, hřiště pro děti, zrekonstruována byla řada budov, vrácených v restituci původním majitelům. Své vylepšení se dostalo i parkům a místům, vyhrazeným k odpočinku zejména pro seniory. Moje město bylo prohlášeno Evropským hlavním městem kultury 2015 a staví se zde nové divadlo. Narodil se zde náš nejpopulárnější zpěvák Karel Gott nebo herec Miroslav Horníček. No řekněte sami. Kdo by nebyl na takové město pyšný a neměl je za své "město v oblacích"? Nepochybuji o tom, že jste poznali, které město se snažím popsat. Ale kdyby přece jen byly nějaké pochybnosti, podívejte se na video //www.youtube-nocookie.com/v/c3DDcdT1F3c?hl=cs_CZ&version=3. Přeji všem příjemné čtení.

Divoká jízda

Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii mi šla dnes již hlava kolem. "Klídek, vana s horkou vodou únavu smyje", na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka, neznámého odesílatele. Výtah zase, tak jako v poslední době často, nejezdil. Zasunul jsem obálku do kapsy a s námahou vyšplhal šest poschodí. "Sakra doktore", říká mi mé druhé já, "měl bys s tou obezitou něco dělat. Je ti 30 a za chvíli už ani do svého bytu po schodech nedolezeš, aby ses nezadejchal!" "Dej mi svátek", odbývám své svědomí," začnu od léta. "Budu jezdit na kole, sportovat, uvidíš!".

V podobných úvahách jsem otevřel dveře bytu. Dýchlo na mne ovzduší samoty, naprostého ticha, klidu. Zamířil jsem do koupelny a pustil horkou vodu do vany. Než jsem shodil šaty, byla vana plná. Koupel-to bylo hlavní, co jsem v ten podvečer potřeboval. Po opuštění koupelny jsem zamířil do kuchyně. Otevřel jsem lednici a vyndal od včerejška od maminky uvařený guláš. Při pomlaskávání nad dobrou večeří, která mi vylepšila náladu, jsem vzpomněl na obálku, uloženou v kapse kabátu. Zvolna jsem dojedl a obálku spolu s lahví dobrého piva jsem si donesl k televizi. "Zase nic nehrajou", konstatoval jsem, když jsem se podíval do programu. Pak jsem konečně obálku otevřel.

"POZVÁNKA NA SETKÁNÍ", stálo tam velkými písmeny. Když jsem se začetl dál, dozvěděl jsem se, že absolventi mého ročníku medicíny po pěti letech pořádají sraz a zvou na pořádaný mejdan všechny ze studia. "No, službu nemám, moc se mi to hodí, je to sobota, bude sranda", konstatoval jsem a datum konání pečlivě zapsal do svého diáře.

Sobota tu byla najednou, tak říkajíc "co by dup". V podvečer jsem začal přemýšlet, co si vlastně vezmu na sebe. Není to jen výsada žen, jak si všichni myslí. I já jsem ten večer chtěl vypadat co nejlépe. Vždyť kolegové a kolegyně, se kterými jsem promoval, také snad nepřijdou v bílém plášti…. Otevřel jsem svoji skříň. Moc na výběr toho tu nebylo. Šaty, ve kterých jsem maturoval - no ty už vyšly z módy, navíc se nějak "srazily věkem". Druhé - v těch jsem promoval a párkrát byl v divadle. Další výběr nebyl. Oblékl jsem tedy tmavě modré, z kvalitní a nemačkavé látky ušité kvádro. Sako jakž-takž - ale ty kalhoty! Mé druhé já mělo pravdu. Bříško, které jsem za těch pár let díky dobré kuchyní mojí maminky získal, se nějak nechtělo do kalhot vejít. "No, nic se nedá dělat", konstatoval jsem s povzdechem. Budu to muset nějak vydržet". Přišil jsem knoflíček u kalhot na samý okraj a s námahou se do kalhot "nasoukal".

