Proč to řešíme?

Po pravdě řečeno, tohle téma týdne mi připadá opravdu málo povedené, nebo spíše absurdní. Proč řešíme otázku Slováci na blogu? Vždyť je přece docela jedno, v jakém jazyce vyjádříme svoje pocity, úvahy, či pokusy o literární tvorbu ve formě povídek či veršů. Podstatný přece je obsah a kvalita našich příspěvků. Za situace, kdy navíc slovenskému jazyku většina z nás dobře rozumí, už opravdu není co řešit.

Patřím ke generaci, která v televizním vysílání pamatuje každodenní televizní noviny, moderované jedním Čechem a jedním Slovákem. Tehdy mně to nepřipadalo vůbec zvláštní. Vždyť jsme byli jeden národ a jedna republika. Pamatuji i televizní pondělky, kdy byly vysílány slovenské filmy, hry nebo inscenace. Neměla jsem nikdy důvod se nad tím nějak pozastavit nebo to odsuzovat. Taková byla prostě realita. Pokud se mi vysílaný program nelíbil, používala jsem a používám dodnes jedno zařízení, které televizní přijímač má. Vypínač.

Po sametové revoluci a následnému rozdělení republiky na dva samostatné státy se slovenština začala z médií vytrácet. Myslím si, že to je škoda. Dnešní mladá generace, tedy alespoň její část, už slovenštině nerozumí, i když má v současné době možnost poslouchat i slovenské televizní stanice.

Přečetla jsem a občas i okomentovala celou řadu článků na blog.cz na toto téma, a to i od slovenských přispěvatelů. Většina z nich téma týdne nechápe a neví, proč tuto otázku rozebírat. Našla jsem však i negativní názory Čechů v tom smyslu, že Slováci nejsou žádní naši bratři. Je mi z toho trochu smutno, protože tito Češi vůbec nepochopili, že neřešíme otázku Slováků jako národa, ale otázku jejich příspěvků a účasti na české doméně blog.cz. Kdybychom to měli dělat, museli bychom si dát ruku na srdce a přiznat si, že žádný z našich dvou národů není bez chyby. Jak se říká "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem."

A na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. Za dobu mého toulání se po blozích jsem narazila i na články, psané v angličtině. Nic proti tomu. Pokud někdo cítí potřebu vyjádřit se v tomto jazyce, ať tak učiní. Nebo si myslíte, že bychom měli řešit jako jedno z témat třeba problém "Anglické texty na blogu?" Myslím si, že by to nikoho ani nenapadlo. A to navíc angličtinu neovládám. Ale je to prostě podobné, jako s televizí. Pokud se mi některý článek blogera nelíbí, nebo mu jednoduše nerozumím, přejdu jinam nebo použiji zařízení, které má i počítač nebo tablet. Vypínač!

Doufám, že čtenáře tohoto příspěvku jsem touto úvahou nenudila a neodradila je od možnosti můj blog občas navštívit. Díky blogu jsem poznala spoustu virtuálních přátel, a to i ze Slovenska, se kterými si mohu vyměňovat své názory a postřehy. A to rozhodně není málo.

Téma týdne: "Slováci na blog.cz"

Šikana a přísloví

"Mami, já už to tý školy chodit nebudu!"

"Počkej, Martine. Co to povídáš? Do školy přece chodit musíš. To dobře víš. A proč bys tam chodit neměl? Vždyť sis už i tady našel nové kamarády, nebo ne? Martine, ubližuje ti tam někdo? Jestli jo, tak mi to musíš říct, abych to mohla s tátou nějak řešit, rozumíš? Tak co se děje?"

