Čtyřlístek

Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.

Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.

"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.

"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.

"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"

"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"

"Teda mami, co ty všechno nevíš…"

"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"

V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.

Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.

"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"

Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.

Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.

"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.

"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.

"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"

Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.

"Vy jste paní Královcová?"

Přikývla jsem.

"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu. Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.

Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: "Co bude dál?"

Složitá otázka

Být či mít? Toť otázka. Každý z nás má určitě nastaveny tyto myšlenky jinak. Některým postačí pouze polovina. Být. Nevěříte? Ale ano. Vždyť kolem nás se pohybuje mnoho lidí bez domova, kterým určitě postačí jenom být. Ostatní věci, které se dějí kolem nich, je většinou nezajímají. Hlavně, že budou mít kam hlavu složit, třeba do postavené boudy z různého odpadového materiálu, nebo jen tak pod most, kam neprší. Další kategorie těch, kterým musí postačit jenom být, jsou všichni z nás, kteří žijí pouze ze sociálních dávek. Takový život jim naprosto vyhovuje, sehnat nějakou práci se ani nesnaží, protože vzhledem k početné rodině je uživí jejich děti. Určitě víte, o kom hovořím. Posléze jsou lidé, kterým také musí stačit být, ale už by také chtěli trošku "mít". Ale mít se jim zatím nedaří. Nemohou sehnat práci, i když by pracovat moc chtěli, nebo z různých důvodů, ať zdravotních či jiných, mohou pracovat jen omezeně.

Mezi námi je také mnoho těch, kterým postačí druhá polovina, tedy mít. Těmto jde pouze o peníze, majetek, mamonění, bez ohledu na ostatní kolem sebe. Říkáme tomu, že "jdou přes mrtvoly", a tím vlastně přestanou "být". Vůbec jim nevadí, že je jejich rodina téměř nevidí, pokud vůbec nějakou mají. Jediným cílem jejich života jsou peníze a moc. Změní se i povahově. Jsou sebestřední, cílevědomí, hrdí a chovají se povýšenecky. Lidé s charakterem "být" nebo "být a trochu mít" jsou pro ně něčím cizím. S takovými se nebudou vůbec bavit, protože je to pod jejich úroveň. Mnohdy je ani jejich dlouholetí přátelé nepoznávají, pokud sami nespadají do kategorie "mít". Určitě také pár takových znáte.

Konečně se propracováváme ke kategorii "být či mít". Myslím, že nás je většina. Co je ovšem důležitější? Být či mít? Musím přiznat, že na tuhle otázku neznám odpověď. Určitě důležité je být. Kdybychom nebyli, nemohla bych psát tuhle úvahu. Ale být bez mít? Těžko si to dovedu představit. V dnešní uspěchané době je určitě důležité mít dobře placenou práci, byt či svůj dům, rodinu, děti, vnoučata a taky trochu poctivě vydělaných peněz, protože bez nich by nebylo žádné "mít". Pokud se nám výjimečně daří, můžeme mít auto, zahrádku, chalupu a vše, co nám přináší radost a potěšení. Předpokladem k takovému nadstandardu ovšem je hlavně naše píle, poctivost a snaha užít si život, který hrozně rychle uteče, co nejlépe. Ať se nám všem, kteří chtějí "být i mít" a nesníží se přitom ke krádežím, podvodům či jiným protizákonnostem, daří.

Téma týdne: "Být či mít"

Poslání ženy

Jsou to čtyři roky, co jsme si s Rudolfem na radnici řekli své "Ano". Vidím to pořád jako by to bylo včera, Já v dlouhých bílých šatech s vlečkou, zdobených bohatě krajkou. Na hlavě nesměl chybět závoj. Ruda v tmavě modrém společenském oděvu, bílé košili s vyšíváním a světle modrou kravatou. Skoro jsem ho tehdy nemohla poznat. Je jasné, že chlap v obleku vypadá docela jinak, než tak, jak ho známe v džínách a tričku s anglickým nápisem. Ale ani Rudolf neměl slov, když mne po prvé ve svatební den v mých šatech viděl. Pronesl pouze "Jano, ty jsi krásná" a pak mlčel. Málokdy jsem jej viděla dojatého. Prostě - oba jsme si přáli klasickou a krásnou svatbu a to se nám, jako jedno z našich životních cílů, splnilo beze zbytku.

Životním posláním téměř každé ženy je založit rodinu a vychovávat děti. A musím přiznat, že tohle se nám dlouho nedařilo. Procházela jsem nejrůznějšími vyšetřeními, léčebnými postupy, cvičeními, ale marně. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Rudu, aby se nechal vyšetřit i on. Nechtělo se mu. Snad u muže je tato otázka ještě citlivějším tématem, než u ženy. Ale děti jsme chtěli oba a tak nakonec souhlasil. Kdo by čekal, že se objevila nějaká nevyléčitelná nemoc, byl by na omylu. Naopak. Ani u jednoho z nás nebylo zjištěno nic mimořádného. Můj lékař jen konstatoval, že to chce trpělivost a ten správný okamžik.

Nechtěla jsem dlouho čekat. Moje touha po dítěti byla tak velká, že nakonec jsme se s Rudou rozhodli, že dítě si adoptujeme. Po mnoha vyšetřeních a peripetiích jsme skutečně byli vybráni jako pár, který je vhodný k tomu, aby si adoptoval děcko. A měli jsme trošku štěstí, když neznámá matka odložila čerstvě narozené miminko do baby boxu. Okamžitě jsme se to z nemocnice dozvěděli a zhruba po měsíci jsme si domů přinesli naši Lucinku.

Byl to nepopsatelný pocit štěstí. Najednou tady s námi byl vysněný tvoreček, s velkýma očima a docela buclatou tvářičkou. Okamžitě jsme si Lucinku zamilovali. Byla hodná, spinkala skoro celou noc, jako by nám oběma chtěla vyjádřit svůj vděk, že jsme ji nenechali napospas osudu. Dnes jsou jí dva roky. Docela hezky povídá a ještě rychleji běhá. Všechno zvládáme s Rudou v pohodě, občas vypomohou i babičky a dědečkové. Šťastná rodina, myslíte si. Ale já tak docela o tom přesvědčená nejsem. Splnila jsem adopcí dítěte svoje životní poslání? Pořád mi připadá, že tak napůl snad ano. Lucinka zaměstnává moje fyzické i psychické síly natolik, že nad podobnými úvahami nemám moc času přemýšlet.