"Když nebudu moc divoce tancovat, a moc jíst, tak to snad nějak přežiju, ale bude to boj", usoudil jsem. Ze šuplíku jsem vytáhl nažehlenou bílou košili a ze dveří skříně stáhl světle modrou lesklou kravatu. Když jsem zapnul sako, trochu odstávalo, ale moje bříško, vtěsnané v kalhotách, skoro nebylo ani vidět.

"Dobré to je", konstatoval jsem, když před odchodem z bytu jsem zhodnotil svoji "figuru" v zrcadle.

"Ahoj Tondo", to byla první slova, která jsem zaslechl po vstupu do sálu.

"Čau Zdeňku", odpověděl jsem, viditelně potěšen, že jako prvního potkávám právě svého nejlepšího kamaráda ze studií. Postupně jsem se pozdravil s Janou, Karlou, Honzou a Maruškou. "Jo, Maruška", to byla tvoje tajná a velká láska, co?", ozývalo se zase moje druhé já. "To byla, ale ani nevím, proč jsem tenkrát nějak ten vztah nerozvíjel…." odpovídal jsem si.

Tak, jak už to na podobných setkáních bývá, po výborné společné večeři nemohlo chybět dobré víno. Při něm jsem se dozvěděl, že Jana je vdaná, má dvojčata, teď je na mateřské. Karla se stihla za pět let po studiích nejen vdát, ale také rozvést. Děti ji zatím minuly. Honza - pracuje v Praze na popáleninové klinice a zatím neměl na rodinu čas. Zdeněk, můj nejlepší kamarád - skončil podobně jako já. Lékař na jednom zdravotním obvodu - "Ferda Mravenec - práce všeho druhu", jak to vtipně nazval. "Manželka právnička a dvouletý kluk jako buk", chlubil se Zdeněk fotografií. A Maruška? Ta zůstala věrná své studijní lásce-ortopedii. Své pacienty léčila na poliklinice. Zatím byla svobodná. A zase se ozvalo mé druhé já. "Je svobodná, dělej něco, snaž se, třeba se jí ještě líbíš, zkus to!"

Své druhé já jsem tak trochu poslechl. Spolu se Zdeňkem jsem pozval Marušku k našemu stolu. Pití přibývalo a já už po dvou litrech vypitého vína měl chuť i tancovat. V sále hrál taneční orchestr univerzální repertoár. Krásnému ploužáku nebylo možné odolat. "Smím prosit?", povstal jsem od stolu a uklonil se zlehka před Maruškou. I když jsem nikdy žádným profesionálním tanečníkem nebyl, snad vlivem celkové atmosféry i vypitého vína jsem skutečně měl pocit, že tančím. Marušce jsem sice občas šlápl na nohu, ale prominula mi to. Ke stolu jsme se vrátili rozesmátí, upocení, žízniví. Další láhev vína na sebe nedala dlouho čekat. To už jsem si z mého tanečního umění vůbec nic nedělal. "Nedáme si nějaký živější kousek?", zeptala se Maruška. Výborně se bavila, v tanci střídala mě a Zdeňka.

"Proč ne", opáčil jsem.

"Mě už je to jedno, ale musíš mi prominout. Moc tu divočinu neovládám". To jsem opakoval, když jsme společně odcházeli na parket, kde na obrátkách nabíral rokenrol.

"Tak Toníčku, rytmus, rytmus!", provokovala mne Maruška, když se začala přede mnou vlnit a poskakovat do rytmu hraného tance. Zkusil jsem to podle ní. A světe - div se - šlo to. Přece se nenechám před Maruškou zahanbit, zauvažoval jsem a trochu přidal na razanci svých pohybů. A pak se to stalo….

