Jak jsem se stal černou ovcí rodiny

Se svou ženou Maruškou jsem šťastně ženatý už patnáct let. Žijeme v malebné vesnici v rodinném domku. Společnou radostí jsou naše dvě děti, dvanáctiletá Eva a devítiletý Ondřej. Nikdy jsem nebyl přítelem nicnedělání. A proto, když se naskytla možnost jezdit s kamionem, neodmítl jsem. Za dobu sedmi let jsem tak poznal téměř celou Evropu. Moje žena sice moc nadšená nebyla, protože jsem nebyl moc doma a taky možná trochu žárlila. Znala moji slabost pro opačné pohlaví a musím po pravdě přiznat, že měla pravdu. Občas jsem na svých cestách přibral stopařku, a když se mi líbila, proč ne. Vždycky jsem se řídil heslem "co oči nevidí, to srdce nebolí", a zatím to vycházelo. Až na jedinou výjimku.

"Pavle, máš na poště nějaký dopis do vlastních rukou! Prý od soudu, říkala mi listonoška a dopis mi nedala".

"Já? Od soudu? A co by mi kdo od soudu mohl chtít?", divím se, ale v hlavě mi zahlodá červíček poznání.

"Jak to mám vědět, když to nevíš ty sám? Nezapomeň si tam zítra dojít. Dneska už mají zavřeno!"

Maruška na mne volala ze zahrady, kde se věnovala sázení svých oblíbených kytiček. Bylo jaro, stromy rozkvétaly a příroda dávala o sobě vědět vůní svých nejdříve kvetoucích květin. Maruška se zálibně dívala na své rozkvétající narcisky a tulipány, které voněly do daleka. Já však neměl na vnímání vůní přírody myšlenky, protože červíček poznání hlodal čím dál, tím více.

"A co když ti od soudu píšou kvůli Jitušce?", strašilo mne moje druhé já a já začal vzpomínat. Je to asi rok a půl, co jsem se seznámil s Jitkou. Byla to krásná třicátnice, černooká, černovlasá, s dlouhýma štíhlýma nohama. Stopl jsem ji při cestě do Prahy, kde bydlela a kam taky chtěla svézt. Báječně jsme si spolu povídali. Slovo dalo slovo a začali jsme se scházet na smluvených místech pravidelně. Po půl roce mne pozvala k sobě do bytu. Pak jsme se viděli ještě jednou. To mi sdělila, že je ve druhém měsíci. Zřejmě čekala, že tuhle zprávu uvítám s otevřenou náručí, ale zmýlila se. Na mimino jsem se rozhodně necítil a s Maruškou se kvůli tomu rozvádět nechtěl. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda dítě je moje. Navrhoval jsem Jitce, že jí zaplatím potrat. Nevyjádřila se k tomu, ale úplně beznadějné to taky nebylo. Řekla, že o tom bude přemýšlet a že se mi ozve. Od té doby se mi vyhýbala, telefony nezvedala, na SMS zprávy nereagovala. Když jsem se za ní vypravil do Prahy, v domě jsem ji nenašel. Prý se odstěhovala. Novou adresu jsem nezjistil. Pustil jsem ji z hlavy. Ale co teď? Co když opravdu dítě porodila a teď po mně bude chtít alimenty? Jak to vysvětlím doma? Co řeknu Marušce? Zřejmě mi nezbude, než přiznat barvu. Ale vůbec se mi do toho nechtělo. Marušku mám rád a nechci jí ublížit. Rozbolela mě z toho hlava.

Byl večer, když Maruška naservírovala krásně propečené kuře k večeři. Dobře věděla, co mám rád. Ale mně nějak v ústech hořklo, až si toho Maruška všimla.

"Co je s tebou? Nechutná ti? Nejsi nemocnej?"

"Rozbolela mě hlava. Ani nevím proč. Ale kuřátko je skvělý, ale asi ho tentokrát nezvládnu. Nechám si to na snídani!"

Svoji nedojedenou porci jsem odnesl do ledničky.

"A co uděláme s tvojí hlavou? Dáme si slivovici, co říkáš? To je lék na všechno. Uvidíš. Udělá se ti rozhodně líp."

Uvítal jsem to. Věděl jsem, že po několika panácích naší domácí slivovice se mi ta hořká pravda bude říkat lehčeji.

Hověl jsem si na našem velkém letišti, když dorazila do ložnice Maruška. Měla novou, krajkovou košilku a nádherně voněla.

"Tak co hlava? Už nebolí?", sondovala, když se sunula pod moji peřinu, s evidentním cílem, jak naše společné ležení má pokračovat.

"Je to lepší, určitě lepší. Ale počkej. Musím ti něco říct." Nadechl jsem se. Chvíle pravdy nastala.

"A co je tak důležitýho, že to nemůže počkat?"

Zakryl jsem Marušce ústa rukou.

"Nepřerušuj. Když to neřeknu teď, tak to neřeknu nikdy. Zbouchnul jsem před rokem v Praze jednu kočku. Ten dopis od soudu se bude zřejmě týkat placení alimentů!"

Maruška na mě zírala neuvěřitelnýma očima.

"To si děláš srandu? To je ale blbá sranda. Okamžitě řekni, že sis to vymyslel, nebo…"

Její tvář zvážněla a oči se zalily slzami. Já mlčel. Nic víc se mi už dodávat nechtělo.

"Myslela jsem, že už si svoje milenecké avantýry skončil. Dědku jeden starej!" Maruška mi vyčítala mezi proudy slz.

"Odpusť mi to. Byla to náhoda, já vlastně ani nevím, jestli to dítě je opravdu moje!"

"Mlč! Ještě řekneš něco, co by tě pak mrzelo. Ale zklamal jsi mě. Myslela jsem, že dneska ten večer hezky uzavřeme. To se ti opravdu povedlo!"

Maruška zabořila hlavu do polštáře a já věděl, že nejlepší bude ji nechat samotnou, aby tu novinku dokázala vstřebat. Sebral jsem svoji peřinu s polštářem a ustlal si tentokrát na sedačce v obýváku. Děti už dávno spaly ve svých pokojíčcích v podkroví.

Tuhle noc jsem toho moc nenaspal. Kolem osmé ráno jsem už přešlapoval na naší poště. U přepážky jsem byl první. Dopis s modrým pruhem mi úřednice vydala bez problémů.

