Pošetilé rozhodnutí

"Dano! Jsi tady? Dano, slyšíš?"

Slyším svoji matku dobře. Ale nechce se mi zrovna odpovídat. Stojím jako teď často před zrcadlem ve svém pokojíku a prohlížím se. Jen tak. V kalhotkách a bez podprsenky. Jsem tlustá. Alespoň to všichni moji vrstevníci říkají. A hlavně Vašek. To mi vadí nejvíc. Chtěla bych být hubená, štíhlá. Jinak se nikomu nebudu líbit. Tyhle myšlenky mi nejdou z hlavy v poslední době téměř vůbec. Ale jak to řešit? Snažím se už tři měsíce moc nejíst, ale pořád nejsem se svojí figurou spokojená. Otáčím se na bok a pozoruji svoje podle mne tlusté bříško. Připadá mi, jako bych byla svojí "tloušťkou" uvězněna v mé kůži. Mám pocit, že mne moje kůže každou chvilku musí uškrtit. Nezbývá nic jiného, než opravdu zhubnout, abych se cítila líp. Slyším mamku šlapat po schodech k mým dveřím. Rychle si natahuji na sebe triko a kraťasy.

"Ty mě neslyšíš, nebo co? Hulákám ze zdola jako blázen! Nebo se mnou nemluvíš? To ses zase urazila, když jsem ti vytýkala, že málo jíš a že rozhodně nejsi tlustá, jak si pořád myslíš? Tebe mrzí, že si zdravá, že jo. Podívej se kolem sebe. Kolik takových děvčat v tvém věku taky nechtělo jíst a jak dopadly. Podívej se na Ivanu. Skončila v nemocnici, viď? A to tam chceš taky skončit? Tak řekneš mi něco, nebo budu tady řečnit jenom já?"

"Nic mami. Neslyšela jsem tě. Chceš něco?", ptám se a v duchu už mamku posílám pryč. Nemám náladu na její přednášky. Stejně mne od mého úmyslu zhubnout neodradí. Musím to udělat za každou cenu. Abych nebyla spolužákům, a hlavně Vaškovi pro smích…

"Jo, chci něco. Máš dole připravenou večeři. Koupila jsem šunku od kosti, k tomu rohlíky. Pojď jíst a přestaň se už koukat do zrcadla. Stejně tam nic neykoukáš!"

Ani si to neuvědomuju, ale pravda je, že i oblečená na sebe stále hledím do zrcadla. V duchu cítím opovržení nad svou osobou a moje kůže mne stále více škrtí. Hlavně na břiše a zadku. Ale mamka se nic nesmí dozvědět.

Pomalu scházím dolů do kuchyně. Šunka voní na dálku, ale mně se dělá špatně. V poslední době jsem skoro vůbec nic nejedla. Vždycky jsem si to odnesla k sobě nahoru a tam to skončilo v záchodě. Máma nic nezjistila, naopak mne pochválila, že konečně jím. Usedám ke stolu. Je mi jasné, že nedokážu pozřít ani sousto. A když - tak stejně ve mně dlouho nezůstane. Stačí se jenom předklonit.

"Tak jez, nebo co! Koukáš na to jako husa do flašky! Nevím, co už bys chtěla. Máš pěkně rozmlsanou pusinku, když už ti ani šunčička nejede!"

"Nemám hlad. Sním si to později a vezmu si to k sobě, jo?", zkouším svoji oblíbenou taktiku.

"A co kdybys taky jednou povečeřela se mnou? Jsem tady pořád sama. Ty se vždycky vytratíš nahoru a do rána tě nikdo nevidí. Tak co říkáš. Dáme si spolu?"

Nenapadá mne žádná smysluplná úniková cesta. A tak mi nezbývá, než uždíbnout kousek rohlíku a šunky a dát to do pusy. Zvedá se mi žaludek, ale překonám to. Když se rohlík zmenší na polovinu, tak to vzdávám.

"Mami, já už opravdu nemůžu. Nezlob se. Nemám hlad a zbytek si sním u sebe. Bylo to moc dobrý".

Mamka tentokrát nic nenamítá a já si zbytek večeře odnáším do svého pokojíku. Je mi jasné, kde skončí. Stejně jsem toho snědla moc a budu muset se toho rychle zbavit. Na záchodě je to jenom chvilka, stejně se mi dělalo blbě celou dobu. Mám dojem, že jsem ale snědla rozhodně víc, než jsem ze sebe vydala. Proto si pro jistotu vezmu ještě dvě tabletky projímadla. Pak už bude dobře.

Ta noc byla strašně dlouhá. Asi jsem to s projímadlem přehnala. Byla jsem víc na záchodě než v posteli. Bylo mi blbě ze všeho. Ale když jsem ráno stoupla na váhu, tři kila byla pryč. Už mám 45 kilo z mých původních 58. Ale určitě je to ještě málo. Nedá se říct, že bych pociťovala hlad. Jíst prostě nemusím. Stačí, když se občas napiju vody.

"Danuš, tobě bylo v noci blbě?"

Mamce opravdu nic neunikne a tak musím přiznat, že jsem tu noc strávila na záchodě.

"Ale po čem? Vždyť si jedla jenom kousek šunky. A té nebylo nic, protože já ji jedla taky a žádné následky nemám! Že by nějaká střevní chřipka? A jak je ti teď?"