Uslyšel jsem podivný zvuk. V prvé chvíli jsem přemýšlel, zda jsem k obědu nejedl čočku a toto nebyl následek. Ale nebyl…. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že moje kalhoty, v kterých jsem byl nasoukaný, asi nevydržely. Bohužel - byla to pravda. Kalhoty praskly po celé délce ve své zadní části, odkud vyčnívaly moje šedé slipy a lem bílé košile… Co teď? Sako už dávno viselo na židli u stolu, stejně by bylo celé propocené. Proboha! Maruška naproti mně ještě nic nezpozorovala, ale to nemohlo dlouho trvat. Rokenrol mi začal být fuk.

"Pojď, musíme nepozorovaně ke stolu"¨, pošeptal jsem Marušce a natočil se k ní bokem. Pochopila a zachovala chladnou hlavu. Vzala mne kolem pasu a její široké rukávy jasně červených šatů zakryly to nejpodstatnější. Pomalu jsme došli ke stolu a já si sedl.

"Tak a máme pro dnešek dotancováno", konstatoval jsem, když se ke stolu vrátil i Zdeněk. "No, ale dopito nemáme", usoudili oba moji společníci. A musím říci, že od té doby to byla skutečně "divoká jízda". Červené víno vystřídal tvrdý alkohol, na závěr podpořený několika lahvemi šampusu.

Kolem čtvrté ráno jsme začali uvažovat, jak se dostaneme domů. Musím přiznat, že já jsem chodil velice špatně. Po sále mne vždy doprovázela Maruška, když jsem svým sakem a jejím rukávem chránil svůj handicap, abych neměl ostudu u ostatních kolegů. Věděl jsem, že pěšky domů asi nedojdu a Zdeňkovi jsem to také otevřeně přiznal.

"No počkej, nějak to zařídím", vysoukal ze sebe (také se značnou námahou). V předsálí, naproti šatnám, kde jsme díky krásnému jarnímu počasí, neměli žádné věci, stál opřený velký červený rudlík.

"Tondo, Maruš, pojďte sem", zavolal Zdeněk, když jsme zaplatili vzniklou útratu a rozhodli se definitivně jít domů.

"Podívej, co jsem objevil, zvládneme to, co říkáš?" Nejdřív jsem na Zdeňka hleděl nechápavě. Ale potom, když mi vysvětlil, že na rudlík si sednu a on mne s Maruškou doveze až domů, jsem souhlasil. Na protest jsem se nezmohl. Můj totálně opilý mozek nebyl schopen rozumného uvažování.

Rudlík sice nebyl žádným pohodlným povozem, ale mně to vyhovovalo. Zdeněk s Maruškou tlačili a já seděl. Nohy natažené před sebou, abych nebrzdil. Na moje prasklé kalhoty vidět nebylo. To byl také hlavní důvod našeho počínání. Cesta domů vedla městem po hlavní silnici. Smích Marušky a náš křik se rozléhal daleko široko. Chodník a občas i silnice nám nestačila, jak kamarádi se mnou "šněrovali".

"Karle, vidíš to co já?", obrátil se policista v zaparkovaném autě na svého kolegu. Ten nevěřícně zakroutil hlavou. Oba vystoupili ze svého auta a zamířili k nám.

"Tak pánové a dámo", copak to tady děláme? Občanské průkazy prosím", ozval se policista. Když nás zkontrolovali, začalo vyptávání.

"Kdepak jsme vzali ten rudlík, teď v pět ráno? Kampak s ním jedeme? Prodat do sběrny?" Otázka stíhala otázku a mně se jen těžko odpovídalo. Alkohol mne snad zbavil i veškerého srozumitelného vyjadřování. Teprve, když se do vysvětlování zapojil Zdeněk i Maruška, policisté měli jasno. Málokdy jsem viděl se "muže zákona" tak smát, jako tohoto rána.

"Tak přátelé, dojeďte domů v pohodě a během dopoledne se přijdu osobně přesvědčit do restaurace, kde jste byli, zda jste tam rudlík vrátili", se smíchem se s námi rozcházel policista Karel. "Jinak vás všechny oznámím pro krádež, to si pište, páni doktoři", ujišťoval nás cestou do vozidla.