Trochu se mi třásly ruce, když jsem se podíval na odesílatele. K mému údivu to nebylo od soudu, ale od policie. Obvodní oddělení policie Praha - Západ. Kroutil jsem hlavou. Ještě větší záhada. Že by mě Jituška udala na policii pro neplacení výživného? Netrpělivě jsem roztrhl obálku a začal číst.

"Oznamujeme Vám, že Vámi nahlášená krádež finanční hotovosti z února tohoto roku byla zdejším oddělením prošetřena. Věc byla odložena, neboť pachatel nebyl zjištěn. Podepsán velitel služebny…"

Zatočila se mi hlava a musel jsem se před poštou posadit na lavičku. Na to, že jsem nahlásil v Praze na policii krádež mojí peněženky, kterou mi někdo sebral v supermarketu, jsem už docela zapomněl.

Ale co mi to všechno bylo platné. Černou ovcí naší rodiny jsem už navždy zůstal, i když mi Maruška odpustila.

Zrcadlo vždycky lže

Svět za zrcadlem? Zvláštní téma tohoto týdne. Můžeme si představovat cokoliv. Chuchvalce prachu, sem tam nějakého pavouka, kterému se nepochybně za zrcadlem výborně daří. Přesto je zrcadlo v našem životě důležité. Potřebujeme ho každé ráno. Přiznejme si, kdo z nás se po ránu do zrcadla nepodívá? Neznám nikoho takového. Jiná otázka je, co si při pohledu do zrcadla pomyslí. Slyšíte to taky?

"Pane bože. To mám zase ránu. Už abych si namalovala na ten ksicht obličej, jinak to nepřežiju. A ty vlasy! Přeležené, stojí si každý, na jakou stranu se mu zachce. Co s tím zase udělám? Asi to vyřeší tekoucí voda a fén. Ale hlavně rychle. Nebo zase přijdu do práce pozdě a šéf mě zabije, sebere mi prémie, nebo rovnou vyhodí!"

Vybíháte z koupelny a v kuchyni zapnete varnou konvici a připravíte hrnek s kávou. Pak už následuje rituál před zrcadlem, přesně, podle předchozích vlastních pokynů. Mezitím se vracíte do kuchyně, zalít bublající vodou připravenou kávu. Zhruba po dvaceti minutách se spěcháte na snídani. Kafe je už skoro studené, ale nevadí to. Hlavně, že jste se sama sobě v zrcadle začala líbit. A nastává další problém, kde se bez zrcadla neobejdete. Zase to slyšíte?

"Co si jenom vezmu na sebe? Tyhle šaty ne - kroutíte s nimi před zrcadlem. V těch jsem tlustá a barva se mi nelíbí. Vytahujete další - ty jsou moc teplé, dnes bude hezky, tak něco lehkého. Sukně - ta je moc dlouhá, tahle zase moc krátká, džíny - ano. Ty si vezmu. Halenku nebo tričko? Co mám dneska v práci na programu? Vezmu si tričko. Nic slavnostního mne dneska nečeká. Ale jaký tričko? S nápisem, bez nápisu? Červené, nebo bílé?"

Nakonec vítězí pestré, které stejně nosíte nejraději.

Úpěnlivě sledujete minutovou ručičku na hodinách.

"Hoď sebou, nebo to opravdu nestihneš. Potřebovala bych po ránu nějakého skřítka, který by vystoupil ze zrcadla a vždycky mi vybral to, co mi nejvíc sluší, učesal mě, nalíčil, to by byla skvělá práce. Všechno bych stihla. Vypadala bych jako člověk a vůbec bych se po ránu tolik nenadřela".

Kdo ví, jestli existuje nějaký život za zrcadlem. Ve spěchu obouvám sandály, beru kabelku a klíče od bytu a mizím. Cestou na tramvaj se mi vybavuje pohádka "O Sněhurce", kde zlá královna potřebovala své kouzelné zrcadlo k prosazení svých zlých úmyslů. Škoda, že takové nemám. Ale na druhou stranu, lhát se nemá. A zrcadlo, to podle mě vždycky lže. Zkuste se ho zeptat, "kdo je na světě nejkrásnější, nejbohatší, nejlepší, nejinteligentnější a co já vím, jaké ještě nej". Pak se do něj podívejte. Myslíte si, že má pravdu?

Tehdejší doba a mých pět let

Když mi bylo pět, psal se rok 1954. Prožívala jsem krásné a spokojené dětství se svými rodiči a prarodiči, neboť jsme s nimi sdíleli společnou domácnost. Myslím, že tohle si dnešní mladí lidé neumějí představit. Já ale na soužití rodičů a babičky s dědou s maminčiny strany vzpomínám s láskou. Babička, které by v těchto dnech bylo sto let, byla pro mne druhou mámou.

Vzpomínám na své oblíbené hračky. Panenky z kaučuku, dřevěné kostky jako stavebnice, s různými obrázky, které se daly sestavovat. Později se přidal i kočárek pro panenku, tentokrát už vlasatou a nepostradatelná kuchyňka s nádobíčkem, která mi vydržela až skoro do puberty. V pěti letech jsem uměla docela solidně číst a psát tiskacími písmeny. Hodilo se mi to. V té době jsem byla dlouhodobě v nemocnici a psala domů dopisy. Pravopis tehdy vzal za své, ale o ten vůbec nešlo. Hlavně, že jsem se dovedla s mamkou, tatínkem a babičkou s dědou dorozumět.

V době, kdy mi bylo pět, se pomalu rozjíždělo vysílání České televize. Dnes vím, že bylo zahájeno 25. února 1954. Samozřejmě šlo o černobílou televizi s jediným vysílaným programem. Televizní přijímač, který vážil mnoho kilogramů a měl hodně maličkou obrazovku, jsme měli jako první v ulici. Dívala jsem se na to tehdy jako na zázrak, když se vysílaly zprávy. Z počátku to byl jediný vysílaný program. Po nich následoval nepostradatelný monoskop. Mnozí dnešní mladí možná ani nevědí, oč jde. Monoskop byl televizní kontrolní obrazec, který sloužil k úpravě jakosti přijímaného televizního signálu. Na televizní zprávy se k nám domů chodili dívat i sousedi odnaproti. Byly to rozhodně hezké okamžiky. V porovnání s dnešní dobou si lidé, tím myslím sousedé, byli blíž a dovedli spolu komunikovat bez zloby a závisti.