"Jano, co kdybychom si vyjeli na hory o víkendu? A vzali sebou i Lucinku? Víš, jak se tam vyřádí na saních a my s ní?"

"A ty umíš lyžovat, Rudo?"

V živé paměti mám stále Rudovy lyžařské pokusy, kdy jsme ještě jako svobodní byli společně s kamarády také na horách. Tenkrát jsme to brali jako velkou legraci a Ruda sloužil jako odstrašující příklad nám všem.

"Však to znáš", zasmál se.

"Od té doby, co jsem na lyžích stál naposledy, se nic nezměnilo. Ale já si myslím, že bych lyže ani nepotřeboval. Určitě se vyřádím s Lucinkou na saních a ty budeš moci bez problémů lyžovat. Tak co na to říkáš?"

"A kde budeme spát? Na stan to v únoru moc nevypadá!"

"Neboj se, už jsem pátral. Pronajímají tam takovou chatku, pochopitelně vytápěnou. Měli bychom tam na jednu noc kuchyňku a pokoj, malá by se tam v pohodě vešla a nějaké jídlo bychom si mohli vzít s sebou. Tak co ty na to, Jani?"

Ruda netrpělivě čekal na můj souhlas a já věděla, že mu to nemůžu zkazit.

Tak jsme se společně po letech ocitli na horách, na našem oblíbeném místě, kde jsem svého manžela uviděla po prvé. Tehdy to bylo v létě a náhodou jsme se potkali v místním obchůdku s potravinami.

"Je tu nádherně, viď Jani? Pomalu bych to tady ani nepoznal. Sněhu kolem plno, lidí taky plno. Ale hlavně, že svítí sluníčko a moc nefouká!"

Lucinka se s tátou na sáňkách opravdu vyřádila do sytosti. Já jsem si užila běžky a tak jsme nakonec všichni byli rádi, že si můžeme ve vytopené chatičce v pokojíčku odpočinout. Lucinka usnula jako špalek. Rudolf otevřel láhev červeného vína. Byla skoro půlnoc, když jsme se dostali do postele. Ale pro mne to byl krásný večer. To jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu tenhle večer považovat za nejkrásnější v mém životě. Neděle utekla rychle a autobus nás dovezl domů do všední reality.

Pomalu se blížily Velikonoce a já se konečně odhodlala navštívit svého lékaře gynekologa, aby zjistil, co se děje. Nemohla jsem dospat a strach, že objeví nějakou strašnou nemoc, mne nechtěl opustit. Rudovi jsem zatím nic neřekla. Uvidíme, až se vrátím domů. Na špatné zprávy je vždycky dost času, říkala jsem si.

"Tak paní Nováčková! Je moc dobře, že jste přišla!" Lékař se na mne díval docela přívětivým pohledem a já začala doufat, že snad špatnou zprávu pro mne nemá.

"Mám pro vás překvapení! Jste těhotná! Zhruba v šestém týdnu. Vidíte. Já vám to říkal už tenkrát. Chce to trpělivost a ten správný čas!"

Nemohla jsem se nadechnout. Chtělo se mi křičet, smát se, plakat. Lucinka dostane bratříčka nebo sestřičku! Konečně tak budu moci splnit své životní poslání na sto procent. Vždyť o letošních Vánocích už budeme kompletní čtyřčlenná rodina!

Na ten správný čas na horách a nádherný večer v klidném prostředí budeme s Rudolfem vzpomínat celý život.

Téma týdne: Životní poslání

Trocha plastové historie

Prvním plastem vůbec byl parkesin,čili umělá slonovina, kterou vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit (1909). Polyetylen byl po prvé vyroben Hansem von Peckmannem v roce 1891. Po první světové válce byla objevena syntéza prvního polyamidu (nylonu). V téže době také začíná prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů, používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty a výrobky z nich masivně až po druhé světové válce, coby levná náhrada klasických materiálů jako dřevo, sklo, ocel a jiné kovy. V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že překvapivě velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou "recyklační morálkou" dostává do řek a je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží a nebo končí v útrobách mořských a přímořských živočichů.

Pamatuji dobu umělohmotných tašek v supermarketech. Bylo jich nepřeberné množství a staly se i součástí sběratelských sbírek. Dnes některé obchodní řetězce začínají nahrazovat své většinou poloyetylenové tašky na zakoupené zboží variantami z recyklovatelných plastů, případně podporují trvanlivé tašky, například z juty.

Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty nebo obecnějším názvem "umělé hmoty" označují řadu syntetických materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, například odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti a pružnosti. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné, mají vlastnost zvanou plasticita. Vyznačují se velkou variabilitou vlastností, jako odolností, tvrdostí nebo pružností. Mezi výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení a struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi, vhodnými pro masovou výrobu. Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.

Přírodní polyester je znám asi od roku 1830. První syntetický polyester se používal v první světové válce jako impregnační materiál. Vlákno ze syntetického polyesteru bylo vynalezeno v Anglii v roce 1941 a od roku 1947 se vyrábí průmyslově. V roce 2009 dosáhla světová výroba 32 milionů tun. Tím se podílel polyester na celkové spotřebě cca 40% jako nejpoužívanější textilní vlákno (bavlna na druhém místě se podílela asi 30 %). Největším výrobcem byla Čína (22 milionů tun), podíl Evropy včetně Turecka se snížil pod 2 %. V Plané nad Lužnicí vyrobili ještě v roce 1989 přes 500 tun. V pozdějších letech nebyla u nás výroba polyesterových vláken zaznamenána. Tolik chytrá wikipedie k pojmu svět a plast.

