Zamilovaná

Sedím v obývacím pokoji. Moje oči hledí do prázdna. Kdyby v této chvíli na mne někdo promluvil, zřejmě bych ho nevnímala. Je to zvláštní stav. Nemyslím, a přesto myslím. Vidím ho před sebou a nemohu se toho obrazu zbavit. Jirka. Vysoký, urostlý, štíhlý, černovlasý mladík, s hnědýma očima. Seznámila jsem se s ním právě včera, docela náhodou v tramvaji. Spadla mi z ramene kabelka a on byl nejblíž. Sice neřekl ani slovo, ale já nějak podvědomě tušila, že to je pro mne ten pravý pro život. Docela dlouho jsme se po sobě dívali. Nevydržela jsem to. Alespoň jsem poděkovala. Pak se dal se mnou do řeči.

"Já jsem Jirka. A ty?"

"Sandra. Tak ještě jednou dík."

Svěřil se mi, že studuje vejšku a právě se vrací z dlouhé přednášky. Cestu jsme měli společnou. I já se vracela ze školy domů, i když jen ze střední. Nevadilo mu to. Než jsme stihli vystoupit, kupodivu oba na stejné zastávce, pozval mne na rande.

"Co děláš zítra? Mohli bychom vyrazit k vodě. Je takové vedro, nedá se to ani vydržet", zkoušel, jak zareaguju.

"Proč ne? A v kolik?"

Domluvili jsme se na čtvrtou odpoledne. V myšlenkách se mi vrací včerejší rozhovor s ním. Od té doby nedokážu myslet na nic jiného. Nejsem schopná čehokoliv. Všechno mi padá z rukou. Ve škole jsem se několikrát přistihla, že vůbec nevím, co profesor právě přednáší. Když mne vyvolal, musela do mne spolužačka strčit, abych vůbec zaregistrovala, že se něco kolem mne děje. Stejně jsem netušila, na co se mě profesor ptal a co mu mám odpovědět. Naštěstí neznámkoval. Jinak by to určitě byla nefalšovaná koule.

"Prosím tě Sandro, co je s tebou? Jsi jako náměsíčná. Vůbec nevnímáš, jen koukáš někam do daleka!"

Kamarádka a spolužačka Daniela měla o mne starost. Vždycky jsme si spolu všechno říkaly. Ale mně se dneska nechtělo se jí svěřovat.

"Vždyť to říkám! Už mne zase nevnímáš! Sandro! Není ti něco? Nejsi nemocná?"

Zatřásla se mnou. Vrátilo mne to na chvilku do reality.

"Promiň. Nějak jsem se zamyslela. Co jsi říkala?"

Daniela se zasmála.

"Nevnímáš! To je jasný! Přiznej se! Ty ses zamilovala. Nebo se pletu?"

"Ale co to povídáš! Jen mi tak na chvilku myšlenky odpluly někam jinam. Už jsi někdy viděla, abych já byla zamilovaná?"

"Pravda je, že těm klukům moc šancí nedáváš. A kde taky, když naše třída je plná holek a kluk ani jeden! Ale přesto si myslím, že se nepletu. Tak kdo je to? Znám ho? Nezajdeme odpoledne někam a nepokecáme? Sandro, slyšíš?"

Bere mne znovu za ramena, protože jsem se znovu propadla do stavu, který jsem pro sebe nazvala "nemyšlením".

"Co? Jo. Odpoledne já nemůžu. To už mám jiný program!"

"No ne, snad ne rande?"

Cítím, jak rudnu a vím, že zvědavost mojí věrné kamarádky musím nějak ukojit. Přikyvuju.

"Jo, rande. A teď už mě nezdržuj. Musím si ještě něco koupit, zajít ke kadeřnici, prostě musím vypadat!"

Zvolna se zvedám ze židle v obýváku. Najít a sbalit plavky mi trvá trochu déle, než jsem čekala. Pak ještě trochu nalíčit, vybrat vhodné tričko a hurá na tramvaj. A hlavně - už nemyslet! Nebo se mi ještě něco stane.

Cesta tramvají na konečnou mi připadá neskutečně dlouhá. V duchu ji očima tlačím dopředu. Je vedro k zalknutí. Letošní léto je opravdu nádherné. Ani není třeba cestovat někam k moři. Brzo budou prázdniny a já už si zase představuju, jaké by to bylo, kdybych je mohla trávit s ním.

"Tak slečno! Konečná! Vystupujeme!"

Ježíši Kriste. Zase jsem se zasnila a upadla do stavu nemyšlení. Taková ostuda! Omlouvám se řidiči, který mne přišel z tramvaje "vyhnat". V útulné malé vinárně je díky klimatizaci příjemně. Rozhlížím se. Jirka nikde.

"Že by si ze mne utahoval?"

Sedám si ke stolku a objednávám si mojito s ledem, bez alkoholu. Podívám se na hodinky. Je teprve třičtvrtě na čtyři. Jirka má ještě dost času. To jen já jsem tak hrozně nedočkavá. I když vím, že to holky nedělají, nemůžu si pomoci. Je to silnější, než já.