V tomto roce bylo krátce po měnové reformě a prezidentem republiky byl Antonín Zápotocký. Definitivně skončil takzvaný "přídělový systém", tedy nákup potravin na lístky. Z dětství se mi vybavují fronty na všechno. Fronty na pomeranče, banány, mandarinky, maso, mouku, prostě na všechno. Na koho se ve frontě nedostalo, měl smůlu. Většina obchodů otevírala ráno v šest a zavírala večer v šest. O sobotách a nedělích bylo zavřeno. Dnes si to již těžko dovedeme představit, když nakupovat v supermarketech o půlnoci není problémem.

Byla to zvláštní doba. Jako dítě jsem vnímala jen ty hezké okamžiky, třeba i to, že u nádraží se v našem městě pravidelně na stánku opékaly buřty na sádle. Kdykoliv jsem šla s mamkou nebo babičkou okolo, opečený buřt musel být můj. Vonělo to nepředstavitelně. Dnes mi připadá, že opečené buřty voní jinak a myslím, že daleko od pravdy nebudu.

V době, kdy mi bylo pět, moji rodiče zakoupili velkou zahradu. Později na ní vyrostla chata a trávila jsem tam všechny volné dny a později prožívala krásné dětství se svým bráchou.

Každá doba má svá specifika. Přes všechny nesnáze vnímám tehdejší čas pozitivně. Zapomenout na své dětství, z něhož čas vymazal všechny, nebo alespoň většinu negativních prožitků, se totiž nedá.

Styl a jeho významy

Téma týdne "Styl" mne opět svádí k hrátkám s naším mateřským jazykem. Čtenáři mého blogu mi určitě odpustí, že to je už po druhé. Ale i toto slovo má mnoho významů a mně nedá, abych si s ním alespoň trochu nepohrála a tím své čtenáře možná i pobavila.

Styl jako slovo pochází z latinského výrazu stilus. Znamenal původně charakteristický rukopis. Odborník mohl, a myslím, že i v současnosti může podle stylu psaní i písma rozpoznat, z jaké doby, z jakého prostředí případně i od jakého autora dílo pochází, i když je nikdy předtím neviděl nebo o něm neslyšel.

Styl může charakterizovat i umění určité doby, například gotický, barokní styl nebo sloh. Sloh je vlastně synonymem k slovu styl. Známe mnoho staveb postavených v gotickém, barokním, renesančním či jiném slohu.

Styl je pojmem i v hudbě. Přiznejme si. Kolik hudebních stylů známe nebo posloucháme? Taneční hudbu, dechovku, rock, blues, balady, country, vážnou hudbu a mnoho dalších. Každá ze skladeb má nepochybně svůj neměnný styl.

Styl se rozhodně uplatňuje i v módě. Móda se mění s postupem doby. Nikdo z nás by asi v současnosti nechtěl chodit v oděvech, užívaných například za časů krále Karla IV. V té souvislosti se mi vybavuje skvělý film "Noc na Karlštejně". Ale v tehdejší době to byl styl oblékání, a kdyby se mohli lidé z tehdejší doby podívat na dnešní svět, nevím, zda by současnou módu chválili. Dnes prostě máme docela jiný styl. S tím souvisí i styl účesů, který se dnes s těmi dřívějšími dá jen těžko srovnávat.

Styl může charakterizovat i určité prostředí (takzvaný rustikální styl) určitého člověka. Často slýcháme při charakterizování některého z našich blízkých, že "tohle chování či jednání není v jeho stylu". Bezesporu každý z nás si zachovává svůj životní styl. Ten je u každého jedince různý, ale v podstatě vždy se snažíme dodržovat jakýsi ucelený systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí, které jsou pro nás, živé objekty, stylové, nebo chcete--li charakteristické.

V širším slova smyslu může styl znamenat také druh provedení, například v tanci (polka, valčík, tango, mazurka, rumba, samba a další tance mají bezpochyby svůj charakteristický styl). Může jít i o druh sportu, například zápas ve volném stylu, volná jízda v krasobruslení a dalších sportech. Obdobně můžeme charakterizovat i stylový nábytek, stylovou restauraci, odpovídající určitému prostředí a stylu.

To je jen několik významů daného slova. Možná, že vás napadnou ještě další, které mi sdělíte do komentářů, a já se ráda poučím. Přeji příjemné čtení.

Příběh s otevřeným koncem

Na téma týdne "Závislosti" nemohu jinak, než naabídnout jednu z mých starších povídek. Je sice delší, ale doufám, že čtenáře blogu zaujme. A tady je - PŘÍBĚH S OTEVŘENÝM KONCEM:

Vždycky jsem toužila po velké svatbě. Nevěsta v bílém, šaty s vlečkou, dlouhý závoj a družičky. Ženich vyšperkovaný v nepostradatelné bílé košili, světlomodrých šatech, stříbrné kravatě. Prostě svatba, jak má být. Množství hostů nepočítaje. I když mně moji rodiče tento můj sen rozmlouvali ("peníze si prý můžeme užít jinak, třeba na svatební cestu, nebo vybavení domácnosti, v dnešní době je to škoda takto investovat"), neodradili mě. Ženská, když jednou zatouží být v bílých svatebních šatech s vlečkou, tak si prostě tuhle touhu nikým a ničím vzít nenechá.

