Není táta jako táta

Z dětského pokoje slyším hlasitý pláč. Zase Hanička. Rozsvítím lampičku u nočního stolku. Ručičky budíku ukazují tři hodiny.

"Zase neusnu do rána!", pomyslím si, když ve spěchu nazouvám pantofle.

"Už jdu, broučku, neplakej, maminka je u tebe!", volám. V pokojíčku na posteli sedí moje sedmiletá Hanička, s uplakanýma a hrůzou otevřenýma očima.

"Mamíí, já se bojím!"

Počká, až si k ní sednu a křečovitě mne obejme kolem krku.

"Mamíí, já jsem tak ráda, že jsi tady. Nezabije mě, viď?"

"Ale jdi, ty můj rozumbrado. Copak se ti zase zdálo? A kdo by tě chtěl zabít? Máš přece mě a já tě nedám, neboj!", hladím ji po hlavě a cítím, jak se celá chvěje.

"Víš mami, zase tu byl. Ten velký, hubený pán, s knírkem. V ruce držel pásek a tolik mne bil. Moc to bolelo. Nakonec říkal, že mne stejně jednou zabije a tebe taky! Moc jsem se bála, křičela jsem!"

"A pak ses probudila a viděla, že jsi doma, co? Neboj. To všechno byl jen ošklivý sen. Už je to dobré. Jsem tu s tebou. Chceš, abych si lehla k tobě do postýlky?"

"Jo", říká roztřeseným hláskem. Opatrně se nasunu pod její peřinku, obejmu ji kolem ramen a za chvilku cítím, jak usíná. Pomalu vstanu. Cestou do ložnice je mi jasné, že opět budu mít do rána o čem přemýšlet. Tenhle sen se štíhlým pánem s knírkem se totiž Haničce nezdál po prvé. V poslední době to bylo docela často. Nechce se mi moc věřit na reinkarnaci. Ale co když opravdu se jí vybavují dávné vzpomínky z útlého věku? Co když se jí skutečně nějakým způsobem vrací ta hrůza, kterou jsem si já i s ní musela zhruba před pěti lety vytrpět? Vysoký hubený pán s knírkem byl můj bývalý manžel a Hančin táta. Myslela jsem si, že si ho nemůže pamatovat. Ale tyhle opakované sny - co když jsou to nějaké ztracené vzpomínky, které se jí nyní vrací? Je možné, že ji minulost bude stále pronásledovat?

Uléhám a v myšlenkách se vracím do období před pěti lety. Tehdy jsem byla s manželem vdaná druhý rok, dcerka se batolila kolem nás. Manžel byl žárlivý, občas se i napil, nějaká ta facka u nás nebyla nic mimořádného. Ale kvůli Haničce jsem to chtěla vydržet. Přece každé dítě potřebuje oba rodiče…

Při jedné návštěvě hospody jakýsi jeho "dobrý kamarád" mu při pivě namluvil, že Hanička mu není vůbec podobná.

"Bůhví čí ta holka je! Měl by sis s tou tvojí doma pořádně promluvit!", to byla voda na manželův mlýn. Od té doby jsem měla doma peklo. Haničku jsem se snažila chránit, ale to, aby nebyla svědkem hrubého násilí, se vždycky nepodařilo. Nechtěla jsem to nikam hlásit. Byla by to přece ostuda. Co by si pomysleli lidé, kteří mne znají. Ještě by se mi vysmáli. Řídila jsem se heslem "co se doma uvaří, se má i doma sníst". Ale trpělivost není nekonečná. Manželova žárlivost i přesvědčení, že Hanička není jeho a že já zákonitě jsem mu musela být nevěrná, se stupňovalo. Opilý chodil domů téměř denně. Snažila jsem se mu vyhýbat, protože jakékoliv vysvětlování se míjelo účinkem. Ale ani tahle moje snaha nezabrala. Stále víc jej to utvrzovalo v jeho "pravdě". A pak přišel onen kritický den. Byla neděle ráno, sluníčko se zvolna klubalo z mlhy a vypadalo to, že bude nádherná neděle.

"Podívám se s malou odpoledne do ZOO. Vláďa stejně skončí v hospodě, jako každou neděli", plánovala jsem si.

Když jsem přišla do kuchyně, manžel tam cosi kutil. V ruce držel Haniččinu lahvičku s čajem. Překvapilo mne to. Nikdy si takových věcí nevšímal. Že by?? Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mne v tu chvíli napadlo.

"Co tam děláš? Tys do toho čaje něco nasypal, co? A nelži, viděla jsem tě!!", lhala jsem s přesvědčením, že se přizná k tomu, co jsem jenom tušila.

"Zabiju ji. Bastarda. Nemůžu se na ni ani podívat. A ty ji budeš následovat!" Mířil k Haničce do pokoje. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale skočila jsem mu po ruce a lahvičku mu vyrvala. Mrštila jsem s ní do dřezu. Rozbila se. Pak už si jen matně vybavuji spoustu ran, můj křik a posléze i volání sousedů, co se to u nás děje. Poslední, co jsem ze sebe dokázala vykřičet, bylo "zavolejte policii". Když jsem se probrala, skláněl se nade mnou lékař. V bytě byl klid, manžela jsem nikde neviděla. Pohybovali se tam jenom policisté, kterým jsem s námahou vysvětlovala, co se stalo.

"Kde je Hanička?", vyhrkla jsem, ač mne bolelo celé tělo.

"Buďte v klidu. Hanička bude v pořádku, má jenom šok. Poděkujte sousedům. Vyrazili dveře a vzali ji k sobě. A ten, co vám ublížil, mezitím utekl. Teď pojedete s námi do nemocnice. Musí vás tam pořádně prohlédnout!"

V nemocnici jsem strávila čtrnáct dní. Haničku za mnou na návštěvu vodila sousedka, se kterou jsem se od té doby hodně spřátelila. Od policistů jsem se dozvěděla, že v čaji byla silná dávka uspávacích prášků. Kdyby se Hanička napila, určitě by to nepřežila. Manžela dopadli hned druhý den. Skončil ve vazbě. Přiznal se, že opravdu chtěl Haničku zabít. Nebyla přece jeho… Soud jej poslal do vězení na osmnáct let za pokus o vraždu a ublížení na zdraví. V zápětí jsem se s ním rozvedla.

