Obyčejná hra na schovku

A zase něco nesmím! Hrozně mě to otravuje. Proč, zrovna když mě to nejvíc baví, nesmím strkat prsty do zásuvky? Proč nesmím našeho pejska Baryho píchnout do očíčka, nebo tahat za ocas? Vždyť je to taková zábava! Můj dvouletý mozeček to prostě nechápe. No a teď zase. Chtěl jsem si hrát s příbory z babiččina kredence. No to bylo zákazů! Že prý se snad říznu, nebo co to povídala. Nudím se. Moje hračky, kterých mám kolem sebe víc než dost, mne dneska zrovna neuspokojují. Chce se mi dělat něco docela neobvyklého, dobrodružného, napínavého. A už to mám. Beru do ruky bubínek, který jsem dostal od tatínka. Bouchám paličkou jako o závod a nahlas se přitom směju. Ale netrvá to dlouho.

"Petříku, nech už toho kraválu. Mě z tebe bolí hlava. Pojď, uklidíme bubínek a tady ty hračky kolem, co říkáš?"

Babička, která mne hlídá, než se vrátí maminka z práce, je mojí druhou nejmilovanější osobou. Samozřejmě po mamince. Tu bych ani za babičku nevyměnil. Ale uklízet bubínek se mi moc nechce. Tolik se mi ten rámus líbil. Ale co se dá dělat. Zákazy se musí, tedy alespoň někdy, opravdu plnit. Skládám hračky do krabice a už přemýšlím, jakou další rošťárnu provedu. Babička vaří. Bude to asi nějaká dobrota. Voní to po celé kuchyni. U babičky se mi vždycky nejvíc líbil velký kredenc, kterého se nechtěla zbavit. Zrovna otevírá spodní vrátka a vytahuje kastrol. A mne okamžitě napadne, s čím si budu hrát. Propletu se po kolenou pod jejíma nohama a začínám vytahovat kastroly a puklice. Hlavně ty mne zajímají.

"Ty jsi jako štír, Petříku! A nevytahuj ty hrnce všechny! Kdo to má pak uklízet!"

Zase zákaz. Ach jo. Jak já mám vysvětlit, že se nudím. To je hrozně těžké, když to mluvení mi ještě moc nejde. Zadívám se na babičku svýma černýma očima a v tu chvíli vím, že mám vyhráno. Vím, co na babičku i na maminku platí.

Sedím v kuchyni na podlaze a věnuji se dalšímu dílu svého koncertu. Puklice krásně řinčí, dá se s nimi bezvadně bouchat. Do toho ještě občas zarachotit hrncem a nic nemůže být lepší. Je to mnohem dokonalejší, než bubínek.

"Tak co, muzikante! Ještě nemáš toho kraválu dost? Já myslím, že půlhodinový koncert stačí. Pojď, uklidíme to a pak si budeme číst nějakou pohádku. Co říkáš? Vybereš si sám, jo?"

Tvářím se asi odmítavě, protože babička nenaléhá.

"Chvilku si ještě hraj. Já se za chvilku vrátím, musím na záchod, víš?"

Rozumím tomu dobře a koncertování nabývá na hlasitosti. Otevřu vrátka kredence. Nejprve jsem opravdu chtěl puklice s hrncem uklidit. Ale pak mě napadlo něco mnohem originálnějšího. Vlezl jsem dovnitř a posadil se do jednoho z větších hrnců. Vešel jsem se tam úplně akorát. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale vrátka jsem za sebou zavřel.

Babička se opravdu vrátila za chviličku.

"No to jsem si mohla myslet, žes nic neuklidil, roštáku! Počkej, až se vrátí máma. Budu žalovat… Kde vlastně jsi? Petře? Petříku?"

Slyším babičku chodit po kuchyni a nakukovat do všech koutů, pod stůl, židle, otoman. Sedím si v hrnci pohodlně a jsem ticho jako myška.

"Proboha Péťo! Ozvi se, přece ses mi nemohl za tu chvilku někam ztratit!"

Babička jde do pokoje. Samozřejmě, že ani tam mne nenašla. Ve své skrýši ani nedutám. Za chvilku slyším maminku, která přichází domů. Chce se mi vyskočit ven a uvítat ji, ale nějak cítím, že bych tu hru určitě pokazil.