Se svým nastávajícím jsem se seznámila na taneční zábavě. Na vesnici, kam jsem přijela za svojí babičkou a dědou na léto. V hospodě čtvrté cenové skupiny, kde se o víkendu sešli téměř všichni obyvatelé malé obce a mládenci své spory o dívky řešili "ručně a stručně". V mém případě Pavel nad Milanem zvítězil. Od té doby jsem se s Pavlem vídala čím dál tím častěji, ať už u nás ve městě, nebo u něj doma na vesnici. Byl milý, pozorný, usměvavý, štíhlý, kaštanových vlasů, černooký šibal. Jen jediné mi na něm vadilo. Často a hodně pil. O jeho neřesti jsem s ním mnohokrát mluvila. Vždycky sliboval, ale slib vydržel jen do soboty, kdy si svoji hospodu nedokázal odepřít a všechno začalo znovu. Myslela jsem si, že po svatbě ho moje láska změní. To jsem ještě netušila, jak moc sil mě to bude stát a jak dlouhá cesta k tomu povede…

Náš den "D" nastal za krásného letního červencového poledne. Svatba proběhla přesně podle mých vysněných představ. Stala jsem se paní Irenou Benešovou. Hostina v nejbližším hotelu, se sedmdesáti hosty, se protáhla až do ranních hodin. A nastal Pavlův problém. Přesto, že sliboval, že pít bude jen symbolicky, skutečnost byla docela jiná. O půlnoci už nebyl schopen chůze ani komunikace a jeho rodiče jej museli téměř odnést na náš rezervovaný pokoj.

"Přehnal to na své svatbě, to se stává", konejšili mě plačící. Věděla jsem, že budu mít skutečně originální svatební noc, kdy ženich kromě občasného úprku na toaletu nebude ničeho jiného schopen…

Ráno jsem se probudila později než Pavel. Špatně se mi tu noc usínalo. Pavel seděl zkroušeně v křesle, hlavu ovázanou mokrým ručníkem. Jeho omluvy a pozornosti ke mně nebraly konce. Jeho sladkým slibům jsem uvěřila a "svatební šou" mu odpustila. Náš společný život se od té doby vyvíjel docela všedně. Já pracovala jako úřednice v kanceláři, Pavel jako jeřábník u soukromé firmy. Peníze vystačily tak akorát pro nás oba. Nedovedla jsem si představit, jak bych z našich příjmů uživila dítě. Vždyť nejméně čtvrtinu platu manžela pohltil všemocný alkohol. Moje "lásková a odpouštěcí terapie" nějak čím dál tím méně zabírala. Nabídky, aby se Pavel šel léčit, zásadně odmítal.

"Já a léčit? A Můžeš mi říct proč? Copa jsem nějakej alkoholik? Když se jednou nebo dvakrát za týden ožeru, tak to přece nic neznamená! To je mezi chlapama normální! Peníze ti dávám, do práce chodím, tak co bys ještě chtěla?". To byly Pavlovy argumenty. Naše vzájemné hádky tak byly čím dál tím častější. Jen já jsem věděla, že se Pavel pomalu ale jistě řítí do propasti, zvané alkoholismus. Vždyť jeho každotýdenní pobyty na záchytce již nebyly výjimkou a pokuty za to, že bezvládně ležel opilý na ulici, kde ohrožoval chodce a zejména projíždějící řidiče, také ne. Náhle jsem zjistila, že dosud vydělávané peníze právě proto na vydání v domácnosti nestačí. "Co s tím?", uvažovala jsem. Pavlovi bylo zcela jedno, zda dluhy zaplatí či ne. Já jsem se zase snažila udělat všechno pro to, aby Pavlovy problémy se nedostaly na veřejnost. Proto jsem si několikrát peníze půjčila u svých rodičů. Když záhy zjistili, na co je potřebuji, tak jejich "ruka páně otevřená" se pro mne zavřela. Nedivila jsem se jim. K Pavlovým rodičům jsem si pro nějaké peníze ani netroufla jít. Po vesnici se stejně tradovalo, že s alkoholem na tom nejsou o nic líp než Pavel a jednou propijí i svoji chalupu. Nejhorší bylo, když Pavel vystřízlivěl. Nedokázala jsem se vzepřít jeho slibům, že to bylo naposledy, že od teď už do té hospody určitě nevkročí, a když, tak jenom v neděli… Přes všechny útrapy jsem Pavla měla stále ráda.

Jednoho zimního odpoledne jsem se vracela jako obvykle s taškou nabitou nákupem, domů. Otevřela jsem dveře bytu a užasla jsem. Pavel doma, sedící za stolem a na něm po celém jeho obvodu vysázené tisícovky.

"Copak", povídám s úsměvem, protože to opravdu byl zajímavý pohled, "vyhrál si ve Sportce či co?"

"Irčo", odpověděl mi, "přidali mi v práci, měl jsem několik melouchů a těch čtyřicet táců je toho výsledkem. A já to musím oslavit"!

Než jsem stačila čemukoliv zabránit, patnáct tisíc skončilo v Pavlově kapse a se slovy "do večera se vrátím", zabouchl dveře bytu. Ze zbylé částky jsem s bídou zaplatila dluhy na záchytce a pokutách.

"Jo, pan Beneš?", usmívala se na mě úřednice, "ten tady za chvilku bude mít svůj šuplíček hříchů. Ale teď bude mít všechno zaplacené, tak si snad dá chvíli pokoj".

Dívala se na mě soucitně. Sebrala jsem potvrzení o zaplacení hotovosti a zamířila do nejbližšího občerstvení na kafe, trochu se vzpamatovat z nepříjemného prožitku.

Pavel se vracel domů čím dál tím déle. Nebylo dne, abych jej zastihla doma. Když se vrátil v noci, byl schopen jen stěží se dostat do postele. Peněz měl od té doby kupodivu poměrně dost. Po jejich původu jsem nepátrala. Pomalu začala věřit, že se dal na lepší cestu, a jen jako "každý chlap", jak on s oblibou říkal, se občas napil. Na druhé straně jsem musela uznat, že pokud nebyl opilý, bylo naše manželství bez poskvrnky.

Byl krásný jarní den, když mi v práci zazvonil telefon.

"Tady Bubeník", ozval se hlas našeho souseda z domu.

"Paní Benešová, asi vám v bytě prasklo nějaké potrubí, pod dveřmi se valí voda a na vaší straně jsou byty sousedů vytopené až do přízemí.". "To mi ještě scházelo. Poděkovala jsem panu Bubeníkovi a začala hledat telefon na majitele firmy, kde manžel pracoval.

"Pan Beneš?", uslyšela jsem hlas Jana Frühaufa v telefonu.