"No, nic moc. Točí se mi trochu hlava, ale to nic nebude. To se mi stává často a za chvíli to přejde", snažím se mamku uklidnit.

"A tak to ne, děvenko. Hezky se sebereme a já s tebou dojdu k doktorovi. To není žádná sranda. Ztrácíš se mi před očima a je třeba zjistit, od čeho. Tak se oblíkej a pospěš si. Je tam od osmi. Ve škole tě omluvím, hlavní je, aby se zjistilo, co se s tebou děje."

"Ale mami, to je zbytečný, to za chvíli přejde, já nikam nejdu. Víš, co tam bude lidí. A ty přece musíš do práce. Nebo ne?", snažím se mamku od jejího úmyslu odradit.

"Nekecej. V práci si vezmu volno. A ty dělej. Vůbec se mi nelíbíš a já nemám klid!"

V čekárně mého obvodního lékaře jsou přede mnou jen dva pacienti. Prskají a kašlou.

"Ještě to od nich chytnu", brblám si jen tak pro sebe.

"Tak slečno Komárková, pojďte dál", usměvavá sestřička mne zve do ordinace.

"A můžu s ní, sestři?", mamka je za mnou v závěsu.

"Ale mami", snažím se o svoji svobodu. Nebudu moci doktorovi něco nakecat, když tam se mnou mamka bude.

"Jen pojďte paní Komárková", sestřička moji snahu evidentně neocenila.

Doktor Pivoňka je prošedivělý padesátník. Ošetřuje mne od mého dětství a tak mne zná dobře. Mamka usedá do nabídnutého křesílka u stolečku v ordinaci a mne si bere doktor "do parády".

"Tak co tě trápí, Dano?", obrací se ke mně.

"V noci jsem měla průjem", šeptnu.

"A taky zvracela?", ptá se.

Zavrtím hlavou, i když vím, že tentokrát lžu. Ale to na sebe nechci prozradit.

"To ale není všechno, pane doktore!", mamka se ozývá ze svého křesílka a mně začíná být horko.

"Proto jsem tu s ní, aby náhodou na něco nezapomněla. Musela by vám taky říct, že posledních čtvrt roku skoro nic nejí, ztrácí se před očima, je zamyšlená, ráno se jí motá hlava a vůbec se mi nelíbí!"

"Ale? Tak se na to podíváme! Polož se támhle a pokrč nohy!"

Lékař mi vyšetřil břicho a mne jako na potvoru v tu chvíli vůbec nic nebolelo. Pak mne postavil na váhu.

"Hm." Zabručel.

"Střevní chřipka to nebude. Nabereme krev, sestřičko!"

Tuhle proceduru opravdu nemusím. Je mi jasné, že jakmile uvidím kapičku krve, bude mi zle. Ale nedá se nic dělat. Sestřička připravila injekční jehlu a stříkačku, já zacvičila s levou rukou. Pak jsem ucítila bodnutí a dál jsem přestala vnímat.

"Dano! Tak slyšíš mě? Dano! Prober se!"

Cítím, jak mne někdo pleská do tváře. Docela to bolí a přinutí mne to, abych otevřela oči. Nade mnou se sklání doktor Pivoňka, okolo stojí sestřička s mamkou.

"Poznáváš mě? Víš, kdo jsem? A jak se jmenuješ?"

Co se mě ptá na takové blbosti. Jasně, že vím, jak se jmenuju a kdo je on. S námahou a potichu to zopakuju.

"Tak sláva! Jsme mezi živejma! Tys nám dala, holčičko. Ale krev máme nabranou a už tě nebudeme dál trápit. Výsledky budu mít zítra. Potom budu chytřejší! Ale určité podezření mám už teď. Mělo by se to tím rozborem jenom potvrdit."

Doktor Pivoňka se usazuje ke svému pracovnímu stolu a já stále ještě odpočívám na lehátku. "Tak holčičko. A teď mi hezky česky a po pravdě povíš, jak je to s tvým jídlem. Ty nejíš. Že jo? Všechno totiž ukazuje na to, že máš zaděláno na anorexii. Nevíš co to je? Když to řeknu stručně, tak je to vypěstovaný naprostý odpor ke každému jídlu. Vede k podvýživě a to jsou ty tvoje ranní nevolnosti, jak ty říkáš, motání hlavy. A teď hezky prozraď, kdo je ten kluk, pro kterého tak hubneš. Za tak krátkou dobu ztratit třináct kilo, není normální. Tak povídej. Já už jsem toho napovídal více než dost. A maminka na tebe počká v čekárně, já jí to potom zopakuju".

Nezbývá mi, než přiznat barvu. O tom, jak se mi ve třídě posmívají, že jsem tlustá, o tom, že se mi směje hlavně Vašek, který se mi líbí a o tom, jak jsem se rozhodla tenhle problém řešit. Rozpovídala jsem se i o svém pocitu, že si připadám jako uvězněná ve vlastní kůži a mám dojem, že když se zhubnu, tak tenhle pocit ztratím.

"Ty jsi ale trdlo, Danuško, promiň. Tebe netěší, že jsi hezká a zdravá holka? Víš, že sis zadělala na vážnou nemoc?"

Dál mi poctivě vysvětluje, jaké následky může toto moje počínání do budoucna způsobit.

Z očí se mi valí slzy. Jen netuším, jak teď začnu zase normálně jíst, když žaludek protestuje.