Do paneláku už jsme dojeli bez problémů. Výtah kupodivu jezdil, takže jsem nemusel ani schody šlapat. Po pravdě řečeno, byl jsem tehdy moc rád. Když jsem se dopoledne vyspal, šklebil se na mě v předsíni červený rudlík. Chvíli mi dalo práci, než jsem si uvědomil, co tam ta věc vlastně dělá. V hlavě mi zvonili kováříčkové a události poslední noci se mi vybavovaly jen pomalu. Teprve, když z kuchyně vyšel Zdeněk a z obýváku Maruška, rozsvítilo se mi.

Tedy - to byla ale "divoká jízda", konstatovali jsme všichni se smíchem. Společně jsme stejnou cestou rudlík odvezli do restaurace, odkud jsme si ho předtím bez souhlasu personálu "vypůjčili". Tentokrát už na rudlíku nikdo neseděl. Personál restaurace vše přijal s porozuměním a výbuchem smíchu. "Po pravdě řečeno, ani jsme ztrátu rudlíku nezaregistrovali", dozvěděl jsem se.

Jeden pozitivní výsledek však tato divoká jízda nepochybně měla. Od té doby jsem už nebyl v bytě sám a měl na koho čekat a na koho se těšit. Maruška kromě své lásky - ortopedie, uměla i velmi dobře opravovat malé kalhoty. Ještě dlouho jsme se příhodě, která přispěla k našemu krásnému vztahu, upřímně smáli.

Žijme přítomností

Při přečtení tématu týdne "Cestování časem" jsem se nemohla ubránit myšlence, zda bych vůbec chtěla časem cestovat. Nepatřila jsem a stále nepatřím mezi příznivce sci-fi literatury a tak ani cestování časem by zřejmě nebyl můj šálek čaje. Ale nikdy neříkej nikdy, že. Napadá mne, že nechtějíce cestujeme časem vždy, když se ocitneme na zájezdu nebo poznávací dovolené. Aniž bychom chtěli, ocitáme se na zámku a dokážeme si představit život v tom století, ve kterém žili jeho majitelé a panovníci. Každá země má svoji historii a svoje památky, které stojí za to vidět a jejich historii znát.

Stroj času, který nosíme všichni v sobě si dovedu představit jako dlouhý náhrdelník, složený z barevných korálků. Bílé korálky jsou budoucností, další barvy evokují zážitky. Čím tmavší barva, tím hlubší zážitek. S tímto strojem času putujeme celý život. Je to naše paměť a v ní uchovávané vzpomínky, vracející nás do minulosti.

Kdo by občas rád nezavzpomínal na své dětství, které, jak doufám, ve velké většině čtenářů tohoto blogu, bylo bezstarostné a plné lásky. Vybavují se mi moje nejšťastnější vánoční svátky, kdy jsem jako šestiletá dostala hodinky a kočárek s panenkou. Byla jsem tehdy jediná v první třídě, kdo hodinky měl a taky hodiny i znal. Ale tím se rozhodně nechci chlubit. Jistě je mezi námi více takových. Dovedu si představit, že u dnešní mladé generace mohou tyto věty vyvolat úsměv. V dnešní uspěchané době jsou jistě nároky mnohem větší. Vybavuje se mi pocit štěstí, při přijetí ke studiu na střední školu, úspěšné zakončení studia maturitou i první nástup do práce, kde jsem strávila prakticky celý svůj život. Práce pro mne rozhodně byla koníčkem a ne vždy tomu tak je. Nyní užívám doufám, že zaslouženého důchodu.

Samozřejmě, že na životním stroji času jsou i korálky černé. Život prostě není peříčko. Všechny naše sny a plány prostě nemohou vyjít naplno. K těm nejčernějším korálkům patří ztráta blízkých osob. Ale i to je součástí každého života. Zajímavé je, že náš stroj času má schopnost postupně své černé korálky měnit alespoň v šedivé. Jak se říká, čas všechno zahojí, a i když na svoje rodiče a další blízké nikdy nemůžeme zapomenout, jejich ztráta postupem času se stane méně bolavá a vzpomínáme na všechny s láskou.