Úderem čtvrté vchází on. Ve mně se zastaví srdce a mám pocit, že vyskočí z hrudi. Ledový koktejl mne trochu vzpamatuje. Jirka mne políbí a já se vznáším. Povídáme si, a když i on dopije své oblíbené mojito, odcházíme k nedalekému rybníku. Držíme se za ruce a mně je krásně. Asi jsem se opravdu zamilovala. Ale ani v nejmenším jsem netušila, co tenhle zvláštní stav udělá s mým myšlením. Ale věřte nebo ne, takový stav nemyšlení, jako prožívám já, opravdu nemá chybu…

Téma týdne: Jak nemyslet

Nerovný boj

"Tak na zdraví!", zvedám už jedenáctý půllitr pěnivého moku a přiťukávám si s kamarádem Lojzou. Je v téhle hospodě často a hlavně rád v mojí společnosti. Ví, že mu nějaké to pivko i zaplatím, když budu chtít, aby se mnou u stolu zůstal. Na rozdíl ode mne však nebyl takový super konzument jako já a vždycky říkal, že jemu stačí "krabicový, který si občas ukradne, nebo vyžebrá peníze od kolemjdoucích lidí a krabici si koupí".

"Měli bysme skončit, Roberte", říká mi.

"Máš už docela dost nakoupíno. Abys zase neskončil na záchytce, jako už tolikrát předtím!"

"No jo. Máš pravdu. Ještě si dám jedno nebo dvě a pudu domů. A co zítra? Přijdeš? Zaplatím ti večeři, chceš? Zítra beru, tak to zase bude jízda!"

Lojza chvatně přikyvuje, abych si to náhodou ještě nerozmyslel. Kdy naposled jedl teplou večeři sám ani neví.

Mezitím přibývá čárek na mém pivním tácku a žízeň je pořád k neuhašení. Vím, že mám problém a že bych se stoupající tendencí spotřebovaného alkoholu měl něco dělat. Ale je to jako démon, který našeptává, že dnes si dám jenom jedno nebo dvě a potom už pít nebudu. Mám problémy i v práci. Dělám kováře v hutích, kde je horko a máme povolené slabé pivo. Spolupracovníci mi spíše nosí perlivou vodu, trochu vychlazenou, protože o mé přílišné chuti na alkohol ví možná víc, než já sám.

"Tak pane Chvalina. Dneska to máme dvacet pět kousků. Rekord, co? No ono je hrozné vedro, tak se ani nemůžeme divit!"

Vrchní mi předkládá účtenku a já jen zírám, kolik peněz jsem zase propil. Kdybych zítra neměl "brací den", byl bych určitě bez chleba. U stolu jsem zůstal už sám. Lojza se kamsi vytratil, určitě sehnat oblíbený "krabicák." Byl to můj jediný bližší člověk, se kterým jsem se stýkal. Žil jsem sám ve vlastním bytě. Manželka mi zemřela před půl rokem a dosud se mi nepodařilo se s tím docela srovnat. Dcera se vdala do Německa a domů jezdila jenom na Vánoce nebo Velikonoce. Jiné příbuzné jsem neměl. Proto se mým oblíbeným místem stala hospoda. Bláhově jsem se domníval, že alkohol mi pomůže vyřešit moje smutky. Pomalu jsem vstal od stolu. Hospodský za mnou raději zamkl, aby mne náhodou nenapadlo se vrátit. Upřímně řečeno, nenapadlo by mne to. Sotva jsem pletl nohama a když jsem se nadechl horkého vzduchu tropické noci, zatočila se mi hlava. Opřel jsem se rukama o barák a čekal, až to odezní. Do půlnoci nebylo daleko. Stál jsem tak chvilku a nedíval se na silnici. Lekl jsem se, když mi najednou kdosi položil ruku na rameno.

"Tak co, pane Chvalina? Zase jsme to přepískli?"

Policista, který se u mne zastavil, mne už znal.

"Tak se svezem, co říkáte? Domů byste stejně v tomhle stavu nedošel, věřte mi."

Měl pravdu. Stejně by to nakonec skončilo tak, že bych si u toho baráku ustlal. A to je zase na záchytce pohodlnější. Nechal jsem se dovést do auta.

"Měl byste se léčit, pane Chvalina. Vždyť jste ještě poměrně mladý člověk, není vám ani padesát a já už vás vezu na záchytku po desáté. Není vám líto těch propitých peněz?"

Policista mne svými domluvami dojímal. Měl jsem vždycky klidnou, ale uplakanou opici a v tomhle stavu jsem byl schopen slíbit i nemožné.

"Budu pane poručíku. Tentokrát už opravdu, věřte mi".

Začaly se mi zavírat oči a z auta před záchytkou mi policista musel hodně pomáhat.