Haničce jsem tuhle historii neměla sílu vyprávět. Zatím byla ještě moc malá. Spíše jsem chtěla tyhle vzpomínky z její paměti na věky vymazat. Když se ptala na tátu, vymlouvala jsem se, že je dlouhodobě v cizině a že nevím, zda se vrátí. Snad až Hanička dospěje, najdu odvahu, abych jí řekla pravdu. Bude jí pětadvacet, až její "táta" opustí vězení. Nechám na ní, zda bude chtít ztracené vzpomínky docela zapomenout, nebo si bude chtít se svým "tátou" promluvit. Já mám jasno. Nikdy jej už nechci vidět. Kéž by i pro mne tyhle vzpomínky zůstaly navždycky ztracené…

Téma týdne: Ztracené vzpomínky

Tajné přání

Sedím na lodžii našeho panelákového bytu a tiše se dívám na noční oblohu. Je jasná, červencová noc, nádherné teplo a vůbec se mi nechce spát. Pozoruji Velký vůz a spoustu dalších zářících hvězdiček kolem něj. Robin by je pojmenoval všechny. Astronomie byla jeho velkým koníčkem. Padá hvězda. Vzpomínám. Tehdy jsme také společně pozorovali padající hvězdu a pro sebe tutlali svá tajná přání. Já si přála, aby nám naše láska vydržela navždycky. Dnes je tomu právě rok…

Měli jsme s Robinem krátce po svatbě. Byla to láska na první pohled a oba jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Brali jsme se po tříměsíční známosti. Svatba byla velkolepá. Vždycky bylo mým snem mít svatbu se vším všudy. Dlouhé bílé svatební šaty, ženicha v tmavém obleku s bílou košilí a kravatou v barvě mé svatební kytice. Družičky také nesměly chybět. Brali jsme se na nedalekém zámku a mně se opravdu splnil životní sen. Léto jsme trávili na naší venkovské chalupě. Sami. Rodiče se smířili s tím, že chaloupku jim přenecháme na podzim. Chtěli jsme si užít naše mladé manželství. Vraceli jsme se z taneční zábavy. Znáte to, jak to na vesnici chodí. Muzika hraje, pokud je co jíst a pít. Byli jsme veselí, zamilovaní, šťastní. Cesta domů vedla po krajnici okresní silnice. Tak jako dnes byla i tehdy krásná teplá jasná noc. Na nebi ostře zářily hvězdy a Robin si neodpustil, aby mne neproškolil. Dnes si již nevzpomínám na to, jaké hvězdy všechny na obloze viděl a pojmenoval. Ale stačilo mi, že mne držel kolem ramen a já jen tiše přikyvovala. Pak se ozvala rána. Najednou byla naprostá tma.

Ranní noviny přinesly palcové titulky: "Opilý řidič srazil u silnice dva mladé lidi a od nehody ujel", mohl se dočíst každý, koho tato tragedie zajímala.

Pomalu se probouzím. Kde to jsem? Kolem mne je bílo. Mlhavě vidím postavu v bílém plášti. Pozvolna se mi zaostřuje zrak.

"Tak co, už jsme se vyspinkali? Vítám vás zpátky! Vy jste nám ale dala! Už mě vnímáte? Jak se jmenujete, slyšíte mě?"

"Alena Horníková, vlastně ne, Patočková", snažím se ze sebe vypravit. Moc mi to ale nejde.

"To nic. Určitě si vzpomenete zítra, jak se opravdu jmenujete", říká lékař s úsměvem a vidím, jak do zavedené kanyly z injekční stříkačky tlačí jakousi tekutinu. Po chvíli zavírám oči a opět se propadám do tmy.

"Probudí se nejspíš k večeru. Okamžitě mne zavolejte, kdyby se dělo něco mimořádného. Jestli nebude mít po tom nárazu poškozený mozek, bude to zázrak". Sestřička přikyvuje a usedá na kulatou stoličku u mého lůžka.

Znovu se probouzím. Stmívá se. Sestřička se na mne usmívá a přivolává lékaře.

"Tak jak? Už je líp? Dneska mi už řeknete, jak se jmenujete doopravdy?"

Bolí mne hlava, ale otázce moc nerozumím. Proč se na to ptá? Jasně, že to vím.

"Alena Patočková", říkám bez rozmýšlení.

"Tak ne Horníková?"

Co to sem plete. To je přece moje jméno za svobodna. Namáhavě to vysvětluji a tak se lékař dozvídá, že mám krátce po svatbě a na své nové jméno jsem si ještě nezvykla.

"A co Robin?", ptám se já, protože si najednou uvědomuji, že se mnou před nehodou někdo byl.

"Robin? Kdo je to?"

Proboha. Ten doktor je asi blázen, říkám si v duchu, ale nahlas pronesu jediné slovo, kterého jsem ještě schopná.

"To je manžel".

"Aha, já už vím. Ten tady leží taky. Zatím ho nemůžete vidět, musíte se nejdřív dát trochu dohromady sama, jasné? Máte otřes mozku, jinak kupodivu se vám, kromě drobných oděrek nic nestalo!"

"A Robin? Jak ten je na tom?"

Lékař se vyhne odpovědi.

"Teď ne. Jak jsem řekl, dozvíte se to později".

Po týdenním pobytu v nemocnici jsem konečně byla schopná normálně vnímat. Dozvěděla jsem se, že Robin má zlomené nohy a na rozdíl ode mne silný otřes mozku. Zatím je udržovaný v umělém spánku. Byla to rána z čistého nebe. Robin mi přece nemůže umřít. Kvůli nějakému nezodpovědnému opilému parchantovi…

Když mne po dalším týdnu propustili domů, jezdila jsem za Robinem do nemocnice každý den. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku a vyprávěla mu, co je u nás nového. Snad mne slyšel, kdo ví. Po měsíci se konečně probral. Nepoznával mne. Vyděsilo mne to.

"Nebojte, to se časem spraví", utěšoval mne jeho ošetřující lékař. Zajímavé bylo, že po několika dalších dnech podle hlasu věděl, kdo jsem. Nechápala jsem to. Až později mi došlo to, co vlastně všichni kolem mne úzkostlivě tajili. Robin nevidí!

Lékař mi moji domněnku potvrdil. Následkem nárazu a poškození mozku Robin skutečně přišel o zrak. Celý svět se mi v tu chvíli zhroutil, ale před Robinem jsem nechtěla na sobě dát nic znát. Když se konečně postavil na nohy, byl to malý zázrak. Vodila jsem si ho po nemocniční chodbě a dodávala mu sil, aby svůj boj o další život nevzdával.