V současné době nás plasty obklopují všude kolem. Kupujeme nápoje v plastových lahvích. Nosíme oděvy, jejichž součástí jsou umělá vlákna. Neobejdeme se bez nejrůznějších nástrojů a nářadí z plastu. Vzpomeňme namátkou na smetáky, lopatky, kbelíky. Nezapomenutelná je hláška z filmových "Pelíšků", kde se v horké kávě umělohmotné lžičky přizpůsobily tvaru hrnečku a ohnuly se. Tomu se dnes můžeme jenom usmívat. Umělohmotné lžičky a kelímky, i když už jsou kvalitnější, existují dodnes a vypadnou na nás třeba z automatu na kávu. Bez plastů se neobejdou ani děti. Je spousta plastových hraček a her pro nejmenší i větší děti, oblíbené plastové panenky a barbíny nevyjímaje.

Přesto by se mně celý svět z plastu vůbec nelíbil. I když dnes můžeme koupit umělé květiny, které jsou téměř nerozeznatelné od těch skutečných, neměnila bych. Nic totiž nemůže nahradit přírodu, vonící les či květiny a nádheru kvetoucích stromů. Užívejme plastů, jako vymožeností dnešní doby, ale s mírou. Dejme si u automatu kávu z umělohmotného kelímku, ale doma dejme přednost oblíbenému skleněnému či porcelánovému nebo keramickému hrnečku. V opačném případě by se v budoucnu mohlo stát, že bychom si v obchodě místo chleba koupili tubičku s jakýmsi chlebem umělým. A z té představy je mi tak trochu úzko.

Téma týdne: "Svět z plastu"

Strach

Vychovávala jsem syna a dceru. Již od jejich útlého dětství jsem na to byla sama. S manželem jsem se rozvedla, když Pavlovi bylo sedm a Janě jedenáct let. Našel si mladší partnerku a odstěhoval se s ní kamsi do jižní Evropy. Nelitovala jsem. Jeho neustálé žárlení, doprovázené častým fyzickým násilím vůči mně i dětem už bylo nesnesitelné. Časem jsem se se svojí samotou smířila. Jana i Pavel ve škole prospívali a já se moc těšila na to, až si zvolí svoji budoucnost, postaví se na vlastní nohy a finančně mi pomohou s vedením domácnosti. Jednoho teplého letního večera jsem se vracela z procházky, hlavu plnou myšlenek na to, jaká spousta práce mne doma ještě čeká. Přicházela jsem ke vchodu do domu, když mne znenadání oslovil neznámý muž.

"Nemáte oheň?", zeptal se a z kapsy kalhot vytahoval krabičku cigaret.

"Kouříte?", pokračoval. Já zatím mezi přikyvováním hledala ve své kabelce zapalovač. Zastavila jsem se u dveří. Byl vysoký, urostlý, starý asi jako já, příjemného hlasu i vystupování. Nejvíce mne upoutal velkýma modrýma očima. Tehdy jsem si po prvé uvědomila, že život snad pro mne ještě tak docela neskončil.

"Radek Doskočil", představil se, když jsem přijala jím nabídbnutou cigaretu.

"Jiřina Vojáčková", oplatila jsem stejným.

"Byl jsem ve fitku, tady naproti. Zapalovač mi tam někde vypadl. Už jsem ho nenašel", dozvěděla jsem se. Hm.. chodí do fitka, proto je takový vypracovaný, proběhlo mi hlavou. Opět u mne získal nějaký ten bodík na sympatiích.

"Já byla jen tak na procházce a tady bydlím. Za chvíli se domů vrátí děti a budu muset naplnit jejich hladové žaludky", odpověděla jsem s úsměvem na jeho otázku, kde se já v těch končinách beru. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Poděkovala jsem za cigaretu a obrátila se k domovu.

"Počkejte, Jiřino", zarazil mne v půli cesty.

"Přece se takhle nerozejdeme. Když už jsme se smluvili, že jsme tady spolu takhle blízko, co kdybyste mne někdy ve fitku navštívila? Jsem tam kaaždé čtvrteční odpoledne! Co říkáte?"

"Tak dobrá. Za týden přijdu", odpověděla jsem a tentokrát už definitivně zacházela do domu s myšlenkou na dobrou večeři.

Setkání s Radkem bylo pro mne zřejmě setkáním osudovým. Celý týden jsem neustále před seou viděla jeho velké modré oči a zmocňoval se mne ten zvláštní, pro mne už tak dávno nepoznaný pocit, kdy jsem toužila být s ním.

"No co. Takdy mám ve svých letech ještě právo na plnohodnotný život. A tím, že nějakého Radka navštívím ve fitku, přece ještě o nic nejde", utěšovala jsem svoje svědomí.

Když se přiblížil další čtvrtek, připravila jsem večeři hned po příchodu z práce. Dětem jsem namluvila, že jdu s kamarádkou do kina, aby na mne večer nečekaly. Radka jsem ve fitku našla upoceného u jednoho z používaných strojů. Cosi tam opravoval. Tak jsem zjistila, že ve fitku nejen sportuje, ale pracuje, ba dokonce, že jde o jeho vlastnictví.

"Tak co? Nebudem si tykat?", zeptal se mě, když se voňavý a upravený objevil v hale, kam mne usadil k dobrému kafi. Přisvědčila jsem.

"A kam tedy vyrazíme?", zeptal se dál."

"Nevím. Co takhle nějaká večeře?", dala jsem návrh, protože v té chvíli mne nic rozumnějšího nenapadalo. Stejně jsem nervozitou od rána nemohla ani jíst.

"No dobrá. Tak jdeme", bez dlouhého otálení zkontroloval, zda v budově už nejsou žádní zákaznící, uzamkl vchod a zavedl mne ke svému viditelně novému autu. Zaparkoval před restaurací na druhém konci města. Objednaný krvavý biftek s velkou oblohou neměl chybu.

"Co budeš pít?", zeptal se potom.

"To víš, já jen nealko. Musím tě přece dovézt domů", připomněl mi, když jsem očima brouzdala po nápojovém lístku. Láhev červeného vynikajíicí večeři jen doplnila. I kdyžk já pod vlivem vypitého alkoholu jsem byla rozhodně sdílnější než on, dozvěděla jsem se, že momentálně nemá kde bydlet. Zhruba před rokem se rozvedl a byt zatím obývá společně se svojí bývalou.

"Žádné zázračné soužití to není", řekl mi, když jsem se zeptala, jak to snáší.