Vyspal jsem se do růžova. V šest ráno si pro mne přijela policie a odvezla mne na oddělení k sepsání protokolu. Než se to všechno zúřadovalo, bylo půl deváté a já věděl, že zase přijdu do práce pozdě. Ale musel jsem tam. Výplata byla důležitá. Zůstal jsem viset čtyři tisíce na záchytce a dluhy jsem zásadně nedělal. Vždycky jsem si zakládal na tom, abych měl všechno včas zaplacené.

"Á, zase pozdě, co?"

Kolega Mirek mne přivítal svým obvyklým způsobem.

"Tak kdepak jsme se dneska vyspinkali? Že by zase na záchytce? Nebo snad u nějaké kočičky, která tě nechtěla pustit z postýlky?"

Najednou jsem se hrozně zastyděl. Mám já tohle zapotřebí? Vždyť kdyby si vzpomněl mi dát dýchnout, jako můj nadřízený, tak by se tam určitě ještě nějaký zbytkový alkohol našel. Měl by o důvod víc mne vyhodit. A co bych potom dělal? Nechtěl bych dopadnout jako Lojza.

"Už se to nebude opakovat, Mirku. Rozhodl jsem se, že se budu léčit".

Mirek se kupodivu mému rozhodnutí nesmál.

Po vyřízení nezbytných formalit jsem se po třech měsících vrátil z protialkoholního léčení. Věděl jsem, že teď už je to jenom na mně, jak to ustojím. Když jsem si vzpomněl na antabus, dělalo se mi zle ještě teď. Při myšlence, že bych to měl všechno někdy ještě opakovat, mi běhal mráz po zádech.

Uplynuly další dva měsíce. Procházel jsem kolem "své hospody" a napadlo mne, zda tam nepotkám Lojzu. Můj vnitřní démon mi našeptával, abych to nedělal, ale já nedokázal oddolat

Lojza mne uvítal s otevřenou náručí.

"Kde ses toulal, kamaráde? Tak dlouho už jsem tě tady neviděl!"

Posadil jsem se a objednal Lojzovi pivo a sobě džus. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl cokoliv o mojí nepřítomnosti vykládat.

"No počkej. To nemyslíš vážně. To si se mnou na uvítanou nedáš ani malýho prcka? Pane vrchní, dvakrát malej rum!"

Stál přede mnou na stole za pár vteřin. Můj vnitřní démon bubnoval na poplach. Chtěl jsem oddolat, ale na druhou stranu jsem nechtěl Lojzovi nic vykládat o mém protialkoholním léčení a naprostém zákazu pití alkoholických nápojů.

Pokusil jsem se démonovi vzdorovat.

"Vždyť je to jenom malej prcek! A Lojzovi to nemůžu udělat. To mi přece neublíží".

Můj démon v mém těle se začal hlasitě smát. Věděl jsem, co to znamená. Když jsem pozdvihl panáčka rumu na Lojzovo zdraví, bylo mi jasné, že démon alkohol v nerovném boji se mnou zvítězil.

Téma týdne: Vnitřní démon

Zoufalství

A zase jsem doma sama. Tak jako každý den, každé odpoledne a každý večer. Radost mi dělá jen syn Radek. Můj manžel, tedy jestli se ještě manželem vůbec dá nazvat, nějak cestu domů zapomněl. Chodí se sem jenom vyspat a to ještě přichází až kolem půlnoci. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde je. Odmítl se na toto téma se mnou bavit.

"Dávám ti peníze, jíst máš co, na sebe taky, tak co ještě chceš?"

Od jisté doby jsem přestala naléhat. Nemělo to cenu a nechtěla jsem se stále jenom hádat. Vnitřně mne to hrozně bolelo. Kolik jsem probrečela kapesníků nebo polštářů v posteli, nechci ani počítat. Emoce prostě občas vyplavou na povrch, ať chcete nebo ne.

V zámku u dveří zarachotil klíč.

"Že by?", říkám si nevěřícně.

"Vždyť je teprve osm večer!"

Nemýlila jsem se. Franta skutečně přišel domů, takhle brzo tento půlrok po prvé.

"Co tady děláš? Vždyť ještě není půlnoc!", rýpám si trošku, i když vím, že si tak můžu zadělat na hezkou hádku. Ale nějak to ze mne vypadlo, aniž jsem chtěla.

"No, no. Jednou přijdu trochu dřív a nejsem vítanej. Pročpak? Čekáš snad nějakého nového frajera? Jestli ti tu vadím, tak mi to řekni hned. Ale jestli je v tom chlap, tak tě napřed zabiju. Nesnesu pomyšlení, že bys mohla mít někoho jiného! Tak povídej! Dělej!"

Nejsem schopná slova. Franta mne drží pod krkem a zřejmě své výhrůžky myslí docela vážně. Nerozumím tomu. Zatím mne nikdy fyzicky nenapadl. Křičel, vyhrožoval, to ano, ale zabít mne? Začala jsem se bát.