"Ten přece už u mě tři měsíce nepracuje. Když jsem ho v prosinci přistihl, že obsluhoval jeřáb opilý, dostal okamžitou výpověď. A kdo volá?", zareagoval, protože právě teď si uvědomil, že neví, komu tak citlivé informace vlastně sdělil. Nezmohla jsem se na odpověď a zavěsila jsem. V práci jsem si vzala dovolenou, cestou se stavěla u bratrance - instalatéra a společně jsme spěchali domů.

Voda už byla opravdu všude. Sousedi na chodbě, naštvaní, očekávající moji pomoc. "Kdepak máte toho svýho? Zase v herně nebo hospodě, co?", slyšela jsem hartusit pana Bubeníka.

"V herně? Co by dělal v herně, proboha?!", myslela jsem si v duchu a na špičkování souseda nereagovala. To už jsme s Ivanem otevřeli dveře bytu. Z utržené vodovodní baterie v kuchyni stříkala voda plným proudem na všechny strany.

"Jak se to mohlo stát?", ptala jsem se Ivana, který nevěřícně kroutil hlavou a v průběhu mého uvažování uzavřel hlavní přívod vody. "Vrátím se za chvíli s novou baterií", pronesl suše."Tahle už je jen vyhodit". Nasedl před domem do své dodávky a odjel.

Při pohledu na tu spoušť se mi udělalo zle. Zničený koberec, lednice, linka. Kuchyně a příslušenství totálně vytopené. Nahlédla jsem do obýváku a zatmělo se mi před očima. Kromě jednoho křesla a konferenčního stolku tady nezbylo vůbec nic. Chyběla televize, video, domácí kino, sbírka starožitného porcelánu po prarodičích a další drobnosti, které jsem v první chvíli ani nepostřehla.

Na stolku ležela obálka a na ní kostrbatým písmem napsáno "PRO IRENKU". To už jsem pro pláč viděla zamlženě a začala mít zlé tušení. Sebrala jsem poslední zbytky sil, otevřela obálku a četla:

"Irčo, vzal jsem si televizi, video, kino a nějaké drobnosti. Prodám to do zastavárny. Nutně potřebuju peníze, mám velké dluhy v herně za rohem. Propadl jsem tomu hraní. Neboj se, až zase vyhraju, jako tenkrát těch čtyřicet táců, všechno vykoupím zpátky a zase bude dobře… Promiň, ale nemůžu bez toho (a taky bez tebe) žít… Jo a ještě - když jsem to nosil ven, nějak jsem zavadil o kuchyňskou baterii. Rozčílilo mě to, a tak jsem za ni vzal asi víc, než bylo zdrávo - promiň, omlouvám se").

Dál už jsem neměla sílu číst. Nejenom alkoholik, ale i gembler, bezohledný násilník, likvidátor mých a našich společně získaných věcí, lhář, to všechno je můj stále ještě milovaný Pavel. Teprve teď jsem pochopila poznámku pana Bubeníka. Já byla zřejmě tím posledním člověkem, kdo o závislosti mého manžela na automatech neměl ani tušení. Všichni kolem už věděli…. Docházelo mi, že při cestách z práce domů jsem registrovala zkoumavé, soucitné a někdy i posměšné pohledy sousedů a jen se v duchu divila, co to má být.

Svět se mi zhroutil. Najednou jsem neměla sílu ani vstát a začít uklízet tu povodeň. Bylo mi všechno naprosto lhostejné. Pavel je "ožrala, gembler, lhář a zloděj", to bylo jediné, co ovládalo v tu chvíli můj mozek. Bezděky jsem sáhla do šuplíku u stolku. Ležely tam netknuté dvě krabičky prášků na spaní. Dovrávorala jsem k baru a vytáhla láhev vodky, která tam byla od Vánoc, jen tak "pro strejčka Příhodu". Otevřela jsem ji, překotně si do dlaně nasypala obsah jedné krabičky sedativ a zhluboka je zapila vodkou. Druhou krabičku už jsem stačila vysypat a zapít jen ze čtvrtiny. Najednou jsem cítila, jak ztrácím rovnováhu a propadám se do tmy, postupně přecházející v zářivé slunce a navozující úžasně příjemné a slastné pocity.

Ivan, který se vzápětí vrátil s novou vodovodní baterií, si odemkl zapůjčenými klíči. Vešel do kuchyně.

"Sakra, kam se ta ženská poděla? Tady je bordel jako v tanku, na nic za tu hodinu nebylo máknuto, to je divný…

Irenoóó, kde jsi?", zavolal hlasitě. Ale odpovědi se nedočkal.

"Ireno??", zopakoval své zvolání, tentokrát s otazníkem v hlase. Pak si povšiml mokrých šlápot, vedoucích do obývacího pokoje. Nahlédl tam.

"No tady se snad bude ma….", už nedořekl, co si pro spatřený nepořádek myslel. Za konferenčním stolkem vyčuhovaly bezvládně moje nohy.

"Ireno, co se ti stalo, je ti něco??" Skokem byl na druhé straně stolku. Pohledem na rozsypané prášky a převrácenou láhev vodky pochopil, o co jde. Přivolat sanitku už bylo dílem několika málo minut, které jak dnes vím, mi zachránily život.

Když jsem se ani za tři dny probrala na jednotce intenzivní péče a definitivně se začala po všech nepříjemných vyšetřeních vracet zase z druhého břehu řeky na tento svět, přeložili mě na psychiatrii. Ke svému údivu jsem se tam setkala s Pavlem.

"Má lásko, promiň, promiň. Nechtěl jsem tě dohnat k sebevraždě. Ne, to jsem opravdu nechtěl. Co bych si tady bez tebe počal, sám nevím. Byl jsem tě na jipce třikrát navštívit. Viděl jsem, jak všichni kolem bojují o tvůj život, který ty jsi chtěla vzdát. Pochopil jsem, že příčinou všeho trápení jsem hlavně já. Všechno jsi to vlastně udělala jenom a jenom kvůli mně, protože mě máš stále ráda, viď? Stejně jako já tebe", dodal tišeji, protože kolem procházela sestřička s našpicovanýma ušima. Přesto, že v první chvíli jsem Pavla hrozně nenáviděla, po jeho proslovu mojí vyčerpané duši nezbylo nic jiného, než jen přikývnout.

"Budu se léčit, vlastně už jsem začal!", pokračoval Pavel.