Spoustu otázek jsem vyřkla s obavami v očích. Přistěhovali jsme se z malé vesničky do města, před půl rokem. Jak jinak, než za prací. Na vesnici nebyla žádná kloudná příležitost, jak vydělat peníze, které by uživily naši početnou rodinu. Ve městě Pavel, tedy můj manžel, našel slušné místo ve stavební firmě a zatím ho i slušně platila. Já kvůli čtyřem dětem pracovala na zkrácený úvazek ve stejné firmě jako uklízečka. Tři z našich dětí byly již téměř dospělé, ale stále žily s námi. Martin jako dvanáctiletý, byl nejmladší náš mazánek. Život se k němu od narození nezachoval nejlíp. Narodil se s vývojovou vadou srdce a v dětství prodělal několik vážných operací. Dodnes nemohl cvičit a běhat jako ostatní děti. Byl hubený a drobný. Prý se to s přibývajícím věkem srovná. Nejstarší byla Markéta. Vystudovaná středoškolačka, zatím bez práce. Jiřina studovala ekonomickou školu a v červnu ji čeká maturita. Zda najde nějaké uplatnění v dnešní těžké době, je zatím ve hvězdách. Roman se učí druhým rokem instalatérem a učení ho baví. A Martin? Chodí do sedmičky. Se žádným s dětí jsem nikdy neměla závažnější problém.

"Tak co Martine? Povíš mi, co se děje?" Přisedám k němu ke stolu a čekám, co se dozvím.

"Víš, mami, všichni se mi smějou. Už mě to nebaví a chodit tam mezi ty posměváčky nechci!"

"A kdo se ti směje? A proč? Povíš mi to?" Vyzvídám dál a snažím se zopakovat, že do školy chodit bude muset stejně, protože je to prostě jeho povinnost.

"Smějou se mi skoro všichni spolužáci. Jsem pro ně chcípáček, co nemůže s nima běhat v tělocvičně, hrát volejbal, fotbal, prostě vysmívají se mi. Všechno jim na mě vadí. Že jsem malej a hubenej. Jsem vesnickej balík, co podle nich neumí ani do pěti počítat. Podceňujou mě a vadí mi to. Mami, co mám dělat?"

"Ty chceš říct, že tě šikanujou? No tak, neboj. To určitě budu řešit. A co tomu říká paní učitelka?"

"Neříkal jsem jí to. Bylo by to ještě horší. Říkali by, že žaluju a ještě by mě zmlátili. Stejně mi to slibujou už dlouho. Ale důvod k tomu nemají žádnej. Prostě se jen tak chtějí bavit!"

"A můžeš mi říct, kdo se tak chová? Neříkej, že to jsou úplně všichni ve třídě. Tomu nevěřím."

"No hlavně Pepa, Rosťa a Karel. To jsou tři kámoši, největší třídní esa. Není lumpárny, aby tam nechyběli. Ostatní buď mlčí, nebo se mě i zastávají, a to hlavně holky. Ale zatím to moc nepomáhá!"

"A nezavdáváš k tomu sám nějakou příčinu?"

"O ničem nevím, mami. Občas jim řeknu, že jsou kreténi nebo volové, když se mi posmívají. Ale to je normální. To si říkají mezi sebou i ostatní kluci."

Chápu Martinův postoj. A nějak se mi nechce do situace zasvěcovat i někoho jiného. Vydávám se do školy sama. Snad se mi podaří zastihnout Martinovu třídní učitelku, se kterou si docela rozumím.

Rozhovor mezi námi netrval dlouho.

"Víte paní Kratinová, i já jsem si všimla, že ta svatá trojice z mojí třídy má s vašim Martinem nějaký problém. Snažila jsem se klukům vysvětlit, že se nechovají fér. Ale jak vidím, tak to zatím moc nepomohlo. Budu muset nasadit tvrdší kalibr. Nebojte se. Martinovi, který je mimochodem výborným žákem, ubližovat určitě nenechám. Ani se nedozví, že jste za mnou byla!"

Ze školy jsem odcházela klidnější. Martin se učil opravdu dobře, s tím problém nikdy neměl. Uplynul další měsíc. Zatím jsem se Martina nezeptala, jestli se ve třídě něco změnilo. Ale ani on sám si nestěžoval.