"Žádného frajera nečekám, ani žádného nemám. To bych se spíš mohla ptát já tebe, jak je to s tvojí frajerkou. Kde by ses jinde toulal, než u nějaké ženské, že. A ptám se tě? Neptám. A teď už mne pusť. Docela to bolí, když to chceš vědět!"

Ale Frantovo sevření nepovoluje a můj pocit zoufalství a strachu roste.

"Tak slyšel jsi? Copak mne opravdu chceš zabít?", to už křičím.

Franta se jenom poťouchle usmívá.

"Bojíš se, co? Ale neboj. Ruce si s tebou špinit nebudu. Pro takovou slepici, jako seš ty, je to totiž škoda!"

Sevření u krku povoluje a já hluboce vydechnu.

"Co mi dáš k večeři? Mám hlad!"

Rozčílilo mne to.

"A ty si myslíš, že ti budu vyvařovat, když doma vůbec nejsi a ani nevíš, jak domov vypadá? Jdi se najíst tam, kde ti dali najíst včera nebo předevčírem. Já tady nic nemám. Mně k večeři stačí rohlík a kus salámu. A jestli tobě taky, tak si uřízni kus salámu v lednici a rohlíky nebo chleba je v šuplíku v kuchyni!"

Franta se ke mně přibližuje a já už se zase bojím. Zvedám se ze židle a spěchám do ložnice. Nestihla jsem se zamknout. Franta byl jako smyslů zbavený. Praštil se mnou na postel, strhal ze mne oblečení a bil mne hlava nehlava. Nepoznávala jsem ho. Jakoby se mu cosi v mozku přehodilo na jinou výhybku. Křičím o pomoc a můj křik nelze přeslechnout. Radek vyběhl ze svého pokoje rovnou k nám. Snaží se svého tátu ode mne odtrhnout. Moc se mu to nedaří. Je mu přece jenom teprve třináct.

"Tatí, přestaň! Proč ubližuješ mamce? Nech toho, nebo zavolám policii!"

Zmínka o policii Frantu zaskočila. Jeho zlost se vmžiku obrátila proti synovi.

"Tak policii bys na tátu chtěl zavolat? To jsi pěkný synek, jen co je pravda. Je vidět, že ti to taky budu muset vysvětlit ručně!"

Přibližuje se k Radkovi a já se ho snažím svým tělem bránit. Zase už volám o pomoc a Radek se připojuje. Kdosi klepe na naše dveře.

Franta jde do předsíně otevřít a já se okamžitě s Radkem v ložnici zamykám.

"Potřebujete něco, sousede?" slyším Frantu.

"Já nic. Ale vy byste asi nějakou tu pomoc potřeboval, ne? Slyším od vás volání, jako by se tady dělo cosi nepřístojného. Nebo se pletu?"

Soused Milota občas naše vzájemné hlasité hádky urovnával, když ho v noci svým křikem Franta rušil ze spaní. Byl to pořádný svalovec, boxer, prostě v dané situaci člověk na svém místě. Franta vždy zkrotl po jeho návštěvě a alespoň chvíli byl jako beránek.

"Určitě se vám něco zdálo, sousede. To my si tady jen tak hrajeme, víte?"

"Máte trochu divné hry na můj vkus. Ale říkám vám, ještě jednou se od vás z bytu ozve křik, volám okamžitě policii. Počítejte s tím!"

Franta se vrací do bytu a snaží se dostat do ložnice. Skleněná výplň dveří za chvíli bere za své a je jen otázkou okamžiku, kdy se Franta ocitne mezi námi. Zažívám pocit naprosté bezmoci a neuvěřitelného strachu. Ještě, že Radek měl u sebe mobil, a když jsme se zamkli, zavolal na policii.

Kdosi zvoní.

"Tady je to jako na pražským mostě", rozčiluje se Franta a odchází do předsíně. Teď už nemá cenu být v ložnici, když je volně přístupná a tak se s Radkem přesouváme do kuchyně.

Za dveřmi stojí dva policisté.

"Máme na vás stížnost. Prý se tady děje nějaké domácí násilí. Pustíte nás dál?"

Než se Franta vzpamatuje, policisté jsou v bytě a přicházejí za mnou do kuchyně.

Popravdě líčím, co se stalo. Pozvolna se vybarvující podlitiny na obličeji a nohách jen dokládají moje vyprávění a Radek jenom přikyvuje. I v jeho očích vidím dosud nepoznaný strach.

Policisté si opisují nacionále nás všech.

"Situace je jasná", říká jeden z nich.

"Pan Stoklasa si sbalí pár svých věcí, léky, pokud nějaké užívá a půjde s námi. Nejdříve sepíšeme na oddělení protokol. Z něho nadevší pochybnost vyplyne zákaz pobytu v tomto bytě na deset dnů. Je vám to jasné? Tak oblíkat a jdeme!"