"Zůstanu tady asi déle než ty, ale neboj, pro tebe vydržím! Prý jsem prvním pacientem, který se na tomto oddělení léčí z dvojí závislosti."

Z psychiatrie mě pustili asi za měsíc. Psycholožce i ošetřujícímu lékaři se podařilo mě přesvědčit o tom, že ve 25 letech ještě má cenu žít a v případě nutnosti najít i odvahu k radikálnímu řezu společného soužití zákonnou cestou. Pavel si na protialkoholním léčení a léčení ze závislosti na automatech pobyl tři měsíce. Pravidelně jsem ho navštěvovala a viděla jsem, že skutečně napřel všechny svoje síly k tomu, aby léčení bylo úspěšné.

Po návratu do společného domova jsme začali řešit náš další život. Prodali jsme byt a přestěhovali se do jiného města. Nechtěli jsme dál snášet zvědavé pohledy a dotazy sousedů. Pro mě navíc bylo důležité, aby se Pavel odpoutal od svých "kamarádů z mokré čtvrti".

V novém působišti jsme oba našli práci a začali znovu od začátku. Zatím se nám to daří. Přesto konec tohoto příběhu pro mě zůstává stále otevřený. I když Pavlovo a nakonec i moje léčení přineslo své ovoce, je pravda, že při ztrátě Pavlovy pevné vůle, vybičované bez pochyby mým pokusem o sebevraždu, by všechno mohlo začít na novo.

Budu tedy doufat, že společná vůle a vzájemná láska nás obou povedou k nově vytčenému cíli. Vždyť bez dětí je každé manželství prázdné….

V tónech písní je síla

Téma týdne "Tóny písně" mne zavádí trochu do historie. V písních je totiž skrytá síla, která ve vypjatých situacích dokáže stmelit celý národ. Takovou písní je například chorál "Svatý Václave, vévodo české země". Svatováclavský chorál byl dlouho českou národní hymnou, dokud se oficiální nestala píseň Kde domov můj. Původ chorálu se datuje až do 12. století a váže se k českému knížeti, svatému Václavovi.

Svatováclavský chorál se rozléhal Pražským hradem při korunovaci českých králů. Zněl ve svatovítské katedrále právě tak, jako v posledním vesnickém kostelíku na horách. Svatováclavský chorál sloužil jako upevnění české národní identity a českého vlastenectví. A stejně tak ho můžeme chápat i v dobách moderních dějin, kdy národ prožíval tragické a osudové chvíle, například v době nacistické okupace.

Od 13. století měnil Svatováclavský chorál svoji podobu. Rozšiřoval se o další strofy a sloky a až na přelomu 18. a 19. století dostal podobu, jakou známe dnes. Čas běžel, ale síla chorálu neslábla. To samozřejmě souvisí s osobou knížete svatého Václava, protože on se stal tou osobností, která sjednocovala národ, stal se zemským patronem. Celá píseň právě tuto jednotu kolem osoby svatého Václava a současně věčného knížete české země vyjadřuje.

Podívejme se také do doby husitské. Chorál "Kdož sú boží bojovníci" vzbuzoval u protivníků strach a hrůzu ještě před samotnou bitvou. Stávalo se, že vlivem zpěvu tohoto chorálu nakonec k bitvě ani nedošlo, protože nebylo s kým bojovat.

V tématu týdne nemohu přehlédnout ani naši státní hymnu. Nahlédněme proto trochu do historie písně "Kde domov můj", ze hry J. K. Tyla "Fidlovačka".

Psal se 21. prosinec 1834, když na českém představení Stavovského divadla, kde se hrálo více německy než česky, zazněla Škroupova melodie a text veršů J. K. Tyla ve hře o staropražské pouti a svátku ševců v pražských Nuslích. Diváci nadšeně tleskali písni v podání pěvce Karla Strakatého (1804-1864) v roli slepého houslisty Mareše, aniž by tušili, co jejich potlesk vyvolá dále. Strakatý, tehdy populární barytonista opery Stavovského divadla, tu hrál klíčovou roli, neboť podle historiků by píseň upadla v zapomenutí, kdyby ji nezpíval při dalších možných příležitostech. Píseň vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Mezi další její šiřitele, především na Moravě, patřil Jan Křtitel Píšek (1814-1873). Hudebník Jan-Matěj Rak píše ve svém blogu, že píseň sice vychází z "dobové hudební italské módy, neinspiruje se českou ani moravskou lidovou melodikou", přesto je podle něj tolik česká, jak dokázal později tvořit Smetana nebo Dvořák. "Škroup geniálně zazářil jedinou trefou do černého." Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo. Mimo jiné byl vyzván Leoš Janáček, aby se ji pokusil složit (odmítl to a Škroupovu píseň parodoval). Hymnou se píseň "Kde domov můj" stala v roce 1920, kdy usnesení vlády č. 19300 konstatovalo, že v této věci "od ustanovení zákona se upouští", a závazné hudební znění hymny bylo stanoveno až roku 1927. (Zdroj - Úřad vlády ČR-webové stránky). Sílu těchto tónů můžeme pozorovat i při sportovních přenosech, kdy je hrána na počest vítězů. Často jsou v očích sportovců vidět slzy dojetí. Vzpomenu-li na rok 1969, kdy se "Fidlovačka" hrála u nás v divadle, tak při zpěvu písně "Kde domov můj" celé divadlo jako na povel povstalo a v nastalém tichu by bylo slyšet upadnout i špendlíkovou hlavičku. Mnozí diváci neskrývali své dojetí při pomyšlení, že společný sen vybudovat "socialismus s lidskou tváří" se nesplnil.

Podíváme-li se na rok 1989, kdy došlo k takzvané "sametové revoluci", i zde nás provázely kromě hymny další nezapomenutelné písně. Byla to "Modlitba pro Martu", nazpívaná Martou Kubišovou. Píseň pochází ze šedesátých let minulého století. Hudbu složil Jindřich Brabec a text Petr Rada. Stala se symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v roce 1968, symbolem "Pražského jara" a později i sametové revoluce. Zapomenout nemůžeme ani na písně Spirituál kvintetu "Až se k nám právo vrátí" či "Jednou budem dál", z této doby.