Lékař jako by četl moje myšlenky.

"Zvládneš to sama? Začneš pomalu jíst, dietu ti napíšu. Ale musíš to opravdu dodržovat. Nechci tě zatím posílat do nemocnice. Ale kdybys to sama nedokázala, nic jiného by mi nezbývalo. Teď ti píchnu něco na posílení organismu, abys došla v pohodě domů. Dáš si týden oddechu ze školy, budeš užívat klidu a hlavně pravidelně jíst. Vysvětlím to ještě tvojí mamince. A nakonec dostaneš doporučení na psychologii. Zatím to budeme řešit ambulantně a budeš tam chodit na pohovory. Tam už tě zbaví pocitu vlastní škrtící kůže. Ohlídám si to, neboj se. Ten psycholog je můj kamarád a dobrý člověk. Souhlasíš?"

Přikyvuju. Hlavně, že nemusím do nemocnice. Nevím proč, ale cítím se šťastná. Možná, že je to i vlivem posilující látky, kterou mi lékař píchnul. Neskutečně se mi ulevilo. Najednou mi všechny poznámky mých spolužáků, které jsem vnímala jako výsměch, připadají malicherné. Vašek mi přece sám mi nikdy neřekl, že já bych se mu jako hubenější líbila…

Pochopila jsem, že konečně jsem našla někoho, kdo mi moje nevázané hubnutí rozmluvil a vysvětlil mi, jak je takové rozhodnutí pošetilé. Mámě jsem se to říct bála. Nikdy nešla pro ránu daleko. A mužský element v naší rodině prostě chyběl. Možná to bylo i tím, kdo ví.

Za týden jsem přišla doktorovi Pivoňkovi poděkovat. Bylo mi už neskutečně líp. Uvěznění ve vlastní kůži tak zůstalo minulostí.

Téma týdne: Uvězněn ve vlastní kůži

Od pohádky k realitě

Toto téma týdne úzce souvisí s tématem minulým. Kdo z nás by neznal pohádku Hanse Christiana Andersena o ošklivém káčátku, na které se všichni ostatní koukali "skrz prsty" a nakonec se změnilo v krásnou labuť a opět všichni ostatní možná záviděli, ale každopádně s prominutím "čuměli". Realita je však od této pohádky v naší společnosti hodně vzdálená.

Když už mám psát opět o někom odlišném od ostatních, chtěla bych se v tomto článku zastavit u našich tělesně postižených spoluobčanů, konkrétně vozíčkářů. Mám na mysli ty, kteří ke svému postižení přišli v důsledku nehody, úrazu, či nemoci. Nemohou sice chodit, ale ostatní a to především rozumové schopnosti u nich zůstávají zachovány v celém rozsahu. Uvědomil si někdo z vás čtenářů, jak těžký mají tito lidé život? Jak mnoho námahy musí vynaložit, aby se například oblékli, obstarali sami sebe, postarali se o svoji domácnost? Určitě mnohé z vás ani nenapadne, že prostý jednoduchý úkon, který ani nevnímáte, dá vozíčkáři hodně práce. Kolik z nich může v naší společnosti plnohodnotně pracovat? Myslím si, že bychom se velkého čísla nedopočítali. A když už se to podaří, zase to vozíčkář nemá lehké. Bohužel stále existují v naší zemi lidé s předsudky, přesvědčení o tom, že pokud je někdo něčím odlišný či zvláštní, musí být i mentálně slabším jedincem. A co pak takovému vozíčkářovi zbývá, když chce takové podezření vyvrátit? Je to jednoduché. Musí umět všechno lépe, než ti "zdraví" kolem něj a vyvrátit tak jejich názory. Přesvědčit je o své odbornosti a po této stránce někoho ze svých kolegů takzvaně "nachytat na švestkách". Když se mu to podaří, má vyhráno. I když určití zaměstnavatelé mají v naší zemi povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, málokdo to dodrží a raději zaplatí peníze státu navíc. Myslím si, že rozhodně dělají chybu. Vozíčkář totiž pracuje dobře a rád. Práce je jeho koníčkem, někdy smyslem celého života. Vozíčkář minimálně marodí, už proto, aby nevzbudil pocit, že v práci nemá co dělat a že je tam na obtíž. Nebýt "ošklivým kačátkem" dá opravdu mnoho úsilí i práce. Ale znám takové, kteří jsou uznáváni jako plnohodnotní odborníci a práce jim je, nebo byla vším.

Vozíčkář se mnoha věcí, pro jiné samozřejmých pro život, musel vzdát. Zase si mnozí z vás asi neuvědomí, že jen málo z nich žije partnerským životem nebo má rodinu. Bez pomoci svých nejbližších by nezvládl dnešní uspěchaný život. Smířit se se všemi "výhodami" vozíku je velmi složité. Přesto jsou mezi námi tací, kteří rozdávají radost a energii do života svým "zdravým" vrstevníkům a vůbec se nepovažují za "ošklivá káčátka". Ať je takových co nejvíce. A na druhou stranu - ať je nejvíce i těch "zdravých", kteří nebudou na vozíčkáře pohlížet jako na ošklivá káčátka a budou ochotni jim i v případě nutnosti pomoci. Možná se pak opravdu změní v krásnou labuť. Ale k takové realitě je v naší společnosti ještě hodně daleko.