Dnes uplynul rok od nešťastné události a zítra si Robina přivezu domů. Na doléčení v ústavu se naučil braillovo písmo. Naštěstí jeho další vnímání zůstalo nepoškozené. Ujišťoval mne, že mne stále miluje. Co když tenkrát moje přání padající hvězdy se splnilo právě až teď? Co když to všechno byla jenom těžká zkouška naší vzájemné lásky? Obstáli jsme v ní oba, i když to nebylo lehké. Dnes již vím, že další soužití s mým manželem zvládnu a moc se těším, až zase bude vedle mne spát v naší společné ložnici.

Otřesu se zimou. Naposledy se rozhlédnu po tmavé obloze plné rozzářených hvězdiček. Je krátce po půlnoci. Kdyby teď náhodou nějaká hvězda padala, bezpečně vím, jaké by tentokrát bylo moje přání. Ale člověk nesmí být neskromný. Třeba se splní. Uvidíme zase za rok…

Téma týdne: Toulky ve hvězdách

Lázeňské intermezzo

"A zase pojedu do lázní! Jak já se těším!", tak přemítala Ilona, když z poštovní schránky vylovila cestou z práce dopis, obsahující očekávaný poukaz.

"Bude prodloužená dovolená, letos to vyšlo krásně. Červenec, nejlepší letní měsíc přímo vybízel k lázeňskému pobytu.

"Jaké to asi bude po třetí? Setkám se zase s Patrikem, se kterým si po celé tři roky pilně dopisuju, a udržujeme krásné přátelství? Bylo by to fajn!"

S takovými myšlenkami otevírám dveře svého bytu. Dýchne na mne atmosféra domova a naprosté samoty. Jako žena středního věku žiji již dlouhou dobu zcela sama. Bývalý manžel si před lety našel mladší a já rozchod odnesla zdravím. Následkem prodělané mozkové příhody trochu kulhám a lázeňský pobyt, který mi každoročně vylepšuje dovolenou, mi alespoň trošku nalije nových sil do žil. Moje první cesta vede k telefonu. Vytáčím známé číslo.

"Patrik?", netrpělivě vyřknu očekávané jméno, když se po zvednutí sluchátka na druhé straně nikdo neozývá.

"No ahoj. Děje se něco Ilčo?", ozývá se hlubokým sametovým hlasem a já bez jakýchkoliv okolků pokračuju.

"Jedu do lázní. Do našich lázní, chápeš? Patnáctého července. A co ty?"

"Nebudeš mi to věřit, ale budu tam o týden dřív než ty. Vezmu kytaru a už teď se těším, že se zase uvidíme", slyším Patrika.

"Zazpíváme si, jako tenkrát, co?"

"O tom nepochybuj. A teď promiň, někdo mi zvoní u dveří. Tak za týden!", telefon klapne a já si vybavuji naše první setkání.

Je to tři roky, co jsem do lázní přijela po prvé. Přidělili mi samostatný pokoj. Přes den bylo pořád co dělat. Procedury, masáže, plavání a cvičení v bazénu, povinné procházky do nedalekého lesa. Ale večery byly dlouhé. Jako takzvaná "křížková" pacientka jsem nemohla opustit lázeňskou budovu. Je to podobné, jako na nemocenské. A tak jsem se věnovala čtení, poslouchání televize a ručním pracím. Až jednou večer jsem zaslechla zvučné struny kytary, krásný tenor, zpívající známou trempskou píseň. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a zkoumala, odkud hlas přichází. O patro výš to bylo jasné. Protože ani mně hudba nebyla zcela cizí, vrátila jsem se pro svoji kytarku a nesměle zaklepala na dveře pro mne zatím neznámého zpěváka.

"Můžu se přidat?", nahlížím pootevřenými dveřmi do pokoje, odkud se ozvalo hlasité "dál".

"Ale, tak moc vás pohltilo moje zpívání?", zeptal se muž mého věku. Seděl na pohovce, vedle sebe položené dvě francouzské hole.

"Krátím si večer. Vy taky?", pronesl s pochopením, když zaregistroval moje kulhání.

"Hm. Taky. Přilákalo mne to vaše zpívání. Krásné…", odtušila jsem a posadila se do nabídnutého křesla.

"Dáte si něco? Kávu, čaj?", odkudsi vylovil varnou konvici a naplnil ji balenou vodou z lahve. Dala jsem si tenkrát čaj a při jeho pití jsem se dozvěděla vše, co mne zajímalo. Neznámý muž se jmenoval Patrik, trpěl roztroušenou sklerózou a v lázních byl také po prvé. Tahle zákeřná a nevyzpytatelná choroba ho zatím omezovala jen v chůzi. Byl veselý a společenský člověk, zabývající se vším kolem počítačové techniky a k jeho největším koníčkům patřila právě hra na kytaru a zpěv. Prožili jsme tenkrát krásný večer, kdy jsme si společně "zamuzicírovali", čajem si připili na tykání a po dobu lázeňského pobytu ještě hodněkrát i pro potěchu ostatních pacientů uspořádali koncert na přilehlé zahradě u táboráku s kytarou … Už je to docela dávno a mně se přesto zdá, jako by to bylo včera. Od té doby si píšeme. O svých strastech, nemoci i radostech života. Občas si vyměníme nějaký mail, nebo si zavoláme. Vloni to nevyšlo. Patrik byl v lázních v zimě. Proto se letos budu moc těšit. Dlouhou dobu jsme se už neviděli….

S těmito myšlenkami jsem došla do kuchyně, uvařila si kafe a začala přemýšlet, co všechno si vezmu tentokrát do lázní s sebou. Týden utekl jako voda a já konečně s kufrem v ruce a mojí nepostradatelnou průvodkyní a kamarádkou kytarou vystoupila z autobusu ve známém lázeňském městě.

Patrik na mne čekal před lázeňským domem. Nebylo si ho možné nezapamatovat. Jeho podoba se mi téměř okamžitě do detailů vybavila. Nejen pro jeho nezbytné francouzské hole. Jeho vytáhlá hubená postava a krásné hnědé oči, vystupující z vysokého čela se za ty dva roky ani trochu nezměnily.

"Vítám tě…", Patrik se usmíval.