Možná, že mnozí čtenáři mého blogu se v době, o které píši, teprve narodili, nebo ještě nebyli ani na světě. Doufám, že tento příspěvek na téma týdne bude nejen jim skromným nahlédnutím do našich dějin a možná i pochopí, že v tónech písní je skutečně síla. A co říci na závěr? Snad jen - příjemné čtení a zanotujte si s Martou Kubišovou: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou…"

Originální pomlázka

Bylo krátce před Velikonocemi, když jsem tak, jako každé sobotní odpoledne, trávil čas ve sklepní místnosti našeho rodinného domku. Byla zařízená jako dílna. Sloužila mi už léta při obrábění dřeva. Výroba drobných dřevěných figurek a jiných ozdobných předmětů byla mým velkým koníčkem, či spíše "koněm".

"Ty už zase strašíš v tom sklepu?", slyším hlas Jarmilky, která je mojí spokojenou velitelkou již dlouhou dobu.

"Pomalu tě ani nahoře nevidím. Že bys mi poslal fotografii, abych věděla, jak vypadáš?"

Jarmila se blížila po schodech ke dveřím, s igelitkou plnou suchého chleba.

"Pořád lepší, než kdybys mne musela hledat po hospodách mámo, ne? Tady mám klídek, vonící dřevo, nemusím poslouchat tvoje rozkazy…", snažil jsem se zažertovat, když vcházela do dveří.

"Nemudruj, Pepo. Stejně ti to nepomůže. Ty si tak stěžuj", reagovala na moje poznámky.

"A radši přidej támhle do pytle suchej chleba. Víš, jaký mají králíci hlad!"

Jo, králíci. To byla zase manželčina velká láska. Chovala jich na zahradě skoro 30 a usušený chléb jim kromě čerstvé trávy nebo sušeného sena moc chutnal. Přesypal jsem obsah igelitky do velkého látkového pytle.

"Přijď aspoň k večeři. Ať tě zas nemusím honit. Jdu prát záclony a mejt vokna, aby bylo na Velikonoce uklizeno".

Jarmila odcházela a já si zase, jako už tisíckrát předtím uvědomil, jak skvělou manželku mám. Uklizeno, navařeno, vypráno a nažehleno. Ne ve všech domácnostech to takhle chodí. Tyhle práce jsem opravdu dělat nemusel. Z myšlenek mne vytrhl jakýsi podivný zvuk. Nejdříve šramot, potom škrábání. Ze začátku jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Přestal jsem tomu věnovat pozornost a vzal jsem do ruky rozpracovanou figurku, abych pokračoval v rozdělané práci. Ale šramot se po chvilce ozval znovu a silněji. Posléze jej doprovázelo jakési chroupání a občasný pískot. To už jsem pochopil, že tyhle zvuky vycházejí ze shromážděné "mňamky" pro naše strakáče, Mezi chleba se nastěhovali nezvaní hosté a chléb jim moc chutnal. Opatrně jsem pytel otevřel a všechno bylo jasné. Rejskovi svítila očička, jak mu chutnalo. A rozhodně tu nebyl sám. Pytel jsem zase zavázal a začal přemýšlet. Pro králíky to už bylo nepoužitelné krmení. Představit si Jarmilku, jak krmí svoje miláčky něčím, co předtím chutnalo myším, to prostě nešlo.

"Děje se něco?", divila se, když jsem za ní přišel do kuchyně sdělit jí tuhle novinu. Zasmála se.

"No, co. Vyhodíme to a začneme střádat znova. Nic jiného nám asi nezbyde!"

Jarmila zanechala mytí okna a vrátila se se mnou do sklepa, podívat se na nezvané návštěvníky. Snažil jsem se pytel nadzvednout. Ale ouha! Ve spodní části byl zpuchřelý a látka se začínala trhat. U Jarmilky to vyvolalo zděšení.

"Proboha, Pepo, polož to! Nebo si tu myší rodinku nastěhujeme až do baráku! Potvory jedny! Bylo jim tady teplíčko, žrát měly co… No jo. Ale jak to vyřešíme?"

Jarmila pro žádné řešení nešla moc daleko.

"Ještě máme v kumbálu tu starou režnou roletu?", obrátila se na mne.

Kumbál, jak jsme doma říkali naší šatně, sloužil k uskladnění všech věcí, které jsme zrovna nepotřebovali, ale nedokázali se s nimi rozloučit. Praskal ve švech.

"Měla by tam ještě být. Zatím jsem ji k ničemu nepotřeboval. Co s ní?" Nedošlo mi hned, jak to moje žena myslí.

"Sešiju ji po stranách. Nacpeme do ní tenhle pytel. Je pevná, ta nepovolí. A ty pak vymyslíš, kam to odvezeš", zaúkolovala mne.

"Dobře to zavaž. Do zítřka to tady ještě vydrží".

Jak řekla, tak se i stalo. Šedá, po pravé straně pruhovaná roleta splnila svůj účel.

"Teď to vypadá jako pytel peněz!", zasmál jsem se nad touhle úvahou. Ale i Jarmila mi dala za pravdu. Pytle používané na převoz peněz se tomu našemu opravdu nápadně podobaly.

"Ale jak a kam ho odvezu?"

Další důležitá otázka, kterou jsem Jarmilce položil. Auto jsme v naší rodině nevlastnili. Nějak nám na něj při životním snažení nezbylo. Rodinný domek, výchova dvou, dnes již dospělých dětí a příjmy v úrovni "střední vrstvy" dokázaly naše finance odčerpat až do dna. A zase to byla Jarmila, která vymyslela pro ni "jednoduché" řešení.

"Vezmeš kolo a sjedeš k řece. Pytel shodíš z mostu do vody a bude vymalováno! Co tomu říkáš, Pepo?"

Přikývl jsem. Cokoliv namítat stejně nemělo cenu. Jen představa, že sednu na své stařičké kolo, na kterém jsem už alespoň tři roky pořádně neseděl a dokonce, že na něm někam pojedu, ve mně už dopředu nevyvolávala příjemné pocity.

Splnit svůj nelehký úkol jsem se vydal na zelený čtvrtek. Kupodivu jsem na kolo nasedl bez potíží a zjistil, že se snad na něm i nějakou dobu udržím. Bylo jaro, krásné slunečné počasí, i když byla teprve polovina dubna. Sluníčko svými hřejivými paprsky lákalo k procházkám do přírody a ty nejodvážnější i k vodě.