Téma týdne: Ošklivé káčátko

Vždycky budou jiní

Přiznám se, že když jsem uviděla na blogu téma tohoto týdne "Coming out", rozčílilo mne to. Ještě tady budeme témata nabízet v angličtině? Jako by nestačilo, že kdykoliv pustím rádio, zaznívá anglická písnička. Copak není dost českých nápadů a témat, o kterých psát? Protože za mého školního mládí se angličtina moc nepreferovala, musela jsem nejdříve zjistit, o čem toto téma vlastně má být. A kupodivu - musela jsem se v duchu jeho navrhovateli omluvit. Pro tento tvar vlastně odpovídající český výraz neexistuje. Vyjít ven, či vyjít ze skříně, by rozhodně mnohým z nás asi nic neříkalo. V širším smyslu je "coming out" označení procesu, během kterého člověk rozpoznává a akceptuje svoji menšinovou sexuální orientaci. V užším smyslu se používá pro okamžik svěření jiným osobám, případně veřejnosti a v nejobecnějším smyslu lze výraz použít i pro zveřejnění informace, která byla dosud utajována. V poslední řadě se může také užívat ve spojení s osobami nebo skupinami osob, které se rozhodly veřejně prezentovat své pohledy a názory obecně považované za odlišné od názorů společnosti. Tolik moudrá wikipedie k tomuto tématu.

Žijí mezi námi. Nevíte, koho mám na mysli? Lidé s jinou sexuální orientací, ať už homosexuálové, bisexuálové či lesbičky. Dřívější doba tyto lidičky jednoznačně odsuzovala. Vzpomínám na svoji babičku, která říkávala, že by každého takového vzala kopřivami na holou a "ono by je to přešlo". Bohužel v tomhle neměla pravdu. Lidé, jež životem provází jejich "coming out", za to prostě nemohou a nemohou vlastní vůlí na svém stavu ani nic změnit. Jsou prostě jiní a vždycky budou. Na druhou stranu jsou to lidé jako my. Vzdělaní, chytří, mnozí plnohodnotně zastávají funkce i ve vysoké politice. Dnešní doba už alespoň v něčem pokročila. Je možnost uzavírat registrovaná partnerství a z tohoto svazku uplatnit svá práva, o kterých si dříve mohli nechat jenom zdát. Největší problém pro ně je asi se ke svému odlišení přiznat. Smířit se s ním sám se sebou a nebát se je zveřejnit. K tomu určitě nesmí chybět velká dávka odvahy. Ale život se nemazlí s nikým. Každý má nějaký ten svůj kříž, který si s sebou nese na zádech celý život. Proto takové lidi nemohu odsoudit. Jejich život určitě není lehký a je skvělé, že se svojí odlišností dokážou bojovat. Bohužel i v dnešní době musí být připraveni i na takové názory, jako měla třeba moje babička. Držím proto všem "odlišným" palce, aby svůj boj dovedli bez větších psychických problémů do vítězného konce.

Téma týdne: "Coming out"

Spoluhráč nebo protihráč?

Vliv. Krátké slovíčko, nepochybně velkého významu. Je to schopnost člověka působit na jiné osoby a ovládá nás, aniž si to uvědomujeme, již od našeho narození. Když poprvé spatříme světlo tohoto světa, má na nás nepochybně vliv naše maminka. Osoba, která je nám nejbližší, stráví s námi nejvíce času, stará se o to, abychom byli sytí a po všech stránkách našeho novorozeneckého věku šťastní. Maminka je také osobou, kterou začínáme vnímat a věnujeme jí své první úsměvy. Záhy se v okruhu našeho vnímání ocitá i druhá část rodiny - tatínek. Ten si s námi hraje, hlídá nás, když maminka nemůže, později s námi chodí na procházky a seznamuje nás s okolím. Oba rodiče, pokud rodina funguje tak, jak má, by na nás měli mít pozitivní vliv. Pokud tomu tak není, je něco špatně. Ale o tom jsem dnes hovořit nechtěla.

Když povyrosteme, začnou nám povinnosti. Nejdříve v mateřské škole, později v základce a ještě později na střední či vysoké škole. Všude nás nepochybně ovlivňují kamarádi spolužáci. Je na nás samých, abychom poznali, jaký vliv na nás ten či onen kamarád má. Podlehneme-li špatnému vlivu, může se to odrazit v celém našem dalším životě. Určitě mnohý z nás poznal někoho, kdo kouřil marihuanu, nabízel či dokonce prodával drogy, hrál na automatech, nadměrně požíval alkohol a kdoví, co ještě. Je jenom na našem vnímání, ovlivněném zcela jistě výchovou rodičů a učitelů, zda takového "kamaráda" k sobě pustíme, nebo ho odmítneme. Někteří to dokážou, někteří ne. Ti, kteří nechtějí opravdu spadnout vlivem "kamarádů" až na samé dno, musí posléze vyvinout mnoho úsilí, aby se ze své závislosti vymanili.

Ovlivnit nás však mohou nejen rodiče a kamarádi. Určitě do této kategorie patří učitelé. Kdo by s láskou nevzpomínal na své učitele, v jejichž hodinách byl svědkem zajímavého a nikoliv nudného výkladu látky, kdy se při zkouškách setkal s porozuměním a pochopením svého já? Myslím, že nás bude mnoho.