"Dost často přespávám ve fitku,když chci mít klid. Bejvalka si našla nějakého přítele a bejt v bytě ve třech, to už je opravdu síla!"

"A děti? Co tomu říkají tvoje děti?"

"Děti nemám, takže tomu neříkají naprosto nic", usmál se.

"A co tvoje děti?"

"Janě bude devatenáct a Pavlovi patnáct let. Prakticky osm let jsem je vychovávala úplně sama, ale teď už jsou skoro dospělé. Pavel se chce učit automechanikem, v září nastupuje. Jana v červnu maturovala a od července nastoupila jako sekretářka do soukromé firmy".

"Tak to už brzy vyletí z hnízdečka, co?"

Tuhle Radkovu otázku jsem moc nepochopila, Nějak mne to rozhodilo. Že by mu moje děti vadily?

"A známost má?", pokračoval ve vyptávání Radek.

"Chodí s Ivanem. Už dost dlouho. Je vystudovaný ekonom, ale to víš, jestli je to ten pravý... Znáš mladické lásky. Kdoví, jak to ještě nedopadne! Ale, nedala mi zmínka o "vylétávání z hnízdečka" spát, proč se vlastně ptáš?"

"Asi jsem se zeptal špatně, promiň, Jiřinko. Rozhodně jsem to nemyslel tak, že by mně tvoje děti nějak vadily, naopak. Spíš jsem se ptal proto, zda by se u tebe doma našlo místečko i pro mě, kdybych o to stál a ty samozřejmě taky".

Přisedl si ke mně blíž a políbil mne. Povídali jsme si dlouho do noci a já pomalu nabývala přesvědčení, že jsem skutečně potkala po letech zase člověka, se kterým bych mohla žít. Dovezl mne až domú. Sám odemkl dveře protějšího fitnesscentra, kde jak řekl, má svoji postel. Bez vědomí dětí jsem se s Radkem scházela ještě skoro půl roku. Naše vzájemné sympatie narůstaly a já ve svých čtyřiceti letech si musela připustit, že jsem se beznadějně a krásně zamilovala. Krátce před Vánocemi Radek prohlásil, že by Vánoce chtěl strávit společně se mnou a chtěl by se ke mně nastěhovat. Po chvilce váhání jsem souhlasila s výhradou, že nejdříve na změnu režimu v domácnosti budu muset připravit svoje děti.

K tomuto kroku jsem vyhradila sobotní večer.

"Musím vám něco říct", začala jsem nesměle svoji zpověď.

"A co to bude? Vyhrála jsi v loterii?"

Jana se snažila moje rozpaky obrátit v žert. Pavel beze slova seděl s otazníkem v očích.

"Možná. Seznámila jsem se s jedním pánem..."

"No mami a jaký je? A máš ho ráda? Moc ti to přeju", Jana se usmívala a bylo vidět, že to myslí upřímně.

"Mám ho víc než ráda. Jmenuje se Radek a chtěl by se k nám na Vánoce přistěhovat!"

Bylo vidět, že Janu moje zpráva překvapila.

"Mami? Až tak? A kam se sem vejde? No, vlastně, když jsme zabrousili na toto téma - vejít se sem vejde. Chystala jsem se ti už dávno říct, že se před Vánocemi odstěhuji k Ivanovi. Chceme žít spolu!"

"To je tedy překvapení na obě strany, Jani".
Můj pohled se obrátil na Pavla, který celou dobu hleděl do země a zarytě mlčel.

"A co ty tomu říkáš, Pavle?"

"Já tedy nevím. Ale žádného nového strejdu tady nechci a na žádné novoty si doma zvykat nebudu. Copak nám není společně dobře?"

Marně jsem se snažila Pavlovi vysvětlit, že i já mám ještě právo na plnohodnotný život. Považoval to za křivdu vůči sobě.

"Přivedu zítra Radka na oběd. Poznáte ho a uvidíte, že i vám se zalíbí. Je pozorný, hodný, milý, nekazte mi to!"

"Mami, já ti přeju hodně štěstí. Víš, s Ivanem se už dlouho máme rádi a tak jsme se před nedávnem domluvili, že se k němu nastěhuju!" Janě se rozzářily oči.

"Pořád jsem nevěděla, jak ti to řeknu.Nakonec jsi mi nahrála sama. Co tomu říkáš, mami?", chtěla slyšet můj názor.

Než jsem stačila cokoliv říct, Pavel z pokoje odešel. Dveře bouchly a za chvíli jsem slyšela z jeho pokojíku hlasité řádění bubeníka z jeho oblíbené kapely.

"Neboj mami. Znáš ho. Je v pubertě, zvykne si a smíří se", snažila se moje obavy rozptýlit Jana. Netrpělivě čekala na to, jak se postavím k jejímu rozhodnutí osamostatnit se.

"Překvapila jsi mě, holčičko. Znovu jsem si uvědomila, jak čas letí a já stárnu. No ale Ivana znám, je to hodný kluk. Pokud s tebou opravdu chce žít a ty víš, že to společně zvládnete, souhlasím. Nakonec seš u dospělá ženská, vyděláváš si a máš právo na svůj život."

"Mamko, ty seš moje zlato", políbila mě.

"Mám z toho takovou radost! Pavlovi domluvím, uvidíš, že všechno dopadne dobře!"

Měla jsem trochu strach. Dobře jsem si pamatovala Pavlovy pubertální prohřešky, mnohdy hraničící se zákonem. I teď, když jsem se chtěla podívat za ním do pokojíčku, bylo zamčeno. Na moje žádosti, aby otevřel, nereagoval. Možná pro hluk hrající kapely ani nic neslyšel.

"I co. Až bude mít hlad, on přijde", zauvažovala jsem. Dobře jsem věděla, co na Pavla platí. K večeři skutečně přišel, ale dělal "uraženého". Na moje i Janiny pokusy navázat rozhovor, mlčel.

Rozladilo mě to. Po večeři jsem uklidila v kuchyni, oblékla kabát a vydala se za Radkem do fitka podělit se s ním o získané dojmy.

"Co je? Stalo se něco?", byla jeho první otázka, když viděl můj celkem zasmušilý výraz v obličeji.