"Koukám, žes kytaru nezapomněla, a to je moc dobře". Zlehka mne políbil na tvář.

"Bože, jak bych si přála, aby se moje přátelství s Patrikem změnilo v cosi jiného, intimnějšího…" To byl můj tajný sen, aniž jsem tušila, zda bude opětovaný i druhou stranou.

V následných třech dnech nás oba pohltil "lázeňský kolotoč". Po snídani jedna procedura za druhou. Dopoledne masáže, cvičení, pak oběd, odpolední procházka a plavání v bazénu s krásně teplou vodou, večeře. Kdo zažil, ví, že v prvních dnech je to nejhorší. Ztuhlé svaly bolí a člověk má jediné přání. Lehnout a spát. Proto jsme se s Patrikem na mém pokoji sešli po prvé až o víkendu. Byl krásný letní večer. Usadila jsem se v křesílku. Patrik odkudsi vyčaroval láhev vína a svoji nepostradatelnou kytaru. Nalil mi do připravené sklenice a usadil se naproti mně.

"Tak jakou si dáme, Ilčo?", zeptal se a začal hrát….

Nejdřív jsem bez dechu poslouchala. Později jsem se přidala zpěvem a svou znalostí několika kytarových akordů. Ty sice pro moji potřebu postačovaly, ale s kvalitou Patrikovy hry se nedaly srovnávat.

Bylo už dlouho po půlnoci, když Patrik dohrál tu naši nejoblíbenější píseň. "Každá trampota má svou mez", v jeho podání na mne hluboce zapůsobila. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho dlouze políbila. Neprotestoval. Objali jsme se. Pocítila jsem velký příval citů, téměř až k bolesti. Byla jsem šťastná. Zadíval se na mne dlouhým pohledem a znovu mne políbil. Pak se těžce zvedl z křesla a na moji otázku, zda za ním zítra večer mohu přijít, kývl a odešel do svého pokoje. Usedla jsem na svoji postel. Hlavou se mi začala honit spousta myšlenek, včetně těch pochybovačných.

"Ilono, neblbni. Zkazíš tak dlouho trvající přátelství. Přece víš, že takovéhle vztahy nemají budoucnost, zadrž!" Tak mi radilo mé druhé já. Ale pocit štěstí byl natolik silný, že jsem o tom odmítla dál přemýšlet.

Ráno jsem se probudila poměrně časně a okamžitě mne napadlo, jaké asi bude setkání s Patrikem za denního světla. Když jsme se setkali cestou do tělocvičny, krátce jsem ho políbila. Neprotestoval, ale ani to nijak nekomentoval. A co pro mne mělo být už teď varováním, ani se nesnažil mé city nějak oplácet. Vysvětlila jsem si to sama pro sebe. Také asi bojuje s rozpory svého svědomí, zda zaměnit naše přátelství za lásku…

Večer jsem za ním se svou kytarou přišla do jeho pokoje. Bylo to všechno jako přes kopírák. Opět jsme se nedostali dál, než k několika polibkům. Přes den jsme byli každý sám. Měla jsem dojem, že Patrik se mi záměrně vyhýbá. Že by se za moje kulhání styděl? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeho zvláštní citový vztah ke mně jsem sama pro sebe nazvala "neláskou".

Nadešel poslední společný lázeňský víkend. Venku pršelo a tak jsme se s Patrikem opět sešli v mém pokoji. Byla jsem odhodlaná se na všechno zeptat. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbal. Vždyť přece byl také postižený, jako já. Proto jsem tenhle důvod vyloučila. Že by měl nějakou jinou? Tohle jsem musela připustit. Na rozloučenou jsem koupila několik obložených chlebíčků. Pro tentokrát jsme vynechali alkohol. Patrik jej stejně s ohledem na svoji nemoc měl od lékaře zakázaný. Uvařil čaj a usadili jsme se naproti sobě.

"Co je s tebou? Dnes jsi nějaká zamyšlená, vážná. Děje se něco?". Patrikův hluboký sametový hlas mne vrátil do současnosti, protože myšlenky jsem měla roztoulané hodně daleko.

"Nic, to bude v pořádku", lhala jsem, neboť najednou mne opustila odvaha všechno vyřešit hned, tak říkajíc bez diplomacie.

"Je ti líto posledního večera? Všechno má svůj konec, co naděláš. Tak jakou si dáme? Tu naši nejoblíbenější?", snažil se Patrik naladit tu správnou atmosféru.

Nezbylo mi, než kousnout do kyselého jablka.

"Obávám se, že dneska mi asi do zpěvu nebude. Potřebuju s tebou mluvit".

"Co je? Stalo se něco?", nechápal, co mám na mysli.

"Ty nevíš? Trápíš mě a nevíš? Zjevně se mi vyhýbáš, přes den o moji společnost nestojíš a teď děláš, že nevíš? Slibovala jsem si od našeho vztahu trochu víc. Ale asi marně…".

Tak a bylo to venku. Musím říci, že v tom okamžiku se mi znatelně ulevilo, i když duše zůstala stále bolavá. Čekala jsem jen na Patrikovo vysvětlení.

Dlouho mlčel, jako by nevěděl, co mi má říci. Pak se zhluboka napil čaje a přisedl ke mně blíž.

"Ilčo, vím, že sis slibovala od našeho vztahu více. Také k tobě cítím sympatie. Ale prostě a jednoduše řečeno - podle mne je nemá cenu rozvíjet a já se toho i bojím. Proto jsem tak zdrženlivý. Nechci ti ubližovat. Podívej. Dobře víš, jak na tom jsem. Zatím chodím pouze o holích. Zatím…". Odmlčel se.

"Ale já", chtěla jsem dodat, že bych se o něho vždycky starala, ale položil mi ruku na ústa a pokračoval.

"Sama nejlíp víš, jak tahle nemoc končívá. Nechtěl bych bejt stoprocentně závislej na jediné milující osobě. Je to krutý, věř mi. Nejsme již nejmladší, a proto si nemusíme mazat kolem huby nějaký med, promiň. A obráceně by to bylo stejné. Ani ty nejsi bez potíží a také nevíš, jak se tvoje nemoc dále rozvine. Ale za to já vím, že kdyby došlo na lámání chleba, tak já se svou chorobou bych se o tebe rozhodně postarat nedokázal. Nechtěl bych takový stav zažít, na to tě mám moc rád. Odpusť mi, že to říkám takhle bez obalu. Ale v našem případě to ani jinak nejde. A potom, jsem už zvyklý být sám. Mám svá pravidla, své zvyky, svůj byt, svoje zcela samostatné zázemí a nedovedu si vůbec představit, že tato moje nezávislost by se měla nějak změnit. Proto jsem při našich společných večerech postupně docházel k závěru, že nechci zkazit naše dosavadní vztahy a změnit naše dlouholeté a pro mne krásné přátelství v nějaký jiný cit. Promiň mi to, jestli můžeš a zůstaň dál mou kamarádkou, které je možné svěřit i to největší tajemství….".