"Jitko, Petřík se mi někam ztratil! Nemůžu ho najít. Už ho hledám půl hodiny a nikde není. Já z toho budu mít smrt, jestli se mu něco stalo!"

"Ale mami! Kam by se mohl tady ztratit? Do hledání se zapojuje i maminka a pro jistotu zkontroluje i Baryho boudu. I tam jsem se občas schovával, většinou, když jsem trucoval. Ale kde nic, tu nic. Babička už v kuchyni pláče, moje mamka je ale ráznější.

"Počkej, nebreč mami. Kde byl naposledy?"

"Hrál si tady v kuchyni s puklicema. Já musela na záchod, a když jsem se vrátila, tak už tady nebyl. Vždyť to bylo jen pár minut, přece není možné, aby tak rychle utekl!"

"A koukala ses do kredence?"

Mamka nelení a otevírá vrátka. Zprvu nic nevidí. Ale já nějak nevydržel sedět a pohnul se. Sousední kastrol zarachotil a bylo jasno.

"No vidíš. Tady je, lump jeden!"

A už mne táhne za ruku ven. Docela to bolí a začínám natahovat.

"Teď neřvi! Ty se neumíš babičce ozvat, když tě volá? Víš, jaký o tebe měla strach? Tohle se dělá?"

Nevím, jak se to stalo, ale najednou si mne ohnula přes koleno a naplácala mi jich pár přes kalhoty. Ještě že jsem měl plenky. Jinak by to určitě víc bolelo.

"Opovaž se se tam ještě jednou schovat! Příště to řeknu tátovi, a uvidíš ten mazec!"

Babička mne obejme.

"Tys mi dal! To už mi víckrát nedělej, nebo mne raní mrtvice, rozumíš?"

No vida. Zase zákazy. Nějak ty dospěláky nechápu. Vždyť šlo přece jen o obyčejnou hru na schovku. Hrajeme ji doma často a nikdy mi za ni nenaplácali. Pak se v tom vyznejte…

Téma týdne: Zakázáno

Už zase nejde internet!

Už zase nejde internet! Jednoduchá věta, která v mnoha našich domácnostech je doslova katastrofou. Co budu dělat? Jak budu psát úkoly, ročníkovou práci, či diplomku, když nebudu mít po ruce svého virtuálního pomocníka?

Patřím ke generaci, která v době studií a částečně i ve svém zaměstnání neměla o počítačích a internetu ani potuchy. V té době totiž neexistoval. A také jsme psali úkoly, ročníkové práce, či diplomky a nikomu nepřišlo divné, že po ruce žádného virtuálního pomocníka nemá. O to více jsme museli zapojovat vlastní hlavu, vypůjčovat publikace z vědeckých či jiných knihoven a samozřejmě z nich také potřebné vědomosti čerpat. Nezbytností byl sešit a propiska, kam jsme zapisovali vše, co učitel či profesor přednášel. Život bez internetu byl rozhodně pomalejší a řekla bych, že i klidnější. Bylo více volného času na zábavu, návštěvu kina, divadla či aktivní sportování. Jak doba pokročila, začal se internet postupně zavádět do škol i do zaměstnání. Vzpomínám si, že z počátku mělo přístup na internet pouze několik málo, většinou vedoucích pracovníků. Ti prostí nadále využívali pro svoji práci psacího stroje. I ten se však vyvíjel. Ve škole nás učili psát na strojích mechanických, v práci jsem se poprvé setkala se strojem elektrickým, později i s elektrickým strojem s pamětí. V té době už pár zaměstnanců mělo svůj počítač a pochvalovali si, jaká je to pohoda. Dívala jsem se na to skepticky. Co na tom mají. Vždyť umím psát všemi deseti, píšu rychle a než to oni zapnou a najdou, tak já mám hotovo…