"Tak pojďte holky. Pojedete na vejlet!", oslovil jsem myšky v dobře zavázaném pytli, když jsem si ho upevňoval na nosič mého stařičkého kola. Zavazadlo to nebylo těžké, ale spíš objemné. Silnice byly poloprázdné. Snad to bylo proto, že se blížily svátky a všichni utekli z města na své chaty a chalupy. Plně mi to vyhovovalo. Na kole jsem kličkoval, jak jsem jen uměl. Ale dopadlo to dobře, upadnout se mi nepodařilo. Na okraj města jsem dorazil za chvilku. Řeka tu protékala svým stále stejným tempem už po staletí a krásně šuměla. Pohled na krajinu, kterou jsem tak dobře znal už z dob svého dětství, ve mně vždycky vyvolával nostalgické vzpomínky. Vzpomínky na mého dědečka, se kterým jsem jako kluk u řeky chytal raky. Tehdy jich tu žilo… Dnes je všechno jinak. Voda ztratila svoji průzračnost a s ní se i raci kamsi vytratili.

Výskot nedaleko se koupající skupinky mladých lidí mne vrátil ze snění do reality.

"Odvážlivci! Já bych tam nestrčil ani palec u nohy. Brr…" Otřásl jsem se zimou při té představě. To už jsem stál u pilíře na mostě přes řeku. Můj pytel, jakoby tušil, že je u cíle, spadl z nosiče kola a opřel se o pilíř.

"No jo. Té mojí se to řekne. Ale jak to dostanu do vody? Chleba je lehkej, poplave na hladině. A ti otužilci? Ti mně tu ještě chyběli. Ještě si budou myslet, že se chci zbavit nějaké mrtvoly. Nepochybně by pytel doplaval až k nim."

Usilovně jsem se snažil vyřešit tuhle skoro nerudovskou otázku.

"Budu muset najít nějaký kámen a tím pytel zatížím. Stejně si musím odskočit, třeba támhle naproti v křoví nějaký ten kámen najdu".

Sebral jsem tedy kolo a chtěl s ním odejít z mostu na protější stranu, splnit svoje předsevzetí. Ale než jsem mohl cokoliv realizovat, zastavilo u mne auto s hlídkou městské policie.

"Pane, copak tady děláte? Vlastně - co tu dělá ten pytel? Ten je váš? A to ho tady chcete nechat? Tak to vás nesmí ani napadnout. Pokuta vás nemine. Zakládání jakékoliv skládky je protizákonné, to přece sám víte, nebo ne?"

Samozřejmě jsem to věděl. Ale pokutu se mi rozhodně platit nechtělo.

"Pytel mi spadl z kola. Chtěl jsem si ho zase naložit, ale potřebuju si odskočit, tak jsem ho tam jen chvilku nechal". Lhal jsem, jako když tiskne a jen čekal, zda se moje lež ujme.

"A k tomu jste potřeboval i kolo? Chtěl jste přece odejít i s kolem. Tak z nás nedělejte hlupáky. A co v tom pytli vlastně máte?", druhý ze strážníků se na něj zahleděl zkoumavým pohledem.

"Víte, pokračoval jsem ve svých výmyslech, "je to strašně staré a vzácné kolo. Bál jsem se, že by mi ho mohl někdo ukradnout, než se vrátím. Proto jsem si ho chtěl vzít do křovíčka s sebou. A v pytli mám starej chleba pro králíky. Pojďte se podívat". Ukázal jsem strážníkům obsah pytle a to zřejmě rozhodlo. Uvěřili mojí pohádce a po důrazných upozorňováních, jak zavrženíhodné je moje počínání, nasedli do auta a odejeli.

Oddechl jsem si. Konečně jsem mohl uskutečnit svůj původní úmysl. Odskočit jsem si opravdu potřeboval. Pomalu jsem vedl svoje kolo. Strach z toho, že by mi ho někdo mohl vzít, než se vrátím, to byla jediná pravda na vyprávěné báchorce. Ale nebylo mi souzeno ulevit si. Na mostě za sebou jsem sluchem zaregistroval jakýsi pohyb. Otočil jsem se a tiše z křoví pozoroval, co se bude dít. To co jsem uviděl, mne docela uzemnilo.

Na mostě zastavila červená Škodovka. Z ní vyběhli dva mladíci. Chvilku se rozhlíželi, zda je nikdo nesleduje a pak jejich nadšení hlasitě propuklo.

"Ty vole! Jirko! To bude peněz. Asi to někomu muselo vypadnout. Jinak to není možný!"

Vláďo, nekecej a konej. Na kecání budeme mít dost času potom. Až to přivezeme domů!".

Jirka otevřel kufr auta. Oba popadli pytel, opřený o pilíř a hodili jej tam. Kufr auta zaklapl.

"Když to dobře dopadne, budeme mít krásný Velikonoce!"

Vláďa neudržel jazyk na uzdě a musel svoje emoce projevit nahlas. Jirka usedl za volant, Vláďa vedle něj. Dveře zaklaply a auto se rozjelo…

Všechno jsem pozoroval neschopen slova. Smích jsem však udržet nedokázal.

"No vida", říkal jsem nahlas mezi záchvaty smíchu.

"A mám po starosti. Pytel za mne uklidil někdo jiný, ještě jsem se zbavil staré pruhované rolety a ani žádný kámen jsem hledat nemusel! Dobrá práce!".

Cestou domů jsem kolo vedl. Nedokázal jsem čelit nebezpečí, že moji kličkovanou jízdu, doprovázenou záchvaty smíchu, neustojím a zranění jsem nechtěl riskovat.

Škoda jen, že jsem se už nikdy nedozvěděl, jak asi reagovali oba mladíci, když zjistili, "jaký pytel plný peněz" si domů dovezli. Jedna věc byla ale nepochybná. Byla to ta nejoriginálnější pomlázka, kterou se jim o nadcházejících Velikonocích podařilo bez velké námahy vykoledovat.

Doufám, že Vás tato povídka, která se vztahuje k tématu týdne "Originalita neroste na stromech", alespoň trochu pobavila. Jak je vidět, originality občas píše sám život.