"Víš mami, že teď už je ve třídě klid?", překvapil mne jednou odpoledne, když mi dával podepsat domácí úkoly. Najednou, jako by se něco změnilo. Ti tři kluci, co se mi nejvíc posmívali, se mi vyhýbají, spíš se mě nevšímají a já jich taky ne. S ostatníma mám pohodu. Dokonce jsem si našel i kamarádku Irenu. Je to moc fajn holka!"

"No vidíš. Já jsem ti říkala, že se to časem srovná. A jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Máš skvělou třídní, a to je taky moc důležité, víš?"

Neprozradila jsem Martinovi, že jsem s jeho učitelkou hovořila. Ale od ní jsem se dozvěděla, že tvrdší kalibr skutečně zabral. A jaký byl? Tatínci těch tří "výlupků" neměli o chování svých synáčků ani ponětí. Když jim to učitelka vylíčila a chlapcům pohrozila policií a možností přesunu do diagnostického ústavu, zabralo to. Nemalou roli přitom určitě sehráli i tatínkové Rosti, Pepíka a Káji. Věřím, že klukům určitě moc do smíchu nebylo. Když jsem později s jejich rodiči mluvila na třídním aktivu, svoji metodu mi neprozradili. S úsměvem však jeden z nich podotkl, že staré české přísloví říká, že v mládí je škoda rány, která padne vedle. A občas je třeba i toto přísloví využít, protože stále nejlépe zabírá.

Téma týdne: "Jen se smějte"

Tkaničky

"Proč se mi ty prsty pořád takhle pletou? To jsem takové strašné nemehlo? Milena se mi směje, a to mě hrozně štve!"

Vztekám se sám nad sebou a dál se trápím se zavazováním tkaniček u svých bot. Brzo mi budou čtyři roky. Zase nic. Prsty se mi zamotaly do tkaniček a mám co dělat, abych je odsud dostal.

"A jé, je! Zase tkaničky? No zamotal ses do nich hezky, ty umělče! Ukaž, prosím Tě!"

Milena rozmotala zauzlovanou tkaničku.

"Takhle tě v září do školky nevezmou, když se to nenaučíš. Když mně byly čtyři, tak jsem to už dávno uměla. Nešiko. Počkej, já to řeknu mamce, jak seš nešikovnej! Podívej. Vždyť na tom nic není. Uděláš uzlík, ten už ti jde. Pak vezmeš do ruky jednu tkaničku, uděláš kličku, koukej. Takhle na to musíš, Vendo. Kličku podržíš v ruce, uděláš druhou kličku na druhém konci tkaničky a obě kličky provlečeš a celé to utáhneš, aby se ti to nerozvázalo. Vidíš?"

Viděl jsem to už mockrát, ale pořád se mi to nedařilo. Vzteky jsem praštil svojí keckou o zeď.

"No takhle se to nenaučíš, vztekloune!"

Milena se směje a já zuřím.

"A mamce nic povídat nebudeš, slyšíš?"

Vrhám se na svoji osmiletou sestřičku a povalím ji na zem. Chvilku se navzájem muchláme a přetahujeme. Milča křičí a dožaduje se svobody. Uštědřím jí pár žďuchanců a ona mi oplácí stejným. Mám ji rád. Nikdy bych jí nechtěl ublížit. Ale aby žalovala mamce, které jsem slíbil, že do konce týdne to pitomé zavazování tkaniček zvládnu, to bych nepřežil.

"Pusť mě! Au, to bolí!"

"Pustím tě, až mi slíbíš, že nebudeš žalovat!"

"Nebudu, slibuju! A teď už mne pusť, víš, že musíme uklidit pokojík, než se mamka vrátí z nákupu! A víš, že tě mám na starosti, tak už nezlob!"

Pouštím Milču ze svého sevření. I když jsem byl o čtyři roky mladší, vétšinou se mi podařilo ji přeprat. Prostě, jsem chlap, jak říká táta.

"Cha, cha. Chlap, co si neumí zavázat tkaničky..."