Dnes vím, jak moc jsem se mýlila. Technika jako taková mne vždy zajímala. Nebyla jsem proti, když jsem se dozvěděla, že také dostanu počítač. A musím říci, že od první chvíle mne na něm práce zaujala, dokonce i bavila. Pochopila jsem, že psát se na něm dá mnohem rychleji, než na jakémkoliv psacím stroji, protože určité fráze může dopsat za vás. A nejen to. Když už jsme všichni měli přístup k internetu, dokázali jsme velmi rychle najít vše, co bylo pro práci potřeba. Nové a hlavně platné a aktuální předpisy, vzory nejrůznějších podání a smluv, informace k řešeným problémům a kdo ví, co ještě. S dnešní dobou se to vůbec nedá srovnávat, když už většina podání a žádostí se vyřizuje jen elektronicky. Běda, když najednou se vyskytne nějaká porucha, či závada. V tu ránu si můžete v práci vzít volno.

Počítač a internet je mi pomocníkem i doma. Je zdrojem zábavy, poslechu hudby, filmů, prohlížení fotografií, čerpání nejrůznějších informací a nakonec i psaní tohoto článku na blog, kde jsem získala přátele se stejným koníčkem - literárním tvořením. Pro mnohé z nás je počítač jedinou možností jak se stýkat s okolním světem.

Internet však přináší i svá úskalí. Je třeba jej používat s mírou. Pokud někdo propadne hraní her natolik, že nezná jiný druh činnosti a zapomene na okolní svět, je to špatně. Tak může snadno skončit i na psychiatrii, kde se bude léčit ze závislosti na hrách a věta "tady nejde internet" mu bude připomínána každý den několikrát. Je jenom na jeho vůli, zda se závislostí zbaví a do budoucna si bude muset větu o "nechodícím internetu" často opakovat.

Internet dokáže být i nebezpečný. Za své praxe jsem se několikrát setkala s lidmi, kteří si prostřednictvím internetové pošty dokázali navzájem velmi ubližovat. Urážky a nadávky nejhrubšího kalibru, většinou u rozvádějících se manželů, nebyly žádnou výjimkou a končívaly i u soudu.

Přes všechna nebezpečí bych však dobu, kdy internet neexistoval, nechtěla vrátit. Pokrok nezastavíš. Ať tedy věta "Už zase nejde internet" zní v našich domovech co nejméně a všem těm, kteří služeb internetu jakýmkoliv způsobem využívají, přináší nejen potřebné informace, ale i zábavu a pocit z dobře vykonané práce.

Téma týdne: Život bez internetu

Moje svědomí

A zase ji vidím. Tajemná postava v černé kápi se na mne dívá svýma zlýma, pronikavě píchajícíma očima.

"Jak to, že ses zase u oběda přejedl? Tys neposlouchal, co jsem ti říkal včera? Když budeš takhle pokračovat, čeká tě brzo infarkt a nemocnice. To chceš?!"

Rád bych odpověděl, ale nemůžu. Jazyk mi vypověděl službu. Vnímám pouze hlasitou řeč mého nočního návštěvníka.

"Neodpovídáš, co? To já ti jen tak na chvilku jazyk zdřevěněl, abys věděl, jaké to bude, až tě raní mrtvice! Stále jen kafe, cigarety a alkohol. Co si myslíš? A kde je tvoje novoroční předsevzetí? To bylo řečí! Budu hubnout, sportovat, jezdit na kole, plavat, nebudu se přejídat, nebudu pít, a co já vím, co ještě nebudeš! Takhle si představuješ plnění svých slibů? Dopadneš špatně. To ti říkám a to mi věř, kamaráde!"

Můj zakuklený neznámý mávne rukou směrem ke mně. Náhle si uvědomuji, že se mi vrací řeč.

"Vždyť jsem si musel užít Vánoce. Každý na Vánoce hřeší. Proč mi to nechceš dopřát? A vlastně - jaké je tvoje jméno? Přicházíš za mnou už třetí noc a já nevím, jak ti mám říkat. Ty moje jméno a všechny moje hříchy znáš moc dobře. Co říkáš? Seznámíme se spolu?"

"Aha, kamarádíčkovi otrnulo, že? Ale tak lehce se mě nezbavíš. Jméno - to já žádné nemám. Já jsem tvoje svědomí. A kamarádit s tebou budu jenom tehdy, když alespoň občas uděláš to, co si předem slíbil nebo k čemu ses zavázal. Ale zatím k žádnému kamarádění není důvod. Uvidíme, co bude dál!"