Nechtěla bych znát svoji budoucnost. Představme si situaci, že bychom například věděli, který den na tomto světě bude naším dnem posledním. Dokážete si vybavit, jak by to vypadalo, když by se tento den blížil? Ten úprk, abychom všechno ještě stačili zařídit, se všemi se vidět, na všechny myslet a překonat vlastní strach z posledního dne? Nejpravděpodobněji bychom skončili daleko dříve u odborníka na psychiatrii. Proto žijme přítomností. Každá vteřina, minuta či hodina přece dokáže nás všechny posunout směrem do budoucna. Je jenom na každém jednotlivci, jak se zabarví korálek na jeho životním náhrdelníku. Přeji sobě i všem, kteří dokázali tuto úvahu dočíst až do konce, aby těch černých korálků na něm bylo co nejméně.

Psí život

Páníček, nebo spíš panička, si mě pořídila před čtrnácti lety. Dostal jsem se do rodiny, kde mě všichni milovali. Jako malé štěně jsem si pochutnával na mlíčku s piškotkama, vařené mrkvičce, polívce s kousky masa a byl jsem páníčkům vděčný. Po pravdě řečeno, maso mi chutnalo ze všeho nejvíc, ale moje štěněčí tělo si muselo zvykat jen pozvolna.

Moc mě bavily hry s paničkou, s míčem a klacíkem. Trošku jsem si přitom i zazlobil, když se mi nechtělo míček nebo klacík vrátit. Ale jak šel čas, i já pochopil, že alespoň trošíčku se poslouchat musí.

Moje vrozené geny se však nějakému velkému poslouchání hodně bránily. Ale na druhou stranu, hlídat mě nikdo učit nemusel. S tím jsem se snad už narodil a páníček si mě pořídil hlavně proto. Žádný "nepřítel" za plotem mi neunikl. Všechny jsem vždy řádně vyštěkal a mnohé možná, i svojí velikostí vyděsil. A tak to má být. Na mém teritoriu nemá nikdo cizí co dělat.

Měl jsem i staršího brášku. Ze začátku jsem ho moc nemusel. Postupně jsem přebíral jeho hlídací povinnosti. Mnohokrát jsme se spolu o prvenství v hlídání kočkovali. Ale nikdy jsem mu nedokázal ublížit. Jednoho dne však bylo kolem mne ohlušující ticho. Neslyšel jsem jeho vrčení ani štěkot. Moji páníčci byli smutní. Přitulil jsem se k nim a pochopil, že na hlídání jsem zůstal sám. Najednou mi samota a ticho začaly vadit. Stýskalo se mi po kamarádovi. Ale nebyl jsem sám, protože mým páníčkům se asi stýskalo taky. Proto mi brzo pořídili nového brášku. Byla to malá kulička béžových chlupů, ze které koukaly dvě rošťácké oči. Nejdřív jsem trochu žárlil. Zase se budu muset s někým dělit o svoje hlídací území. Ale když chlupatá kulička vyrostla do větší šířky a výšky, než jsem byl já sám, začali jsme se navzájem respektovat. Měli jsme svoje území pečlivě rozdělené. Co je moje, to je moje a na to mi nesahej. Jinak se vrčelo a kočkovalo. Tak jako kdysi.

Miloval jsem chození s paničkou na procházky. Tam bylo co objevovat. Nejlepší bylo, když jsme šli společně s bráškou. To už s námi šel i páníček, aby toho na paničku nebylo moc. Krásně se mi protáhly kosti. Když jsem se vrátil domů, vedly moje první kroky k vodě. Žízeň jsem nemohl uhasit. Byl to vždycky boj, abych byl u zdroje první a bráška za mnou počkal.