"No vcelku se nestalo nic. Jen to seznamování s mými dětmi, respektive s Pavlem, asi nebudeš mít tak jednoduché".

Stručně jsem mu vylíčila své zážitky.

"Neboj se. To zvládneme. Patnáctiletí kluci mají všelijaké nápady. Ale já jsem si vždycky přál mít syna. Určitě se mi podaří si Pavlovu přízeň získat, uvidíš!"

"Tak zítra!", loučila jsem se s ním. "Bude knedlo, zelo a kachna!"

"Už teď se mi sbíhají sliny, Jiřinko! Moc se těším na Pavla i Janinu a ty se neboj! Všechno bude dobré!", snažil se rozptýlit moje pochyby o hladkém průběhu zítřejšího oběda.

V neděli, krátce po poledni, zadrnčel zvonek. Tu noc jsem toho moc nenaspala. Zvláštní pocity, doprovázené strachem, aby všechno vyšlo a Pavel nevyvedl nějakou rošťárnu, mě prostě nenechaly spát. Radek stál mezi dveřmi takový, jakého jsem znala. Nažehlený, navoněný, ve společenském obleku. V jedné ruce tašku, v druhé kytici žlutých a rudých růží.

"Tak jsem tady!", pousmál se. Do ruky mi vtiskl kytici.

"Ta je pro tebe", přivinul se ke mně a dlouze políbil.

"A kde máš zbytek rodiny?", pokračoval už hlasitěji, když jsme společně vcházeli do obývacího pokoje.

"Tak děti. Tohle je Radek", představila jsem přítele.

"Ahoj! Ty seš Jana ne? Velká, hezká holka, jen co je pravda! Tak," Radek zalovil ve své tašce,"to je pro tebe na památku našeho seznámení. A tohle" - znovu zašmátral u dna, "pro tebe, Pavle".

Dvě zabalené krabičky s neznámým obsahem skončily v rukou mých dětí. Poděkování se však ozvalo jen z Janiných úst. Pavel zvolil metodu mlčení, jak bylo jeho zvykem. Jako posleldní se z tašky vyloupla láhev šampusu.

"A to je pro nás všechny!", poznamenal Radek a posadil se ke slavnostně vyzdobenému stolu.

"Jé, empé přehrávač!", zajásala Jana, která se k útrobám dárku propracovala dřív. Dávno už po něm toužila.

"A co tam máš ty?" Zvědavě se koukala na Pavla, který dárek jen pomalu rozbaloval.

"Flešku", pronesl Pavel hlasem, nevyzařujícím žádné nadšení.

"No ty vole, vždyť si ji taky už dávno chtěl, ne? Chtěla jsem ti ji koupit k Vánocům!", snažila se Jana umírnit Pavlův nepříliš přátelský výraz v obličeji.

"Hm...,ale když já bych radši, kdybys mně ji opravdu koupila ty nebo máma. Milodary od nějakého cizího strejdy nemám rád!"

"Pavle! Okamžitě se omluvíš!", zasáhla jsem.

"Jak se to chováš? Víš, co takovéhle věci stojí? Tak bude to?"

Pavel mlčel.

"Nech ho", ozval se Radek.

¨"Já to tak neberu. Prostě mě nezná. To se časem změní, uvidíš. Tak co Pavle, flešku mi vrátíš, nebo si ji necháš?"

"Děkuju", ozvalo se tiše. "Nechám si ji. Ale až si seženu nějakou brigádu, tak vám ji zaplatím", dodal Pavel.

"S tím já sice nesouhlasím, ale nebudem to rozvádět", uzavřel Radek diskuzi a s chutí se pustil do opravdu výborně vypečené kachny se zelím a bramborovými knedlíky. Jen mně ten oběd trochu zhořkl, díky Pavlovu chování.

Týden před Vánocemi se k nám Radek nastěhoval. Všechno proběhlo kupodivu hladce. Jana už bydlela u Ivana a najednou bylo v našem malém bytě dost místa i pro Radka. Vánoce proběhly v relativní pohodě. Z dárků, kterými celou moji rodinu obdařil Radek, upřímnou a otevřenou radost dávala najevo jen Jana. Pavel sice dárky neodmítl (to jsem mu předem důrazně rozmluvila), ale také žádné velké nadšení neprojevil. Tak jako vždycky se zavřel do svého pokojíčku. Na Radka se díval pokradmu. Měla jsem pocit, jakoby se ho bál. Sice se spolu nijak nehádali, ale také ani nekomunikovali. Mrzelo mě to. Stále více jsem poznávala, že Radek je pro moji budoucnost tím správným partnerem. Společné večery jsem s ním obvykle trávila ve fitnesscentru, kde bylo práce víc než dost.

Jaro na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednoho dne odpoledne jsem se vracela domů, obtěžkaná taškami s nákupem. V bytě byl nezvyklý klid. Doma nikdo. Radek je ještě v práci, ale co Pavel? Měl by přece být už dávno z učení doma! Otevřela jsem dveře jeho pokojíčku a na stole uviděla obálku. "MAMCE", stálo na ní velkými písmeny. Vytáhla jsem z ní papír vytržený z bloku a jen zírala.

"Nemůžu tady s vámi žít. Nezlob se mami. Odcházím a nehledejte mě. Pavel".

Těch pár slov se mnou pořádně otřáslo. Proč? Vždyť Pavlovi nikdo neubližoval. Jako prvního jsem zburcovala Radka.

"Neboj", utěšoval mne plačící.

"Vrátí se. Sama říkáš, že hlad jej vždy přivedl domů. Bude to stejné, uvidíš". Skoro do rána jsme se společně snažili najít příčinu jeho útěku z domova a s napětím očekávali známý zvuk klíčů, harašících v zámku. Ale nestalo se nic. Ráno jsem s Radkovou pomocí obtelefonovala všechny Pavlovo kamarády. Nikdo o něm nevěděl. Zavolala jsem i mým rodičům, kteří žili na druhém konci republiky. Ale ani tam, ani u Jany Pavel nebyl.

"Půjdeme na policii", rozhodla jsem se nakonec. Ale Radek mne zrazoval.