Frantu odvedli a v našem bytě nastal konečně klid. Ale strachu a beznaděje mne to nezbavilo. Co bude dál? Co když se vrátí a bude se do bytu dobývat? A co bude po deseti dnech? Jak dlouho ještě tohle chci vydržet? Emoce vybuchují a já pláču. Slzy přinášejí úlevu.

Franta se už do bytu nevrátil. Nepátrala jsem po něm. Po poradě s právníkem jsem podala žádost o rozvod. Zda toto řešení přinese klid, však ukáže až čas.

Téma týdne: Emoce a jiné nesmysly

.

Procitnutí

V dálce slyším šumění padající vody. Přicházím blíž. Připadám si cizí, jaksi jiná, nesvá. Nevím proč to je. Trochu se toho zvuku bojím. Ale tajemná síla mne nabádá jít stále vpřed. Šum vody přerůstá v hlasitý hukot. Nic nevidím. Kolem mne je krajina zahalená bílou neprostupnou mlhou. Pocit strachu stále vzrůstá. Ale tajemná síla kohosi, doplněná ještě nabádáním "pojď, neboj se, čekám tu na tebe" mi nedovolí se zastavit. Kráčím pomalu a opatrně. Snad ani nenašlapuji na zem, alespoň to necítím. Nevím, jak dlouho to trvá. Připadá mi to jako věčnost. Stále více mám dojem, že tahle cesta se stále sílícím hukotem vody nevede nikam.

Najednou se zastavím. Jsem na vrcholu neznámé hory, odkud se po kamenech dolů řítí mohutný vodopád. Mám pocit, jakoby za mnou někdo stál. Přes hukot padající vody slyším v uších hlas.

"Pojď blíž. Na dně vodopádu tě čeká nový svět. Bude ti tam lépe. Nic tě nebude bolet. Nebudeš mít žádné starosti. Budeš se jenom radovat a užívat si nového života. Života věčného, kde smrt už nemá svoje místo. Neváhej!"

Otočím se. Za mnou je jenom neprostupná mlha.

"Nemůžeš mne vidět. Jsem tvůj duch. Stojím za tebou", slyším opět podmanivý hlas.

"Ale já nechci do nového světa! Chci se vrátit domů, slyšíš? Život bez starostí a občasných bolestí by byl fádní. Nebavil by mě. Nech mne odejít, prosím!"

"Odsud už není úniku. Zpět do tvého světa by tě mohla vrátit jen veliká láska. A kde bys ji tady vzala?"

Můj duch se zasměje a mne zamrazí v zádech. Najednou do mne zprudka strčí velkou silou. Neudržím rovnováhu a padám. Všechno se se mnou točí. Snažím se rukama zachytit, ale není čeho. Pád trvá opravdu hodně dlouho, alespoň mně se to tak zdá. Chce se mi hlasitě křičet, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Snad je to tou tajemnou silou, která se mne zmocnila a chce mne přijmout do svého nového světa.

Stojím na dně vodopádu, který se kamsi ztratil. Je tu naprosté ticho. Přede mnou teče řeka, v klidné vodě je vidět spoustu ryb. Mlha se rozpustila, ale je pošmourno. Z druhého břehu vidím přijíždět pramici s neznámým mužem. Je oblečený v černém. Můj duch mlčí a mne se zase zmocňuje panický strach.

"Dobrý den, slečno! Převezu vás na druhý břeh. Tam už vás bude čekat vysněný ráj. Je tady tak krásně, že se odsud ještě žádný smrtelník do svého původního světa nevrátil, věřte mi!"

Strachy nemůžu udělat ani krok.

"Ale já nechci do vašeho světa! Mám ještě mnoho povinností před sebou, které v mém světě musím splnit!"

"Nutit nikoho nemůžu. Ale uvědomte si, že zpátky na váš svět vám odsud nikdo nepomůže. Je jenom na vaší vůli a velké lásce, jestli se dokážete vrátit zpátky."

Muž v černém se pomalu vzdaluje na druhý břeh řeky a já zůstávám na neznámém místě stát.

"Co budu dělat?" Otáčím se. Za mnou je příkrý vrch, či spíše hora, naštěstí už bez padající vody. Nezbývá, než se vydat na cestu zpět. Dostat se po kamenech vzhůru je nadlidský výkon. Rozdírám si bosá chodidla. Teče mi krev, ale moc si to neuvědomuji. Před sebou mám jen jediný cíl. Za každou cenu se dostat nahoru!

A zase je to hlas, který mi dodává sil. Ale na rozdíl od toho prvního tenhle hlas znám. Jenom nevím odkud.

"Dokážeš to. Nemůžeš mne tady nechat samotnou. Co bych si tady bez tebe počala? Miluju tě, ty to víš. A proto mne přece nemůžeš opustit tak mladá… Všichni se na tebe doma těší. Chyběla bys nám!"

Hlas sílí a já konečně stojím na vrcholu hory. Zase se se mnou všechno točí.

Otevírám oči. Vidím bílý strop, rozsvícené zářivky. Slyším pípání. Nemůžu se pohnout. Kdosi mne drží za ruku. Kdo to je? Nikoho nepoznávám. Světlo, které mě píchá do očí, mne nutí je zase zavřít.