Ale život, a to i ten psí, utíká možná rychleji, než ten člověčí. Najednou jsem zjistil, že už mi to nějak neběhá tak, jako dřív. Bráška byl prostě rychlejší. Občas mě něco zabolelo, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Hlavně, že mi chutnalo.

Ale bylo mi divné, že nějak hubnu. Ta veterinářka, kam mě páníček dovezl, říkala, že to je normální. Příroda to prostě tak zařizuje. Aby mě bolavé nohy unesly, nemůžu být jako medvídek. Srovnal jsem se s tím. Ale bylo to pořád horší. Zvednout se, lehnout, sednout, to mě čím dál tím víc bolelo. Začal jsem si vyhovovat a polehával. Páníčkům jsem sice o svých bolístkách nic říci nemohl, ale nemusel jsem. Poznali to sami. Své hlídací teritorium jsem už dávno předal bráškovi a jen sledoval z povzdálí, jak to zvládá i za mne. Ale když se mi někdo za plotem opravdu nelíbil, zmobilizoval jsem poslední síly a nemohl tam chybět. Jen jsem byl prostě druhej. Psí život, co?

Včera byl krásnej jarní den. Ležel jsem na sluníčku a vyhříval si svoje hubené tělo. Nějak jsem cítil, že se blíží doba, kdy mne už nic bolet nebude. Lísal jsem se ke svým páníčkům. Chtělo se mi s nimi rozloučit a poděkovat za lásku a péči. Rozhlížel jsem se kolem sebe a věděl, že to je naposledy. Olízl jsem svého brášku a psí řečí jsem mu nařídil, aby své páníčky a zahradu nezapomněl pořádně ohlídat. Otřel se o mne svým vlhkým čenichem. Sotva jsem došel na své oblíbené místo. Složil jsem unavené tělo ke dveřím, kde jsem po prvé jako štěně uviděl svoje páníčky. Oči se mi pomalu začaly zavírat a obklopilo mne ohlušující ticho…

Odkaz na soutěž http://blogosvet.blog.cz/1404/muj-pes-pise-blog-soutez

Utajená nahota

V kanceláři je vydýchaný vzduch. Otevírám okno.

"Uklízečka tady asi včera nevětrala, že je tady tak hrozně", přemýšlím jen tak pro sebe. Je krátce před osmou hodinou ráno. Přesto, že je začátek března, jaro se už pozvolna ujímá vlády. Je to cítit ve vzduchu. Když vstávám, zpívají ptáčci. Ale konec idejím. Zavírám okno a usedám za svůj stůl.

"To zase bude dneska den. Jsem tady až do večera", postesknu si.

Pracuji už třetím rokem v cestovce. Zájem o dovolenou v zahraničí je po celý rok. Ale v současnosti zájem o zájezdy pomalu vzrůstá a tak se po celý den nebudu vůbec nudit. Alespoň to uteče. Zatím je klid a v hlavě se mi promítá dění minulého týdne. Již několikrát jsem zaregistrovala, že mne pronásleduje neznámý muž. Čtyřicátník, upravený, černovlasý, víc jsem si nestihla všimnout. Ne, že by mne zaujal. Spíše u mne vzbuzoval obavy. Netušila jsem, proč za mnou vlastně chodí, když se vracím z práce domů. Dneska je doba všelijaká. Většinou jsem přidala do kroku nebo mne zachránila právě přijíždějící tramvaj. Ale jestli to bude pokračovat, zřejmě to oznámím na policii. Ale co vlastně? Co jim řeknu? Že za mnou chodí někdo, o kom nic nevím? Připadala jsem si tak trochu jako zbabělec, ale na druhou stranu jsem se chtěla vyhnout nějakému případnému násilí. Uvidíme, co bude dál. Třeba ho to už přestalo bavit a našel si jinou oběť…

Z myšlenek mne vyruší zaklepání na dveře.