"Počkáme ještě. Půjdu ho hledat sám. Věřím, že do večera se mi ho podaří najít! Pomoz mi. Sama jsi říkala, že vždycky,když odešel někam trucovat nebo s kamarády, jsi věděla, kde je. Tak kam chodil?"

"Úplně přesně to nevím. Ale na konci města, u železniční trati se s kamarády scházel v bývalém strážním domku. Snad by mohl být tam..."

To už se Radek oblékal a já také.

"Ty budeš doma!", zavelel.

"Co kdyby se Pavel vrátil? Nebylo by dobré, kdyby nenašel nikoho doma! A jestli ho opravdu najdu, bude jen dobře, když si s ním promluvím o samotě, to mi věř!"

Bylo to pro mne těžké. Ale musela jsem uznat, že má Radek pravdu.

Od konečné tramvajové zastávky musel Radek ujít asi kilometr, než našel po chvilce pátrání bývalý strážní domek u trati. Nebylo zamčeno, a proto bez potíží vešel dovnitř. Ponurá místnost, s malým zamřízhovaným okénkem. Na jedné straně starý otoman, který zřejmě někdo jako nepotřebný vyhodil. Na otomanu ležel batoh, který okamžitě poznal.

"Jsem na správné stopě", konstatoval pro sebe. "Kam jen mohl jít?"

Vyšel z domku. Za tratí se černal hustý listnatý les.

"Půjdu se tam podívat. třeba ho uvidím vracet se", pomyslel si Radek a vykročil. Brzy ho pohltily vzrostlé stromy, plné krásně se zelenajícího jarního listí. Domek chtěl mít stále v dohledu, a proto při chůzi nerovným lesním terénem nedával příliš pozor, kam šlape. Pak jen cítil, jak pravá noha ujela kamsi dopředu a svezl se z vysokého srázu na lesní mýtinu.

"Tak. A mám to. Teď nevidím nic a ..."

Nedořekl. Zjistil totiž, že nemůže vstát a že jeho pravá noha zuřejmě ten neplánovaný pád nepřežila bez úhony.

"Krucifix!", zaklel nahlas.

"Tohle mi ještě chybělo. Teď nebude Jiřina hledat jen Pavla, ale i mě! Krucinál! To bych se na to..."

Posadil se a začal zkoumat své zranění. Noha v kotníku modrala a otékala.

"Jasnej výron", konstatoval potichu. "Mohlo to dopadnout hůř, ale budu se muset nějak sebrat a vyškrábat se nahoru!"

Pokusil se postavit. Šlo to s vypětím sil. Pohlédl doprava, zda tam nebude nějaká větev, kterou by mohl použít jako hůl. A pak uviděl Pavla. To zjištění ho se syknutím nad pocítěnou bolestí zase posadilo na zem.

"Pavle!", zakřičel,aby ho snad nepřehlédl.

"Radku? Co tady děláte?", Pavel i přes naléhání své matky nepřestal Radkovi vykat.

"Já co tu dělám? Spíš co tu děláš ty, místo abys byl doma! Hledám tě! Hledám tě už od včerejšího večera. Tak pojď ty tuláku. Posaď se ke mně a povídej!"

"Utekl jsem", začal Pavel svoje vyprávění. Averze vůči Radkovi najednou byla pryč.

"Utekl jsem, protože jsem měl strach."

"Strach?? Strach z koho nebo čeho, můžeš mi to říct? Víš, jakou bolest jsi nám všem způsobil?"

"Strach. Hrozný strach z toho, že se bude opakovat něco, co jsem zažil v dětství za života s mým tátou. Že vytáhnete pásek a začnete mámu třískat hlava nehlava a pak přijdu na řadu i já. Že láska k mojí mámě z vaší strany je jen zástěrkou a místo dobrých večeří přijdou na řadu večery plné hrůzy, hádek, bití, kterých jsem byl mnohokrát svědkem a nesměl ani špitnout!"

"Ale k takovému chování jsi přece žádnou příčinu u mne nemohl vidět, nebo snad ano?"

"Ale stále jsem čekal, že to jednou přijde. A pak, večer jsem byl většinou sám a tak jsem trochu žárlil. Žárlil na vás, že mi ubíráte máminu lásku a znamenáte pro ni víc, než já..."

Radek mlčel. Na tak upřímné a silné vyznání v první chvíli nebylo co říct. Uvědomil si, že Pavel přesto, že mu je teprve patnáct, je už skoro dospělým člověkem. Prožitý strach a hrůzy z dětství však zatím nedokázal zapomenout. V duchu i trochu viny dával i sám sobě. Měl se více snažit o vzájemnou komunikaci. Ale momentální situaci bylo třeba řešit hned.

"Víš co?", reagoval po chvíli.

"Vrátíme se k mámě. A já ti jako chlap slibuju, že nikdy ji ani tebe nebudu bít. Věř mi. Mámu mám upřímně a opravdu rád. Můžeš to pochopit? Ale budeš mi muset trochu pomoci. Ta moje noha je čím dál víc modrá a oteklejší!"

Teprve teď Pavel zaregistroval Radkovo zranění.

"A za to můžu taky já?", zeptal se.

"No, vlastně ano. Kdybys neutíkal, nemusel jsem tě hledat a nemusel jsem..." Radek nedokončil. V Pavlových očích se zaleskly slzy.

"Nebreč tuláku! A radši najdi nějakou větev, o kterou se opřu, abychom spolu nějak doskákali do tramvaje a pak domů!"

Když jsme společně dorazili před dveře našeho bytu, stmívalo se. V té době jsem už měl bolavý kotník ve škrobáku a opíral se o hůlku, která ošetřujícímu lékaři po někom zbyla v ordinaci.

*********

Zadrnčel zvonek. Vyřítila jsem se z kuchyně ke dveřím a otevřela je.

"Chlapi moji, konečně!", moje uslzená tvář se roztáhla do širokého úsměvu.

"Kde ses flákal, ty ničemo?" obořila jsem se na Pavla.

"Stydím se mami. Odpusť mi. Později ti všechno povím. Teď mám ale hrozný hlad a Radek asi taky, co?"

Teprve teď jsem si všimla Radkovy hůlky.

"Proboha, co se ti stalo?"