Ovlivnit naši osobnost může také četba a kultura vůbec. Přiznejme si. Kdo z nás v dobách, kdy se zde promítaly filmy o Vinnetouovi a jeho pokrevním bratrovi, nezatoužil alespoň na chvilku být tím spravedlivým náčelníkem Apačů, či neohroženým Old Shatterhandem? Přiznám se, že tyhle "pohádky" mne baví dodnes a vždycky se na ně ráda podívám. Ze svého dětství si vzpomínám na nezapomenutelné knihy Jaroslava Foglara o Rychlých šípech. Nádherná romantika a dobrodružství muselo ovlivnit mnoho vrstevníků Červenáčka či Velkého Vonta.

Ani v dospělosti či seniorském věku nejsme sami. Máme své přátele, své koníčky, které ovlivní naši činnost a zpříjemní mnohým "podzim života". Jen je třeba pečlivě vybírat a nenaletět podvodníkům, kteří se jako přátelé jen tváří. Zcela jistě nás ovlivňuje i technika. Počítače, tablety, chytré telefony. Pro někoho, kdo je například upoután na lůžko, či jinak postižený, to může být i jediný styk s okolním světem.

Co říci závěrem? Vliv pro každého z nás může být příjemným spoluhráčem. Ale v případě, že špatně zvolíme, stane se z něho nebezpečný protihráč. A proto buďme ostražití a mysleme hlavou.

Téma týdne: vliv

Tajemný hlas

A zase to slyším. Tajemný hlas v mé hlavě zní čím dál tím naléhavěji. Snažím se nevnímat neustálé vybízení ke společnému výletu kamsi do neznáma. Ženský hlas je stále podmanivější. Cítím, že už dlouho nevydržím odolávat.

"Pojď za mnou! V ráji, který ti nabízím, se budeš mít jako král. Nic ti nebude chybět, nic tě nebude bolet. Pojď a neváhej!"

"Ale já přece nemohu odejít! Nemůžu tady nechat svoji ženu. Mám ji rád. Nechci ji opustit. Pochop to!", snažím se odporovat.

"Ale, ale. Nedělej se. Ono to s tvou láskou tak slavné není. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi jí byl nevěrný. Kolikrát jsi lhal, abys zakryl to, co se neměla nikdy dozvědět. Já to vím dobře, svůj vnitřní hlas neošidíš. Jen se divím, že to s tebou ještě neskoncovala. Má svatou trpělivost. Jiná by tě už dávno zanechala svému osudu. Ale boží mlýny melou. Znáš to. A proto jsem tu já. Vyřídím to za ni. Nemysli si, že tě spravedlnost mine. Na každého jednou dojde. A dnes je ten správný čas. Úplněk a pátek třináctého. Líp jsem si nemohla vybrat. A teď už nezdržuj zbytečnými řečmi a pojď!"

Jakási tajemná síla mne zvedá ze židle. Mám pocit, že se vznáším. Nedostanu ze sebe ani slovo. Moje tajemná neznámá síla odmítá jakékoliv vysvětlování. Po pravdě řečeno, vysvětlovalo by se mi těžko. Musel jsem si přiznat, že občas jsem své ženě nevěrný byl. Ale byl to jen důsledek dané situace. Znáte to, jak to někdy dopadá na organizovaných několikadenních školeních. Společná večeře, trocha alkoholu, sympatická kolegyně a je hotovo. Musím se ale obhájit. Nikdy nešlo o trvalý vztah nebo lásku, ale jen momentální příležitost. Nemohl bych své ženě ublížit. Nic se nedozvěděla. Nebyl ani důvod jí cokoliv vyprávět. Začínám vnímat okolí. Tajemný hlas mne tlačí do zad a já se proti své vůli ocitám ve zcela neznámé krajině. Kopcovitý terén, travnatá mýtina a nádherně vonící smrkový les. Vůně je omamující.

"No řekni. Není tady krásně? Slibovala jsem ti ráj. A jsme na místě. K tomu, aby ti opravdu nic nechybělo a nic nebolelo, budeš muset ještě něco udělat. Nic není zadarmo!"

Je hluboká noc. Nevím, jak je to možné, ale místo na mýtině, kde stojím, je osvětleno zvláštní září jako ve dne. Snad je to důsledek úplňku. Opět ze sebe nemohu dostat slovo. Začíná se mě zmocňovat strach. Jak tohle dopadne? Co budu muset splnit za úkol, aby můj tajemný hlas si mohl se mnou vyrovnat účty? Když se rozhlížím kolem sebe, nikoho nevidím. Cítím ale, že tajemný hlas nebude daleko.

"Rozhlížíš se zbytečně. Nemůžeš mne vidět. Až nastane ten správný čas, ukážu se ti. A teď kopej!"

V mojí ruce se kdoví odkud ocitá krumpáč a na zemi leží lopata. Není mi jasné, co mám kopat.

"Nekoukej a dělej. Než vykopeš metr hlubokou, dva metry dlouhou a třičtvrtě metru širokou díru, bude to chvíli trvat. Jinak si svůj ráj nezasloužíš a budeš se smažit v pekle. A já docela spěchám. Tak neokouněj a dej se do toho. A nepokoušej se utéct. Dopadlo by to špatně, to mi věř."