Zakuklená postava se pozvolna ztrácí ve tmě a já procitám. Je ráno, venku bílo, mráz.

"Bože, to byl zase sen! Copak se té příšery nezbavím? Vždycky se ráno probudím zpocenej, utahanej, neodpočinutej. A teď abych ještě chvátal, abych přišel do práce včas!"

V práci jsem první. Jako obvykle stavím na kávu. Doma jsem snídani pro samý spěch nestihl. Nalévám horkou vodu do hrnečku a připravím si své obvyklé tři kostičky cukru.

"Ale, ale! Copak je tohle? Neříkal jsi náhodou, že budeš pít kafe hořké?"

Hlas mne vylekal. Otáčím se a vidím ho. Stojí za mnou se svojí černou kápí, která mu sahá až do očí.

"A co máš k snídani? Cigáro, co? Prostě mne nebereš vážně. Ale neboj se, proto se s tebou nerozejdu, aby sis nemyslel. Čím víc mne budeš zlobit, tím víc tě budu pronásledovat. Uvidíme, kdo vyhraje!"

"Zmiz, potvoro! Co by si pomyslela kolegyně, která za chvilku přijde. Tvoje podivná návštěva by ji asi vyděsila!"

V duchu si musím přiznat, že vyděsila i mě.

"Nestarej se. A nejsem potvora. Naopak. Myslím to s tebou dobře. Kromě tebe mne nikdo nevidí, ani neslyší. A teď si koukej dát pořádnou snídani, nebo si mě nepřej. Copak neznáš to známé - snídej jako král, obědvej jako princ a večeř jako žebrák? Až se tohle naučíš plnit, budeme kamarádi!"

Nemám na vybranou. Připravené cukříčky vracím do krabičky. Výtahem se vydávám do místního bufetu. Koupím si tři rohlíky a nízkotučný sýr a za chvilku už můj žaludek dostává pro něj nezvyklý přísun potravy po ránu. Můj neznámý tentokrát mlčí. Beru to tak, že je zřejmě spokojen. Mně by sice cigárko chutnalo lépe, ale nějak si netroufám. Že bych začal své předsevzetí brát vážně? Nebo se svého svědomí začínám bát?

U oběda si vybírám z dlouhého jídelníčku. Nakonec vyhrává zeleninová polévka a kuřecí řízek s bramborem. K pití bych si nejraději dal pivo. Ale nějak nevím, co by tomu řekl můj zakuklenec a vést nějakou samomluvu s ním v restauraci jsem rozhodně nechtěl. Vyhrává tedy chlazená kola. Cestou z oběda do práce mám úžasnou chuť na cigaretu. Kašlu na zakuklence a vytahuji krabičku z kapsy. Zapálím si a labužnicky potáhnu.

"Ty filuto! Čekáš, co tomu řeknu, viď? Abys věděl, máš povoleno pět cigaret denně. Ale to jenom prozatím. Já bych uvítal, kdybys přestal docela. Jen si spočítej, co to stojí peněz. Měl bys za to krásnou dovolenou u moře každý rok i s manželkou!"

Zase stojí za mnou a našeptává, zloduch jeden. Ale v duchu mu musím dát za pravdu. Kdysi jsem si to taky spočítal a nevěřil vlastním očím.

Odpoledne se vydávám na procházku. Je to taky něco pro mne neobvyklého, ale najednou mám potřebu se projít. Už se stmívá, když se vracím. Doma otevírám ledničku a přemýšlím, co si dám k večeři. Teď už si pivo vzít nedám a jedno chlazené se ocitá na stole.

A už za mnou stojí. Zvednutý ukazováček hodně napovídá.

"Abys neřekl, že jsem pes. Jedno pivo k večeři ti dovolím. Ale jenom jedno, slyšíš?"

Přikývnu, že rozumím. Rychle připravím česnek a na oleji opékám včerejší chleba. Topinky miluju.

"Správně to děláš. I když ten žebrák by asi večeřel hůř, než ty. Ale chápu, všechno nejde najednou!"

Je pomalu půlnoc, když usínám. V žaludku mi trochu hlady kručí.