"Ale no tak, Jaruško! Už ses prospala dostatečně, nemyslíš? Podívej se na mne. Otevři oči prosím!"

Znovu se mi vrací vědomí a přemýšlím, odkud tenhle hlas znám. Otevřu oči a zadívám se líp.

Tvář se mi rozjasní a už vím. Je to má největší láska. Dá mi to velkou práci, ale nakonec zašeptám: "Jsem tady, maminko!"

Cítím se hrozně unavená. Jen matně vnímám slova muže v bílém plášti.

"Občas se dějí zázraky. Ta dívka přežila svou smrt".

Téma týdne: Život ve snu

Proč to řešíme?

Po pravdě řečeno, tohle téma týdne mi připadá opravdu málo povedené, nebo spíše absurdní. Proč řešíme otázku Slováci na blogu? Vždyť je přece docela jedno, v jakém jazyce vyjádříme svoje pocity, úvahy, či pokusy o literární tvorbu ve formě povídek či veršů. Podstatný přece je obsah a kvalita našich příspěvků. Za situace, kdy navíc slovenskému jazyku většina z nás dobře rozumí, už opravdu není co řešit.

Patřím ke generaci, která v televizním vysílání pamatuje každodenní televizní noviny, moderované jedním Čechem a jedním Slovákem. Tehdy mně to nepřipadalo vůbec zvláštní. Vždyť jsme byli jeden národ a jedna republika. Pamatuji i televizní pondělky, kdy byly vysílány slovenské filmy, hry nebo inscenace. Neměla jsem nikdy důvod se nad tím nějak pozastavit nebo to odsuzovat. Taková byla prostě realita. Pokud se mi vysílaný program nelíbil, používala jsem a používám dodnes jedno zařízení, které televizní přijímač má. Vypínač.

Po sametové revoluci a následnému rozdělení republiky na dva samostatné státy se slovenština začala z médií vytrácet. Myslím si, že to je škoda. Dnešní mladá generace, tedy alespoň její část, už slovenštině nerozumí, i když má v současné době možnost poslouchat i slovenské televizní stanice.

Přečetla jsem a občas i okomentovala celou řadu článků na blog.cz na toto téma, a to i od slovenských přispěvatelů. Většina z nich téma týdne nechápe a neví, proč tuto otázku rozebírat. Našla jsem však i negativní názory Čechů v tom smyslu, že Slováci nejsou žádní naši bratři. Je mi z toho trochu smutno, protože tito Češi vůbec nepochopili, že neřešíme otázku Slováků jako národa, ale otázku jejich příspěvků a účasti na české doméně blog.cz. Kdybychom to měli dělat, museli bychom si dát ruku na srdce a přiznat si, že žádný z našich dvou národů není bez chyby. Jak se říká "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem."

A na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. Za dobu mého toulání se po blozích jsem narazila i na články, psané v angličtině. Nic proti tomu. Pokud někdo cítí potřebu vyjádřit se v tomto jazyce, ať tak učiní. Nebo si myslíte, že bychom měli řešit jako jedno z témat třeba problém "Anglické texty na blogu?" Myslím si, že by to nikoho ani nenapadlo. A to navíc angličtinu neovládám. Ale je to prostě podobné, jako s televizí. Pokud se mi některý článek blogera nelíbí, nebo mu jednoduše nerozumím, přejdu jinam nebo použiji zařízení, které má i počítač nebo tablet. Vypínač!

Doufám, že čtenáře tohoto příspěvku jsem touto úvahou nenudila a neodradila je od možnosti můj blog občas navštívit. Díky blogu jsem poznala spoustu virtuálních přátel, a to i ze Slovenska, se kterými si mohu vyměňovat své názory a postřehy. A to rozhodně není málo.

Téma týdne: "Slováci na blog.cz"

Šikana a přísloví

"Mami, já už to tý školy chodit nebudu!"

"Počkej, Martine. Co to povídáš? Do školy přece chodit musíš. To dobře víš. A proč bys tam chodit neměl? Vždyť sis už i tady našel nové kamarády, nebo ne? Martine, ubližuje ti tam někdo? Jestli jo, tak mi to musíš říct, abych to mohla s tátou nějak řešit, rozumíš? Tak co se děje?"