Nezbývá mi, než se dát do práce. Terén je docela tvrdý. Za chvíli mám propocenou košili. Tajemný hlas mi ale nedovolí odpočívat a neustále mne vybízí ke zvýšení tempa. Konečně je hotovo. Najednou mohu promluvit.

"Můžeš mi říct, o co jde, Slyšíš?"

"Tys to nepoznal? Podívej se pořádně. Co ti ta jáma připomíná?"

Zažívám panický strach. Do mysli se mi vkrádá něco, co si odmítám třeba jen na chvilku připustit.

"Hrob? Já jsem si vykopal hrob? To snad nemůže být pravda…"

"Dobře jsi pochopil, můj milý. Vím, že jsi chytrý, když chceš. Slibovala jsem ti, že v mém ráji se budeš mít skvěle a nic tě nebude bolet. A kde jinde, než v posmrtném životě by to tak mohlo být?"

V hrůze se otáčím za tajemným hlasem. Vidím nádhernou ženu, s rozevlátými dlouhými vlasy, velmi podobnou mojí Marii. V ruce drží neznámý předmět, kterým na mne míří.

"Neboj se. Nebude to bolet", snaží se mne ukonejšit.

Třesu se strachy a slyším svůj vlastní křik.

"Ale to přece nemůžeš udělat! Já chci žít! Jsem nevinný! Mám tě rád, Marie. Prosím, ne! Byla by to vražda!!"

Cítím, jak se propadám do vykopané jámy.

"Marie, ne! Prosím!"

Kdosi se mnou třese. Stále silněji.

"Martine, prober se! Martine, slyšíš mě? No tak, Martine!"

Pomalu otevírám oči. Zprvu nevím, co se děje a kde jsem. Ale za chvilku se mi vědomí vrací. Jsem doma, ležím v posteli a nade mnou se sklání moje Marie.

"Maruško! Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou!"

"Tak už mě vnímáš? Křičel jsi něco o vraždě, o nevině a nějaké další nesmysly. To máš z toho, jak pořád čumíš na horory na Nově. Furt ti říkám, aby ses na to vykašlal. Pak máš divoké sny!"

Zvedám se z postele. Ještě se mi trochu třesou nohy po prožitých hrůzách. Podívám se z okna. Svítá. Bude krásný, sluncem zalitý letní den.

Téma týdne: Hlasy v hlavě

Obyčejný dopis

Rozkvétající pivoňky neomylně signalizují blížící se léto. Miluji tohle roční období plné tepla, slunce, koupání a vysněných prázdnin. S mojí kamarádkou Ivou letos plánujeme společný týdenní pobyt u moře, nejspíše v Chorvatsku. I když je teprve začátek června, moc se na moře těším. A ještě jednu zvláštnost tohle léto má. Za pár dnů mi bude osmnáct a vstoupím tak trochu do světa dospělých. Rodiče plánují oslavu, kde rozhodně nebude chybět kamarádka Iva a moje nejmilejší babička. Škoda, že děda se toho už nedočkal. Vzpomínám na nádherné dětství u babičky s dědou na vesnici. Prožívala jsem tu jako malá holka každé prázdniny. Babička od mých dvanácti let vždycky nezapomněla podotknout, že až mi bude osmnáct, dostanu od ní speciální dárek. Nikdy ale neprozradila, co to bude.

Nadešel můj velký den. Už od rána jsem všude uklízela, pověsila v pokoji vyprané záclony a přichystala slavnostní stůl. Byl rozkládací, pro dvanáct osob. Používali jsme ho jenom o Vánocích a při rodinných oslavách.

"Andrejko, v prádelníku je vyžehlený ten bílý ubrus. Dáš ho na stůl a na zahradě natrháš nějaké čerstvé květiny do vázy, ať to tam hezky vypadá."

"Jasně mami"

Odpovídám ve spěchu, protože první hosté dorazí už za hodinu a já mám ještě spoustu práce. S mamkou i s taťkou vycházím skvěle. Oba se mi maximálně věnují a úměrně mému věku mi dopřávají i dostatek osobní svobody. Jen občas mívám pocit, jakoby to nebylo všechno. Jako kdybych byla součástí ještě někoho dalšího, kdo se přede mnou skrývá, nebo se naší rodiny bojí. Tyhle chvilkové divné pocity jsem vždycky dokázala zahnat a přičítala je svojí bujné fantazii. Odpoledne se vydařilo. Dostala jsem nový mobil od rodičů, voucher na thajskou masáž od Ivy a od babičky peníze.

"A co tvůj slibovaný zvláštní dárek, babi?", připomínám se. To jsme v pokoji na chvilku osiřely.

"Neboj. Na všechno dojde. Ale musíš mi slíbit, že to, co ti dám, otevřeš, až budeš večer v pokojíčku sama. Má to svůj význam. A o tom, co se dozvíš, zatím nikomu neříkej. S obsahem nalož tak, jak budeš sama chtít. Slibuješ?"

Pokývám hlavou. Babička vytahuje z kabelky bílou, pečlivě zalepenou obálku, na které je její rukou napsáno "Andrejce k osmnáctinám". Beru ji do ruky. Je lehká. Podle hmatu není poznat, že by ukrývala nějaký předmět. Odnáším ji do svého pokojíčku k ostatním dárkům. Slib určitě splním a už teď se nemohu dočkat večera.

Venku je už tma, když opatrně otevírám obálku od babičky. Vypadne na mne menší zažloutlá obálka, adresovaná babičce. Uvnitř je dopis. Začínám číst.