"Vidíš, takhle se mi líbíš. A řekni, nebyl to dneska hezkej den?"

Moje svědomí mi podává svoji kostnatou ruku. Přijímám a pohlcuje mne pocit dříve nepoznané radosti. Jen jednoho se bojím. Nevím, jak dlouho moje kamarádství se svědomím vydrží…

Téma týdne: Tajemná osoba

Dárek k Vánocům

"Jaruš, co kdybychom se šli podívat do města? Chtěl bych ti koupit nějaký dárek pod stromeček. Stejně jsme se ještě spolu nebyli podívat ani na vánočních trzích. Co říkáš?"

"Mirku, já chtěla péct další vánoční cukroví. A dárek? Já přece nic nepotřebuju. No ale dobře. Když máš chuť jít na procházku, tak se to musí využít. Tu nemáš vždycky, že?"

"Máš pravdu. Ale takové řeči, že nic nepotřebuješ, už nechci slyšet. Jen se hezky obleč a vybereš si, co se ti bude líbit. Zasloužíš si to!"

Mirek se ke mně přiblížil ze zadu a zlehka mne políbil na tvář. Přesto, že od naší svatby již uplynulo více jak třicet let, připadali jsme si občas jako za našeho mládí. Mirek byl stále pozorným manželem a popravdě řečeno, dělalo mi to velmi dobře na duši. Naše děti už dávno vyletěly ze společného hnízda a zařídily si svůj život.

Netrvalo dlouho a vyrazili jsme společně do ulic.

Zbývalo pár dnů do Štědrého dne. Tak jako poslední léta počasí venku spíše připomínalo jaro, než blížící se nejkrásnější svátky v roce. Na náměstí byla spousta lidí. Všichni postávali u mnoha stánků s nejrůznějším vánočním zbožím a pochutinami. Obdivovali jsme nádherně nazdobený stromeček. Manžel mi koupil velké perníkové srdíčko s vánočními motivy. Byl romantik. To jsem dobře věděla. I já měla v plánu nadělit mu pod stromeček něco, co si už dlouho přál a pro co si zítra pojedu, až bude v práci.

"A kam zakotvíme teď?", zeptal se, když jsme se vánočních trhů nabažili.

"Co kdybych ti koupil nějaké zimní boty? Tyhle máš už nějaké vyšmajdané, chtělo by to změnu!"

Usmála jsem se. Mirek patřil mezi to málo mužů, kteří si všímali svých drahých poloviček, pokud jde o zevnějšek a ošacení. Tak nějak v duchu jsem si říkala, že by mi Ježíšek mohl nějaké ty botičky přinést. Nakonec jsme společně vybrali kotníkové boty se zimní vložkou, na mírném podpatku.

"A když jsme už venku, nezajdeme na večeři?"

Souhlasila jsem. Nakonec jsem to už znala. Vždycky, když jsme se společně vydali do města, skončilo to večeří.

Domů jsme se vraceli dlouho večer a já už jen sama pro sebe přemýšlela, jaký bude asi ten dárek, pro který se zítra vydám.

Následující den se Mirek vracel z práce o něco dřív. Potichu odemkl byt, chtěl svoji ženu překvapit. V předsíni bytu však zaslechl Jarčin hlas, jak s někým hovoří v obývacím pokoji. Dveře byly zavřené.

"Že bychom měli nějakou nečekanou návštěvu? Žádný cizí kabát tady ale nevisí, to je divné!"

Jarčin hlas byl však zřetelně slyšet a Mirek zvědavě přitiskl ucho na dveře.

"Miláčku! Broučku! Ty jsi tak nádhernej! Já tě miluju! Dej mi pusinku! Tak, hodnej kluk. Ještě jednu prosím!"

Mirkovi se zatajil dech.

"Co to je? Přece tady Jarka nemá nějakého milence? Na stará kolena, no to je přece nesmysl!"

"Máš krásnej ocásek. To se ti bude honit, co? Ty zlatíčko, ani nevíš, jak seš nádhernej! Vem mě hezky kolem krku. Ale nekousej moc. To by bolelo, víš? No vidíš, to je ono. Hodnej kluk. Já tě za to pohladím, miláčku!"