Spoustu otázek jsem vyřkla s obavami v očích. Přistěhovali jsme se z malé vesničky do města, před půl rokem. Jak jinak, než za prací. Na vesnici nebyla žádná kloudná příležitost, jak vydělat peníze, které by uživily naši početnou rodinu. Ve městě Pavel, tedy můj manžel, našel slušné místo ve stavební firmě a zatím ho i slušně platila. Já kvůli čtyřem dětem pracovala na zkrácený úvazek ve stejné firmě jako uklízečka. Tři z našich dětí byly již téměř dospělé, ale stále žily s námi. Martin jako dvanáctiletý, byl nejmladší náš mazánek. Život se k němu od narození nezachoval nejlíp. Narodil se s vývojovou vadou srdce a v dětství prodělal několik vážných operací. Dodnes nemohl cvičit a běhat jako ostatní děti. Byl hubený a drobný. Prý se to s přibývajícím věkem srovná. Nejstarší byla Markéta. Vystudovaná středoškolačka, zatím bez práce. Jiřina studovala ekonomickou školu a v červnu ji čeká maturita. Zda najde nějaké uplatnění v dnešní těžké době, je zatím ve hvězdách. Roman se učí druhým rokem instalatérem a učení ho baví. A Martin? Chodí do sedmičky. Se žádným s dětí jsem nikdy neměla závažnější problém.

"Tak co Martine? Povíš mi, co se děje?" Přisedám k němu ke stolu a čekám, co se dozvím.

"Víš, mami, všichni se mi smějou. Už mě to nebaví a chodit tam mezi ty posměváčky nechci!"

"A kdo se ti směje? A proč? Povíš mi to?" Vyzvídám dál a snažím se zopakovat, že do školy chodit bude muset stejně, protože je to prostě jeho povinnost.

"Smějou se mi skoro všichni spolužáci. Jsem pro ně chcípáček, co nemůže s nima běhat v tělocvičně, hrát volejbal, fotbal, prostě vysmívají se mi. Všechno jim na mě vadí. Že jsem malej a hubenej. Jsem vesnickej balík, co podle nich neumí ani do pěti počítat. Podceňujou mě a vadí mi to. Mami, co mám dělat?"

"Ty chceš říct, že tě šikanujou? No tak, neboj. To určitě budu řešit. A co tomu říká paní učitelka?"

"Neříkal jsem jí to. Bylo by to ještě horší. Říkali by, že žaluju a ještě by mě zmlátili. Stejně mi to slibujou už dlouho. Ale důvod k tomu nemají žádnej. Prostě se jen tak chtějí bavit!"

"A můžeš mi říct, kdo se tak chová? Neříkej, že to jsou úplně všichni ve třídě. Tomu nevěřím."

"No hlavně Pepa, Rosťa a Karel. To jsou tři kámoši, největší třídní esa. Není lumpárny, aby tam nechyběli. Ostatní buď mlčí, nebo se mě i zastávají, a to hlavně holky. Ale zatím to moc nepomáhá!"

"A nezavdáváš k tomu sám nějakou příčinu?"

"O ničem nevím, mami. Občas jim řeknu, že jsou kreténi nebo volové, když se mi posmívají. Ale to je normální. To si říkají mezi sebou i ostatní kluci."

Chápu Martinův postoj. A nějak se mi nechce do situace zasvěcovat i někoho jiného. Vydávám se do školy sama. Snad se mi podaří zastihnout Martinovu třídní učitelku, se kterou si docela rozumím.

Rozhovor mezi námi netrval dlouho.

"Víte paní Kratinová, i já jsem si všimla, že ta svatá trojice z mojí třídy má s vašim Martinem nějaký problém. Snažila jsem se klukům vysvětlit, že se nechovají fér. Ale jak vidím, tak to zatím moc nepomohlo. Budu muset nasadit tvrdší kalibr. Nebojte se. Martinovi, který je mimochodem výborným žákem, ubližovat určitě nenechám. Ani se nedozví, že jste za mnou byla!"

Ze školy jsem odcházela klidnější. Martin se učil opravdu dobře, s tím problém nikdy neměl. Uplynul další měsíc. Zatím jsem se Martina nezeptala, jestli se ve třídě něco změnilo. Ale ani on sám si nestěžoval.

"Víš mami, že teď už je ve třídě klid?", překvapil mne jednou odpoledne, když mi dával podepsat domácí úkoly. Najednou, jako by se něco změnilo. Ti tři kluci, co se mi nejvíc posmívali, se mi vyhýbají, spíš se mě nevšímají a já jich taky ne. S ostatníma mám pohodu. Dokonce jsem si našel i kamarádku Irenu. Je to moc fajn holka!"

"No vidíš. Já jsem ti říkala, že se to časem srovná. A jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Máš skvělou třídní, a to je taky moc důležité, víš?"

Neprozradila jsem Martinovi, že jsem s jeho učitelkou hovořila. Ale od ní jsem se dozvěděla, že tvrdší kalibr skutečně zabral. A jaký byl? Tatínci těch tří "výlupků" neměli o chování svých synáčků ani ponětí. Když jim to učitelka vylíčila a chlapcům pohrozila policií a možností přesunu do diagnostického ústavu, zabralo to. Nemalou roli přitom určitě sehráli i tatínkové Rosti, Pepíka a Káji. Věřím, že klukům určitě moc do smíchu nebylo. Když jsem později s jejich rodiči mluvila na třídním aktivu, svoji metodu mi neprozradili. S úsměvem však jeden z nich podotkl, že staré české přísloví říká, že v mládí je škoda rány, která padne vedle. A občas je třeba i toto přísloví využít, protože stále nejlépe zabírá.