"Milá paní Chrástecká,

asi se divíte, kdo Vám píše. Ale jí si nemohu pomoci a musím to udělat. Před dvanácti lety jsem odnosila pro Vaši dceru její dítě. Ten pocit, vzdát se narozeného miminka ve prospěch Vaší dcery byl pro mne něco, s čím jsem se nedokázala dodnes vyrovnat. Já vím. Namítnete, že to byla vzájemná dohoda Vaší dcery, jejího manžela a mne, stvrzená smlouvou o náhradním mateřství. Nebylo to zadarmo. Ale věřte mi, peníze nemohou nahradit stesk po děcku, kterému jsem poskytla azyl na devět měsíců a porodila jej. Ani nevím, jestli to byla holčička nebo chlapeček. Ale moc bych se chtěla s ním nebo s ní setkat. Vím, že to nebude lehké. Nemám odvahu napsat rovnou Vaší dceři. Řekly jsme si tenkrát, že se od porodu už neuvidíme. Ale Vás prosím, budete-li moci svým vlivem na Vaši dceru nějak k setkání přispět, budu Vám vděčná. Regina Vorlová." Následovala její adresa.

Podívala jsem se na datum dopisu. Byl opravdu psán před šesti lety, v době, kdy mi bylo dvanáct let. Obsah mne pořádně vyděsil. Já jsem koupené dítě, které se narodilo jakési paní Vorlové? Proč? Proč mi to mamka nikdy neřekla? Přece mám právo to vědět! Zároveň jsem si uvědomila, že moje občasné pocity, že kdosi, ke komu patřím, v naší rodině chybí, byly na místě. Ten "kdosi" pro mne byla neznámá paní Vorlová. Pane Bože. Co mám dělat? Mám o tom dopisu říci mámě? Babička mi obálku dala potají a beze svědků. Budu tedy zatím mlčet. A co dál? Mám vyhovět přání mé náhradní matky? Představuji si, jak by v podobné situaci bylo mně. Mám v tom celkem okamžitě jasno. Svého dítěte, byť zrozeného z jiných než mých oplozených vajíček, bych se vzdát nedokázala. O obsahu dopisu jsem přemýšlela celou noc.

Ráno jsem vzala do ruky dopisní papír.

"Má neznámá paní Vorlová,

včera se mi dostal do ruky Váš dopis, který jste napsala před šesti lety mojí babičce, paní Chrástecké. Jmenuji se Andrea Březinová a jsem tím potomkem, jemuž jste jako náhradní matka poskytla "ubytování" ve svém těle na devět měsíců. Včera mi bylo osmnáct a chci vědět všechno. Pokud to myslíte vážně, navrhněte termín a místo setkání a ozvěte se mi na email…" Dopis důkladně zalepím, na obálku napíšu adresu a při cestě do školy jej házím do poštovní schránky.

Uplynul týden. Každý večer otevírám emailovou poštu. Přece to všechno nebyl jen nemístný vtip, ujišťuji sama sebe, když očekávaná zpráva nepřichází. Až v pátek, kdy jsem sama doma, se dočkám.

"Milá Andrejko, promiň, že tykám, ale jsi přece jen taky trochu moje. Rozhodně Tě chci vidět. Co bys říkala dnešnímu večeru po osmé?" Následuje místo setkání. Kupodivu malá kavárnička nedaleko mého bydliště. Obratem odpovídám, že určitě přijdu. Jsem ráda, že nikdo není doma a nikomu se nemusím zpovídat. Zítra pojedu za našima na chatu. Ale co si mám vzít na sebe? Po chvilce uvažování vytahuji letní květovanou sukni a červenou halenku. Vím, co mi sluší. Venku je po tropickém dnu docela příjemně.

V kavárně jsem za pět minut. Přesto, že jsem svoji náhradní matku nikdy neviděla, neomylně mne to táhne ke stolu, kde sedí osamocená žena, ve věku mojí mamky.

"Nejste prosím paní Vorlová?", ptám se zcela zbytečně.

"Andrejko! Vstává a s pláčem mne objímá. Po chvilce oboustranného dojetí usedáme při kávě a džusu ke stolečku. Dozvídám se, že moje mamka nebyla schopná nikdy donosit dítě. Vždy potratila na samém počátku těhotenství. Jediným řešením byla surogace, tedy náhradní mateřství. Nakonec se setkala s Reginou, která ve své děloze odnosila dítě, zrozené z oplodněných vajíček, odebraných mojí mamce. Moji rodiče si mne z porodnice odnesli bezprostředně po porodu, aniž Regina dítě viděla. Vyprávěla jsem Regině o mém spokojeném dětství i dosavadním životě s rodiči. Dozvěděla se i o mém občasném zvláštním pocitu, že kromě rodičů ještě patřím někomu dalšímu. Rozcházely jsme se před půlnocí, s tím, že naše setkání nebude poslední. Byla jsem šťastná. Našla jsem poslední článek, který mi v životě dosud chyběl.

V sobotu odpoledne jsem to už nevydržela a všechno jsem řekla mamce. Byla překvapená, ale potvrdila mi vše, co jsem se dozvěděla od Reginy.