"Dále", zavolám a v duchu zaláteřím, proč se lidé budí takhle brzo po ránu. Kdybych nemusela, nikdo by mne před devátou z postele nedostal.

Zákazník otevírá dveře a mně začíná stoupat tepová frekvence. Stojí tam ON. Můj neznámý pronásledovatel.

"No nazdar. Teď jsem tu sama, nikde nikdo, co když mi bude chtít něco udělat?"

Nepatřím mezi poseroutky a tak jsem se rozhodla jednat profesionálně.

"Co si budete přát?"

"Dobrý den. Vlastně jsem ani nepřišel pro žádný zájezd. Přišel jsem si pro vás!"

Sametový hlas mi není nepříjemný. Ale jen tak vzdát se rozhodně nehodlám.

"Pro mě? To si děláte legraci? Vidíte, že jsem v práci, musím mít otevřeno a nikam odejít nemůžu. Co vás to napadá, člověče? A vůbec, proč za mnou chodíte už celý týden? Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla. Jste za mnou pořád jako stín a já vůbec nevím, proč."

Dívá se na mne zkoumavým pohledem a já to vidím černě. Teď vytáhne nějakou zbraň a bude to můj konec. Strach se mi musel v očích zrcadlit, protože si toho všiml i můj neznámý.

"Ale slečno, nebo paní, nevím, jak vám mám říkat. Vy se mě bojíte? Rozhodně nemám a ani jsem neměl v úmyslu vás nějak vystrašit, nebo vám ublížit. Věřte mi. Pravda je, že za vámi už týden chodím. Líbíte se mi. Ale ne tak, jak vás určitě napadá. Jsem umělecký fotograf a hledám vhodný objekt pro vytvoření fotografií. A vy se k tomu hodíte vskutku skvěle. Řekněte mi, šla byste se mnou do ateliéru, kde bychom vytvořili pár fotek na kalendář? Moc by se mi to líbilo, jste hezká, fotogenická, prostě přesně typ, který hledám!"

"A jak vám to mám věřit? Myslíte si, že mě jen tak obalamutíte sladkými řečičkami?", snažím se svého neznámého od jeho úmyslu nějak odradit. Ale nedá se.

"Tady je moje vizitka. Opravdu nejsem podvodník, věřte mi. Nakonec, máte internet, tak se podívejte na moje stránky, abyste mi opravdu uvěřila!"

Udělám všechno podle pokynů mého zákazníka. Na vizitce si přečtu, že opravdu jde o uměleckého fotografa, Adama Rošeckého. Webové stránky skutečně má a tak mi nezbude, než se s ním pustit trochu do debaty.

"Tak dobrá. Říkejte mi Veroniko. Nic dalšího vás nemusí o mně zajímat. A jak byste si tu eventuelní spolupráci představoval?"

"Nic není jednoduššího. Přijdete za mnou do ateliéru. Adresu máte na vizitce. Nebo víte co? V kolik tady končíte? A máte dnes čas? Já si pro vás přijdu, Veroniko, abyste si to ještě nakonec nerozmyslela. Mrzelo by mě to. Co říkáte?"

"Tady jsem do půl páté, tak potom?"¨

Najednou mne začalo tohle začínající dobrodružství zajímat. Komu se podaří, aby ho zadarmo vyfotili a ještě to chtěli někam použít, že. Doma mne nikdo nečekal. Zatím jsem byla svobodná a žila si ve vlastním bytečku sama. Ale to jsem panu Rošeckému rozhodně nechtěla vyprávět.

"Dobrá. Budu tady po půl páté. A děkuji vám, že jste mne nevyhodila. Zatím nashle…"

Osiřela jsem. Udělala jsem dobře? Ale co. Třeba to bude zábava a budu mít na co vzpomínat.