Poslouchala jsem beze slova a do očí se mi draly slzy. Ten večer skutečně na zpívání nedošlo. Oba jsme byli příliš rozechvělí a uvědomovali si, že život není peříčko. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem a objetím a já Patrikovi poděkovala za jeho otevřený postoj k životu a za zachované přátelství ke mně i do budoucna. Druhý den ráno Patrik odejel a já v lázních strávila ještě týden.

Měla jsem čas na to, abych si srovnala svoje vnitřní já a pochopila, že mezi mnou a Patrikem opravdu láskyplný vztah nebude. Vyčítala jsem si, že hned na začátku jsem neposlechla své druhé já. Ale zvládla jsem to. Každá trampota má svou mez, ale vždycky máš důvod jít dál, zpívá se v naší oblíbené písni. Takový je už osud. A mnohdy nejen nás, handicapovaných…

Téma týdne: Oblíbená píseň

Kouzelnou zemí je domov

Kouzelná země. Téma, které si můžeme vyložit různě. Pro každého z nás je kouzelná země někde jinde. Když jsme byli dětmi, byla to nepochybně pohádková země plná králů, hodných princezen či princů, kteří pro lásku k nim dokázali vždy porazit zlého draka nebo přechytračit čerta či skřítka a získat nejméně půl království, samozřejmě s láskou princezny či prince až na věky. Kolik kouzla bylo a je až dodnes v pohádkách. Kdyby to šlo, určitě by alespoň někteří z nás chvilku chtěli být v takové zemi pohádek, kde dobro zvítězí nad zlem a láska je všemocná čarodějnice.

Postupem času už pohádky čteme svým dětem, vnučkám a vnukům a pozorujeme jejich oči, zářící radostí. Ani jim nechybí představivost a jsou stejní, jako jsme byli v jejich věku my. I oni by chtěli být součástí královské rodiny, na krásném zámku, kde stále svítí slunce a pro své vyvolené být hrdiny, kteří vysvobodili zakleté prince či princezny.

Dnes máme možnost cestovat po celém světě. Navštívenou zemi, kde strávíme čtrnáct dnů své vysněné dovolené, však poznáme jen z jedné stránky. Samozřejmě, že nás uchvátí krásně zařízené hotely, pláže kousek od moře, které je pro nás jako suchozemce vzácné. Líbí se nám i počasí, kdy až na výjimky je stále krásné teplo a sluníčko. Ale byla by tato země pro nás kouzelná i v případě, že bychom zde chtěli žít trvale? Těžko říct. Jen málokdo z nás by dokázal opustit svoji rodnou zemi natrvalo. Skutečností je, že v každé zemi je něco lepší než u nás a naopak. Abychom vše poznali, museli bychom v té "druhé" zemi žít asi dlouho. Ale myslím si, že stejně by se nám časem zastesklo a museli bychom se alespoň na chvilku podívat "domů". Vzpomínám třeba na zpěváka Waldemara Matušku. Pokud byl v Čechách, zpíval vždy česky. Když emigroval, nesměly se jeho písně hrát v rozhlase ani v jiném médiu. Ale po sametové revoluci, jakmile mohl, přijel se alespoň na chvíli podívat "domů" a potěšit svými písničkami, které se hrají dodnes, své fanoušky. Nakonec o tom, kde byl "doma" svědčí i fakt, že je pochován v Čechách.

Na některých blozích jsem četla články, že náš stát je špatný, a že za komunistů bylo líp. Je to otázka názoru a prožitků každého z nás. Jen stěží může o předchozí době psát ten, kdo ji nezažil a třeba jen slyšel vyprávět své rodiče a prarodiče, jaké to "za komunistů" vlastně bylo. Nešlo jen o to, že jsme nemohli cestovat na západ a do exotických zemí jako dnes a že se stály fronty na banány, pomeranče, maso a kdoví co ještě. Komunisté promlouvali do všeho. Pokud rodina nebyla dostatečně angažovaná, jejich dítě se jen těžko mohlo dostat na střední či vysokou školu, i když mělo ke studiu všechny předpoklady. Všichni vedoucí pracovníci, pokud chtěli své funkce vykonávat, museli být členy strany. Jinak neměli šanci, i když byli vzdělaní a chytří. Ale nechtěla bych se v tomto příspěvku pouštět do politiky. Náš dnešní stát je takový, jaký jsme si ho sami vytvořili. Je pravda, že občas připomíná absurdistán. Ale žádná země není ideální a všude je něco špatného a něco dobrého. Je především na mladých lidech, aby změnili to, co se jim na dnešní době nelíbí. Kritizovat dokáže každý, ale pro to, aby se něco změnilo, je třeba něco udělat. Mladí lidé by měli chodit k volbám a učinit tak zásadní první krok k možné změně řízení státu.

Kde tedy je ta pravá "kouzelná země?" Myslím si, že je to domov. Místo, kde jsme se narodili, kde jsme vyrůstali, poznali své přátele, kamarády, studovali, pracovali a zažili dobré i zlé. Přece nemůžeme zapomenout na své kořeny. Jedno staré a moudré přísloví říká, že "všude dobře a doma nejlíp". Plně s ním souhlasím. Domov, to kouzelné slovíčko na pět písmen, alespoň pro mne hodně znamená.

Téma týdne: Kouzelná země

Rodiče a děti - dobro a zlo?