Moje vnitřní já mi připomnělo, abych se tak moc zase neprsil. Pomáhám uklízet rozházené hračky po celém pokoji a srovnat polštářky na našich postelích.

"A máme jakž tak uklizeno. Co teď?"

Milča nějak neví, co s volnou chvilkou. Ve mně to vře, ale tentokrát se překonávám. Beru do ruky svoji cvičnou botu.

"Ukaž mi ještě jednou tu blbou kličku!"

Milena neprotestuje a hlavolam mi ukazuje asi třikrát po sobě.

A teď jdi pryč! Já nechci, aby ses na mne dìvala!"

Milča se směje.

"Dobře. Když myslíš že ti to půjde líp, proč ne. Budu si hrát na počítači, to na tebe neuvidím."

Znovu se mučím u své boty. Tkaničky mne vyzývavě pozorují, jako by chtěly říct, že už se těší na to, jak je zase skvěle zamotám. Koušu se do rtu. Líp se tak můžu soustředit. Uzlík se podařil. Vzdychnu. Polovina úspěchu je tu. Jak to ta Milena dělala? Beru do ruky konec jedné tkaničky a udělám kličku. Ruce se mi trošku chvějou, asi to bude tím napětím. Držím kličku a kousnu se do rtu ještě silněji. Najednou se i druhá klička daří. Hurá. Tři čtvrtiny úspěchu. Teď ještě protáhnout a celé to utáhnout. Prsty se mi s tkaničkami trošku šmodrchají, ale daří se. Utažené to sice moc není, ale drží to.

"Mám to, hurá!"

Hlasitě jásám a nadšeně ukazuji své vítězství Mileně, která je zabraná do počítačové hry.

"To není možný! Ukaž ten tvůj výtvor! Na jedničku to sice neni, ale, když to zkusíš jestě párkrát, tak překvapíme mamku. Za chvíli se vrátí, tak koukej makat!"

Nevím jak se to stalo. Najednou se mi prstíky přestaly do tkaniček motat a já měl jasno, jak na to. Bylo to pro mne dokonalé mučení, ale ten pocit radosti a štěstí, že se mi nejen děti ve školce, ale ani Milča už nebude pro moji neohrabanost posmívat, rozhodně za to stál.

Téma týdne: "Mučení povoleno"

Čtyřlístek

Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.

Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.

"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.

"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.

"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"

"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"

"Teda mami, co ty všechno nevíš…"

"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"

V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.

Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.

"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"

Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.

Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.

"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.

"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.

"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"

Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.

"Vy jste paní Královcová?"

Přikývla jsem.

"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu. Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.

Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: "Co bude dál?"

Složitá otázka

Být či mít? Toť otázka. Každý z nás má určitě nastaveny tyto myšlenky jinak. Některým postačí pouze polovina. Být. Nevěříte? Ale ano. Vždyť kolem nás se pohybuje mnoho lidí bez domova, kterým určitě postačí jenom být. Ostatní věci, které se dějí kolem nich, je většinou nezajímají. Hlavně, že budou mít kam hlavu složit, třeba do postavené boudy z různého odpadového materiálu, nebo jen tak pod most, kam neprší. Další kategorie těch, kterým musí postačit jenom být, jsou všichni z nás, kteří žijí pouze ze sociálních dávek. Takový život jim naprosto vyhovuje, sehnat nějakou práci se ani nesnaží, protože vzhledem k početné rodině je uživí jejich děti. Určitě víte, o kom hovořím. Posléze jsou lidé, kterým také musí stačit být, ale už by také chtěli trošku "mít". Ale mít se jim zatím nedaří. Nemohou sehnat práci, i když by pracovat moc chtěli, nebo z různých důvodů, ať zdravotních či jiných, mohou pracovat jen omezeně.