Mirek za dveřmi ztuhl a krátce přemýšlel, co má dělat. No přece tam tomu sokovi svoji Jarušku nenechám! Rázně otevřel dveře obýváku.

"Tak ukaž, kde máš toho svého ku…", ani nedořekl to sprosté slovo, které měl právě na jazyku. Dočista zkoprněl. Jarka seděla u stolu a v náručí držela štěně pomerančového trpasličího pudlíka. Držel se jí jako klíště a celý se strachy třásl.

"Co tady děláš tak brzo? Zkazil jsi mi vánoční překvapení! Teď už s tím nic nenadělám. Stejně nevím, kam bych tohle třesoucí se nadělení do Štědrého dne schovala. A nakonec - nejsme malé děti, viď Mirku?

"Ahoj," vypadlo z Mirka za chvilku.

"Tak to byla samomluva se štěňátkem, co jsi tady vedla?", zeptal se pro jistotu.

"No, a co sis myslel?"

Jarce teprve teď došlo, co vlastně všechno říkala a začala se nehorázně smát.

"Tedy, Mirku, to se ti opravdu povedlo. Ty sis myslel, že tady mám milence? No to je nejpovedenější vtip tohoto roku. Vždyť se koukni, jak je ten pejsek nádhernej a jak se po tobě dívá! Tak moc sis ho přál a mně se konečně podařilo ho sehnat. Bude nám s ním veseleji, uvidíš!"

Mirek vzal chlupatou kuličku do náruče. A v té chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Ač Mirek nikdy sám pro sebe nemluvil, tedy alespoň Jaruška ho nikdy neslyšela, vodopád slov se z jeho úst hrnul o překot.

"Ty chlupáčku krásnej, neboj se mě. U nás ti bude dobře. Budeme tě rozmazlovat, chodit s tebou na procházky, budeme si spolu hrát. Budeš i moje zlatíčko, nejen Jaruščino. Ty potvůrko, nekousej. To docela bolí, ty tvoje ostré zoubky. Tak olíznout mě chceš? Hodnej kluk. Už se zase koušeš do ocásku, ty hračičko? Bože, ty seš tak krásnej, a já mám takovou radost!"

Za sebou uslyšel Jaruščin smích.

"Čemu se směješ?

"Jen si tak představuju, co by asi bylo, kdyby někdo poslouchal tebe za dveřma, tak jako ty mě. Kdo ví, co by si pak o tobě myslel!"

"Třeba, že jsem jinej, viď? Ale neboj. Moje sexuální orientace je docela v pořádku. Večer tě o tom přesvědčím. Tedy, jestli nám to tenhle nový člen rodiny dovolí!"

Teď už jsme se smáli oba. A pak, že samomluva není nakažlivá. Ale jak jsme se přesvědčili, dokáže být i pěkně nebezpečná. A proto - pozor na svědky. Ne vždycky by to muselo takhle šťastně dopadnout.

Téma týdne: Samomluva

Chtěl jsem jí říct...

Obklopuje mne naprosté ticho. Najednou. Nevím, co se mohlo stát. Šel jsem přece do města nakupovat vánoční dárky se svou milovanou Monikou… Proč je tady takové ticho?? Poslední, co jsem slyšel, byla přece ta strašná rána a výkřik. To křičela Monika? A kde je? Začínám trochu vnímat. Ležím na zemi a nade mnou se sklání kdosi v oranžové vestě.

"Slyšíte mne? Jak se jmenujete, pane? Víte, kdo jste?"

Ztěžka odpovídám.

"Láďa přece. Co je s Monikou?"

"Teď nemluvte. Musím zjistit, co je s vámi. Co vás bolí, Láďo?"

Nějak si nemohu nic vybavit. Třeští mi hlava. Jinou bolest necítím a znovu mne začíná obklopovat jakási mlha, nebo spíš tma.

"Zase ztratil vědomí. Vypadá to na silný otřes mozku. Víc zjistí v nemocnici."

"A co ta žena?"

"Prý ji nedovezli. Ale teď je přednější, aby zachránili alespoň jeho. Jedem!"