Dobro a zlo. Dva proti sobě jdoucí pojmy, stejně jako černá a bílá, sytý a hladový a mnoho dalších. Vybavuje se mi především vztah rodičů a nás, dvou holek. Pokud jsme byly dětmi (škoda, že ten čas už se nikdy nevrátí) a rodiče nás kárali, protože jsme zlobily, říkaly jsme si: "Ti jsou ale zlí! Proč se nemůžeme dívat na televizi do deseti večer, jako oni? Proč musíme jít spát, když si chceme ještě hrát a spát se nám ale ani trošku nechce?" V duchu jsme jako holky slibovaly mamince nebo tatínkovi pomstu, brečely jsme v domnění, že nám nakonec dovolí to, co předtím zakázali. Ale většinou to nezabralo. Nevyvzdorovaly jsme si nic. Nezbylo, než jít opravdu spát. Později, jak léta přibývala, jsme dělaly uražené. Dobře jsme věděly, že tohle rodiče nesnášejí ze všeho nejvíc a že pro klid domova třeba povolí. Ale nic takového se nestalo. Koukání na televizi a možnost jít ven s kamarádkami nebo kamarády bylo z toho důvodu zakázáno ještě i na další den. Postupně jsme přišly na to, že urážením se nic nevyřešíme a že lepší bude nějaká vzájemná dohoda, typu "když mi dnes dovolíš koukat na ten film, tak já zítra dobrovolně utřu prach v celém bytě". To kupodivu trochu zabíralo, tedy alespoň někdy a hlavně u maminky. Táta od jisté doby říkal "máš holky, tak výchova je na tobě". Z tohoto pohledu byl pro nás "hodnější než maminka", protože, když ona něco zakázala, on mlčel. Nikdy nás nebil, maminka jen v případě nejvyšší krizové situace přidala nějaký výchovný pohlavek.

Život utekl jako voda. Dnes, kdy už můžeme na své rodiče jen s láskou vzpomínat, si uvědomujeme, že jsme vlastně vůbec neměly pravdu, když jsme si myslely, že byli na nás zlí. Bylo to právě naopak a jak oni nás, tak my jsme je neskutečně milovali. Kdyby to jen trochu šlo, znovu bychom je chtěly políbit a obejmout. Dnes jsme již samy vychovaly své děti a počínaly jsme si zrovna tak, jako naši rodiče. Všechno jsme přece myslely dobře. Bez zákazů a občasných pohlavků úspěšná výchova nikdy nemůže obstát. Pravda je také, že v některých případech ani pohlavky nepomohou. Někteří jedinci nedokážou své myšlení obrátit na tu "dobrou" stranu, ač jejich rodiče či okolí se o to maximálně snaží. Je cílem každého z nás, aby z našich dětí vyrostli příjemní lidé, kteří se dovedou chovat, jsou vzdělaní, našli ve svých životech uplatnění a budou tak jako jejich maminky a babičky pokračovat ve výchově svých ratolestí. Ne každému z rodičů se tohle neskromné přání splní.

Dobro a zlo. Jen v pohádkách dokázalo dobro vždy nad zlem zvítězit. V životě to ale tak jednoduché rozhodně není. Je ale na každém jednotlivci, jak se dokáže se svým "dobrem a zlem" ve svém nitru poprat a nakonec dojít i ke známému úsloví, že "všechno zlé je k něčemu dobré". Chci věřit, že dobrých lidí, kteří nebudou závidět, pomlouvat, krást nebo dokonce zabíjet bude v naší společnosti čím dál tím víc.

Téma týdne: "Dobro a zlo"

Pošetilé rozhodnutí

"Dano! Jsi tady? Dano, slyšíš?"

Slyším svoji matku dobře. Ale nechce se mi zrovna odpovídat. Stojím jako teď často před zrcadlem ve svém pokojíku a prohlížím se. Jen tak. V kalhotkách a bez podprsenky. Jsem tlustá. Alespoň to všichni moji vrstevníci říkají. A hlavně Vašek. To mi vadí nejvíc. Chtěla bych být hubená, štíhlá. Jinak se nikomu nebudu líbit. Tyhle myšlenky mi nejdou z hlavy v poslední době téměř vůbec. Ale jak to řešit? Snažím se už tři měsíce moc nejíst, ale pořád nejsem se svojí figurou spokojená. Otáčím se na bok a pozoruji svoje podle mne tlusté bříško. Připadá mi, jako bych byla svojí "tloušťkou" uvězněna v mé kůži. Mám pocit, že mne moje kůže každou chvilku musí uškrtit. Nezbývá nic jiného, než opravdu zhubnout, abych se cítila líp. Slyším mamku šlapat po schodech k mým dveřím. Rychle si natahuji na sebe triko a kraťasy.

"Ty mě neslyšíš, nebo co? Hulákám ze zdola jako blázen! Nebo se mnou nemluvíš? To ses zase urazila, když jsem ti vytýkala, že málo jíš a že rozhodně nejsi tlustá, jak si pořád myslíš? Tebe mrzí, že si zdravá, že jo. Podívej se kolem sebe. Kolik takových děvčat v tvém věku taky nechtělo jíst a jak dopadly. Podívej se na Ivanu. Skončila v nemocnici, viď? A to tam chceš taky skončit? Tak řekneš mi něco, nebo budu tady řečnit jenom já?"

"Nic mami. Neslyšela jsem tě. Chceš něco?", ptám se a v duchu už mamku posílám pryč. Nemám náladu na její přednášky. Stejně mne od mého úmyslu zhubnout neodradí. Musím to udělat za každou cenu. Abych nebyla spolužákům, a hlavně Vaškovi pro smích…

"Jo, chci něco. Máš dole připravenou večeři. Koupila jsem šunku od kosti, k tomu rohlíky. Pojď jíst a přestaň se už koukat do zrcadla. Stejně tam nic neykoukáš!"

Ani si to neuvědomuju, ale pravda je, že i oblečená na sebe stále hledím do zrcadla. V duchu cítím opovržení nad svou osobou a moje kůže mne stále více škrtí. Hlavně na břiše a zadku. Ale mamka se nic nesmí dozvědět.

Pomalu scházím dolů do kuchyně. Šunka voní na dálku, ale mně se dělá špatně. V poslední době jsem skoro vůbec nic nejedla. Vždycky jsem si to odnesla k sobě nahoru a tam to skončilo v záchodě. Máma nic nezjistila, naopak mne pochválila, že konečně jím. Usedám ke stolu. Je mi jasné, že nedokážu pozřít ani sousto. A když - tak stejně ve mně dlouho nezůstane. Stačí se jenom předklonit.

"Tak jez, nebo co! Koukáš na to jako husa do flašky! Nevím, co už bys chtěla. Máš pěkně rozmlsanou pusinku, když už ti ani šunčička nejede!"