Mezi námi je také mnoho těch, kterým postačí druhá polovina, tedy mít. Těmto jde pouze o peníze, majetek, mamonění, bez ohledu na ostatní kolem sebe. Říkáme tomu, že "jdou přes mrtvoly", a tím vlastně přestanou "být". Vůbec jim nevadí, že je jejich rodina téměř nevidí, pokud vůbec nějakou mají. Jediným cílem jejich života jsou peníze a moc. Změní se i povahově. Jsou sebestřední, cílevědomí, hrdí a chovají se povýšenecky. Lidé s charakterem "být" nebo "být a trochu mít" jsou pro ně něčím cizím. S takovými se nebudou vůbec bavit, protože je to pod jejich úroveň. Mnohdy je ani jejich dlouholetí přátelé nepoznávají, pokud sami nespadají do kategorie "mít". Určitě také pár takových znáte.

Konečně se propracováváme ke kategorii "být či mít". Myslím, že nás je většina. Co je ovšem důležitější? Být či mít? Musím přiznat, že na tuhle otázku neznám odpověď. Určitě důležité je být. Kdybychom nebyli, nemohla bych psát tuhle úvahu. Ale být bez mít? Těžko si to dovedu představit. V dnešní uspěchané době je určitě důležité mít dobře placenou práci, byt či svůj dům, rodinu, děti, vnoučata a taky trochu poctivě vydělaných peněz, protože bez nich by nebylo žádné "mít". Pokud se nám výjimečně daří, můžeme mít auto, zahrádku, chalupu a vše, co nám přináší radost a potěšení. Předpokladem k takovému nadstandardu ovšem je hlavně naše píle, poctivost a snaha užít si život, který hrozně rychle uteče, co nejlépe. Ať se nám všem, kteří chtějí "být i mít" a nesníží se přitom ke krádežím, podvodům či jiným protizákonnostem, daří.

Téma týdne: "Být či mít"

Poslání ženy

Jsou to čtyři roky, co jsme si s Rudolfem na radnici řekli své "Ano". Vidím to pořád jako by to bylo včera, Já v dlouhých bílých šatech s vlečkou, zdobených bohatě krajkou. Na hlavě nesměl chybět závoj. Ruda v tmavě modrém společenském oděvu, bílé košili s vyšíváním a světle modrou kravatou. Skoro jsem ho tehdy nemohla poznat. Je jasné, že chlap v obleku vypadá docela jinak, než tak, jak ho známe v džínách a tričku s anglickým nápisem. Ale ani Rudolf neměl slov, když mne po prvé ve svatební den v mých šatech viděl. Pronesl pouze "Jano, ty jsi krásná" a pak mlčel. Málokdy jsem jej viděla dojatého. Prostě - oba jsme si přáli klasickou a krásnou svatbu a to se nám, jako jedno z našich životních cílů, splnilo beze zbytku.

Životním posláním téměř každé ženy je založit rodinu a vychovávat děti. A musím přiznat, že tohle se nám dlouho nedařilo. Procházela jsem nejrůznějšími vyšetřeními, léčebnými postupy, cvičeními, ale marně. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Rudu, aby se nechal vyšetřit i on. Nechtělo se mu. Snad u muže je tato otázka ještě citlivějším tématem, než u ženy. Ale děti jsme chtěli oba a tak nakonec souhlasil. Kdo by čekal, že se objevila nějaká nevyléčitelná nemoc, byl by na omylu. Naopak. Ani u jednoho z nás nebylo zjištěno nic mimořádného. Můj lékař jen konstatoval, že to chce trpělivost a ten správný okamžik.

Nechtěla jsem dlouho čekat. Moje touha po dítěti byla tak velká, že nakonec jsme se s Rudou rozhodli, že dítě si adoptujeme. Po mnoha vyšetřeních a peripetiích jsme skutečně byli vybráni jako pár, který je vhodný k tomu, aby si adoptoval děcko. A měli jsme trošku štěstí, když neznámá matka odložila čerstvě narozené miminko do baby boxu. Okamžitě jsme se to z nemocnice dozvěděli a zhruba po měsíci jsme si domů přinesli naši Lucinku.