Vzpomínky na tragickou nehodu, kdy opilý řidič najel na tramvajovou refýž, kde jsme s Monikou čekali na tramvaj, mne budou pronásledovat po zbytek života. V nemocnici jsem si pobyl skoro tři týdny. Dlouho mi nechtěli prozradit, že moje drahá manželka, s níž jsem si užíval společný život teprve třetím rokem, nehodu nepřežila. Ale jednou jsem se to dozvědět musel. V tu chvíli se mi nechtělo žít a bylo mi líto, že jsem neskončil tak, jako ona. Za pomoci oborníků jsem se z nejhoršího dostal. Přesvědčili mne, že je vždycky pro co žít. Ale já jsem přece své Monice ještě tolik věcí chtěl sdělit… Proč to muselo takhle dopadnout?

Chtěl jsem jí říct, jak moc ji mám rád.

Chtěl jsem jí říct, aby byla trpělivá, že se nám určitě už brzy podaří splnit náš sen. Založit rodinu. Já chtěl holčičku, ona chlapečka. Smáli jsme se tomu a s nadsázkou tvrdili příbuzným, že až se nám to vše podaří, budeme mít dvojčata.

Chtěl jsem jí říct, že jsem moc rád, že se nakonec smířila s mojí matkou. Ne vždy si tchyně s nevěstou padne do oka. Moje matka je typ ženy, která si myslí, že všechno umí nejlépe a nikoho dalšího nechce k ničemu pustit. Monika to těžce nesla a několikrát se s matkou nepohodla. Ať šlo o úklid, vaření, práce na zahradě a kdoví, co ještě. Proto jsme se také od mých rodičů, kde jsme bydleli dva roky, nakonec odstěhovali do města do panelákového bytu. Chtěli jsme být sami a žít život podle svého. Matka to nesla těžce, otec s mým, vlastně naším rozhodnutím souhlasil. Myslím si dodnes, že to byl on, kdo matce domluvil a ta nakonec vzala Moniku na milost.

Chtěl jsem jí říct, že v létě spolu odjedeme k moři. Věděl jsem, jak moc po tom touží. Nikdy u moře nebyla a chtěl jsem jí dopřát opravdu luxusní dovolenou.

Chtěl jsem jí říct, že v práci mi nabídli místo zástupce ředitele. Je to odpovědnost, ale i vyšší plat.

Chtěl jsem jí říct spoustu dalších věcí. Chtěl jsem s ní být v dobrém i zlém, jak jsme si slíbili při naší svatbě.

Obklopuje mne naprosté ticho. Stojím na hřbitově a dívám se na náhrobek s jejím jménem. "Tolik jsem ti toho chtěl ještě říct, Moniko a je škoda, že nemůžu", šeptám.

"Už je to rok, co tady se mnou nejsi. Čas hrozně utíká, ale mně se pořád stýská, věříš mi?"

Snad mne slyší. Kdo ví. Někdy si říkám, že se přece žádný člověk nemůže jen tak nenávratně ztratit.

Pokládám na hrob kytici jejích oblíbených červených růži. Je mi smutno, ale je to všechno, co můžu milované bytosti dát…

Téma týdne: Co bych řekl(a), ale nemůžu

Maličkosti kolem nás

Miluji adventní čas. Čas příprav na nejkrásnější svátky v roce, které alespoň u nás doma představují svátky klidu, pohody, setkávání se s přáteli a rodinou a nepostradatelné nadělování dárků. Maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou ale kolem nás po celý rok. Kolikrát si říkám, jak málo stačí člověku ke štěstí. Nevěříte? Posuďte sami.

Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál krátce po skončení druhé světové války, v době, kdy řada lidí z naší republiky z politických důvodů emigrovala. Ale začal ještě dávno předtím, kdy Eva s Martou chodily do základní školy, tehdejší "měšťanky". Byly nerozlučné kamarádky. Prožívaly společně dobré i zlé, jedna bez druhé nebyla ani den. Společně chodily i do tanečních, později jedna druhé byla i na svatbě. A tady začal problém. Eva se vdala za občana německé národnosti, což se tehdejšímu režimu příliš nelíbilo. Nakonec se Eva rozhodla s manželem emigrovat. Marta jí to sice rozmlouvala, ale na druhou stranu ji chápala. Eva neměla šanci získat dobrou práci ve svém oboru. Vždyť měla za manžela "nepřítele národa", který nebyl žádoucí. Dlouholeté kamarádství tak ze dne na den skončilo. Marta se jen dozvěděla od Evina bratra, že Eva s manželem se dostala až do Austrálie. Tam nakonec zakotvili natrvalo. Martě se po kamarádce dlouho stýskalo. Ale co se dalo dělat. Na to, aby se za ní podívala "k protinožcům" jednoduše nebyly peníze. A kdo ví, jestli by získala tehdy potřebné vízum.