"Nemám hlad. Sním si to později a vezmu si to k sobě, jo?", zkouším svoji oblíbenou taktiku.

"A co kdybys taky jednou povečeřela se mnou? Jsem tady pořád sama. Ty se vždycky vytratíš nahoru a do rána tě nikdo nevidí. Tak co říkáš. Dáme si spolu?"

Nenapadá mne žádná smysluplná úniková cesta. A tak mi nezbývá, než uždíbnout kousek rohlíku a šunky a dát to do pusy. Zvedá se mi žaludek, ale překonám to. Když se rohlík zmenší na polovinu, tak to vzdávám.

"Mami, já už opravdu nemůžu. Nezlob se. Nemám hlad a zbytek si sním u sebe. Bylo to moc dobrý".

Mamka tentokrát nic nenamítá a já si zbytek večeře odnáším do svého pokojíku. Je mi jasné, kde skončí. Stejně jsem toho snědla moc a budu muset se toho rychle zbavit. Na záchodě je to jenom chvilka, stejně se mi dělalo blbě celou dobu. Mám dojem, že jsem ale snědla rozhodně víc, než jsem ze sebe vydala. Proto si pro jistotu vezmu ještě dvě tabletky projímadla. Pak už bude dobře.

Ta noc byla strašně dlouhá. Asi jsem to s projímadlem přehnala. Byla jsem víc na záchodě než v posteli. Bylo mi blbě ze všeho. Ale když jsem ráno stoupla na váhu, tři kila byla pryč. Už mám 45 kilo z mých původních 58. Ale určitě je to ještě málo. Nedá se říct, že bych pociťovala hlad. Jíst prostě nemusím. Stačí, když se občas napiju vody.

"Danuš, tobě bylo v noci blbě?"

Mamce opravdu nic neunikne a tak musím přiznat, že jsem tu noc strávila na záchodě.

"Ale po čem? Vždyť si jedla jenom kousek šunky. A té nebylo nic, protože já ji jedla taky a žádné následky nemám! Že by nějaká střevní chřipka? A jak je ti teď?"

"No, nic moc. Točí se mi trochu hlava, ale to nic nebude. To se mi stává často a za chvíli to přejde", snažím se mamku uklidnit.

"A tak to ne, děvenko. Hezky se sebereme a já s tebou dojdu k doktorovi. To není žádná sranda. Ztrácíš se mi před očima a je třeba zjistit, od čeho. Tak se oblíkej a pospěš si. Je tam od osmi. Ve škole tě omluvím, hlavní je, aby se zjistilo, co se s tebou děje."

"Ale mami, to je zbytečný, to za chvíli přejde, já nikam nejdu. Víš, co tam bude lidí. A ty přece musíš do práce. Nebo ne?", snažím se mamku od jejího úmyslu odradit.

"Nekecej. V práci si vezmu volno. A ty dělej. Vůbec se mi nelíbíš a já nemám klid!"

V čekárně mého obvodního lékaře jsou přede mnou jen dva pacienti. Prskají a kašlou.

"Ještě to od nich chytnu", brblám si jen tak pro sebe.

"Tak slečno Komárková, pojďte dál", usměvavá sestřička mne zve do ordinace.

"A můžu s ní, sestři?", mamka je za mnou v závěsu.

"Ale mami", snažím se o svoji svobodu. Nebudu moci doktorovi něco nakecat, když tam se mnou mamka bude.

"Jen pojďte paní Komárková", sestřička moji snahu evidentně neocenila.

Doktor Pivoňka je prošedivělý padesátník. Ošetřuje mne od mého dětství a tak mne zná dobře. Mamka usedá do nabídnutého křesílka u stolečku v ordinaci a mne si bere doktor "do parády".

"Tak co tě trápí, Dano?", obrací se ke mně.

"V noci jsem měla průjem", šeptnu.

"A taky zvracela?", ptá se.

Zavrtím hlavou, i když vím, že tentokrát lžu. Ale to na sebe nechci prozradit.

"To ale není všechno, pane doktore!", mamka se ozývá ze svého křesílka a mně začíná být horko.

"Proto jsem tu s ní, aby náhodou na něco nezapomněla. Musela by vám taky říct, že posledních čtvrt roku skoro nic nejí, ztrácí se před očima, je zamyšlená, ráno se jí motá hlava a vůbec se mi nelíbí!"

"Ale? Tak se na to podíváme! Polož se támhle a pokrč nohy!"

Lékař mi vyšetřil břicho a mne jako na potvoru v tu chvíli vůbec nic nebolelo. Pak mne postavil na váhu.

"Hm." Zabručel.

"Střevní chřipka to nebude. Nabereme krev, sestřičko!"

Tuhle proceduru opravdu nemusím. Je mi jasné, že jakmile uvidím kapičku krve, bude mi zle. Ale nedá se nic dělat. Sestřička připravila injekční jehlu a stříkačku, já zacvičila s levou rukou. Pak jsem ucítila bodnutí a dál jsem přestala vnímat.

"Dano! Tak slyšíš mě? Dano! Prober se!"

Cítím, jak mne někdo pleská do tváře. Docela to bolí a přinutí mne to, abych otevřela oči. Nade mnou se sklání doktor Pivoňka, okolo stojí sestřička s mamkou.

"Poznáváš mě? Víš, kdo jsem? A jak se jmenuješ?"

Co se mě ptá na takové blbosti. Jasně, že vím, jak se jmenuju a kdo je on. S námahou a potichu to zopakuju.

"Tak sláva! Jsme mezi živejma! Tys nám dala, holčičko. Ale krev máme nabranou a už tě nebudeme dál trápit. Výsledky budu mít zítra. Potom budu chytřejší! Ale určité podezření mám už teď. Mělo by se to tím rozborem jenom potvrdit."

Doktor Pivoňka se usazuje ke svému pracovnímu stolu a já stále ještě odpočívám na lehátku. "Tak holčičko. A teď mi hezky česky a po pravdě povíš, jak je to s tvým jídlem. Ty nejíš. Že jo? Všechno totiž ukazuje na to, že máš zaděláno na anorexii. Nevíš co to je? Když to řeknu stručně, tak je to vypěstovaný naprostý odpor ke každému jídlu. Vede k podvýživě a to jsou ty tvoje ranní nevolnosti, jak ty říkáš, motání hlavy. A teď hezky prozraď, kdo je ten kluk, pro kterého tak hubneš. Za tak krátkou dobu ztratit třináct kilo, není normální. Tak povídej. Já už jsem toho napovídal více než dost. A maminka na tebe počká v čekárně, já jí to potom zopakuju".