Můj pronásledovatel byl přesný jako hodinky. Bylo krátce po půl páté, když jsme se vydali do jeho ateliéru, který měl nedaleko. Nestačila jsem se rozhlížet. Všude po stěnách nádherné fotografie. Bylo zřejmé, že pan Rošecký své řemeslo opravdu ovládá. Kromě nejrůznějších světel a stojanů byl v rohu malý konferenční stolek, se dvěma křesílky, kam mne usadil. Odkudsi vylovil láhev červeného vína a otevřel ji. Nalil do dvou připravených skleniček.

"Tak na naši spolupráci, Veroniko! Aby mně to focení a vám to pózování dobře šlo!"

Přiťukli jsme si a Adam, jak jsem si ho nazvala ve svých myšlenkách, se dal do práce. Ateliér se rozzářil mnoha světly a už si mne v mé blůzce a sukni usazoval do různých pozic, tak jak to svýma uměleckýma očima viděl a chtěl jen on. Fotografie to byly vskutku krásné. Pomalu bych se na nich ani sama nepoznala.

"Víte, Veroniko, mám v hlavě plán nafotit kalendář, tedy s vámi, aby bylo jasno."

"Ale to už jste udělal, nebo ne?"

Domnívám se, že fotografií už bylo dostatek a raději bych už odešla. Ale něco mi říkalo, že mému dobrodružství ještě není konec.

"Tyhle fotky, ty budou pro vás a pro mne na památku. Ale ten kalendář, víte, já bych si to představoval tak, že byste tam byla opravdu jen hodně málo oblečená, rozumíte mi?"

"Pro boha", hrklo ve mně. Vy byste chtěl se mnou nafotit akty?"

"No, když to tak nazýváte, tak akty. Ale byly by to opravdu umělecké akty. Samozřejmě ne zadarmo. Na honoráři se můžeme dohodnout."

Nalil další sklenku červeného, teď už jenom mně.

"Tak co? Plácneme si? Maximálně hodinku a bude to hotovo!"

Pomalu jsem upíjela dobrého červeného a v duchu se rozmýšlela, co udělám. Nebyla jsem stydlín. Ale přece jenom - odhalit se před někým, koho znám pár hodin, mi připadalo víc než zvláštní. A v mých očích se zase začal objevovat strach. Co když potom udělá něco jiného? Co když mi ublíží, nebo mě nedej bože třeba i zabije?

Byl skvělým pozorovatelem.

"Teď už se zase bojíte, že jo? Věřte mi. Jako žena mne v momentě, kdy budu fotit, vůbec nebudete zajímat. Vnímám vás jako objekt. Těžko to můžete posoudit jako laik, ale já vám to líp vysvětlit nedokážu. Necháte mi tady číslo účtu a já vám pošlu do měsíce honorář. Veroniko, prosím. Zkazíte mi můj dávný sen. Když už jsem si vás našel, udělejte to pro mne. Slibuju, že vás potom doprovodím domů, abych měl jistotu, že se vám nic nestalo."

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale vyhověla jsem mu. Fotky, které vznikly, byly opravdu pěkné. V té chvíli jsem si uvědomila, že nahota je vlastně nádherná, i když se o ní nemluví. U nás v rodině tohle téma bylo vždycky tabu a mně bylo jasné, že to zůstane mým tajemstvím, alespoň do doby, než si náhodou někdo známý koupí nafocený kalendář. Ale i tak jsem rozhodnutá zapírat. Lidé se přece sobě tolik podobají…

Od té doby uplynulo půl roku. Adama jsem zatím nepotkala. Jako poděkování mi poslal nejen sjednaný honorář, ale i velkou kytici růží, prý za to, že jsem dokázala překonat sama sebe. A věřte mi nebo ne, nakonec jsem měla ze všeho dobrý pocit, obzvlášť když jsem se dočetla, že výtěžek z prodeje kalendáře byl věnován na charitu. Snad jsem i já svojí "utajenou nahotou", o které se nemluví, přispěla k tomu, že někdo potřebný byl alespoň chvilku šťastnější.