Uplynulo dlouhých padesát let. Po "sametové revoluci" zavládl jiný režim. Bylo krásné letní odpoledne, když Martě zazvonil v kapse mobil.

"Kdo mě, starou bábu, může shánět?", komentovala to.

Podívala se na displej.

"To je Karel, bratr Evy! Snad se s ní něco nestalo?", říkala si hlasitě a přijala hovor.

"Dobrý den Karle, co se děje? Stalo se něco s Evou?"

Netrpělivě očekávala odpověď. Dobře věděla, že Eva to teď nemá lehké. Nedávno jí zemřel manžel. Společně vychovali čtyři děti, dnes již dospělé syny, které, pokud ví, v domě s Evou nebydlí.

"Dobrý den Marto. No s Evou se nestalo nic, vlastně - počkej, někoho ti dám k telefonu!"

"Ahoj Marto. Tady Eva. Přijela jsem na stará kolena se podívat do mého bývalého domova a moc ráda bych se s tebou viděla. Bylo by to možné, co říkáš?"

"Evo! To není možný! Ty seš opravdu v Čechách? To víš, že tě chci vidět, a to hned. Kde jsi teď? Dobře. Sednu do auta a ke Karlovi si pro tebe dojedu. Nebo lépe, přivezu si vás oba. Stejně si budeme mít o čem povídat!"

Setkání po padesáti letech s věrnou kamarádkou bylo dojemné a víc než skvělé. Oběma spolužačkám bylo sedmdesát tři let. Eva měla prošedivělé vlasy, ale byla stále štíhlá jako za svého mládí. Marta naopak nějaké to kilo přibrala, ale šedivý vlas na její hlavě byste hledali marně. Marta naslouchala jejímu vyprávění, a mnohdy se musela usmívat.

"To víš. Moje čeština už je všelijaká. Občas mi nějaké to slovíčko vypadne a musím přemýšlet. Ale moje děti umí všechny česky, německy po tátovi i anglicky po svém domově. Vždycky jsme na to dbali. Česká komunita je v Austrálii veliká a společně se stále setkáváme. Dneska žiju sama ve vile o devíti místnostech, pomalu se tam ztrácím. Synové mne sice navštěvují často. Bydlí nedaleko, ale sednou do letadla a jsou u mne za hodinku! Čemu se zase směješ, Marto?"

"No jen si představuju, že tvoji synové bydlí nedaleko, jak říkáš, a přitom musí k tobě letět letadlem."

"Co to je čtyřista kilometrů? To je kousek!"

Marta pochopila, že s Evou má asi rozdílné měřítko, pokud jde o vzdálenosti a tak jen dál tiše poslouchala zajímavé vyprávění svojí kamarádky, která ještě se svým manželem procestovala celý svět. Eva strávila u Marty celý týden. Karel je zanechal svému osudu. Jak řekl, jenom by jim překážel. Když se spolu na nádraží loučily, obě věděly, že se vidí naposledy. Eva už si vzhledem ke svému věku na další tak dlouhou cestu netroufala. Marta na tom nebyla tak zdravotně dobře, aby si takový výlet mohla dovolit. Ale na setkání po padesáti letech, k němuž přispěla maličkost - hovor z mobilního telefonu - budou určitě vzpomínat až do konce svého života.

Téma týdne: Maličkosti, které dělají lidi šťastnými

Barvy života

Kolik odstínů barev má náš život? Zkusila jsem se nad touto otázkou trošku zamyslet. Možná, že těchto odstínů bude mnohem více, než jenom padesát.

Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.

S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.

Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.

Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.

A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.

Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".

Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.

Téma týdne: "Padesát odstínů..."