Byl to nepopsatelný pocit štěstí. Najednou tady s námi byl vysněný tvoreček, s velkýma očima a docela buclatou tvářičkou. Okamžitě jsme si Lucinku zamilovali. Byla hodná, spinkala skoro celou noc, jako by nám oběma chtěla vyjádřit svůj vděk, že jsme ji nenechali napospas osudu. Dnes jsou jí dva roky. Docela hezky povídá a ještě rychleji běhá. Všechno zvládáme s Rudou v pohodě, občas vypomohou i babičky a dědečkové. Šťastná rodina, myslíte si. Ale já tak docela o tom přesvědčená nejsem. Splnila jsem adopcí dítěte svoje životní poslání? Pořád mi připadá, že tak napůl snad ano. Lucinka zaměstnává moje fyzické i psychické síly natolik, že nad podobnými úvahami nemám moc času přemýšlet.

"Jano, co kdybychom si vyjeli na hory o víkendu? A vzali sebou i Lucinku? Víš, jak se tam vyřádí na saních a my s ní?"

"A ty umíš lyžovat, Rudo?"

V živé paměti mám stále Rudovy lyžařské pokusy, kdy jsme ještě jako svobodní byli společně s kamarády také na horách. Tenkrát jsme to brali jako velkou legraci a Ruda sloužil jako odstrašující příklad nám všem.

"Však to znáš", zasmál se.

"Od té doby, co jsem na lyžích stál naposledy, se nic nezměnilo. Ale já si myslím, že bych lyže ani nepotřeboval. Určitě se vyřádím s Lucinkou na saních a ty budeš moci bez problémů lyžovat. Tak co na to říkáš?"

"A kde budeme spát? Na stan to v únoru moc nevypadá!"

"Neboj se, už jsem pátral. Pronajímají tam takovou chatku, pochopitelně vytápěnou. Měli bychom tam na jednu noc kuchyňku a pokoj, malá by se tam v pohodě vešla a nějaké jídlo bychom si mohli vzít s sebou. Tak co ty na to, Jani?"

Ruda netrpělivě čekal na můj souhlas a já věděla, že mu to nemůžu zkazit.

Tak jsme se společně po letech ocitli na horách, na našem oblíbeném místě, kde jsem svého manžela uviděla po prvé. Tehdy to bylo v létě a náhodou jsme se potkali v místním obchůdku s potravinami.

"Je tu nádherně, viď Jani? Pomalu bych to tady ani nepoznal. Sněhu kolem plno, lidí taky plno. Ale hlavně, že svítí sluníčko a moc nefouká!"

Lucinka se s tátou na sáňkách opravdu vyřádila do sytosti. Já jsem si užila běžky a tak jsme nakonec všichni byli rádi, že si můžeme ve vytopené chatičce v pokojíčku odpočinout. Lucinka usnula jako špalek. Rudolf otevřel láhev červeného vína. Byla skoro půlnoc, když jsme se dostali do postele. Ale pro mne to byl krásný večer. To jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu tenhle večer považovat za nejkrásnější v mém životě. Neděle utekla rychle a autobus nás dovezl domů do všední reality.

Pomalu se blížily Velikonoce a já se konečně odhodlala navštívit svého lékaře gynekologa, aby zjistil, co se děje. Nemohla jsem dospat a strach, že objeví nějakou strašnou nemoc, mne nechtěl opustit. Rudovi jsem zatím nic neřekla. Uvidíme, až se vrátím domů. Na špatné zprávy je vždycky dost času, říkala jsem si.

"Tak paní Nováčková! Je moc dobře, že jste přišla!" Lékař se na mne díval docela přívětivým pohledem a já začala doufat, že snad špatnou zprávu pro mne nemá.

"Mám pro vás překvapení! Jste těhotná! Zhruba v šestém týdnu. Vidíte. Já vám to říkal už tenkrát. Chce to trpělivost a ten správný čas!"

Nemohla jsem se nadechnout. Chtělo se mi křičet, smát se, plakat. Lucinka dostane bratříčka nebo sestřičku! Konečně tak budu moci splnit své životní poslání na sto procent. Vždyť o letošních Vánocích už budeme kompletní čtyřčlenná rodina!