Nezbývá mi, než přiznat barvu. O tom, jak se mi ve třídě posmívají, že jsem tlustá, o tom, že se mi směje hlavně Vašek, který se mi líbí a o tom, jak jsem se rozhodla tenhle problém řešit. Rozpovídala jsem se i o svém pocitu, že si připadám jako uvězněná ve vlastní kůži a mám dojem, že když se zhubnu, tak tenhle pocit ztratím.

"Ty jsi ale trdlo, Danuško, promiň. Tebe netěší, že jsi hezká a zdravá holka? Víš, že sis zadělala na vážnou nemoc?"

Dál mi poctivě vysvětluje, jaké následky může toto moje počínání do budoucna způsobit.

Z očí se mi valí slzy. Jen netuším, jak teď začnu zase normálně jíst, když žaludek protestuje.

Lékař jako by četl moje myšlenky.

"Zvládneš to sama? Začneš pomalu jíst, dietu ti napíšu. Ale musíš to opravdu dodržovat. Nechci tě zatím posílat do nemocnice. Ale kdybys to sama nedokázala, nic jiného by mi nezbývalo. Teď ti píchnu něco na posílení organismu, abys došla v pohodě domů. Dáš si týden oddechu ze školy, budeš užívat klidu a hlavně pravidelně jíst. Vysvětlím to ještě tvojí mamince. A nakonec dostaneš doporučení na psychologii. Zatím to budeme řešit ambulantně a budeš tam chodit na pohovory. Tam už tě zbaví pocitu vlastní škrtící kůže. Ohlídám si to, neboj se. Ten psycholog je můj kamarád a dobrý člověk. Souhlasíš?"

Přikyvuju. Hlavně, že nemusím do nemocnice. Nevím proč, ale cítím se šťastná. Možná, že je to i vlivem posilující látky, kterou mi lékař píchnul. Neskutečně se mi ulevilo. Najednou mi všechny poznámky mých spolužáků, které jsem vnímala jako výsměch, připadají malicherné. Vašek mi přece sám mi nikdy neřekl, že já bych se mu jako hubenější líbila…

Pochopila jsem, že konečně jsem našla někoho, kdo mi moje nevázané hubnutí rozmluvil a vysvětlil mi, jak je takové rozhodnutí pošetilé. Mámě jsem se to říct bála. Nikdy nešla pro ránu daleko. A mužský element v naší rodině prostě chyběl. Možná to bylo i tím, kdo ví.

Za týden jsem přišla doktorovi Pivoňkovi poděkovat. Bylo mi už neskutečně líp. Uvěznění ve vlastní kůži tak zůstalo minulostí.

Téma týdne: Uvězněn ve vlastní kůži

Od pohádky k realitě

Toto téma týdne úzce souvisí s tématem minulým. Kdo z nás by neznal pohádku Hanse Christiana Andersena o ošklivém káčátku, na které se všichni ostatní koukali "skrz prsty" a nakonec se změnilo v krásnou labuť a opět všichni ostatní možná záviděli, ale každopádně s prominutím "čuměli". Realita je však od této pohádky v naší společnosti hodně vzdálená.

Když už mám psát opět o někom odlišném od ostatních, chtěla bych se v tomto článku zastavit u našich tělesně postižených spoluobčanů, konkrétně vozíčkářů. Mám na mysli ty, kteří ke svému postižení přišli v důsledku nehody, úrazu, či nemoci. Nemohou sice chodit, ale ostatní a to především rozumové schopnosti u nich zůstávají zachovány v celém rozsahu. Uvědomil si někdo z vás čtenářů, jak těžký mají tito lidé život? Jak mnoho námahy musí vynaložit, aby se například oblékli, obstarali sami sebe, postarali se o svoji domácnost? Určitě mnohé z vás ani nenapadne, že prostý jednoduchý úkon, který ani nevnímáte, dá vozíčkáři hodně práce. Kolik z nich může v naší společnosti plnohodnotně pracovat? Myslím si, že bychom se velkého čísla nedopočítali. A když už se to podaří, zase to vozíčkář nemá lehké. Bohužel stále existují v naší zemi lidé s předsudky, přesvědčení o tom, že pokud je někdo něčím odlišný či zvláštní, musí být i mentálně slabším jedincem. A co pak takovému vozíčkářovi zbývá, když chce takové podezření vyvrátit? Je to jednoduché. Musí umět všechno lépe, než ti "zdraví" kolem něj a vyvrátit tak jejich názory. Přesvědčit je o své odbornosti a po této stránce někoho ze svých kolegů takzvaně "nachytat na švestkách". Když se mu to podaří, má vyhráno. I když určití zaměstnavatelé mají v naší zemi povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, málokdo to dodrží a raději zaplatí peníze státu navíc. Myslím si, že rozhodně dělají chybu. Vozíčkář totiž pracuje dobře a rád. Práce je jeho koníčkem, někdy smyslem celého života. Vozíčkář minimálně marodí, už proto, aby nevzbudil pocit, že v práci nemá co dělat a že je tam na obtíž. Nebýt "ošklivým kačátkem" dá opravdu mnoho úsilí i práce. Ale znám takové, kteří jsou uznáváni jako plnohodnotní odborníci a práce jim je, nebo byla vším.

Vozíčkář se mnoha věcí, pro jiné samozřejmých pro život, musel vzdát. Zase si mnozí z vás asi neuvědomí, že jen málo z nich žije partnerským životem nebo má rodinu. Bez pomoci svých nejbližších by nezvládl dnešní uspěchaný život. Smířit se se všemi "výhodami" vozíku je velmi složité. Přesto jsou mezi námi tací, kteří rozdávají radost a energii do života svým "zdravým" vrstevníkům a vůbec se nepovažují za "ošklivá káčátka". Ať je takových co nejvíce. A na druhou stranu - ať je nejvíce i těch "zdravých", kteří nebudou na vozíčkáře pohlížet jako na ošklivá káčátka a budou ochotni jim i v případě nutnosti pomoci. Možná se pak opravdu změní v krásnou labuť. Ale k takové realitě je v naší společnosti ještě hodně daleko.

Téma týdne: Ošklivé káčátko