"Myslela jsem si, že se to nikdy nedozvíš. Ale náhoda tomu chtěla a já Ti nechci bránit. Nechtěla jsem, aby sis myslela, že jsi nějaké "koupené dítě". V tehdejší době ještě neplatily potřebné zákony. Bylo těžké do podobné akce jít. Mohli jsme mít na krku trestní stíhání pro obchodování s dětmi, protože tím postupem jsme obešli zákonnou adopci. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo…"

"Mami, domluvily jsme se s Reginou, že se setkáme znovu za týden. Nechceš jít se mnou?"

Po chvilce váhání mamka souhlasila. Nemělo cenu Reginu dál skrývat a sama si také ráda zavzpomíná.

Přemýšlím nad sílou slova. Dopis. Obyčejné slovo na pět písmen. Pro mne to ale bylo slovo vzácné. Díky dopisu jsem našla svoji druhou matku.

Téma týdne: Píšu Ti

Maturita a moje pocity

Když jsem si přečetla téma tohoto týdne "Takový ten pocit", uvědomila jsem si, kolik pocitů člověk vlastně může prožívat. Pocit štěstí, lásky, osamocení, smutku, bezmoci, radosti a bůhví čeho ještě. V těchto dnech to bude už čtyřicet pět let, co jsem skládala zkoušku z dospělosti. Stále to vidím, jako by to bylo dnes. Sváteční modré šaty, zdobené krajkovými rukávy, slavnostní účes a spousta zprvu smíšených pocitů. Udělám - neudělám? Studovala jsem většinou s jedničkami a tak mi připadalo neskutečné, že bych snad nemohla maturitu udělat. Ale - světe div se, skoro se to stalo.

Jako první byla na pořadu maturitní zkoušky ruština. Jazyk, který se tehdy povinně vyučoval na všech školách. Otázky jsme si vytahovali s černého klobouku, ve kterém byla naskládána dřevěná kolečka s čísly. Číslo otázky si již dnes nepamatuji. Ale moje profesorka, která mne celá studia ruštinu učila, po spatření čísla pronesla bez váhání: "To bude sovětská kosmonautika" a poodešla k dalšímu stolečku, aby mi otázku přinesla v papírové podobě. Seděla jsem na "potítku" a v té době cítila, jak všechny ostatní nadřené vědomosti k maturitě se mi z hlavy kamsi vytrácejí. Byl to zvláštní pocit, nikdy už jsem takový nezažila. Soustředila jsem se na kosmonautiku a v duchu přemýšlela, jak budu hovořit o Gagarinovi či Těreškovové. Ale ouha! Profesorka mi se slovy, "tak jsem to neuhodla, kosmonautika to není", na stolek přinesla otázku, kde stálo: "Sovětský průmysl a založení a historie Leningradu (dnes Petrohrad)".

Byl to šok. Nejen, že v předem daných maturitních otázkách se sovětský průmysl jaksi vůbec nevyskytoval, ale díky předchozímu omylu mojí vyučující jsem si vůbec nebyla schopná vzpomenout ani na založení slavného města. Vědomosti se odmítaly do hlavy vrátit. Okno jako výloha. To byl pocit, který jsem zažívala, spolu s pocitem naprosté bezmoci a zklamání z toho, že nepochybně budu maturitu z ruštiny opakovat v září. To už jsem seděla před maturitní komisí a na dotaz, s kterou otázkou chci začít, jsem potichu a nesměle řekla "Leningrad". Doufala jsem, že se mi v hlavě rozsvítí, ale bohužel nic. Moje profesorka seděla vedle mne a viděla, že se něco děje. Že není možné, abych neřekla ani slovo a jen mlčela. Naklonila se ke mně a tak, aby nikdo neslyšel, nebo alespoň dělal, že neslyší, mi pošeptala: "Leningrad - Petr Veliký, rok 1703". A tehdy jsem zažila další zcela zvláštní pocit, který se od té doby už nikdy neopakoval. Připadalo mi to, jako když rozsvítíte žárovku, nebo škrtnete zapalovačem. Najednou se nadřená otázka ukázala jako na dlani a já už bez problémů hovořila o všem, co jsme se o tehdejším Leningradu učili.

Samozřejmě, že muselo dojít i na druhou otázku o sovětském průmyslu. Z dob, kdy jsme to ve škole probírali, jsem si zapamatovala jen jedinou větu. "Za cara bylo Rusko zaostalou zemí." Dnes se tomu usmívám, ale tehdy mi do smíchu vůbec nebylo. Naštěstí jsem seděla blízko mapy tehdejšího SSSR a tak jsem pustila svoji fantazii na procházku a podle barev na mapě jsem hovořila o tamním zemědělství či průmyslu. To napětí, jak tohle dopadne, mi připadalo nekonečné, ale zároveň se dostavoval jakýsi pocit úlevy, že snad všechno zvládnu.

Zkouška opravdu dopadla dobře. Když jsem na chodbě před místností, kde se maturovalo, čekala na další předmět, oslovila mne moje profesorka ruštiny. "Můžeš mi říct, proč jsi chtěla začínat Leningradem, když jsi ten sovětskej průmysl uměla daleko líp?" Po pravdě jsem řekla, že na tuhle otázku odpověď nemám. Ale ta směs nejrůznějších, neopakovatelných pocitů, umocněná nakonec pocitem neskonalého štěstí, že to vše mám dokonce s vyznamenáním za sebou, ve mně zůstala dodnes.

Téma týdne: Takový ten pocit