Na ten správný čas na horách a nádherný večer v klidném prostředí budeme s Rudolfem vzpomínat celý život.

Téma týdne: Životní poslání

Trocha plastové historie

Prvním plastem vůbec byl parkesin,čili umělá slonovina, kterou vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit (1909). Polyetylen byl po prvé vyroben Hansem von Peckmannem v roce 1891. Po první světové válce byla objevena syntéza prvního polyamidu (nylonu). V téže době také začíná prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů, používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty a výrobky z nich masivně až po druhé světové válce, coby levná náhrada klasických materiálů jako dřevo, sklo, ocel a jiné kovy. V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že překvapivě velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou "recyklační morálkou" dostává do řek a je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží a nebo končí v útrobách mořských a přímořských živočichů.

Pamatuji dobu umělohmotných tašek v supermarketech. Bylo jich nepřeberné množství a staly se i součástí sběratelských sbírek. Dnes některé obchodní řetězce začínají nahrazovat své většinou poloyetylenové tašky na zakoupené zboží variantami z recyklovatelných plastů, případně podporují trvanlivé tašky, například z juty.

Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty nebo obecnějším názvem "umělé hmoty" označují řadu syntetických materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, například odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti a pružnosti. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné, mají vlastnost zvanou plasticita. Vyznačují se velkou variabilitou vlastností, jako odolností, tvrdostí nebo pružností. Mezi výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení a struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi, vhodnými pro masovou výrobu. Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.

Přírodní polyester je znám asi od roku 1830. První syntetický polyester se používal v první světové válce jako impregnační materiál. Vlákno ze syntetického polyesteru bylo vynalezeno v Anglii v roce 1941 a od roku 1947 se vyrábí průmyslově. V roce 2009 dosáhla světová výroba 32 milionů tun. Tím se podílel polyester na celkové spotřebě cca 40% jako nejpoužívanější textilní vlákno (bavlna na druhém místě se podílela asi 30 %). Největším výrobcem byla Čína (22 milionů tun), podíl Evropy včetně Turecka se snížil pod 2 %. V Plané nad Lužnicí vyrobili ještě v roce 1989 přes 500 tun. V pozdějších letech nebyla u nás výroba polyesterových vláken zaznamenána. Tolik chytrá wikipedie k pojmu svět a plast.

V současné době nás plasty obklopují všude kolem. Kupujeme nápoje v plastových lahvích. Nosíme oděvy, jejichž součástí jsou umělá vlákna. Neobejdeme se bez nejrůznějších nástrojů a nářadí z plastu. Vzpomeňme namátkou na smetáky, lopatky, kbelíky. Nezapomenutelná je hláška z filmových "Pelíšků", kde se v horké kávě umělohmotné lžičky přizpůsobily tvaru hrnečku a ohnuly se. Tomu se dnes můžeme jenom usmívat. Umělohmotné lžičky a kelímky, i když už jsou kvalitnější, existují dodnes a vypadnou na nás třeba z automatu na kávu. Bez plastů se neobejdou ani děti. Je spousta plastových hraček a her pro nejmenší i větší děti, oblíbené plastové panenky a barbíny nevyjímaje.

Přesto by se mně celý svět z plastu vůbec nelíbil. I když dnes můžeme koupit umělé květiny, které jsou téměř nerozeznatelné od těch skutečných, neměnila bych. Nic totiž nemůže nahradit přírodu, vonící les či květiny a nádheru kvetoucích stromů. Užívejme plastů, jako vymožeností dnešní doby, ale s mírou. Dejme si u automatu kávu z umělohmotného kelímku, ale doma dejme přednost oblíbenému skleněnému či porcelánovému nebo keramickému hrnečku. V opačném případě by se v budoucnu mohlo stát, že bychom si v obchodě místo chleba koupili tubičku s jakýmsi chlebem umělým. A z té představy je mi tak trochu úzko.

Téma týdne: "Svět z plastu"