"To je na dlouhé vyprávění. Snad až později. Teď mám opravdu ukrutný hlad".

Večeře byla na stole za chviličku. Celý příběh jsem vyslechla od svého syna se zatajeným dechem.

"Ty hlupáčku. Ty ses o mne bál a na mne žárlil? A teď už se nebojíš?"? zeptala jsem se Pavla.

"Mami, je mi to hanba. Vždyť Radek pro mne riskoval život. A to by táta nikdy neudělal!"

"A nebudeš mi konečně taky už tykat?", ozval se od stolu Radek.

Pavel mu beze slova podal ruku. Já pochopila, že tak jako mě se Radkovi podařilo si na svoji stranu získat i mého skoro dospělého syna. Když se Radek uzdravil, chodili jsme do fitka všichni tři. V létě jsem se stala paní Doskočilovou a strach z násilí už v našem dalším životě místo nenašel.

Toto je jedna z povídek z mé první kniky "Napsáno životem a jiné povídky", která se váže k tématu týdne. I když je trochu delší, věřím, že své čtenáře si zde najde a už teď se těším na vaše komentáře.

Téma týdne: "Strach uvnitř nás"

Jaký je ten správný lék?

Je jich mnoho. Vzpomenu-li na útlé dětství, lékem na každou bolest byla určitě maminka. Ta dokázala pofoukat odřené koleno či loket, polaskat v době, kdy nás trápily dětské starosti. Byla to ona, která přiložila studený obklad na rozpálené čelo, když jsme byli nemocní. Když jsme vyrostli z dětských střevíčků, byla to zase maminka, která nás hájila při neúspěších ve škole a nabádala ke zlepšení prospěchu. I když se v tehdejších dobách s námi mnoho neučila, dohlížela na to, abychom měli úkoly napsané a všechny své školní věci bez závad. Pokud se jí vyhotovený úkol nelíbil, přepisovali jsme, nebo museli nejdříve psát na nečisto. Ale vždy dokázala uchlácholit naše drobné bolístky a zlepšit náladu.

Později, v době puberty, na nás pečlivě a hlavně potichu čekala, až se vrátíme z diskotéky či povoleného mejdanu. Běda, když jsme nedodrželi smluvenou hodinu. To bylo hned mezi dveřmi do bytu zle. Rozmysleli jsme si to napříště, protože bychom už nikam nesměli… Ale život utíká hrozně rychle.

Jak jsme postupně dospívali, nacházeli jsme léky na bolístky už sami v sobě. Byla to třeba hra na oblíbený hudební nástroj, později poslech oblíbeného zpěváka z CD nosiče. Na maminku jsme se obraceli jen tehdy, když už jsme si opravdu nevěděli rady.

V době prvních lásek byla lékem na bolavé srdíčko většinou věrná kamarádka. Té jsme se svěřovali se svými pocity, postřehy, vyměňovali názory na opačné pohlaví a získávali další zkušenosti, jak si s našimi oblíbenými protějšky poradit.

Když jsme si již našeho partnera pro život našli, byly lékem na bolest společné schůzky, kdy jsme stále více poznávali svého partnera, objevovali jeho dřívější tajné i netajné lásky a nahlíželi i do jeho občas bolavé duše, které jsme chtěli rozhodně pomoci. Stejně tomu bylo i naopak, kdy v našich duších objevil dosud utajené skutečnosti náš vyvolený. Tehdy lékem na bolest byly i květiny, které donesl. Vzájemné porozumění a láska pomohly vyléčit naše problémy.

Pak jsme se sami stali rodiči. Lékem na bolest rázem bylo naše dítě. Jemu jsme věnovali všechnu péči a pozornost a přitom zapomínali na své bolístky a potíže. Pokud vše dobře fungovalo, očekávali jsme, že i nám dítě svoji lásku později oplatí. Vraceli jsme se zpátky, do našeho dětství a mládí, do času našich rodičů a snažili se teď už své rady a postřehy, nezřídka vycházejících z našeho života, uplatnit i v nové době.

A dnes? Celá řada z nás je už babičkou, v důchodovém věku. Lékem na bolest je pro nás prakticky všechno. Pomineme-li nějaké ty pilulky od lékaře, které k našemu věku patří, je lékem na bolest především aktivní přístup k životu. Vracíme se ke svým koníčkům, na které dříve nebyl čas. Opět oživujeme ruční práce, háčkování, pletení, hlavně pro svá vnoučata. Sledujeme televizi, pracujeme na počítači a třeba i píšeme úvahy a zamyšlení na blog na zadaná témata týdne. Řada z nás se věnuje pohybovým aktivitám a výletům nejen po naší zemi. To vše nám přináší radost a pocit, že nežijeme nadarmo a pro svůj život jsme nalezli ten správný lék.

Téma týdne: Lék na všechnu bolest

Jsou stále mezi námi

Píše se rok 1956.

"Tak co Lenko? Jak se těšíš do školy?", ptá se mne maminka asi týden před zápisem do první třídy. Slýchám teď téma škola doma často. Protože jsem z důvodů svojí nemoci nemohla chodit do mateřské školy, je pro mne tento pojem tak trochu cizí. Co tam uvidím? S kým se tam setkám? Co mne tam naučí? V té době jsem uměla celkem plynule číst a psát hůlkovým písmem, samozřejmě bez znalosti pravopisu. Naučila mne to maminka s babičkou, abych při svém dlouhodobém pobytu v nemocnici mohla psát dopisy domů.

"Tak co? Jak se těšíš?" Maminka mne obejme, aniž tuší, jaké myšlenky se mi v hlavě pletou.

"Těším se. I když psát už dovedu a číst taky!", chlubím se.

"A co moje berličky? Nebudou ve škole vadit?", ptám se s obavami, vědoma si toho, že asi budu vždycky vypadat trochu jinak, než ti ostatní spolužáci a spolužačky.

"Neboj se. A pokud ti někdo bude ubližovat, řekneš mi to a já si to s ním vyřídím. To si piš! A naučí tě tam psát pořádně česky a psacím písmem, kreslit, dozvíš se něco o přírodě a o světě a kdo ví co ještě. Uvidíš, že se ti tam bude líbit."