Téma týdne: "Jen se smějte"

Tkaničky

"Proč se mi ty prsty pořád takhle pletou? To jsem takové strašné nemehlo? Milena se mi směje, a to mě hrozně štve!"

Vztekám se sám nad sebou a dál se trápím se zavazováním tkaniček u svých bot. Brzo mi budou čtyři roky. Zase nic. Prsty se mi zamotaly do tkaniček a mám co dělat, abych je odsud dostal.

"A jé, je! Zase tkaničky? No zamotal ses do nich hezky, ty umělče! Ukaž, prosím Tě!"

Milena rozmotala zauzlovanou tkaničku.

"Takhle tě v září do školky nevezmou, když se to nenaučíš. Když mně byly čtyři, tak jsem to už dávno uměla. Nešiko. Počkej, já to řeknu mamce, jak seš nešikovnej! Podívej. Vždyť na tom nic není. Uděláš uzlík, ten už ti jde. Pak vezmeš do ruky jednu tkaničku, uděláš kličku, koukej. Takhle na to musíš, Vendo. Kličku podržíš v ruce, uděláš druhou kličku na druhém konci tkaničky a obě kličky provlečeš a celé to utáhneš, aby se ti to nerozvázalo. Vidíš?"

Viděl jsem to už mockrát, ale pořád se mi to nedařilo. Vzteky jsem praštil svojí keckou o zeď.

"No takhle se to nenaučíš, vztekloune!"

Milena se směje a já zuřím.

"A mamce nic povídat nebudeš, slyšíš?"

Vrhám se na svoji osmiletou sestřičku a povalím ji na zem. Chvilku se navzájem muchláme a přetahujeme. Milča křičí a dožaduje se svobody. Uštědřím jí pár žďuchanců a ona mi oplácí stejným. Mám ji rád. Nikdy bych jí nechtěl ublížit. Ale aby žalovala mamce, které jsem slíbil, že do konce týdne to pitomé zavazování tkaniček zvládnu, to bych nepřežil.

"Pusť mě! Au, to bolí!"

"Pustím tě, až mi slíbíš, že nebudeš žalovat!"

"Nebudu, slibuju! A teď už mne pusť, víš, že musíme uklidit pokojík, než se mamka vrátí z nákupu! A víš, že tě mám na starosti, tak už nezlob!"

Pouštím Milču ze svého sevření. I když jsem byl o čtyři roky mladší, vétšinou se mi podařilo ji přeprat. Prostě, jsem chlap, jak říká táta.

"Cha, cha. Chlap, co si neumí zavázat tkaničky..."

Moje vnitřní já mi připomnělo, abych se tak moc zase neprsil. Pomáhám uklízet rozházené hračky po celém pokoji a srovnat polštářky na našich postelích.

"A máme jakž tak uklizeno. Co teď?"

Milča nějak neví, co s volnou chvilkou. Ve mně to vře, ale tentokrát se překonávám. Beru do ruky svoji cvičnou botu.

"Ukaž mi ještě jednou tu blbou kličku!"

Milena neprotestuje a hlavolam mi ukazuje asi třikrát po sobě.

A teď jdi pryč! Já nechci, aby ses na mne dìvala!"

Milča se směje.

"Dobře. Když myslíš že ti to půjde líp, proč ne. Budu si hrát na počítači, to na tebe neuvidím."

Znovu se mučím u své boty. Tkaničky mne vyzývavě pozorují, jako by chtěly říct, že už se těší na to, jak je zase skvěle zamotám. Koušu se do rtu. Líp se tak můžu soustředit. Uzlík se podařil. Vzdychnu. Polovina úspěchu je tu. Jak to ta Milena dělala? Beru do ruky konec jedné tkaničky a udělám kličku. Ruce se mi trošku chvějou, asi to bude tím napětím. Držím kličku a kousnu se do rtu ještě silněji. Najednou se i druhá klička daří. Hurá. Tři čtvrtiny úspěchu. Teď ještě protáhnout a celé to utáhnout. Prsty se mi s tkaničkami trošku šmodrchají, ale daří se. Utažené to sice moc není, ale drží to.

"Mám to, hurá!"

Hlasitě jásám a nadšeně ukazuji své vítězství Mileně, která je zabraná do počítačové hry.

"To není možný! Ukaž ten tvůj výtvor! Na jedničku to sice neni, ale, když to zkusíš jestě párkrát, tak překvapíme mamku. Za chvíli se vrátí, tak koukej makat!"

Nevím jak se to stalo. Najednou se mi prstíky přestaly do tkaniček motat a já měl jasno, jak na to. Bylo to pro mne dokonalé mučení, ale ten pocit radosti a štěstí, že se mi nejen děti ve školce, ale ani Milča už nebude pro moji neohrabanost posmívat, rozhodně za to stál.

Téma týdne: "Mučení povoleno"