Zápis proběhl bez komplikací. Bylo hračkou odříkat básničku, zazpívat písničku i zavázat si tkaničky u bot, i když pro mne to muselo být v sedě.

Do třídy I. A. jsem po prvé vkročila až v říjnu pozdě odpoledne, když jsem se vrátila z tříměsíčního lázeňského pobytu. Paní, tehdy vlastně soudružka učitelka už na mne čekala. Seděla na jedné z lavic proti mně a prohlížela si mne zvláštním pohledem. Byla ve středních letech, podle mě odměřená, přísnost jí koukala z očí a po pravdě řečeno, trochu jsem se jí i bála.

"Tak co, děvenko? Jakpak to s tebou je? Trošku si tě vyzkouším, nevadí? V ruce držela knížku a já už dávno přečetla, že jde o čítanku pro třetí třídu.

"Slyšela jsem od rodičů, že prý umíš číst? Moc tomu nevěřím, ale když to říkají - přečti to!"

Otevřela čítanku kdesi uprostřed a strčila mi ji pod nos. Maminka, která tam byla se mnou, na mne jen povzbudivě mrkla a usmála se.

Hlas se mi sice trochu chvěl, ale plynule a nahlas jsem začala číst.

"Velké širé rodné lány, jak jste krásné na vše strany…"

Báseň to byla dlouhá a podařilo se mi nezaškobrtnout.

"Ty to znáš zpaměti, viď? Ty mne jenom tak navádíš, že?"

Soudružka učitelka nechtěla věřit svým uším. Znovu zalistovala čítankou a otevřela jinou stránku."A co tohle?"

Zadívala jsem se na písmenka a teď už bez strachu začala číst.

"Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, co ty komu dobrého neseš na památku?"

Soudružka učitelka jen kroutila hlavou. Nevím, zda to bylo proto, že mi opět nevěřila, nebo proto, že ji můj výkon tak překvapil. Pak se obrátila na maminku a pronesla něco, co jsem vůbec nechápala.

"No číst tedy asi umí. Ale nemyslete si, paní Lásková, že máte vyhráno. Když jí to nepůjde, dáme ji do zvláštní školy!"

"Leničko, počkej na mne na chodbě! Za chvilku za tebou přijdu!"

"Co to má být, soudružko učitelko? I vy jako pedagog si myslíte, že když moje dcerka používá k chůzi berličky, má i o kolečko víc? To je ale smutné, věřte mi. No, a jestli ji přeřadíme do zvláštní školy, to si povíme asi tak na konci prvního pololetí. Neměla byste soudit děti předem, když o nich nic nevíte!"

Už po cestě domů jsem se vyptávala maminky, co že to je ta zvláštní škola a proč zrovna já bych tam měla chodit.

"Neboj se. Nic takového se nestane. My s tátou se o to postaráme, ale ty se hlavně musíš dobře učit, to je hlavní. Víš, co jsem ti mnohokrát říkala. Když chceš žít mezi "normálními lidmi", však víš, jak to myslím, jsi už velká holka, tak se taky jako normální člověk musíš chovat!"

Maminka měla plnou pravdu. Základku jsem absolvovala s vyznamenáním. Dokazovala jsem sama sobě i některým takovým, kteří se chovali jako moje první soudružka učitelka, že na to prostě mám a moje berličky s tím žádnou souvislost nemají.

Psal se rok 1965, když jsem skládala přijímací zkoušky na ekonomickou školu. I zde zaúřadoval předsudek soudruha ředitele, když místo na studium s maturitou mne zařadil na dvouleté studium, pochopitelně bez maturity. Co mi bylo platné, že jsem měla samé jedničky a přijímací zkoušky absolvovala taky tak. Měla jsem přece "berličky" a "kdo ví, jestli vůbec najde nějaké uplatnění v zaměstnání", to bylo vysvětlení pana, či spíše soudruha ředitele.

Rozhodla jsem se znovu se svým životem prát. Po dvou letech jsem složila rozdílové zkoušky a pokračovala v dalším studiu. Psal se rok 1969, když jsem úspěšně odmaturovala.

V té době se absolventům rozdávaly tak zvané umístěnky, na nichž byla adresa podniku a momentálně volné místo. Zkusila jsem své štěstí v Domácích potřebách, kde hledali fakturantku.

Přijal mne vedoucí tamního oddělení. Byl to starší člověk s nepříjemným pohledem.

"Tak vy byste k nám chtěla nastoupit? A co umíte?", zeptal se, jako by neviděl moje maturitní vysvědčení. Vysvětlila jsem mu tedy, že jsem absolventkou ekonomické školy, mám maturitu a sháním práci.

No dobrá, slečno. Ale povězte mi. Když jedna sada talířů stojí 150,- korun, kolik zaplatíme za čtyři sady?"

Rozčílilo mne to.

"Soudruhu vedoucí, to je součást přijímacího pohovoru? Proč mne tady zkoušíte z násobilky? To si myslíte, že jsem s prominutím blbá, když mám berličky? Promiňte, ale v takovém podniku já pracovat nebudu!" Odešla jsem a soudruh vedoucí mne ani nezdržoval.

Po druhé jsem zcela náhodou zjistila volné místo v kanceláři státní správy. Na první pohled se mi tam zalíbilo. Vedoucí mne zkoušel jen z psaní na stroji, což jsem pokládala za normální. Za týden jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata. Zde jsem pracovala celý život. Nedá se říci, že bych se nesetkala s předsudky. Tomu se asi nikde nevyhnete. Ale vždy jsem takového "předsudkáře" dokázala přesvědčit o tom, že nemá pravdu. Nakonec mne téměř všichni spoluzaměstnanci považovali za odborníka v dané oblasti.

Psal se rok 2011, kdy jsem odešla do důchodu a domnívala se (jak dnes vím, tak asi mylně), že je snad s předsudky v této zemí konec.

Píše se rok 2015 a já s údivem v televizi poslouchám projev našeho současného prezidenta o tom, jak by postižené a zdravé děti neměly být vychovávány společně. Nějak to nechápu, ale jedno vím určitě. Rozhodně to není krok správným směrem.

Téma týdne: Předsudky